Každé dítě je jiné. Některé jsou spokojené, jiné často pláčou a špatně spí. Pokud se však dítě často hroutí, křičí, kope kolem sebe, odmítá jíst či je citlivé na všechny zvuky, pachy i drobné změny, mohou rodiče začít přemýšlet, zda s jejich pokladem není něco v nepořádku. Pokud je to i váš případ, zkuste zapřemýšlet, zda takové chování nemůže být způsobeno vysokou citlivostí vašeho potomka. A téma vysoké citlivosti u dětí nám přiblíží odbornice na vysoce citlivé děti a jejich rodiče, spoluzakladatelka inovativní základní školy Slunovrat Mgr. Radka Šichová.
Mohla byste nám na úvod sdělit něco o sobě?
Jsem vysoce citlivá máma, facilitátorka a průvodkyně světem dětí a rodičů. Nabízím individuální podporu rodičům vysoce citlivých dětí a krizovou intervenci, provázím v náročných situacích, kterými si rodiny s dětmi procházejí. Kromě vysoké citlivosti se také věnuji tématu „trauma a jeho vliv na naše prožívání“.
Již více jak 20 let pracuji s dětmi, které se nacházejí v náročných situacích. Prošla jsem kojeneckým ústavem, dětským domovem, několik let jsem pracovala na krizové lince, byla jsem u zrodu rodinných konferencí, také jsem pracovala v neziskové organizaci jako sociální pracovnice, zajišťující podporu dětí a rodin v obtížných životních situacích.
Reklama
Před 6 lety jsem spoluzaložila inovativní základní školu Slunovrat, kterou už nyní navštěvují děti od 1. do 9. třídy. Mnohé z nich jsou také vysoce citlivé nebo mají jiná podpůrná opatření. Aktuálně ve škole podporuji hlavně tyto děti a jejich rodiny na pozici sociálního pedagoga a speciálního pedagoga.
Kdy jste se poprvé dozvěděla o hypersensitivitě?
Na úvod bych ráda řekla, že raději používám termín vysoká citlivost. Souzním tak s vnímáním vysoké citlivosti, kterou popisují zakladatelé Institutu pro vysokou citlivost i autorka tohoto termínu Elain Aron, která mluví o vysoce citlivých lidech jako o „high sensitive people“. Pokud je něco „hyper“, tak už to vnímáme jako nějakou dysfunkci. O hypersenzitivitě můžeme mluvit například v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou, nebo jako o součásti poruch PAS. Vysoká citlivost taková není. Je to běžné nastavení nervové soustavy, kterým disponuje cca 20 % naší populace.
Poprvé jsem se s tímto termínem setkala před několika lety při čtení knihy Síla citlivosti od Anity Moorjani. Její přečtení mě hluboce zasáhlo a na mnoha úrovních se mi zároveň ulevilo. Protože sama jsem vysoce citlivá, nezůstalo to jen u této knihy a měla jsem potřebu se ponořit hlouběji do tohoto tématu. Nejprve kvůli mně samotné, postupně jsem však začala zjišťovat, že mám doma takovou dceru. A protože pracuji už více jak 20 let s dětmi, přirozeně se můj zájem posunul k vysoce citlivým dětem.
Jak byste vysokou citlivost popsala někomu, kdo o tomto termínu v životě neslyšel?
Vysoká citlivost je specifické nastavení nervové soustavy, která je více propustná k přicházejícím vjemům, ale i počitkům a prožitkům, které přicházejí zevnitř. Systém sice ještě nejeví známky dysfunkce, ale je zaměstnán zpracováváním mnohem většího množství vjemů, a je tak více a dříve unaven a potřebuje víc prostoru na odpočinek, regeneraci a integraci.
Výjimečnost vysoce citlivých dětí je téma, o kterém mohu mluvit klidně hodinu. Tyto děti přináší do společnosti mnoho skvělých věcí, které vycházejí ze základních projevů vysoké citlivosti.
Vysoká citlivost by se dala v podstatě vnímat jako takové více vysunuté anténky, které zachytí i to, co ostatní nechává klidnými, nevadí jim to nebo to vůbec nevnímají.
Jaký je rozdíl mezi přecitlivělostí, vysokou citlivostí a hypersenzitivitou?
Mám pocit, že u nás tyto pojmy ještě nejsou zcela ustáleny a často jsou používány různými způsoby. Já sama mám nějaké vnímání těchto pojmů, se kterým se ztotožňuji, a důvody proč jsem zmínila výše.
Co se týče pojmu přecitlivělost, řekla bych, že se nejedná o odborný termín. Často jej však slýchají právě vysoce citliví lidé v reakcích na své chování a vnímání – je to způsob, jakým jsou ostatními vnímáni.
Jak poznám, že je mé dítě vysoce citlivé?
Vysoce citlivé děti se mohou projevovat různě a škála projevů je opravdu pestrá. Uvedu tedy takové na první pohled identifikovatelné znaky, které mohou, ale nemusí indikovat, že dítě je vysoce citlivé.
Tyto děti velmi intenzivně prožívají vše, co se okolo nich děje. Malé děti, dokud je ještě nikdo nereguluje zvenčí, často pláčou, čímž dávají najevo, že něco není v pořádku, nebo je toho zkrátka příliš. Často bývají vnímány jako přecitlivělé nebo stydlivé. Nechtějí nebo příliš nevyhledávají kontakt s cizími/novými lidmi, potřebují více času na integraci změn i na to se na ně připravit. Často jim také vadí různé smyslové podněty, některé druhy oblečení, příliš hluku – mohou se i lekat, mívají omezený jídelníček.
Působí více hloubavě. Někdy mohou být naopak jejich projevy agresivní kvůli velkému přehlcení. Projevů je opravdu mnoho a souvisí se třemi základními rysy, které najdeme ve větší či menší míře u všech vysoce citlivých dětí.
Jakým způsobem se vysoká citlivost projevuje?
Základní projevy vysoké citlivosti bychom mohli roztřídit do tří oblastí. První je hluboké zpracování (na mnoha úrovních) vjemů a podnětů, a to nejen těch, co přicházejí zvenčí, ale i těch, co se dějí uvnitř nás. Druhá je citlivost na vnímání drobných detailů a nuancí v prostředí, ve kterém se nacházejí, ale také v sociálních kontaktech a projevech ostatních. Třetí je vysoká míra empatie a prožívání emocí jak v kontaktu s ostatními lidmi, tak se zvířaty a přírodou. Prožívání může být intenzivní a být vidět, nebo se může dít uvnitř dětí.
Vysoce citlivé děti jsou z pohledu společnosti vnímány jako problémové, což může děti často traumatizovat. Jak okolí vysvětlit, že dítě nezlobí, není nevychované nebo rozmazlené, pouze vnímá svět jiným způsobem?
Na to není snadná odpověď. Z kontaktu s rodiči těchto dětí vím, že toto je často nesnadný úkol. To, co vnímám jako zásadní, je šíření tohoto tématu a také povědomí o něm. U mě na stránkách je například desatero, kde je popsáno, na co si u vysoce citlivých dětí dávat pozor, co je pro ně přirozené a co potřebují.
Jak dítě naučit pracovat s jeho vlastními emocemi?
To je velmi obsáhlá otázka. Existuje mnoho způsobů, jak to můžeme dělat. Ale tím základním je, že se to děti mohou naučit skrze nás – rodiče. Tedy když se to budeme učit my. Jednou z nedílných součástí práce s emocemi je vnímání sebe sama, svých hranic a potřeb. Emoce jsou totiž výsledkem a vnějším projevem toho všeho. Takže když se naučíme my i naše děti vnímat sebe sama, pak už to není tak dlouhá cesta ke schopnosti regulace našich emocí.
Jak dítě naučit zvládat to, že mu něco vadí?
Nechat ho tím projít a držet mu prostor. Mít důvěru v sebe i dítě, že to zvládne. A dýchat. Celý život se potkáváme se situacemi, které pro nás nejsou úplně komfortní. Je dobré vědět, že to není nic, co je divné, čeho bychom se měli bát nebo dělat, že to není.
Existují nějaké hračky nebo pomůcky, které pomůžou dítěti získat klid?
Určitě ano. Jsou to různé mačkací a otáčecí věci, masážní míčky a spousta dalšího. Přijde mi ovšem důležité vycházet z každého dítěte a jeho potřeb.
Mají často velkou míru fantazie, přichází s neotřelými myšlenkami a nápady, potřebují dělat věci, které jim dávají smysl. Když se do něčeho ponoří, tak to stojí za to.
Věřím, že rodiče při kratším pozorování poznají, co jejich dítě uklidňuje a k jakým činnostem nebo věcem se uchyluje, když se cítí přehlcené nebo unavené. To je pak potřeba pojmenovat a zařadit do pomyslného batůžku zdrojů, ke kterým je možné sáhnout, když je potřeba.
Stojím si za tím, že rodiče jsou především od toho, aby plně podpořili své dítě, ať je jakékoliv. Jak to nejlépe udělat?
Podpořit hlavně sami sebe. Pokud jsou rodiče oba, tedy máma i táta, pak se podpořit vzájemně. Když jsme dostatečně zazdrojovaní sami, určitě nám ta péče, otevřená náruč, laskavost a podpora jde mnohem lépe.
Vysoce citlivé děti mívají často problémy se spánkem. Existuje nějaká metoda, jak jim usínání usnadnit?
Spánek těmto dětem často znesnadňují situace, vjemy a zážitky, které nebyly schopny zpracovat. V takovém případě bývají velice užitečné rituály, které pomohou nervovému systému, aby se na spánek naladil. Také je dobré připravovat se na spánek dostatečně dopředu a dát dítěti potřebný prostor na zklidnění. Můžete si také s dětmi jejich den projít, popovídat si a následně nakreslit či si zahrát to, co pro ně bylo intenzivní.
Kolik procent dětí je skutečně vysoce citlivých?
V současné době se jedná přibližně o 20 % dětí z celkové populace. Je ale potřeba říct, že to, že nejste vysoce citliví, neznamená, že jste necitliví. Všichni jsme nejen bytosti myslící, ale hlavně cítící.
Jak vypadá výuka ve vaší škole, kde se snažíte respektovat nejrůznější potřeby všech dětí?
Opíráme se hodně o rituály (u menších dětí), častý pobyt venku – venkovní výuku, možnosti individualizace výuky prostřednictvím individuální práce a pomůcek. Nedílnou součástí je budování vztahů mezi dětmi a průvodci s respektem k potřebám každého.
Jak děti naučit pracovat se vztekem?
Vztek je něco, co je pro nás jako rodiče i okolí často nepříjemné, něco, co se nám nelíbí.
Není to vhodný projev a okolím je těžko přijímán, proto se ho často snažíme tlumit i vzhledem k situaci. Při práci se vztekem je opět dobré to pojmenovat a nechat dítě tuto emoci prožít. Někdy za vztekem bývají schovány ještě další věci jako neuspokojené potřeby, zklamání, smutek, stud, pocit frustrace, lítost nebo strach – toto vše může být pojmenováno a viděno.
Jaké jsou výhody vysoké citlivosti a v čem má takové dítě naopak nevýhody?
Výjimečnost vysoce citlivých dětí je téma, o kterém mohu mluvit klidně hodinu. Protože právě dary jsou něco, o co se můžeme spolu s dětmi opřít, když nám není zrovna do smíchu. Tyto děti přináší do společnosti mnoho skvělých věcí, které vycházejí ze základních projevů vysoké citlivosti, o kterých jsem psala výše. Mají často velkou míru fantazie, přichází s neotřelými myšlenkami a nápady, potřebují dělat věci, které jim dávají smysl. Když se do něčeho ponoří, tak to stojí za to. Jsou citlivé vůči ostatním (pokud nejsou přehlcené), přírodě, zvířatům. Pokud mají prostor se projevit a jsou v bezpečném prostředí, pak fungují jako takové lakmusové papírky kolektivu – vědí, komu není dobře, cítí, koho podpořit, komu čím udělat radost. Vedou nás k autenticitě – nedá se před nimi cokoli schovat.
Děti, ať už jsou vysoce citlivé, nebo ne, žijí mnohem více v přítomném okamžiku a vysoce citlivé děti do něj ještě vnáší hloubku, zpomalení, citlivost a potřebu jednoduchosti.
foto: se svolením Radky Šichové, Shutterstock , zdroj: Autorský článek