V roce 1998 napsali Gary A. Davis, Sylvia B. Rimm a Del B. Siegle v knize Education of the Gifted and Talented, že nadané děti „jsou ty, které jsou identifikovány profesionálně kvalifikovanými osobami jako děti s předpoklady podávat vysoké výkony v různých oblastech. K tomu, aby mohly přispět ke svému prospěchu i užitku společnosti, vyžadují diferencované vzdělávací programy a péči nad rámec běžné výuky.“
O tom, že je nadání darem, který může mít také svá specifická úskalí, ví i ředitelka Nadace RSJ Lenka Eckertová. Otevřeně jsme si povídaly třeba o tom, jak se k nadaným dětem staví současná společnost, a nezapomněly jsme ani probrat velmi zdařilý nadační projekt Přemýšlivec. Ten je rozvíjen od roku 2021 a jeho smyslem je vytvářet systematickou osvětu, citlivě upozorňující na reálné potřeby této skupiny. A to skrze skutečné příběhy nadaných dětí, doplněné fotografiemi Libora Fojtíka.
Nadace RSJ vznikla v roce 2014. Na postu ředitelky jste od samého začátku. Pro větší přehled: jaká je v rámci této pracovní pozice Vaše úloha?
Každým rokem se moje úloha v nadaci měnila. Jak organizace rostla, přicházely nové činnosti a další kolegyně. Postupně jsem se od „průzkumnice“, výhradního stratéga a obsahové manažerky přesunula do role vedoucí. Snažím se pro lidi v nadaci i kolem ní vytvářet co nejlepší podmínky pro práci, aby ji dělali, jak nejlépe mohou a umí.
Udržuji tedy směr ve vymezené strategii, pečuji o stabilitu a zázemí organizace a zároveň se snažím být dobrou ambasadorkou našich témat na veřejnosti. Musím být stále v obraze ve všech tématech, která Nadace RSJ podporuje. Přemýšlivé, nadané děti jsou pro mne srdcová záležitost. Vše se snažíme srozumitelně vysvětlovat veřejnosti a věnovat se osvětě, ve spolupráci s dalšími organizacemi.
Společné vzdělávání dětí se speciálními potřebami u nás bylo zavedeno v roce 2005. I ze svého postu speciální pedagožky však vím, že systém příliš nemyslel na děti (mimořádně) nadané. Respektive papírově ano, ale praxe byla jiná. Jaká je realita nyní, v roce 2024?
Máme před sebou stále dost práce, řečeno eufemisticky. Systém sice na nadané myslí, máme je například zmíněné v rámci školského zákona a existují takzvaní krajští koordinátoři nadání, ale praxe pokulhává. Nadaným dětem se v praxi věnují hlavně ti, kteří mají zájem, jsou ochotni hledat řešení a ideálně také mají podporu vedení školy. Bez té to jde špatně. Jiní tápou, nebo nekonají vůbec. Pomáhat těmto dětem je nezbytné, nikoli „jen hezké“. Mnohé z nich jsou ve školách přehlížené. Nejde totiž jen o děti bezproblémové, které stereotypně vnímáme jako jedničkáře, premianty a ambiciózní typy, což znamená, že na první pohled rozpoznáme jejich potenciál. Potíže se jim nevyhýbají. Mají je, stejně jako ostatní děti. Jenže specifické, občas těžko pochopitelné a málo se o nich v praxi hovoří. Ve školách je potřeba více osvěty, mýty je nutno vymýtit. Především mezi učiteli, učitelkami, řediteli a ředitelkami by mělo přijít uvědomění a pak následovat praktická, konkrétní pomoc a podpora zmíněných dětí. Není to lehké, ale jde to. Příklady z praxe máme.
Jaké to například jsou?
Mnoho inspirace z praxe přímo ze škol najdete na webu Eduzín a EDUin pod označením „nadané děti“ či „přemýšlivé děti“. Autorky článků velmi poctivě problematiku rozebírají.
Máte dojem, že pořád převládá mýtus, že nadané děti nepotřebují podporu, protože jsou chytré? A jak by ta správná podpora ideálně měla vypadat?
Ano, zrovna tento nejspíš mezi ostatními mýty převládá. V hlavách dospělých stále přetrvává a je silně zakořeněn. Především těch, kteří nemají s nadanými dětmi přímou zkušenost. Anebo ani nevědí, že takové děti denně potkávají – hlubší potenciál v nich zkrátka nevidí a nehledají ho.
Paradoxně, intelektově silně vybočující děti o sobě mohou hodně pochybovat, připadat si mezi vrstevníky divně a propadat frustracím ze své neschopnosti.
Neexistuje jediná správná podpora. Co funguje u jednoho, může selhávat u druhého. Spíše se podívejme na principy. Například: zatímco některé děti potřebují hodně procvičovat a opakovat, tak zrovna těm hloubavým, přemýšlivým, nadaným moc nepomůže memorování jednoduchých faktů a zdlouhavé opakování. Potřebují vysvětlení, která vedou k porozumění smyslu. Tedy je potřeba obohacovat učivo s pochopením dítěte a s citem k jeho osobnosti. Děti jsou přeci velmi různé, ačkoli stejného věku. Zamysleme se nad vhodným vzdělávacím přístupem a pečujme o sociální a emoční vývoj dítěte – to bych zdůraznila. Pocit nepochopení a osamělosti je pro děti hodně tíživý.
S předchozí otázkou souvisí také to, že ještě před patnácti lety se o tématu nadání příliš nemluvilo. Vnímáte ze své pozice, že se to už posouvá k lepšímu?
Rozhodně ano. Před patnácti lety jsme tu neměli dostatek osvěty. Nestandardní, hloubavé (citlivé, vznětlivé, předrážděné, zamlklé…) děti neměly zastání. Dokola zaznívalo, že ty chytré si pomohou samy. Viz zmíněný mýtus. A ty zlobivé se musí „srovnat“, jinak z nich nic pořádného nevyroste. Dětské otázky typu, „proč to máme dělat takhle“, bývaly vnímány jako narušování učitelské autority, ačkoli jde o prostý dotaz na smysl a důvod konání.
Po informacích se pídili především rodiče, respektive maminky nadaných dětí, které se pak snažily je předávat pedagogům a pedagožkám, počínaje mateřskou školou. Mnohdy neúspěšně.
Dnes už nadané děti nejsou tolik považovány za podivné a málo přizpůsobivé, ba dokonce asociální. Snad více lidem dochází, že nedělají naschvály, ale prostě si nemohou pomoct: mají miliony otázek a potřebují vysvětlení k nejasnostem, o nichž obvykle přemýšlí až mnohem starší děti. Bohužel, jak jsem už zmínila, mnohé nedostávají pomoc a podporu proto, že zatím nikoho nenapadlo, že ji potřebují.
Proto se také malí „přemýšlivci“ cítí tak dobře ve společnosti starších a dospělých moudrých lidí. Holčičky jsou extra kategorie. Často se snažily být neviditelné, hlavně aby nedělaly potíže a ostatní je měli rádi. Tohle se proměňuje méně, než bych si přála.
Na oficiálních stránkách nadace mě zaujala věta: Pomáháme myslet jinak. V jakém slova smyslu je to myšleno?
Motivujeme lidi i celé organizace, aby se dívali na věci z různých úhlů pohledu, do hloubky, neprvoplánově. V kontextu situace a s dlouhodobým horizontem. Co vypadá jako užitečné a prospěšné v daném okamžiku, nemusí být dlouhodobě vůbec funkční. Pokud řešíme složitý problém, musíme se podívat na jeho jádro, kořeny. Od nich odvíjet řešení.
Použiji přirovnání: Ránu s velkou infekcí nevyléčíme tím, že ji jenom zakryjeme náplastí. Později nás může zatraceně bolet. Musíme ji dobře ošetřit.
Přehlížet příčiny, anebo populisticky tvrdit druhým, že zrovna MY zvládneme rychlé a laciné řešení – to se nám může vymstít.
Teď trošku prakticky. Pod hlavičkou Nadace RSJ vznikl projekt Přemýšlivec. Kdy vznikl a co Vás k vytvoření nejvíce inspirovalo?
Myšlenka vznikala před dvěma třemi lety. Příklady táhnou. Sdílíme a ukazujeme příběhy dětí a mladých lidí něčím příznačné. Potřebujeme stále vysvětlovat, že životní cesta složitějších osobností může být komplikovaná a nevede přímočaře k úspěchu. Těší nás, že jsme otevřeli stavidla: přibývá lidí, kteří se nezdráhají mluvit o tom, co prožívali či prožívají. Fakt to není snadné. A ukazuje se, že pro zdravý vývoj zmiňovaných dětí jsou klíčoví dospělí, kteří poznali, kdy a jak jim pomoct.
A co je největším cílem tohoto projektu?
Otevřít oči veřejnosti a pohladit po duši ty, kterých se to týká, aby věděli, že v tom nejsou sami.
V útlém věku uvažují abstraktně a hodně si pamatují – to, co chtějí. Nikoli všechno, automaticky. Pro žáčka tohoto typu může klidně být problém násobilka zpaměti, jelikož propočítává, odvozuje... a je pomalý.
Jinak nepodporujeme děti přímo jako koncové klienty, ale skrze námi podporované organizace. Těm poskytujeme dobré zázemí: kromě financí také vzdělávání, mentoring, vzájemné propojování, individuální provázení rozvojem organizace – vše, co potřebují, aby mohly dobře fungovat a pomáhat, kde je potřeba.
V rámci tohoto projektu soustřeďujete mimořádné příběhy nadaných dětí. Jakým způsobem je hledáte?
Přes námi podporované organizace, přes své vlastní známé, přes školy… Je to velmi citlivá záležitost. Musíme vždy pečlivě zvážit, jaký dopad může mít zveřejnění příběhu na dítě, jeho rodinu a prostředí, v němž se pohybuje. Nechtěli bychom přinášet osvětu na úkor spokojenosti či zdraví dětí.
Tomu rozumím. Máte v tomto kontextu zmapováno, kolik procent dětí v České republice spadá do kategorie (mimořádně) nadaných?
Předpokládá se, že statisticky je v populaci 10–15 % nadaných. Ale na českých základních školách je jich identifikováno jen 5 %. Měli bychom vědět o 2–3 % mimořádně nadaných dětí. Jenže na českých základních školách je jich identifikováno jen 0,08 %. O těch bychom rozhodně potřebovali vědět, aby se nám v systému neztrácely a nechřadly. Opakovaně o tomto slabém místu hovoří například zprávy České školní inspekce.
Spousta lidí je stále přesvědčena, že nadané dítě dokáže všechno. Předpokládám, že i toto je velký mýtus. Každé dítě je samozřejmě velmi individuální. Dají se přesto u nadaných dětí nalézt nějaké (typické) společné charakteristiky?
Jasně, že nedokáže. Všechno zvládnou jen superhrdinové ve filmech a komiksech… Ale může toho dokázat hodně, pokud se naučí důvěřovat svým schopnostem, na nichž se naučí trpělivě pracovat. Patří k tomu i uvědomění si vlastní sebehodnoty a pěstování určité odolnosti.
Co mají společného? Například vnímají svět do nezvyklé hloubky a detailu – ale na první pohled to nemusíte poznat. Jsou vysoce kreativní a rychle propojují známá fakta do souvislostí. Na věci, které je zaujmou, se dokážou dlouhodobě soustředit. V útlém věku uvažují abstraktně a hodně si pamatují – to, co chtějí. Nikoli všechno, automaticky. Pro žáčka tohoto typu může klidně být problém násobilka zpaměti, jelikož propočítává, odvozuje... a je pomalý. Může vás překvapit také nezvykle rozvinuté morální uvažování a často zvýšená citlivost a vnímavost. Na druhou stranu jsou charakteristiky, které u dítěte snižují školní výkon a zvyšují míru jeho stresu...
Vnímám, že si mohou nadané dětí často připadat jako návštěvníci na cizí planetě. Tedy, že jim moc nikdo nerozumí. Jaké jsou další největší problémy a trable, s nimiž se nadané děti potýkají? A hlavně, co dělat pro zlepšení?
Paradoxně, intelektově silně vybočující děti o sobě mohou hodně pochybovat, připadat si mezi vrstevníky divně a propadat frustracím ze své neschopnosti. Vliv na to má častý perfekcionismus. (Pozor, může být patrný jen v určitých oblastech! Úklidu v dětském pokoji se to týkat nemusí.) Vidíte jasně, jak by se věci měly dít, jakého výsledku byste měli a chtěli dosáhnout, jenže to prostě nejde – s ohledem na věk, na fyzický a psychický vývoj. Ta frustrace je těžko pochopitelná pro lidi kolem dítěte, kteří si to neumí představit, kterým je to jedno, anebo dokonce dítě odsuzují, protože „zbytečně vyšiluje“.
Angažovanost, zápal pro věc, až urputnost na hraně otravnosti pro okolí – to také stojí za zmínku. Nebo později vyhoření, frustrace, nezabrzditelná hlava plná myšlenek. Anebo stálá snaha o zapadnutí do prostředí bez ohledu na vlastní potřeby. Dá se uvést leccos.
Měli bychom je přijmout v jejich jinakosti, porozumět jejich specifickým potřebám a ty naplňovat. Podrobnosti najdete například na našem nadačním webu či na webu nadané děti, za nímž stojí psychologové z Fakulty sociálních studií z Masarykovy univerzity v Brně a zároveň z Invenia – Národního centra podpory nadání.
A co fakt, že i velmi nadané dítě, které přemýšlí skoro jako dospělák, je pořád ještě vývojově dítě? Existuje vůbec nějaký manuál, jak se k takto specifickým dětem chovat, aby bylo možné podpořit jejich nadání a zároveň je nezranit ani případně traumatizovat?
Respektovat je a mít k nim partnerský přístup, nikoli autoritativní. Naslouchat tomu, co ony samy říkají. Přitom ale nezapomínat, že jsme rodiče nebo učitelé, a jako dospělí musíme dítě moudrým způsobem vést k dospělosti. Je to samozřejmě obtížné.
K žádnému dítěti manuál nenajdete. Jde o stálé hledání, zkoumání a balanc mezi potřebami dítěte a všech kolem něj. Vlastně, manuál bych si sama pro sebe občas přála, když nad tím tak přemýšlím…
Závěrem jedna praktická otázka. Jak vůbec (mimořádně) nadané dítě poznat a jak postupovat?
Dát každému dítěti čas, možnost projevit se různými způsoby, aby mohlo ukázat, jak přemýšlí. Už v mateřské školce vás může zarazit, když dítě zkoumá, proč voda padá shora dolů, místo aby s ostatními řádilo v loužích.
V České republice máme také k dispozici různé screeningové a diagnostické nástroje. Výbornou službu může udělat například Invenio, které objevuje silné a slabé stránky každého dítěte. Testy fungují jako kvalitní psychodiagnostické nástroje a mají pro děti lákavou podobu počítačových her. Systém Invenio je určený rodičům a pedagogům dětí 1.–6. ročníku ZŠ.
foto: Libor Fojtík / Nadace RSJ, zdroj: Autorský článek