Klára Matanelli: Ráven

Zahalená v černé kápi jsem kráčela bosky po lesní cestě. Chodidla mě bolela z té dlouhé štreky plné ostrých kamenů a na důkaz mého nekonečného kráčení jsem za sebou zanechávala rudé lepkavé skvrnky z rozedřených puchýřů.

Jedinou mou intuitivní jistotou bylo, že se nesmím ohlížet zpátky a už vůbec ne zastavovat. Měla jsem sice hlad a žízeň a tělo mi pulzovalo v bolestech z únavy a z ještě stále čerstvých řezných ran na zádech, pečlivě skrytých pod černou látkou pláště, ale vše přesahovalo vědomí, že se musím nejprve dostat k převozníkovi u jezera. To byl momentálně hlavní cíl a všechno ostatní mohlo počkat. Včetně odpočinku.

Vtom jsem ale odněkud mezi stromy zaslechla naříkavý psí štěkot. Rozbušilo se mi srdce a krev se mi rozpumpovala v adrenalinu. Moje nátura ochránce okamžitě začala pracovat a ta byla přeci jen dominantnější než moje vlastní přesvědčení jít bez přestávek kupředu.

Rozběhla jsem se po jehličí za mučivým jekotem, který se mi zarýval do kůže stejně palčivě jako hroty jedových čepelí od lidí, co jsem na svojí předešlé cestě už potkala.

Celá zadýchaná jsem doběhla na malou mýtinu, uprostřed které jak při obětním obřadu ležel bílý vlk, chycený v pytlácké pasti. Na moment jsem se zarazila a začala si nejprve obraz před sebou důkladně prohlížet. Zvažovala jsem, jestli se k němu přiblížit, když tu byla dost pravděpodobná šance, že mě může pokousat. Po chvíli váhání mi ale došlo, že jsem tu nemohla jen tak nehnutě stát a být tomu šelmímu pláči pouhým svědkem. Rvalo mi srdce vidět to bezmocné stvoření takhle samotné trpět.  

Polkla jsem a jen náznakově natočila hlavu ve snaze dohlédnout na vlastní záda. Jako na povel mi jimi projel pomyslný chlad železa. Věděla jsem, jaké to je být chycený v pasti bez vyhlídky pomoci. Nemohla jsem to dopustit i u něj, a tak jsem se odvážila k vlkovi dojít.

Zvedl ke mně ve štěkotu pohled a jako na povel utichl. Byl uvězněný v jakési lanové konstrukci, která ho držela při zemi a umožňovala mu hýbat pouze hlavou. Konsternovaně jsem hleděla do modrošedých očí a neměla slov. Jak kdyby na mě koukal někdo, koho už léta znám. Najednou mě bez dobře vysvětlitelného důvodu přešel všechen strach z možného napadnutí.

Věděla jsem, že mu prostě musím pomoct.

Sklonila jsem se k němu a on tiše zavrčel v odporu. Zamračila jsem se na něj a rozhodila v popuzení mírně rukama.

„Když ti nepomůžu já, tak tu zdechneš! To snad chceš?“ vypálila jsem okamžitě a on odvrátil protestně hlavu a oblízl si čumák.

Bála jsem se, že když sáhnu někam blbě, ublížím mu ještě víc. Ale při pečlivém zkoumání mi docházelo, že je to celé jen neškodný provaz. Žádné dráty, ostny a nic dalšího, co by vedlo k okamžitému usmrcení. Očividně v té přírodní svěrací kazajce mělo zvíře jen pro zvrhlé pobavení pytláků vyhladovět a následně pojít.

Neměla jsem s sebou nic ostrého, a tak jsem se natáhla po špičatém kameni opodál. Vlk mě pozoroval a mlčel. Pořád vypadal krapet nedůvěřivě, ale očividně vycítil, že mu nezbývá nic jiného než počkat, jak si s jeho situací poradím.

„Buď v klidu, ano? Neublížím ti,“ sdělila jsem mu tiše a podívala se mu znovu do očí. Panenky se mu malinko rozšířily a pak s hlasitým zafuněním odevzdaně položil hlavu na hlinitý povrch.

Začala jsem pilovat co nejšetrněji lanko na jeho boku. Šlo to ztuha. Kámen nebyl dost ostrý, ale nevzdávala jsem to. Pocit, že ho tu nechám, mě kupodivu bolel mnohem víc než představa, že ho osvobodím, a on se mi pak za to odplatí tím, že mě roztrhá. Nedokázala jsem si svou posedlost o jeho vysvobození vysvětlit. Možná jsem v tom lapeném zvířeti viděla zkrátka velký kus sebe.

„Tak jo, tohle nejde,“ povzdechla jsem si a kámen zahodila. Vlk se na mě pátravě zadíval. Zahlédla jsem nitky strachu v těch dvou malých portálech do zataženého pobřeží. Jako by se obával, že to s ním vzdávám už teď.

„Neboj. Jen to zkusím jinak,“ ujišťovala jsem ho a sklopila hlavu k tenčí části, co se mi povedla alespoň trochu upilovat. Vzala jsem ji do zubů, obmotala prsty na okrajích a snažila se ji přežvýkat. Ústa se mi zaplnila pachutí hlíny a špíny a vlkovo břicho se vzdouvalo pod trhavými nádechy z té neočekávané blízkosti.

Přišlo mi, že to trvá věky, ale nakonec mi vlákna v puse povolila a lano se konečně uvolnilo. Vlk byl volný a já mu třesoucími prsty pomohla ze zbytku postroje. Malinko jsem se odsunula a ostražitě pozorovala jeho reakci. Nejprve se jen zvedl na všechny čtyři a otřepal se, aby ze sebe shodil trsy mechu, jehličí a bahna. Pak z něj vyšlo hluboké nespokojené zavrčení. Ani jsem se nehnula a jen sledovala, jak se protahuje a skenuje past, která ho tu na bůhví jak dlouhou dobu upoutala. Až teď jsem si všimla, že byl pohublý a celý urousaný. Musel tu trpět pěkně dlouho.

Přenesl pozornost na mě a malinko se přiblížil. Ztuhla jsem. Nemělo ale cenu nikam utíkat. Dohonil by mě velmi snadno i přesto, že byl zesláblý. Já se svou výdrží jsem na tom byla momentálně ještě mnohem hůř. A tak jsem prostě vyčkávala. Možná jsem ani utíkat nechtěla. Možná jsem dokonce dychtila po tom, aby mě teď a tady rozerval na kusy, protože jsem neměla co víc ztratit.

Došel přímo ke mně a sklopil hlavu na znamení, že mi děkuje. Ohromeně jsem zvedla svou třesoucí se dlaň, abych ho pohladila po zvlhlém hřbetu hlavy. Přestal vrčet a natiskl mi čumák na hrudník.

Byl to silný moment. Moment, při němž jsem byla stoprocentně přesvědčená, že už mi neublíží. Že jsme v sobě navzájem po tomhle incidentu v překonání vlastních hranic nalezli důvěru.

„Kde máš svou smečku?“ zašeptala jsem tiše otázku, ale on se ani nehnul a nechal se jen klidně dál hladit. „Nechali tě tu, viď?“

Konečně zvedl pohled a já se lítostivě podívala do těch očí, které mě v první chvíli tolik upoutaly. Na okrajích víček se mu třpytily malé kapky. Ještě nikdy jsem neviděla tak smutného vlka. Zdálo se, že přede mnou stojí sesazený samotný alfa.

Uchopila jsem mu tlamu do rukou a jemně ho pohladila po bílých stranách. Nechal se. Už nevrčel, už jsem necítila žádné protestné zlo. V jeho pohledu byl jen smutek. Políbila jsem ho na vrch čenichu a usmála se. I u sebe jsem cítila, že se mi po tvářích bez hlubšího vysvětlení hrnou slzy.

„Už nemusíš být sám,“ hlesla jsem a on mi v reakci jemně olízl bradu, „nemusíš,“ opakovala jsem, ale cítila jsem, že taková slova nic nezmůžou. Nemohla jsem ho jen tak přijmout za svého a nechat ho kráčet po svém boku jako zdomestikovaného psa. Musel se rozhodnout sám.

Pomalu jsem tedy vstala a on mě ze své pozice zezdola zkoumavě pozoroval.

„Musím se dostat k jezeru. Čeká tam na mě převozník. Můžeš jít se mnou, ale jenom pokud chceš,“ sdělila jsem mu tiše a sledovala, jak nejistě stojí na místě, „je to jen na tobě.“

Pak jsem se otočila a vydala se zase na svou cestu. Po chvíli chůze jsem se dychtivě podívala za sebe, zda mě vlk následuje. Ale už byl pryč.

Smutně jsem se pousmála a pokračovala dál. Nemohla jsem mu nic vyčítat. Byl teď volný. Neosvobodila jsem ho přece jen pro nějaké zpětné očekávání, ale proto, že bych si bývala přála, aby tehdy takhle někdo zachránil mě.

Bolelo mě celé tělo a v puse jsem po tom přežvykování lana měla ještě víc vyprahlo. Nechutná koncová pachuť mi připomínala trpkost daného momentu. Ale i tak mi přišlo, že mám víc odvahy a síly na zbytek cesty. Událost s vlkem mi připomněla moji výdrž a moji statečnost. A to, že někdy ty nejděsivěji vypadající věci jsou jen odrazem strachu v nás samotných.

…

Muselo to trvat snad věčný časový úsek, než se pěšina přede mnou začala stáčet do hlubšího lesa, nad kterým už nebyl vidět ani kousek oblohy. Přicházející úzkostný pocit jsem několika nádechy a výdechy dostávala z těla, zatímco jsem pokračovala dál do chladného stromového tunelu. Už jsem se neděsila. To nejhorší jsem měla přeci za sebou, a tak nějak jsem se začala celému tomu opakujícímu se únavnému procesu chození bez přestávky smířlivě vzdávat.

Jak kdyby sám ďábel poslouchal moje myšlenkové pochody, zpoza keřů se na cestu vynořila skupina lidí v nachových hábitech. Mým tělem se prohnaly daleko prudší úzkostné střepy. Znala jsem je. Byli to ti, po nichž mi zůstaly na zádech hluboké jizvy. Ti, kvůli nimž jsem svou vlastní cestu málem vzdala.

Chtěla jsem začít utíkat, ale moje tělo ztuhlo pod návalem stresu a odmítalo jakkoliv spolupracovat. I kdybych běžet však mohla, stejně by mi to k ničemu nebylo. Měli na nohou pevnou obuv, a já byla bosa. Po ostrých kamenech by má rozedraná chodidla sotva vynaložila vysokou rychlost. Dopadli by mě bez sebemenší námahy.

Nedalo se nic dělat. Musela jsem jim ukázat, že teď už se jich nebojím a že jim dokážu čelit. Rozpohybovala jsem se s námahou kupředu a s tichým funěním zarývala nehty do dlaní, abych tělu vyslala signál, že dokážu cítit i něco jiného než jen ten dotěrný a jehličkovitý pocit z prohry.

Když jsem se k nim ale se sevřeným hrdlem dostala, zjistila jsem, že vůbec nekoukají na mě. Jako by mě snad ani neviděli. Jejich těla, která se ještě před chvíli zdála být stejně tak živá jako to moje, byla ve skutečnosti jen pouhé hologramové iluze, které se přede mnou promítaly jako ve snu, a temný les jim byl plátnem.

Byl to klam. Nebyli skuteční, i když jsem slyšela z jejich úst útržky nadávek a slovních ran, které jsem si už jednou vyslechla a prožila.

„Čarodějnice!“

 „Už se nikdy neproletíš!“

 „Lhářko!“

 „Žádný převozník není!“

 „Zrůdo!“

 „Skončila jsi!“

 „Nikdo tě tu nechce!“

Neodpovídala jsem, i když jsem se třásla a ta slova mě bolela. Připomínala mi časy, kdy se ke mně nedostalo žádného pochopení a podpory. Kdy jsem poprvé okusila samotu ve své nejodpornější podobě. Šla jsem ale pořád vytrvale rovně. Hodlala jsem projít klidně i skrz ten vzteklý chumel, abych je nenechala znovu mě srazit na kolena. Už mi vzali dost. Už jsem byla volná. Byly to jen stíny minulosti. Nemohli mi doopravdy ublížit. Nedělo se to. Byly to jen odezvy toho, co se událo už dávno předtím.

Když jsem kráčela středem útlého pruhu, který uvolnily jejich oblačné siluety, nedovolila jsem si na sobě nechat znát třeba i jen malý náznak slabosti.

S pevným pohledem upřeným na cestičku k malé tečce světla naproti mně, kde končil temný les, jsem opakovala pořád ta samá podpůrná slova: „Jsem Ráven. Nevzdávám se. Jsem přeci Ráven.“

„Nedostaneš se na konec!“

Zavřela jsem oči a snažila se jejich hlasy vytlačit. Nezáleželo na tom, že oni mi nevěřili. Ublížila bych si mnohem víc, kdybych povolila jejich slovům mít nade mnou ještě někdy vliv.

Když jsem znovu oči otevřela, kolem mě byla jenom tma. Už jsem nerozeznala ani obrysy stromů. Všude bylo černo a jen jejich jízlivé hlasy se skrz temný závoj prodíraly k mým uším. Nohy se mi slabostí zakymácely a já upadla na zem. S řevem jsem si zabalila hlavu do rukou, abych zahnala ten valící se jed z jejich úst. Záda mi bolestně žhnula na každém místečku, o kterém jsem doteď neměla ani ponětí.

Poddávala jsem se tomu zlu a brečela. Věděla jsem, že když je nenechám se vybít, potkám je na své cestě znovu. Oddělila jsem se tedy mentálně od svého těla na zemi, které se svíjelo pod zuřivým nátlakem. Nebolelo to tak moc. Rozhodně ne tolik jako prvně.

Vtom jsem zaslechla štěkot. Hlubší než psí. A pak následovalo vrčení. Tma se prořízla a já spatřila nachový dav tyčící se všude nade mnou, jak se rozestupuje, aby mi uvolnil výhled. Kousek od nás stál bílý vlk. Můj bílý vlk.

V obraně skočil nad mou skrčenou postavu a zlověstně vrčel na ty, kteří mi uštědřovali do té doby rány. S ohromením jsem pozorovala, jak se bázlivě vzdalují, jak couvají před silnějším poutem mě a vlka a prchají pryč. Zpátky na cestu, kterou jsem já už dávno ušla.

Zesláblá jsem se na vlka podívala. I přesto, že mě tělo bolelo a byla jsem zničená, nikdy jsem nebyla šťastnější. Zachránil mě jako já jeho.

Chtěla jsem se natáhnout, abych ho pohladila, ale ruka mi klesla bezvládně k zemi. A tak jsem jen ležela na studeném povrchu a vděčně se na něj usmívala. Zakňučel a lehl si na mě svým velkým tělem, aby mě zahřál.

Dneska už nemělo smysl někam chodit. Dneska už jsem neměla sílu.

Vlk mě hřál celou noc. A i když jsem cítila doznívající rány a škubala sebou, on pořád klidně ležel. Jeho váha skoro nebyla cítit. Jako kdyby tam ani nebyl, a přesto jsem měla jistotu, že v té tmě nejsem sama.

Když se rozednělo, cítila jsem se už lépe. Věděla jsem, že už mohu zase vyrazit s nově nabranou energií. Pohladila jsem vlka po bílé spící hlavě a prohlížela si ho. Vypadal jinak. Zdravěji. Byl čistší a zmohutněl.

Probudil se a s láskou se na mě zadíval. Vypadal starostlivě, ale v jeho pohledu se odráželo spoustu dalších emocí. Střípky smutku, možná i strachu, ale oddanost ke mně byla ze všech nejznatelnější.

„Děkuju. Ani nevíš, jak jsi mi pomohl,“ zašeptala jsem, ale on na mě zíral pořád stejně, jak kdyby ani nechápal, co způsobil. Jak kdyby vůbec netušil, že mě v té temnotě celou dobu hřál.

Seskočil ze mě, abych mohla vstát, a já se s námahou posadila. Zády mi projížděla řezavá bolest a musela jsem na moment zavřít oči, abych ji pomocí své mysli utlumila. Když jsem oči zase otevřela, vlk na mě tázavě hleděl s hlavou mírně nakloněnou do strany. Polkla jsem.

„I já byla v pasti, víš? Kdysi,“ zašeptala jsem a on napřímil hlavu, čímž mě snad vyzýval, abych pokračovala. S hlasitým výdechem jsem ze sebe sundala plášť a v křečovité mimice si vyhrnula černou halenu pod ním. Zády jsem se natočila k vlkovi a odhalila mu dvě hluboké stopy uprostřed zad. Dvě bídná koryta plná zaschlé krve, okoralé kůže a zbytky černého peří. Vlk za mnou v reakci tiše zavrčel.

„Já vím. Není to hezký. Ale dřív mi na těch zádech rostla křídla. Krásná křídla. Daleko krásnější než to, co z nich zbylo,“ řekla jsem s chvějícím se hlasem, „byly mým klíčem ke svobodě. K magii. A pak mi je uřízli, protože o tom prostě rozhodli. Vzali mi moje křídla, protože si mysleli, že na to mají právo.“ Otočila jsem se na vlka a v očích se mi zaleskly slzy. Tvářil se smutně stejně jako já.

„Vím, jaký to je bejt sám. Trpět sám. Nenajít pochopení. Vím, jak chutná zrada. Bože, věř mi, že já to vím moc dobře,“ pokračovala jsem pod trhavými nádechy, „nezasloužil sis to.“

Vlk ke mně sklonil hlavu a já ho jemně hladila na temeni. Podívala jsem se na svou nadcházející cestu a políbila ho na čumák.

„Musím jít dát. Můžeš jít se mnou, ale je to jen na tobě,“ pak jsem vstala, oblíkla si plášť a pokračovala v cestě.

Už jsem se neotáčela. Věděla jsem, že mě vlk nenásleduje.

…

Po delší době chůze jsem měla chodidla už tak bolavá a zmožená, že jsem se musela na chvíli posadit na velký balvan u cesty. Vítr kolem mě narážel do stromů a šuměl k mému odpočinku jako nevyžádaný přírodní koncert. Mnula jsem si nárty a snažila se do nich vědomím vehnat sílu, aby vydržely až do konce. Sykla jsem, když jsem prstem zavadila o rozedřený puchýř, a s tichým sténáním zaklonila hlavu. Zarazila jsem se. Koruny stromů se nehýbaly. Chvíli jsem setrvávala v záklonu, než mi došlo, že vítr ustal, ale já stále slyším jakýsi šum. Zpozorněla jsem a srdce mi poskočilo, když mi došlo, že ke mně odněkud doléhá zvuk dopadající vody.

Skoro jsem se rozeběhla po úzké pěšině, která odbočovala od hlavní cesty a odkud byl šum nejzřetelnější. Přeskakovala jsem kořeny a drobné kameny a odmítala slyšet další protesty mých chodidel. Propletla jsem se spleticí keřů a ocitla se na písčité ploše olemované stromy. Na písku bylo poházených pár kusů suchého dřeva a za nažloutlým kruhem se tyčila mechem porostlá skála, od níž se zvuk vody ozýval. Došla jsem tedy blíž a s úlevou zjistila, že skálu lemuje pramen a přímo z ní stéká od shora potok. Lesní symfonie mi tělem prohnala příjemné mravenčení.

Chtěla jsem se natáhnout k prameni, když mi můj mžouravý pohled spadl k otvoru ve skále. Na zemi oddechovala jakási bíla hora masa. Že by vlk? Přiblížila jsem se dychtivě, abych identitu tvora odhalila.

Nebyl to vlk. Tehdy jsem narazila na svého polárního medvěda. Ležel v jeskyni; znavený a neschopen pohybu vpřed. Ani na moment mě nenapadlo se jej zaleknout, přestože to bylo tak ohromné zvíře. Snad z té energie, kterou ke mně vysílal, jsem vycítila, že je naprosto neškodný. Bylo mi ho spíš líto, než abych se obávala, že by na mě zaútočil. Musela jsem se malinko pousmát při vzpomínce na vlka, kdy jsem měla pochyby od prvního momentu, a přitom byl menší a zesláblejší, ale u medvěda jsem měla zkrátka jistotu.

Medvěd ke mně zvedl své tmavé unavené oči. Ohromnou hlavu měl položenou na předních tlapách a pomalu oddechoval. Nevypadal přímo smutně. Spíš, jako by už měl všeho dost. Jako by se nedokázal ani napít té vody, která tekla kousek od něj.

„Počkej chvíli,“ hlesla jsem a došla k malému vodopádu. Sepnula jsem dlaně k sobě, aby mi do provizorní mističky nateklo dostatek vody. Pak jsem opatrně došla zpátky k medvědovi a přiložila mu ruce přímo pod čumák. Překvapeně se na mě nejprve podíval, ale pak masitým jazykem začal vodu chlemtat. Zopakovala jsem to nejméně pětkrát, než byl schopný vstát a dojít se napít sám.

Bok po boku jsme lokali po douškách a já začínala cítit větší úlevu. Pro moje vyprahlé hrdlo to bylo opravdu vysvobození.

Medvěd se na mě zadíval a vděčně mi čumákem šťouchl do tváře. V kohoutku byl na čtyřech stejně velký jako já.

„Musím se dostat k jezeru. Čeká tam na mě převozník,“ sdělila jsem mu a on na mě upřeně zíral, jako by očekával, že mu sdělím ještě víc. Jako by si to přímo žádal, „můžeš jít se mnou, ale jenom pokud chceš,“ zopakovala jsem mu krapet lhostejným tónem tu stejnou frázi jako vlkovi s předpřipraveným smířením, že ani on mě následovat nebude. Z té myšlenky mě píchlo u srdce. Zvykla jsem si na to být sama, ale na samotu jako takovou, jsem si zvyknout nedokázala.

Medvěd jemně zabručel, a když jsem se vydala zpátky k pěšině, opravdu se ke mně připojil. Nadšeně jsem přidala do kroku a pokroutila hlavou. Bylo to s ním rozhodně jednodušší než s vlkem.

…

A tak jsme bok po boku šli sdílený delší kus cesty. V lese panoval klid a slunce mi paprsky kreslilo na tvář utvrzení, že bude trvat. Pořád jsem však měla dost mezer v odpočinku a bylo to na mně znát. Nešla jsem tak rychle jako medvěd.

Myslela jsem během chůze opakovaně i na vlka a jak se asi vypořádává se svou vlastní cestou. Pak jsem se znovu podívala na medvěda. Na povel ke mně obrátil svou ohromnou hlavu. Tmavé hluboké oči byly plné míru a utvrzení, že i on chce dojít k převozníkovi. Byl jistotou, kterou jsem při svém předchozím kráčení postrádala.

Mé kroky se začaly nekonečným putováním čím dál tím víc krátit. Třásla se mi kolena a nohy vzdávaly jasný signál, že dál už jít nemohou. Že je třeba se zastavit. Klesla jsem k zemi. Uvnitř sebe jsem cítila ruch, který se nedal sloučit s klidem panujícím okolo. Věděla jsem, že jdu správně. Věděla jsem, že nic špatného se mi už nemůže stát, a i tak moje nitro signalizovalo, že o tom ještě není zdaleka přesvědčené.

„Promiň. Musím se na chvíli zastavit. Jdu už moc dlouho,“ zašeptala jsem na medvěda a on pomalu kývnul hlavou na důkaz srozumění. Díval se na mě, jak sedím na zemi a pomalu oddechuju. Nebyla jsem mu sto přiznat, že už asi nezvládnu vstát i přes to úsilí, které mě stálo dostat se až sem, a touhu, která mě tolik motivovala dojít až do cíle.

„Nechci tě zdržovat. Můžeš jít klidně sám. Je to pořád rovně,“ sdělila jsem mu tiše a medvěd se ke mně sklonil. Pohladila jsem ho a připomněla si tím podobnou chvíli s vlkem. Bála jsem se, že i on zmizí. Že i on odejde po tom, co ho o to požádám, i když bych si tolik přála, aby mě doprovázel. Aby šel se mnou a já stále cítila tu jistotu, kterou mi dával.

„Můžeš jít. Zvládnu to tu,“ opakovala jsem a hladila ho po hlavě. Do očí se mi tlačily slzy, protože jsem se ještě loučit nechtěla, „jsem zvyklá jít sama. Jen bych tě zdržovala.“

Medvěd zabručel v protestu a pak si k mému ohromení lehl a zatahal mě tlamou za plášť. Nechápavě jsem na něj hleděla a snažila se pochopit, co se mi snaží naznačit. Trhl hlavu směrem ke svému hřbetu a naznačil mi, ať si na něj vylezu.

„Unavím tě. Nabral jsi sotva sílu pro sebe. Unavím tě,“ odmítala jsem jeho nabídku a on znovu zabručel a zopakoval to gesto podruhé. Chvíli jsem váhala a sváděla boj spíše sama se sebou, zda se považuju za dostatečně hodnotnou, abych se nechala nést. Abych si nechala pomoct. Medvěd zahrabal tlapou do země, aby mě popohnal, a já ho nakonec poslechla. Zesláble jsem se dostala až doprostřed jeho zad a objala jeho chundelatý trup. Ležet na něm bylo jako ležet v čistě povlečených peřinách. Bylo to osvobozující.

Medvěd vstal a pokračoval v cestě. Chtěl tedy až do cíle dojít se mnou. Zasloužila jsem si to? Aby někdo doslova na bedrech nosil mou mizernost? Aby někdo tak čistý a něžný, jako byl tenhle medvěd, nosil náklad, který byl propletený trýzní? Vždyť ani netušil, jakou špinavost si na svůj hřbet vzal. Neměl potuchy, co za bytost ve skutečnosti jsem. Že dívka, která mu umožnila se napít, byla jen zlomkem pravé skutečnosti.

„Děkuju,“ zašeptala jsem medvědovi do kožichu a on spokojeně zamručel.

…

Musela jsem usnout, protože když jsem se probudila, prostředí už bylo jiné. Šli jsme ve tmě po louce. Černé nebe bylo prosvícené miliardami třpytek, které na nás seshora opticky padaly. Medvěd šel stále stejným jistým tempem. Možná o něco ještě odhodlanějším, než když jsem ho našla v jeskyni. Čím to bylo? Dala jsem mu snad nový smysl? Putoval tak sebevědomě kvůli mně? Nebyla jsem tedy jen přítěží?

„Měl bys něco vědět, medvěde,“ zašeptala jsem do nočního ticha a on zvedl pozorně hlavu na důkaz, že mě poslouchá, „je toho moc, co o mně nevíš. Cesta, která už je za mnou, byla těžší než ta, kterou teď sdílíme spolu. Byla zlá a krutá. Vzala mi víc než sílu a proměnila mě do to tolika podob, z nichž ani jednu bys ve svý celý pravdě nechtěl táhnout na zádech. Už jsem smířená s každou verzí, která se ze mě za tu dobu stala, ale i tak o nich nedokážu vyprávět. Teď už jsem nositelná, ale nebývala jsem a mám v sobě pořád části a tajemství, u nichž se bojím, že tě odeženou. Nezlobila bych se. Jsem zvyklá jít sama. Jediné, co nechci, medvěde, je ti ublížit. Když se mnou budeš chtít jít dál, možná se ty části objeví a ty mě neuvidíš jako dívku, co ti umožnila se napít. Ne. Uvidíš mě v pravém světle. Uvidíš pravou Ráven a ta není čistá. Ráven je těžkým nákladem, medvěde. Je hrdá a smířená, ale to nemění nic na tom, že se všemi svými cestami a verzemi je těžší, než co bys dokázal unést.“

Medvěd mi bedlivě naslouchal a u konce mého monologu se zastavil. Srdce mi začalo pumpovat rychleji, když mi docházelo, že teď mě možná shodí a uteče pryč, stejně jako ode mě utekl i vlk. Rozbrečela jsem se ještě dřív, než tak učinil, a sevřela mu nejspíš naposledy jeho jemnou a krásnou srst.

„Mýlíš se. Možná neznám všechny tvoje cesty. Možná nepochopím vše, s čím se společně shledáme a co všechno mi odhalíš. Ale já si dovolím tvrdit, že Ráven znám a že je tou nejhodnější duší, kterou jsem potkal. Můžeš mít špinavé tělo ze zážitků a špinavé vzpomínky, ale to, že kráčíš dál a na své cestě se zastavíš i u zatoulaného medvěda, abys mu po tom všem, co jsi ušla, dala napít jako prvnímu, to mluví o čistotě tvé duše, Ráven. Takovou tě znám a takovou tě přijmu se vším,“ promluvil k mému ohromení medvěd a pak mě opravdu opatrně shodil ze svých zad. Ale ne proto, aby utekl, ale aby se na mě mohl pořádně podívat.

„Medvěde, vždyť nevíš, kdo jsem. Nevíš nic. A já asi ani nemám odvahu ti to všechno říct,“ s třesoucími se prsty jsem si setřela mokré tváře. Hlavou se mi promítl snímek mých rozedraných zad. Mé ostudy, která mi byla nalepena a krutě vnucena.

„Jsem přeci Ráven,“ zašeptala jsem zahanbeně stejnou větu, kterou jsem se snažila omílat sebejistě pořád dokola, abych utvrdila samu sebe, že to stačí. Že je to má pýcha a že se můžu pyšnit za to přežité, co jsem pod tímhle jménem zdolala, „jak by někoho takového mohl mít někdo rád?“

Medvěd mi složil hlavu do klína a svou přítomností mi dodal tu poztrácenou jistotu.

„Právě proto, že jsi Ráven. Právě proto můžeš být milována. Stačí jen přijmout, že já tě rád mám. Tak mě neodháněj ještě dřív, než mám možnost ti to povědět.“

Do rozednění jsem s medvědem seděla na louce a hladila ho po huňatém kožichu. Cítila jsem klid. Cítila jsem se opravdu být poprvé milovaná. Nejen medvědem. Ale i sebou, a dokonce i vlkem. Poněvadž ten ke mně možná nemluvil tak jako medvěd, ale konečně mi došlo, že mě na cestě neopustil kvůli tomu, že by se zalekl mých ran. Že by mě nechtěl následovat kvůli tomu, kým jsem a kdo. Ale protože potřeboval jít stejně jako já nejprve sám, aby se smířil se svými vlastními ranami.

…

Po nekonečné době, kterou jsem nedokázala ani vyčíslit, jsem se s medvědem dostala k jezeru. Lemovala ho křiklavě zelená tráva, vysoké střepy skal a hladina se leskla jako broušený drahokam. Jezero padalo za mlhavý horizont a napovídalo, že je rozsáhlejší, než jsem si původně myslela.

Věděla jsem, že až dojdu k převozníkovi a dostanu se na druhou stranu, ani tam mé putování neskončí a půjdu zase dál, abych se dostala do prostředí, kde nebudou žádné odezvy minulosti a kde bude krajina kontrastem té, z níž jsem původně vzešla.

Došla jsem ke svému vlastnímu cíli a s úsměvem se podívala na medvěda. Se stejným nadšením v očích skenoval tu živou pohlednici a bylo vidět, že nelituje, že se vydal na cestu se mnou.

Spadla jsem očima k postavě, která se vynořila zpoza mlhy na dlouhé loďce. Byla zahalená v totožném hábitu s kápí, jaký jsem měla já, jen s tím rozdílem, že byla čistě bílá. Na loďce se houpala velká lucerna, jejíž světlo vytvářelo i ve dne výrazný žlutý kužel, který prorážel přídi cestu.

Převozník dojel ke břehu a rukou mi pokynul, ať jdu blíž. Došla jsem tedy až k němu a pokusila se pod látkou kápě zahlédnout jeho tvář, ale byla ztracená kdesi v hadrovém tunelu.

„Našla jsi mě, Ráven,“ promluvil hluboký hlas. Byl zvučný, ale ne děsivý. Sametový ocas hlasivek mi vnutil do kůže příjemné šimrání.

„Ano,“ vydechla jsem úlevně a se stopou vděku.

„Tvá cesta tu však nekončí, to víš, že ano?“

„Vím.“

Převozník přikývl a pak na moment natočil hlavu kamsi do levé strany. Podívala jsem se stejným směrem, ale na široké travnaté pláni nic nebylo. Čekala jsem tedy, co mi sdělí on sám.

 „Tak teď se budeš muset ještě rozhodnout, koho si vybereš vzít na loď s sebou. Může to být jen jeden z nich,“ promluvil převozník a já zmateně nakrčila obočí. Byla jsem tu přeci jen já a medvěd, který stál kousek opodál. Nikdo další s námi nešel.

„Musíš se rozhodnout, Ráven,“ doplnil důrazněji a já nechápavě nad jeho slovy pokroutila hlavou.

„Jsem tu přeci jen já a medvěd. V čem se mám rozhodnout? Nikdo jiný tu není,“ odvětila jsem a převozník se napřímil. Stále jsem však nebyla schopna zahlédnout jeho tvář. Jako by ji ani neměl.

„A co on?“ zeptal se mě a rukou ukázal kamsi za mě. Prudce jsem se otočila na cestu z lesa, po níž jsme s medvědem přišli. Zastínila jsem si oči a dech se mi zasekl v hrdle. Hrudník mi začal žhnout známým teplem, když se z lesa vynořil vlk. Můj vlk!

Přistoupila jsem o krok blíže a neschopna slova na něj jen fascinovaně hleděla. Opětoval mi pohled a sklonil mírně hlavu. Shlížel ke mně tím svým modrým pohledem, který se mi probourával do nitra i z té nemalé vzdálenosti. Jeho oči už nebyly tak smutné. Už to nebyl ten nejsmutnější vlk, kterého jsem kdy viděla.

Najednou jsme tu byli zase jen my dva. Ještě před medvědem a převozníkem. Jako v tom lese, kdy jsem ho vysvobozovala z pasti, anebo když mě hřál celou noc.

Svět byl v ten moment pouhým pozadím. Jen jsme se na sebe koukali a já se nepřestávala šťastně usmívat.

Ještě o krok jsem se přiblížila a on sklopil hlavu a natáhl jednu nohu, jako by chtěl vyrazit směrem ke mně. Pak se ale zničehonic zastavil v pohybu a hlavu zase zvedl. Očima mu prolétl jemný náznak dobře známého smutku. Zarazila jsem se a zkoumala ten obraz před sebou do detailu. Vlk se na mě podíval skrze víčka na znamení, zda z téhle mlčenlivé konverzace chápu, co se mi snaží říct. A já to pochopila. Stejně jako jsem to pochopila už spoustukrát předtím.

„Tak kdo to bude, Ráven?“ ozval se převozník a já se nepřestávala sklesle dívat na vlka v dálce. Pak jsem párkrát přikývla a podívala se na medvěda, který poslušně seděl v trávě opodál a nepřítomně hleděl na jezero. Poslední pohled patřil ještě vlkovi a pak jsem se otočila konečně k převozníkovi.

„Medvěd, protože je to i jeho přání. Medvěd půjde se mnou,“ odhalila jsem pravdu, kterou si cíl mé cesty přál vědět, a nejistě přešlápla na místě.

„Jsi si jistá, Ráven? S vlkem máš přeci jen hlubší pouto. Vlka jsi chtěla po celou dobu cesty mít u sebe. Proč ses tedy nakonec rozhodla pro medvěda?“ nenechal se odbýt převozník a já se pousmála.

„Protože vlk se nikdy nerozhodl pro mě,“ přiznala jsem se vší upřímností a tiše se tomu zasmála, „nikdy na něj nezapomenu, ale musím jít dál. Nemůžu tu čekat a přemlouvat ho, dokud on nebude připravený nastoupit. Moje cesta pokračuje a já už se nechci zdržovat. Zasloužím si už konečně odplout.“

Podívala jsem se naposledy za sebe k lesu a pak se smířlivě usmála.

„Vybírám si medvěda a hlavně… hlavně si vybírám sebe.“

Reklama

foto: Midjourney // Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek