Nedělní oběd s rodinou by měl být sváteční chvílí, pro vás však představuje utrpení. Nevadí vám rádoby vtipné poznámky pubertálního syna ani maminka, která se již popáté ptá, zda si někdo nechce přidat. Popravdě, ani je moc nevnímáte, podobně jako chuť svíčkové. Jediné, na co se dokážete soustředit, je manželovo mlaskání a popotahování nosem. A když tatínek sáhne po kapesníku, vzdáváte svůj boj a urychleně opouštíte místnost.
Nenávist vůči zvuku
Lidé s misofonií se často setkávají s nepochopením, proto své problémy raději tají a rizikovým situacím se snaží vyhýbat. Postupně přichází o přátele a mohou i opustit zaměstnání. Příčinou jejich potíží jsou určité typy zvuků, které dotyčné vytáčí k nepříčetnosti, zatímco ostatní nechávají zcela v klidu.
Termín misofonie poprvé použili profesor Pawel Jastreboff a lékařka Margaret M. Jastreboffová v roce 2001. Nahradili jím dřívější název „syndrom selektivní citlivosti na zvuk“. Název misofonie je odvozen z řeckých slov misos (nenávist) a phónè (hlas, zvuk) a lze jej volně přeložit jako nenávist vůči zvuku, což docela dobře popisuje hlavní charakteristiku poruchy.
Reklama
Rozdíl mezi misofonií a dalšími poruchami spojenými s nesnášenlivostí zvuků, hyperakuzí a fonofobií, spočívá ve spektru problematických zvuků. Zatímco u posledních dvou vyvolávají reakci jakékoliv zvuky určité hlasitosti, misofonie se projevuje pouze u specifických zvuků, což činí její rozpoznání a léčení ještě o něco složitější.
Mlaskání na pranýři
Jak už bylo naznačeno v úvodu, osobám s misofonií vadí zejména zvuky spojené s jídlem (žvýkání, mlaskání, polykání, srkání) a dýcháním (popotahování, smrkání, pískání). Mezi často udávané spouštěče patří také křupání kloubů, cvakání propisky, psaní na klávesnici nebo třeba bubnování prsty do stolu. Jako spouštěče mohou působit i vizuální podněty nebo opakovaný pohyb, např. podupávání nohou.
Výbuchy vzteku i panika
Stejně jako jsou individuální spouštěče, liší se člověk od člověka i emocionální a fyziologická reakce na ně. Obvykle se misofonie začíná projevovat mezi 9. a 13. rokem života. Jakmile osoba s misofonií zaregistruje spouštěcí podnět, jen velmi těžko od něj odvrací pozornost. Příznaky mohou být mírné (úzkost, nepříjemné pocity, znechucení), ale u někoho zahrnují i záchvaty paniky, slovní či fyzickou agresivitu a snahu od zvuku utéct. Objevují se i fyziologické reakce, včetně tlaku v celém těle, zejména na hrudi, svalového napětí, zvýšení krevního tlaku a tělesné teploty a zrychleného srdečního tepu.
Příliš aktivní mozek
Dosud neznáme přesný mechanismus vzniku, víme však, že misofonie nesouvisí s ušními problémy, nýbrž s činností mozku. U osob s misofonií vystavených podnětům zaznamenala studie z roku 2017 zvýšenou aktivitu v oblastech mozku zodpovědných za emoce a dlouhodobé vzpomínky. Zmapováním magnetické rezonance navíc zjistila, že lidé s misofonií mají větší množství myelinu – tukové látky, která obaluje nervové buňky v mozku a zajišťuje elektrickou izolaci, podobně jako izolace na drátech. Není však jasné, zda je nadbytečný myelin příčinou nebo důsledkem misofonie.
Studie z roku 2021 spojila misofonii s nadměrnou aktivací motorického systému zrcadlových neuronů, což naznačuje, že misofonii, která je obvykle považována za poruchu zpracování zvukových emocí, ve skutečnosti mohou vyvolávat pohyby spojené se zvukovými spouštěči.
Podle společnosti 23andMe může mít misofonie v některých případech genetický základ. Ve své studii americká personální genomická a biotechnologická organizace identifikovala genetický marker spojený s touto poruchou. Marker se nachází v blízkosti genu TENM2, který se podílí na vývoji mozku.
Sluchátka do uší a meditace
Vzhledem k tomu, že misofonie byla dlouho opomíjeným problémem, zaměňovaným za jiné poruchy, nemáme dostatek výzkumů ani o jejím původu, ani o léčbě. Existují však způsoby, jak se s ní naučit žít.
Nejefektivnější a zdánlivě nejjednodušší metodou je vyhýbání se nepříjemným zvukům. To však v mnoha případech není možné, pokud se nechcete vzdát pracovního a společenského života. Místo toho můžete vyzkoušet meditaci nebo jiné relaxační techniky na snížení stresu, špunty do uší, pustit si hudbu do sluchátek.
Účinná bývá také terapie, např. kognitivně-behaviorální. A hlavně o svém problému řekněte blízkým a kolegům, kteří jednak lépe porozumí vašemu chování, jednak se mohou snažit sami zvuky eliminovat.
