Pavel Karous působí jako umělecký sochař. Provázel také několika pořady, které divákům přibližovaly umění ve veřejném prostoru. Sám je k probíhajícím změnám klimatu citlivý a jejich vnímání se u něj propojuje také s dalšími společenskými procesy, kterými si naše společnost prošla či stále prochází.
„Klimatický žal se do mě postupně zapouští od společenské krize roku 2015 a definitivně zničujícím způsobem se zakousl v letech covidu 2020 – 2021, kdy mi došlo, že jako lidská společnost selžeme při řešení klimatické krize podobně jako při té zdravotní nebo hospodářské, ovšem s fatálními důsledky,“ vysvětluje, kdy si tohoto jevu u sebe všiml.
Klimatický žal se snažím přehlušit jinými vjemy
„I když o apokalypse přemýšlím často, snažím se na ni nemyslet, a tak ji různě patologicky přehlušuji jinými vjemy: práce, drogy, rodina, sociální sítě, sport a umění. Ale někde na pozadí mi ten mallware neustále zpomaluje výpočetní kapacitu,“ pokračuje v konkrétním popisu toho, jak se u něj klimatický žal projevuje.
Podle něj mu v podobné situaci pomáhá, když dělá něco konkrétně prospěšného v rámci blížící se katastrofy.
„V mé bublině tím trpí téměř každý. Nejhorší je ale setkání s konkrétními vědci, klimatology, fyziky, geofyziky, geology, ekology, vodohospodáři, sociology a výsledky jejich bádání, ty data pěkně nakládají a pak mě někdy paralyzuje děs a úzkost. Trpím také z tohoto důvodu středně těžkými depresemi. Dokonce jsem začal i cvičit, tak špatné to se mnou je,“ dodává s lehkým sarkasmem.
Klimatický žal pociťuje rovněž novinářka Anna Novák. „Řekla bych, že se začal objevovat tak před čtyřmi lety, kdy se o klimatické krizi začalo systematičtěji informovat v médiích. Pamatuju si častější teplotní extrémy a zároveň v průběhu let následovalo několik po sobě jdoucích ničivých přírodních katastrof – požáry v Austrálii, tornádo na Moravě atd. Klimatická krize o sobě v průběhu těchto let dávala vědět čím dál víc a pro spoustu lidí, včetně mě, přestalo jít o něco abstraktního, co se bude muset řešit v daleké budoucnosti,“ uvádí, jaké dopady mělo toto téma na její život.
Podle ní jde spíše o podvědomou věc, kterou člověk neřeší na každodenní bázi, ale zároveň na ní nejde úplně zapomenout, protože hrozba pořád visí někde nad námi a s postupem let se zvětšuje. Hmatatelnější úzkost pak vystupuje na povrch právě třeba během extrémních veder nebo přírodních katastrof.
Často se objevuje také pocit viny z toho, že mám na současném stavu životního prostředí svůj podíl.
„Často se projevuje také v hovorech s mými vrstevníky (lidi kolem třiceti let), když například řešíme, zda mít děti, nebo ne, a jak bude vypadat svět, do kterého je potenciálně přivedeme. Hodně mladých lidí se navíc potýká s depresemi a úzkostmi, nejedná se sice o klimatický žal, ale může to být u řady z nich jeden ze spouštěcích faktorů,“ pokračuje Novák.
Klimatického žalu se zbavuje těžko
Zbavit se jej podle ní nedá. „Protože i když můžeme jako jednotlivci podniknout nějaké kroky – já například nejím maso a celkově se snažím cestovat a žít udržitelně a nepodporovat firmy, které se nechovají k životnímu prostředí zodpovědně – ten dopad je tak malý, že nepřináší pocit úlevy. Naopak, ta moc něco změnit leží v rukou politiků a političek a velkých firem a je frustrující vidět, že pro většinu zákonodárců v Česku to vůbec není téma,“ myslí si mladá žena.
„Moji vrstevníci mají podobné pocity jako já – frustraci, beznaděj, strach z toho, jak bude naše planeta vypadat za pár let, a z toho, že na řešení už bude pozdě. Zároveň ale nutno podotknout, že nás trápí i další věci, které se našich životů dotýkají bezprostředněji – například krize bydlení nebo prekarizace práce – a tak nám často nezbývá energie angažovat se v boji za klima, což zase může vést k výčitkám, že neděláme dost, a stává se z toho takový začarovaný kruh,“ dodává Novák dilemata, která její generace řeší.
Prožitek je podobný jako u posttraumatické poruchy
Podle průzkumu Masarykovy univerzity z roku 2021 si 67 % z oslovených z kategorie 15–20 let myslí, že děti narozené v této době budou žít v horším světě, než ve kterém žijeme nyní. Ačkoliv se tento jev týká hlavně nejmladších generací, postihnout může lidi v jakémkoliv věku.
Klimatický žal se projevuje zejména strachem (například z budoucnosti nebo o budoucnost svých dětí), hlubokým smutkem nad devastováním přírody a zánikem přírodního světa, nebo vztekem, že společnost na danou situaci adekvátně nereaguje. Často se objevuje také pocit viny z toho, že mám na současném stavu životního prostředí svůj podíl. Konkrétní fyzické projevy mohou zahrnovat problémy se spánkem, úzkosti, nebo pocity ztráty smyslu.
Lidé pak podle Americké psychologické asociace při klimatickém žalu prožívají podobné pocity jako při traumatické události. Zatímco ale o následcích traumatu se mluví jako o posttraumatické stresové poruše (projevy se dostaví až po prožití traumatu), u klimatického žalu jde naopak o pre-traumatickou situaci. Dá se to zjednodušit na strach z děsivé budoucnosti.
Odborníci doporučují při projevech klimatického žalu najít si přátele, se kterými můžete své prožitky sdílet. Při horších stavech je pak podobně jako u jiných psychických potíží dobré navštívit odborníka v rámci psychoterapie.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek