Jaký je její pohled na tabuizovaná témata? Co ji přivedlo na cestu netradičního milostného života? A jak zvládá dynamiku více partnerů? Ponořte se s námi do intimního světa Lucie, kde prolomíme společenské bariéry a odhalíme, že sexualita může mít mnoho tváří.
Dobrý den, Lucie. Na sociálních sítích jste známá nejen jako make-up artistka, zaměřující se na VIP klientelu, ale také jako člověk, který velmi otevřeně mluví o své sexualitě, boří společenská tabu a snaží se lidem ukázat, že sex ve všech jeho podobách je přirozenou součástí lidského života. Vy sama jste se narodila s parafilií. Jak byste pojem „parafilie“ popsala tak, aby byl srozumitelný i pro úplného laika?
Parafilie (v minulosti označovaná jako deviace) je porucha sexuální preference, například sadomasochismus, exhibicionismus, voyerismus, tušérství nebo i pedofilie/hebefilie, zoofilie či nekrofilie. Laicky bych to vysvětlila jako velice rozvinutou úchylku, se kterou se člověk narodí, nemůže ji nijak vyléčit a jiným způsobem se bohužel plně neuspokojí.
Parafilii řadíme mezi poruchu sexuální preference. Jaký je rozdíl mezi psychickou poruchou a poruchou sexuální preference?
Parafilie, jakožto porucha sexuální preference, je psychickou poruchou. Lidé, kteří se s parafilií narodí, se například nedokáží plně začlenit do společnosti nebo mají v jejím důsledku další problémy. Svou parafilii nedokážou ovládat a ovlivňuje jim běžné fungování či navazování intimních vztahů. Člověk, který má svou parafilii exkluzivní, uspokojuje ho tedy pouze jedna jediná konkrétní věc, má zpravidla v životě o hodně těžší fungování než parafilik, který je neexkluzivní, případně člověk, který má určitou praktiku pouze jako hobby či „kink“ (sexuální chování nebo praktiky, které se vymykají tradičním nebo sexuálním normám, pozn. red.).
Kde je hranice mezi parafilií a zvýšeným zájmem o určitou sexuální praktiku?
Člověk si musí uvědomit, jak se o své úchylce dozvěděl, jak často ji provozuje, zda se dokáže uspokojit i jiným způsobem a zda mu úchylka nějak ovlivňuje život. Lidé, kteří mají pouze zvýšený zájem o sexuální praktiku, se o ní většinou dozvěděli z článků, videí, vyprávění či knihy „Padesát odstínů šedi“.
Reklama
Ti, kteří mají vrozenou parafilii, nepotřebují vnější popud, aby cítili, že je s nimi něco jinak. Ráda to přirovnávám k orientaci – člověk také cítí, že je gay nebo lesba, uvnitř to jednoduše ví a častokrát už od velice mladého věku. Záleží pouze na tom, kdy otevře Pandořinu skříňku a začne objevovat.
Jakou parafilií, případně parafiliemi, trpíte vy?
V mladším věku jsem prvně registrovala masochismus. Mé představy byly o velké bolesti a ponížení, které však nemuselo být nutně spojené se sexem. Představa bolesti mě vzrušovala sama o sobě. Později jsem začala registrovat i další parafilie jako sadismus, voyerismus a další, které stále objevuji, avšak nejsem komfortní je zmiňovat. Čím více poznávám svou sexualitu, tím více mi vše dává smysl a zapadá to do sebe. Řekla bych, že jsem určitě ze 70 % sadomasochista, tedy člověk, který rád způsobuje a přijímá bolest.
Co konkrétně v rámci své parafilie provozujete?
Nejčastěji dělám BDSM, a to jak v dominantní/sadistické roli, tak i v roli submisivní/masochistické. Dále provozuji praktiky jako breathplay (fetish praktiky, kdy se různými způsoby omezuje dýchání za účelem sexuální stimulace, pozn. red.), knifeplay (sexuální hrátky s jakoukoliv čepelí, pozn. red.), svazování, oblékání se do latexu, způsobování i přijímání bolesti skrz výprasky, poziční tresty, smyslová deprivace nebo objektifikace (jednání, při kterém je druhá osoba pojímána pouze jako předmět sexuální touhy, pozn. red.). Praktik je opravdu dost a většina se vždy točí kolem bolesti a ponížení. Jako voyer také ráda sleduju svého partnera při styku s jinou ženou.
V čem vás vaše parafilie omezuje?
Parafilie mě hodně ovlivňuje ve vztazích a seznamování se sexuálními partnery. Nedokážu mít partnerský vztah s někým, kdo parafilik není. Jednoduše to pro mě není zdravé, není to dlouhodobě udržitelné. Vztah s partnerem bez parafilie jsem samozřejmě měla. Občas se prostě stane, že se zamilujete do člověka, který vám vyhovuje úplně ve všem, ale sex pokulhává.
Dotyční se mě snažili na první schůzce pořezat nožem, dusit igelitovým pytlem nebo mě z ničeho nic uhodili pěstí s odůvodněním „a já myslel, že takhle to máš ráda“.
On byl v sexu úplně normální, ale já zkrátka vyžadovala něco jiného. Snažila jsem se všemi způsoby sebezapřít, každý týden jsem řešila na terapii, jak víc potlačovat to, jaká jsem, hledala jsem nějaké prášky, které by mě vyléčily. Druhý vztah s ne-parafilikem byl s člověkem, co se alespoň okrajově zajímal o BDSM, ale stále mě to nedokázalo plně uspokojit. Mezi parafilií a pouhým zájmem o BDSM je z mého hlediska opravdu velký rozdíl.
Je pro vás těžké najít si partnera? Jak se parafilici seznamují?
Ano, vztahy jsou pro mě problémové. Většina lidí parafilii nemá, a když už se seznámím nebo i zamiluju do super člověka, který by mi jako partner vyhovoval, často vztah pohoří právě na mých parafilních potřebách. Seznamuji se tedy on-line. Po seznamkách, jako je Fetlife, Feeld nebo i Tinder, kdy vždy do bia napíšu, jaká jsem a co hledám. Samozřejmě mám velmi malý výběr a hledat partnera, se kterým si ve všem rozumím, je jako hledat jehlu v kupce sena.
Chodíte i k nějakému psychoterapeutovi? Jak vám pomáhá?
K psychoterapeutovi chodím pravidelně už několik let, moje terapeutka je dokonce i sexuoložka, která se zaměřuje na parafilie. Určitě mi terapie pomohla se sebepřijetím, sebevědomím a se vztahy. Aktuálně neřešíme ani tak moji parafilii. Zaměřujeme se na práci, komunikaci a cokoliv, co mě trápí. Zvykla jsem si chodit k nezaujatému odborníkovi, je mi to příjemnější, než abych vyprávěla kamarádkám, jak vlastě vypadá můj život a co řeším. Žiju totiž úplně odlišně než většina populace, a tudíž mi přijde zbytečné probírat své problémy s tou většinovou populací, do které bohužel nepatřím.
Parafilii nelze nijak léčit, lze ji pouze potlačit. Jakým způsobem to probíhá a je to vůbec správná cesta?
V terapii jsem nejčastěji řešila otázku toho, co mě vlastně dokáže ještě uspokojit, udělat šťastnou, klidnou, když nemůžu projevovat svou parafilii. Zvládla jsem se pár týdnů/měsíců upnout k práci, stala jsem se workoholikem a po práci chodila ještě cvičit. Vždy jsem měla co dělat, neexistovala volná chvíle, kdy bych mohla přemýšlet nad tím, že jsem vlastně frustrovaná a nespokojená. To samozřejmě není dlouhodobě udržitelné. Nemyslím si, že je správné v sobě cokoliv zapírat, vždy se to pak podepíše na psychice.
Musí být parafilie spojena pouze se sexuálním aktem, nebo stačí pouze intenzivní prožitek?
U mé parafilie určitě nemusí dojít k penetraci, ale tohle je opravdu hodně individuální a každý to má jinak.
Parafilie bývá často spojována s hypersexualitou. Vnímáte se tak i vy? Pokud ano, co to pro vás znamená?
Pojem hypersexualita se v laické veřejnosti používá velice odlehčeně a prakticky tím společnost označuje jakékoliv člověka, který má rád více sexu. To ale hypersexualita není. Jedná se o psychickou poruchu, kdy má člověk dlouhodobě zvýšený sexuální pud, který mu musí ovlivňovat každodenní život, partnerství, zaměstnání a celkové fungování.
Jednoduše musí dlouhodobě zažívat diskomfort, který se s touto poruchou pojí. Hypersexuální člověk například masturbuje přes bolest nebo celkové podráždění v intimní oblasti. Osobně hypersexualitu lehce vnímám, ale naopak 90 % parafiliků, co mám ve svém okolí, takových určitě není. Řekla bych, že jsou to odlišné pojmy, neboť i člověk, co není parafilik, muže být hypersexuální.
Jak moc může být život s vaší sexuální preferencí nebezpečný?
Velmi nebezpečný. Praktiky, které mě uspokojují – například škrcení do omdlení, knifeplay nebo waterboarding, jsou často velmi za hranou, a proto je dělám pouze s lidmi, kterým věřím a o kterých vím, že umí minimálně první pomoc. Když jsem více randila a hledala si partnera, tak jsem samozřejmě měla díky mé preferenci i pár nepříjemných schůzek. Dotyční se mě snažili na první schůzce pořezat nožem, dusit igelitovým pytlem nebo mě z ničeho nic uhodili pěstí s odůvodněním „a já myslel, že takhle to máš ráda“. V běžné společnosti obecně chybí znalost pojmu „konsens“ neboli souhlas, který se v BDSM komunitě opravdu velice řeší. I z tohoto důvodu mi přijde bezpečnější randit s lidmi z komunity, a ne s běžnými občany bez parafilie.
Může být BDSM jeden ze způsobů, jak se vypořádat s parafilií?
Samozřejmě, často je to i jediný způsob, jak se s parafilií naučit žít. Pokud je člověk sadomasochista, tak je to ideální kombinace.
Kdy jste si uvědomila, že se nejedná pouze o nějaký „rozmar“ či zkoušení nových věcí, ale je to něco, co potřebujete, abyste mohla žít šťastný život?
Od 15 do 19 let jsem měla první vážnější vztah, ve kterém jsem si postupně začala uvědomovat, že to, co potřebuji, se dost liší od toho, co chce můj partner. Nejdříve jsem se ho snažila do praktik trochu nutit, ale pak jsem ustoupila a tím začala má frustrace. Poté jsem se více vzdělávala v tom, co cítím, a narazila jsem na BDSM. Od té doby už jsem nikdy nemyslela na nic jiného. O parafilní preferenci jsem se dozvěděla až pár let poté na škole psychologie. Řekla bych, že zhruba ve 20 letech mi došlo, že to, co cítím, není pouze puberťácké zkoušení nových věcí, ale že jsem se nejspíš narodila s něčím, co nemohu sama ovlivnit nebo se toho zbavit.
Vím, že máte s partnerem konsensuálně nemonogamní vztah. V čem je takový vztah specifický a jak takový vztah funguje v praxi?
Náš nemonogamní vztah funguje dost podobně jako každý jiný vztah, až na to, že si dovolujeme mít sex i s jinými partnery. Umíme velice dobře rozdělovat emoce a fyzično, a jelikož skvěle komunikujeme, nemáme mezi sebou žádné rozepře a nejsme žárlivci, dokážeme si otevřeně popovídat o tom, že občas chceme spát i s někým jiným. Většinou se jedná o „jednorázovky“ či maximálně 5 schůzek, dlouhodobé milence nemáme. V praxi to funguje tak, že předem oznámím, že například ve středu v 19:00 mám rande s holkou, co jsem poznala na Tinderu.
Pro každého bude šílené asi něco jiného, ale mně se moc líbilo viset zavěšená na hácích za propíchnutou kůži na zádech. Nevidím v tom nic sexuálního.
Popovídáme si o tom, kam půjdeme a co od rande vůbec očekávám a jak na mě holčina působí. Po rande si zase povídáme o tom, jaké to bylo. Když se nám cokoliv nelíbí nebo se nám nehodí termín schůzky, tak vždy upřednostníme náš vztah, rande klidně zrušíme či přesuneme. Náš vztah je priorita, ostatní vnímáme spíš jako zábavu.
Jakou nejšílenější praktiku jste vyzkoušela?
Pro každého bude šílené asi něco jiného, ale mně se moc líbilo viset zavěšená na hácích za propíchnutou kůži na zádech. Nevidím v tom nic sexuálního, ale ráda jsem se překonala a udělala něco, co většina lidí (i parafiliků) považuje za úplně nepochopitelné.
Jak tenká je hranice mezi BDSM a domácím násilím?
V BDSM je extrémně důležitý konsens, záchranné slovo a hlavně komunikace. To u domácího násilí není. Lidé, co provozují BDSM, nejsou násilníci. Z mého pohledu bych řekla, že cokoliv násilného bez souhlasu či domluvených hranic je domácí násilí.
Při provozování těchto technik je pravděpodobně velmi důležité dodržovat určitá pravidla, umět určité techniky, případně umět poskytnou první pomoc. Jaká pravidla vyžadujete od partnera vy?
Pro mě je nejdůležitější, abych se s partnerem cítila v bezpečí. Základy první pomoci, sebereflexe, určení vlastních hranic, klid, žádná uspěchanost a schopnost se kontrolovat – to je za mě samozřejmost. Lidé jsou často uspěchaní a chtějí zkusit všechno hned, aniž by vlastě věděli, kde jsou jejich hranice. Za mě je to obrovský „red flag“. Stejně tak jako člověk, který mi řekne, že žádné hranice nemá.
Je těžké najít partnera, který upřednostňuje BDSM?
Na seznamkách je takových lidí spousta. Okrajově se o BDSM zajímá opravdu dost lidí a často mají tyhle praktiky jako zpestření jejich života. Parafiliků je oproti tomu míň a je rozhodně těžké najít parafilika, který vám vyhovuje i jako partner.
V dnešní společnosti je parafilie vnímaná jako něco odsouzeníhodného. Z toho důvodu se může spousta lidí tuto preferenci snažit potlačit, což může mít za následek frustraci nebo psychické potíže. Setkala jste se s něčím podobným?
Samozřejmě, že setkala. Sama jsem svoji parafílii častokrát potlačovala, chtěla se jí zbavit, hledala si prášky či léčbu a byla jsem neskutečně frustrovaná. A upřímně, stále se někdy frustrovaná cítím, občas mi stačí i týden bez tvrdších praktik a frustrace je zpět. Učím se s touto emocí pracovat, naštěstí mám partnera parafilika a perfektní vztah, ve kterém se nebojím říct, že bych potřebovala více sadistického sexu. Bez mého partnera bych se nejspíš jen tak frustrace nezbavila.
Co byste vzkázala lidem, kteří na parafiliky pohlíží negativně?
Jak nudný by byl svět, kdybychom byli všichni stejní?
Reklama
foto: se svolením Lucie Chromé, zdroj: Autorský článek