„A zkusil jsi to vypnout a zapnout?“ Tuhle větu jsme slyšeli asi každý od ajťáka, když jsme mu řekli, že nám něco nefunguje na kompu. No, a teď si představte, že kolem země obíhá deset tisíc různých družic a podobných udělátek, a vy některé z nich potřebujete zapnout a vypnout.
Nad tímhle problémem se zamyslela parta českých vědců a navrhla řešení pomocí laseru. Potud pořád běžná zpráva. A nepřekvapí ani to, že jsem se ji dozvěděl v rozhovoru na Rádiu Junior.
Šestnáctková naděje
I když, někoho to možná zarazí. Proč na Rádiu Junior? Inu proto, že tomu českému vědci je šestnáct let, jmenuje se Simon Klinga a v mezinárodně soutěži Condrad Challenge zvítězil se svými podobně starými parťáky. Vyhráli hned ve dvou kategoriích. A týmů, které nechali za sebou, byly dva tisíce.
Se záviděníhodnou vírou v možnosti svého intelektu, nápadu a přemýšlení vypráví, jak by mohlo fungovat něco, na co nikdo jiný nepřišel.
Uprostřed všech těch skutečných i domnělých nejistot, které se na nás valí, to na mě zapůsobilo jako osvěžující vánek v dnešním úmorném parném dni. Vedeme kulturní války bez odvahy k empatii, nadhledu, humoru a kompromisu. A tady náctiletí lidé vyrazí do NASA, aby jim tam vysvětlili svůj názor na restart družic.
Bez výkřiků na sítích
Pusťte si ten rozhovor. Mladík s úsměvem, klidně a se záviděníhodnou vírou v možnosti svého intelektu, nápadu a přemýšlení vypráví, jak by mohlo fungovat něco, na co nikdo jiný nepřišel.
Jak daleko je jeho vystupování od banálních výstředností sociálních sítí. Proto o tom píšu. Spousta lidí se mě ptá, kde brát naději v rozhádaném světě, ve kterém barbaři vraždí v dojezdové vzdálenosti od našich hranic, a někteří spoluobčané jim drží palce. Jak spravit zemi, ke které vedou od sousedů dálnice, a my se na ně nedokážeme připojit.
Vykřikujeme hesla a přistupujeme na zničující logiku, že cíl je důležitější než naše chování na cestě k němu. A do toho ta mládež, která je líná a nevzdělaná, že.
Cestou klidné práce
Pak slyšíte studenta, který vám v klidu vysvětlí, kterak je možné uspět ve světě, kde nejde o dojem, nýbrž o obsah. Chci říct, že vedle toho všeho fňukání a nadávání je možné v klidu pracovat. Což je jediná cesta ze zbytečné trudomyslnosti, ve které si nyní tak rochníme.
„Rozčílení není program,“ napsal Tomáš G. Masaryk a měl pravdu. Program je péče o lidi, jako je Simon Klinga a jako jsou další, jemu podobní. Shodneme se na tom, že země bez velkých přírodních zdrojů má jedinou konkurenční výhodu: svoje mozky a ruce. Hledáme-li naději při rolování na síti X, pak je možná cesta přestat sledovat ty, kteří jen drndají, a soustředit se ty, kteří přemýšlí.
Ti, kteří mají co říct
Už jen proto, že vás donutí přestat sledovat banality. Hledáme vůdce, kteří budou schopní vyvést zemi z desetiletí přešlapování na místě. Pak tedy nevytvářejme nové marketingové strategie pro vítězství ve volbách a podívejme se po těch, kteří mají výsledky.
Trávíme příliš mnoho času diskusí s lidmi, kteří kromě slibů nenabízí vůbec nic. Naslouchejme těm, kteří mají nápady, jež dokázali dotáhnout k nějakému smysluplnému konci. Pak zjistíme, že na tom nejsme vůbec špatně.
Říkají, že jsou dvě Česka. Co když se ale na to díváme úplně špatně. Co když jen klademe špatné otázky špatným lidem. Třeba nevíme, co opravdu chceme. Jak říkám, pusťte si ten rozhovor. Přijdete i na jiné věci, než je restart družic.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
