V našem rozhovoru Jana otevřeně popisuje, jak se vyrovnává s výzvami a objevuje sílu v překonávání těžkostí. Od temných myšlenek během pandemie až po její cestu k uzdravení prostřednictvím terapie a dobrovolnictví Jana sdílí, jak se učí žít naplno a najít smysl v každodenním životě.
Jak byste popsala poruchu osobnosti impulzivního typu čtenářům, kteří o ní nikdy neslyšeli?
Já osobně mám emočně nestabilní poruchu osobnosti, která se v evropské diagnostice dělí na hraniční a impulzivní typ. Diagnostikovali mi impulzivní typ, když mi bylo 20 let. Rozdíly mezi impulzivní a hraniční poruchou osobnosti jsou minimální, v americké diagnostice se v podstatě ani nerozlišují – tam mají pouze hraniční poruchu. S osobami s hraniční poruchou toho máme opravdu velice společného, ale lidé s hraniční poruchou osobnosti obecně mívají více pochroumané vnímání vlastní sebehodnoty, zatímco my míváme spíše problém s agresí. Když budeme hledat i ty nejniternější rozdíly, tak my tolik neprožíváme vnitřní krizi, ale spíš krizi vnější. Co se agrese týká, u mě je to agrese vůči sobě samé. Nicméně už s ní umím lépe pracovat.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že něco není v pořádku? Co Vás vedlo k tomu, abyste vyhledala pomoc a uvědomila si, že to nejsou běžné emoce, které prožívají jiní lidé?
Uvědomila jsem si to během covidu, kdy jsem začala žít sama. Prožívala jsem opravdu těžké depresivní stavy a začala jsem uvažovat o tom, že bych skočila z balkonu. Tehdy jsem žila v sedmém patře, často jsem se chodila dívat dolů a přemýšlela jsem, jestli bych skok přežila. Svěřovala jsem se s tím své nejlepší kamarádce, která studuje psychologii. To ona mi řekla, že to, co prožívám, už není „normální“. Přitom ona sama má Tourettův syndrom a já jsem si vždy říkala, že z nás dvou je ona ta, která je na tom „hůř“. Její reakce mi otevřela oči – pokud jsem na tom hůř než někdo s diagnostikovaným problémem, muselo být něco opravdu špatně.
Své děti nemůžeme chránit před vším, ale co jim můžeme dát a co by mi tenkrát hodně pomohlo, je přijetí.
Po maturitě jsem zažila období, kdy jsem ztrácela kontrolu nad svými emocemi. Den, kdy jsem si uvědomila, že už je potřeba s tím něco dělat, byl den, kdy jsem poprvé měla „slyšiny“. Hádala jsem se se svým bývalým přítelem a slyšela jsem, že se směje. To je pro mě velký „trigger“. Tak jsem se na něj otočila a viděla jsem, že se nesměje a že to vše bylo pouze v mé hlavě.
Také si vybavuji období, kdy zemřela Aneta, dívka bez hranic. Četla jsem si nějaký její článek a říkala si, že je to v pohodě, že to se mnou ještě není tak hrozné. To jsem si neuvědomovala, že do podobně hrozných chvil se teprve dostanu.
Mezi zásadní faktory, ovlivňující vznik poruch osobnosti, patří genetické predispozice a dále průběh dětství, případně dospívání. Jsou nějaké okamžiky z dětství, které by z Vašeho pohledu mohly vznik Vaší poruchy osobnosti způsobit, byť to nemuselo být nic extrémně traumatizujícího?
Já jsem se predispozičně narodila hypersenzitivní, takže pro mě to byly malé věci. Myslím si, že mí rodiče se snažili udělat mi to nejkrásnější dětství a do určitého věku si nepamatuji nic jiného než nádherné věci. Když mi bylo 8 let, tak jsme se přestěhovali a já jsem dostala svůj nádherný velký pokojíček. Měli jsme velkou zahradu s kusem lanové dráhy a dva psy. Moje máma mi dělala překrásné narozeninové oslavy a často jsme jezdili na výlety, také jsem milovala tábory. Mí rodiče jsou úžasní lidé, kteří mě naučili, co to je bezpodmínečná láska, které na tomhle světě podle mě není hodně. Možná udělali spoustu chyb, ale nikdy se záměrem mi ublížit. Po každé hádce se šlo zase zpátky do té bezpodmínečné lásky.
Já jsem pořád šťastné dítě, já jsem z toho nikdy nevyrostla. Ono se to šťastné dítě ve mně jenom úplně ztratilo.
Vyrůstala jsem s bratrem, který měl velmi turbulentní dospívání a samozřejmě se bouřil, stejné jako i jiní lidé v pubertě. Já jsem to nenesla dobře. Špatně jsem snášela i základku. Přestože jsem nemusela čelit těžké šikaně, mohlo to sehrát určitou roli. Pro citlivou mladou holku to prostě byly věci, které mi ublížily natolik, že se ve mně porucha osobnosti mohla vyvinout. Své děti nemůžeme chránit před vším, ale co jim můžeme dát a co by mi tenkrát hodně pomohlo, je přijetí.
Moje máma mi často říkala, že jsem vždy byla šťastné dítě. Samozřejmě všichni víme, že jak odrůstáme, rodičům se trochu vzdalujeme. Moje mamka asi nikdy přesně nepochopí, co se všechno stalo. A ani to po ní nechci. Jen mi přijde důležité tenhle moment zmínit. Já jsem pořád šťastné dítě, já jsem z toho nikdy nevyrostla. Ono se to šťastné dítě ve mně jenom úplně ztratilo.
Žijete v Amsterodamu a děláte dobrovolníka v místní organizaci. Vnímáte, že dobrovolničení má pozitivní vliv na Váš psychický stav?
Není to poprvé, co jsem se přestěhovala, a teď pro mě bylo důležité vybudovat si své doma, protože to jsem nikdy předtím neudělala. Všichni žijeme v komunitě, sdílíme mezi sebou vše, co máme, myslíme jeden na druhého. Je to takový můj malý kout, moje malá amsterodamská rodina.
Čím větší je snaha, tím větší je i stres a tím hůře pracuji. A čím více peněz za to dostávám, tím horší to je, protože pak tíhnu k tomu, že je to má hodnota.
Je to úžasná organizace, kde můžu kompostovat, předstírat, že náš svět bojuje proti globálnímu oteplování všemi možnými způsoby. Je to místo, kde mužů každý den vařit polévky, a je to takový jednoduchý svět, který bych si přála, aby byl opravdový.
Jaký vliv má porucha na Váš profesní život? Jak se Vám daří zvládat pracovní nároky?
Moje porucha osobnosti je určitě velký problém. Nemůžu dělat normální práci, to prostě není reálné. Kdybych pracovala jako normální člověk, tak se hrozně rychle dostanu do deprese. Nejsem s tím úplně nejspokojenější, ale je to tak. Nemohu pracovat na plný úvazek, nemůžu všude být na sto procent, potom se „vytrácím“ – upadnu do deprese.
Emocionální nestabilita je pro mě velký problém. Když jí procházíte, dříve nebo později se musí v práci projevit. Ale lidé, protože to neznají, tak si to nedokážou vysvětlit jinak než vaší neschopností. Jenomže o tom to vůbec není. U mě je obrovská snaha, ale čím větší ta snaha je, tím větší je tam i stres a tím hůře já pracuji. A čím více peněz za to dostávám, tím horší to je, protože pak tíhnu k tomu, že je to má hodnota.
Já samozřejmě chápu, že pro firmu musí být náročné zaměstnávat někoho, jako jsem já, ale my jsme přitom vysoce talentovaní lidé. Občas to dochází do takového cyklu, kdy ti lidé mají pocit, že jim to děláte naschvál. A protože nevědí, jak o tom s vámi mluvit, nebo ani nevědí, že by o tom s vámi mluvit měli, tak to dojde k tomu, že vás pošlou dál.
Povíte nám, jak se Vám podařilo zbavit nutkání se sebepoškozovat? Můžete se s námi podělit o nějaké „zdravější alternativy sebepoškozování“, jak lidé, kteří si ubližují, označují méně devastující alternativy?
Nejvíc mi pomohl současný přítel a jeho přístup, protože situaci odmítl jen tak akceptovat. Řekl mi, že tohle není normální, že se to prostě nedělá, a díky tomu jsem si začala uvědomovat, jak vážné je to, co dělám. A jak nenormální to je.
Závislost je náročná a my jsme si ji vytvořili, protože jsme si v tu danou chvíli chtěli pomoct, ale nevěděli jsme jak. Těch možností je ale spoustu, existují i způsoby zdravějšího sebepoškozování jako třeba gumičky na rukách. Já mám docela oblíbené vzít si pinzety a trhat si chloupky.
Jsou nějaké aktivity nebo situace, které Vám pomáhají zůstat klidná a vyrovnaná?
Já dost pravděpodobně pořád nežiju tak, jak žijí všichni normální lidi. Žiju na úplně minimálním příjmu, ale nikdy jsem nebyla šťastnější. Nechodím tak často mezi lidi, protože vím, že moje sociální baterka je stále ještě dost křehká, musím si také kontrolovat, jak často chodím dobrovolničit. Pro mě je to hodně o nějaké kontrole a balanci, a když se necítím některý den dobře, tak se tím snažím nedefinovat celý svůj den, ale vrátit se zpátky do mé rutiny. Nedávno jsme se o tom bavili i s partnerem a říkala jsem mu, že já jsem stále ve svém životě ta nejdůležitější. A kdybych se sesadila z toho prvního místa, tak už bych tam pravděpodobně nedokázala být ani pro něj.
Jste schopna si ohlídat finanční záležitosti tak, aby Vám nevznikaly dluhy?
Rodiče mě vždy vedli k tomu, abych si peníze hlídala. Maminka je účetní a táta podniká dost podobně jako já už od svých 18 let. Nikdy jsem neudělala finanční rozhodnutí, které by mě dostalo do vážných problémů. Rok jsem pracovala i pro finanční neziskovku Nekrachni, která se zabývá finanční gramotností. Mám tedy o svých financích přehled a myslím, že je mám i dobře zorganizované.
Jsem vděčná, že se ke mně chovají tak, jak se chovají. Jsem ráda, že se ke mně nechovají jako k poruše osobnosti, ale k Janě, která má poruchu osobnosti.
I když jsem měla těžké časy a občas je to pořád náročné, nikdy bych si nevzala půjčku nebo si jinak finančně neublížila. Impulzivita v mém případě slouží jako nástroj, jak mi pomáhat od těžkých pocitů. V minulosti to mohlo vést k nesmyslným nákupům a byly to i velké částky, ale tohle jsem na terapii musela vyřešit úplně jako první.
Co byste ráda vzkázala lidem, kteří mají podobné problémy, ale váhají vyhledat pomoc?
Úplně chápu jejich strach. Vyjít s takovými věcmi ven a konfrontovat je, je náročné a já jsem v tom strachu žila taky. Myslím si, že největší strach jsem měla sama ze sebe. Bála jsem se, že se změní moje osobnost, když začnu brát léky. Co když mi už není pomoci. Lámala jsem sama nad sebou hůl ještě předtím, než jsem to zkusila. Všichni by ale měli vědět, že na konci toho bujarého procesu, který bude náročný, je silný klid. Na tom konci je to nádherné. Já teď žiju tak krásný život a jsem schopná zvládat tak náročné situace. Jsem schopná tady být pro někoho, kdo si tím teprve začíná procházet. Zase se mi vrací strachy normálních lidí jako strach ze smrti. To jsou tak nádherné chvíle. Všem lidem bych chtěla vzkázat, že v tom nejsou sami, že v tom nikdy nebudou sami.
Jak se vyrovnáváte s reakcemi okolí na Vaši poruchu? Setkáváte se s nepochopením nebo stigmatizací?
Mí rodiče a spousta lidí kolem mě se báli, aby mi to někdo třeba nevyčetl, a já jsem se jim vždy snažila vysvětlit, co to asi bude za lidi, co to použijí proti mně. Já jsem měla hrozně dlouhou dobu pocit a myslím si, že správný pocit, že když to budu zapírat a když o tom nebudu mluvit, tak se přizpůsobím světu, který chce říct, že tihle lidi nejsou, že se ti lidé vlastně mají za co stydět a že to není normální. Pro mě bylo strašně důležité říct, že já mám tyto problémy, nedefinuje to mě samotnou a já chci žít ve světě, kde tyhle diagnózy už ani nebude potřeba představovat.
Jak zvládáte vnější hodnocení Vaší osoby v souvislosti s Vaším působením na sociálních sítích?
Každá podpora mě neuvěřitelně těší a konstruktivní kritiku úplně jasně vnímám a myslím si, že je důležitá. Co se týká negativních komentářů, tak ty se mě nedotýkají vůbec. Uvědomila jsem si, že komentáře tady nejsou jenom pro mě.
Komentáře slouží celé komunitě, která se třeba aktuálně potýká s psychickými problémy. Pokud je potenciálně riskantní to, co nějaký člověk napsal, tak to tam nemá být. A takové komentáře mažu.
Jak se díváte na podporu a pochopení lidí z Vašeho okolí – co by se podle Vás dalo zlepšit?
Myslím si, že pro mou rodinu je trochu náročné se na má videa koukat, protože jsem jejich dítě, které otevřeně mluví o tom, že si ublížilo nebo že se mi stalo něco, co oni by si přáli, aby se mi nikdy v životě nestalo. Já to samozřejmě respektuji, taky bych to u svého dítěte nesla těžce.
Co se ovšem týká mých přátel a partnera, tak tam porucha nehraje tak velkou roli. A moc si toho vážím. Mí přátelé dělají vše, co můžou, a moje rodina se chrání tak, jak má, aby jim bylo psychicky dobře. A to mi přijde validní. Jsem vděčná, že se ke mně chovají tak, jak se chovají. Jsem ráda, že se ke mně nechovají jako k poruše osobnosti, ale k Janě, která má poruchu osobnosti.
Jaké máte sny a plány do budoucna? Jakým způsobem Vás Vaše porucha ovlivňuje v jejich dosahování?
Poprvé po dlouhých letech nemám plány, které by byly nějakým způsobem turbulentní. Mám plán pokračovat ve své terapii, zůstat šťastná, spokojená a věnovat se svým psům, které mám z útulku a potřebují spoustu lásky a péče. Ale po dlouhé době jsou ty plány takové uklidněné. Chci žít a užívat si tu denní všednost, která pro někoho může být třeba nuda, ale pro mě je to dar a to nejlepší, co člověk může mít.
Reklama
.
foto: se souhlasem Jany Vítové, zdroj: Autorský článek