Když se řekne „canisterapie“, většině lidí dojde, že se jedná o disciplínu, v níž hrají hlavní roli psi, konkrétní představu si však v mnoha případech vytváříme jen těžko. „Jednoduše řečeno – canisterapie je léčba psí láskou. Jedná se o pozitivní psychosociální a fyzio-rehabilitační působení psa na potřebné osoby,“ popisuje Zuzana Daušová, dr.h.c. of Cynology & Social Service (CLCI/USA), ředitelka Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené o.p.s.
Organizace Helppes se věnuje výcviku psů asistenčních a vodících. V oboru canisterapie pořádá zkoušky canisterapeutických týmů. Canisterapie je pouze součástí výcviku psů asistenčních pro některé klienty. „Chodíme ale s našimi psími studenty pravidelně do Domu sociálních služeb s odlehčovací pobytovou službou pro seniory v Praze 5 a do některých speciálních mateřských školek a škol. Naše canisterapeutické týmy provádí výkon canisterapie na nejrůznějších místech po celé ČR,“ informuje ředitelka.
Oproti jiným státům, jako třeba USA, je v Česku tento obor ještě v plenkách. „Bohužel, tato léčebná metoda nemá v Česku žádná pravidla. Jsou organizace, které provádí přezkušování a vedení canisterapeutických týmů ve vysoké kvalitě, ale jsou i subjekty, které mají tuto činnost pouze jako výdělečný produkt. O tom svědčí i fakt, že v ČR žádná z organizací věnující se výhradně canisterapii, respektive testování canisterapeutických týmů, nesplňuje podmínky pro udělení akreditace, a dokonce ani pro členství celosvětové organizace Animal Assisted Intervention International,“ informuje Zuzana Daušová.
Nicméně i u nás jde o perspektivní léčebný obor, v němž jsou pacienti léčení pomocí psů. Speciálně vycvičení terapeutičtí psi dokáží zmírnit stav pacientů s neurologickými nebo psychickými obtížemi a poruchami různých stupňů.
Typy canisterapie
Každý milovník psů jistě potvrdí, jak oblažující je kontakt s chlupatým heboučkým mazlíčkem, a že mnohdy dokáže utišit pošramocené nervy, uklidnit stres nebo poskytnout hřejivou náruč či pochopení mnohem lépe než člověk. Canisterapeutičtí psi v podstatě fungují podobně jako domácí mazlíčci, podobně, a přesto tak rozdílně. Smyslem jejich práce je předávat teplo a lásku psího srdce nemocným lidem, ovšem způsobem, u něhož je prověřeno, že skutečně funguje. Jinými slovy canisterapii nad „obyčejné“ mazlení se psem povyšuje odborný profesionální výcvik, kterým musí pejsek i jeho pán (psovod) projít, aby mohl jako psí terapeut fungovat.
Reklama
Jak informuje Zuzana Daušová, canisterapie se rozděluje na několik typů. „Prvním a nejčastěji využívaným typem u nás jsou aktivity za pomoci psa, které jsou zaměřeny na přirozený kontakt člověka a psa pro zvýšení kvality života potřebných osob a obecnou aktivizaci. Dále to je terapie za pomoci psa, která je cíleným kontaktem, a patří mezi ně i takzvané polohování. Tato terapie probíhá vždy za účasti odborníka – fyzioterapeut, rehabilitační pracovník, psycholog, speciální pedagog a podobně. Tato terapie je podpůrnou metodou celkové rehabilitace pacientů. Dalším typem canisterapie je vzdělávání za pomoci psů. Zde pedagogičtí pracovníci využívají pozitivní vliv psů zejména na děti se specifickými potřebami. Tato metoda se využívá rovněž jako součást zážitkové výuky,“ popisuje.
Pro canisterapii se pes musí narodit
Důvod, proč jsou pro terapii využíváni zrovna psi, se zdá být nasnadě. Mají totiž podobné vlastnosti jako lidé – jsou citliví, dokáží reagovat na lidskou komunikaci, dají se dobře vycvičit a ochotně poslouchají, jsou vnímaví, schopni hlubokého citu, empatičtí. Kromě toho všeho jsou v podstatě nejstarším zvířecím partnerem člověka, jak potvrzuje Iveta Skalická, mistr České republiky v kynologii, specialista na zdraví, výchovu a výcvik psů, trenér s licencí 1. stupně a předseda ZKO Javorka v České Třebové: „Dle doložených faktů jsou psi našimi nejdelšími zvířecími společníky, to znamená nejdelší domestikaci, navíc jsou nejvycvičitelnější a jako jediní se dají cvičit nejen motivací, ale i korekcí. Říká se, že mají lidské klady bez jejich záporů.“
Zuzana Daušová je přesvědčená o tom, že psa pro výkon canisterapie vycvičit nelze. Pes se pro tuto činnost musí narodit. „Aby totiž pes mohl touto činností někomu pomáhat, musí se v prvé řadě sám cítit v této činnosti šťastný. Není to pouze o tom, že někdo někam přivede psa, „upoveluje“ ho do lehu na postel a myslí si, že provádí canisterapii,“ vysvětluje s tím, že pokud sám pes není spokojený, nemůže předávat pozitivní energii a je to pak stresující jak pro psa, tak i pro pacienta. „Pro zajímavost – z našich letitých zkušeností vyplývá, že právě pro činnost polohování je vhodných pouze zhruba necelých 20 procent psů, kteří canisterapii vykonávají. Což ale neznamená, že tito psi nejsou vhodní a výborní pro jiné typy canisterapie,“ rozvádí s tím, že je samozřejmé, že každý takový pes musí mít výborně zvládnuté prvky základní ovladatelnosti a poslušnosti. „Jenom to, že pejsek se rád s lidmi mazlí, nestačí,“ uzavírá.
Konkrétní vhodné plemeno neexistuje
Ačkoliv podle Ivety Skalické neexistuje přímo konkrétní plemeno určené pro canisterapeutický výcvik, při výběru psího terapeuta je nutné vycházet z vrozených psích povah, pokud nejsou nabourány chovem v množitelských stanicích (množírnách), a dále z velikosti a celkového vzhledu psa. Ideálním představitelem je třeba labradorský retrívr, který vyniká klidnou povahou, střední velikostí a krátkou srstí. Jak říká Skalická, tak vhodní jsou retrívři obecně (zlatý retrívr, flat coated retrívr a další) a pracovní plemena, jako je typicky německý ovčák a další.
Při správném rehabilitačním postupu a průběhu se u pacienta dostavuje především velice intenzivní uvolnění. Jinak dochází k příjemnému zahřátí a prohřátí končetin, k uvolnění stažených svalů. Oživuje se mimika a zkvalitňuje oční kontakt. Zvyšuje se citlivost a zlepšuje se celkový psychický stav. Vlivem spolupráce se psem také dochází k prohloubení dýchání a lepšímu prokrvení celého těla.
„Vím, že se u nás pracuje i například s bernským salašnickým psem – kde je klidná, vyrovnaná a přátelská povaha daná přímo v typizaci plemene. Jistě je i mnoho dalších představitelů – asi bych se nerozhodovala u velmi malých plemen – kontakt je tam těžší, navíc bývá u těchto plemen dost nervózních jedinců, i když samozřejmě nejde o pravidlo,“ rozvádí s tím, že také asi není ideální plemeno typu dogy – kdy se pes nemůže pomalu otočit v menším prostoru.
Výcvikářka dále zdůrazňuje, že je vždy nutno přihlížet k individualitě psa. I mezi plemeny, která nejsou veřejností příliš oblíbená – pitbul, rotvajler, dobrman – je velmi mnoho psů, kteří se díky své přátelské a klidné povaze a výborné ovladatelnosti k výcviku canisterapie přímo nabízejí. Naopak i mezi plemeny ´předurčenými ke canisterapii´ je mnoho jedinců absolutně neschopných pro tento obor. „Důležitý je podle mne především hned počáteční postoj a chování psa k cizí osobě v cizím prostředí tak, aby prvním pocitem pacienta nebyla obava ze psa, ale příjemné uvolnění,“ uzavírá.
Iveta Skalická nastoluje další téma, a sice to, že canisterapie se netočí jen kolem psů, záleží také na psovodovi. „Já osobně chápu canisterapii i pro člověka jako poslání, psovi je to asi jedno. Mám na mysli to, že stejně jako každý psík není pro tuto činnost vhodný i po výcviku, není ani každý psovod schopný se tomuto obětovat a chápat to opravdu srdcem.“ S tím souhlasí i Zuzana Daušová: „Canisterapeutické standardy jsou nastaveny pro celý svět stejně a mělo by být cílem těch, kteří pořádají canisterapeutické zkoušky a testování týmů, tyto normy splnit. Společné je to, že většina týmů (tým je psovod a jeho pes), zabývajících se touto činností, do toho jde srdcem a s tím, že chtějí pomáhat.
Polohování aneb léčba kontaktem
Právě kontakt se psem je tím, co má při canisterapii ten nejsilnější léčebný účinek. Jak výše zmínila Zuzana Daušová, polohování je jedna z metod canisterapie, která je založená na přímém fyzickém kontaktu pacienta a psa. Podle některých dokonce jedna z nejúčinnějších a zároveň nejnáročnějších metod canisterapie. Účastní se ho psovod se psy a odborný doprovod, který má na starosti pacienta (jde-li o postižené dítě, pak je odborným doprovodem pedagog; pokud jde o seniora, může jím být sestra, rehabilitační pracovnice a podobně). Je důležité, aby si pes získal absolutní důvěru pacienta, například postupným seznamováním, hlazením, hrou. To může trvat i delší dobu (jak uvidíme na konci článku v příběhu, o který se Zuzana Daušová podělila).
Vzhledem ke zranitelnosti a křehkosti procesu navazování vztahu mezi psem a pacientem je absolutně nepřípustné, aby bylo polohování prováděno násilnou formou. Aktivita, radost a nadšení musí vycházet z pacienta. Aby terapie mohla probíhat správně, je nutný dostatek klidu a času. Je třeba si uvědomit, že pacient se musí nejdříve dostatečně adaptovat, sžít se s pejsky, zvyknout si na novou situaci. Teprve potom může dojít k cílenému efektu uvolnění. Platí přitom, že doba adaptace je individuální. Výsledek se může projevit již po několika pokusech, ale také třeba po několika měsících či letech. O každé lekci se vede písemná dokumentace a její účinky jsou poté konzultovány s odborníky, kteří mají pacienta v péči (neurolog, psycholog a podobně).
Zásadní je pohodlí provázené pocity volnosti a svobody
Polohování se provádí ve vzdušné, řádně vyvětrané, klidné místnosti s tlumeným světlem. K navození přátelské a nenucené atmosféry v pozadí hraje hudba, kterou má pacient rád. Pacient je naboso nebo v ponožkách, v pohodlném oblečení.
Dobu potřebnou pro jednu polohu nelze přesně stanovit. Záleží na individuálních potřebách a náladě. Během jedné lekce polohování je možno vystřídat i několik poloh, je však třeba dát pacientovi dostatek času na prožití každé polohy.
Pacient se psem se nejprve dostatečně přivítají, čímž se oba na následující terapii naladí. Po přivítání se pacient svlékne podle pohodlí tak, aby mohl co nejlépe vnímat srst a teplo zvířete. Nyní nadchází chvíle hry, kdy se pacientovi nejprve ponechá prostor pro spontánní reakce: může pejska hladit, zdvihat mu uši, chytat mu ocas a tlapky, jazyk nebo další části jeho těla – tím si procvičuje ztuhlé svaly a zdokonaluje hmat. Zvláště u slepých jsou pocity při doteku velmi intenzivní. Jakmile se pacient dostane do dobré nálady, začne pedagog či rehabilitační pracovník nenásilně nabízet vhodné situace pro polohování. Pokud se do podobné situace dostane třeba nevědomky pacient sám, tím lépe.
Existuje velké množství poloh, z nichž některé jsou účinné více, jiné méně. Pro každého jedince, pro každý problém se hodí jiná poloha. K největšímu předávání energie dochází, dotýká-li se pacient psa podkoleními jamkami, zády a obličejem. Velice příjemné je také obyčejné přejíždění rukou po hladké srsti pejska. Proto se často volí polohy, při nichž například pes leží pod nohama ležícího člověka nebo stojí a pacient se o něho vkleče opírá obličejem a vrchní částí trupu. Jedna poloha může mít i několik variací, jako je tomu třeba v józe.
Pro lepší efekt polohování se používají různé pomůcky. Například polštářek na podložení hlavy, polohovací had pro lepší zajištění stability nohou a podobně. Užití těchto pomůcek se nazývá „dopolohování“.
Hodina canisterapie se liší příběh od příběhu
Jde o to, co konkrétně jedinec vyžaduje a potřebuje. Někdy, třeba v domovech seniorů, může jít o obyčejně neobyčejné mazlení, kdy staří lidé těží jen z kontaktu se speciálně vycvičeným, klidným a přátelským zvířetem. Jindy mohou být jednotlivé lekce strukturované a zahrnovat přesný plán, svědčící například mentálně postiženým. Taková lekce je potom členitá, pestrá a zaplněná disciplínami, v nichž si každý ze skupiny přijde na své.
Skupinová lekce mentálně postižených může vypadat třeba tak, že se klienti s pejskem dostatečně přivítají, posléze nastane čas na hru a léčbu. Účastníci se jeden po druhém pod dohledem psovoda projdou se psem na vodítku a simulují procházku venku. Když se všichni vystřídají, následuje mazlení a nenucené hry. Někteří mohou polohovat, opírat si o psa hlavu, nechávat se podlézt, u toho chlupatého terapeuta hladit a mazlit a procvičovat si třeba i jemnou motoriku otevíráním kelímku s piškoty, aby psa mohli odměnit pamlskem (to vše pod dohledem psovoda).
Přínosy canisterapie se dotýkají těla i duše
Při správném rehabilitačním postupu a průběhu se u pacienta dostavuje především velice intenzivní uvolnění. Jinak dochází k příjemnému zahřátí a prohřátí končetin, k uvolnění stažených svalů. Oživuje se mimika a zkvalitňuje oční kontakt. Zvyšuje se citlivost a zlepšuje se celkový psychický stav. Vlivem spolupráce se psem také dochází k prohloubení dýchání a lepšímu prokrvení celého těla. Vedle toho všeho dochází u pacientů také ke zkvalitnění komunikace s okolím, k otevření se svému okolí a světu celkově, ke zvyšování sebevědomí a pocitu vnitřní pohody a spokojenosti i štěstí.
O jeden takový dojemný příběh, přibližující, jak může canisterapie vypadat v praxi, se s námi Zuzana Daušová podělila. „Vzpomínám si na příběh jednoho našeho canisterapeutického týmu, který chodil provádět canisterapii do jednoho pobytového zařízení pro seniory. Bydlela zde paní, která vše odkázala svým dětem. Ty ji po získání jejího majetku „odložily“ do domova seniorů, kam ji nikdy nepřišly ani navštívit. Tato paní vcelku logicky zanevřela na celé své okolí, uzavřela se do sebe a dva roky s nikým nekomunikovala, vůbec nepromluvila,“ vypráví. Změna nastala až díky návštěvám canisterapeutického týmu – paničky s jejím krásným zlatým retrívrem Lukáškem. „Chodili za paní každý týden, a úspěch se dostavil až po půl roce, kdy paní poprvé promluvila na Lukáška. Po dalším měsíci začala komunikovat i s Lukáškovou paničkou. A po dalších dvou měsících začala komunikovat s pečovatelkami, vyšla poprvé ze svého pokoje a postupně se začala zapojovat do dalších aktivit a komunikovat i s ostatními obyvateli domova,“ popisuje a uzavírá: „Tento příběh nám krásně ukázal, že výsledek se nemusí dostavit hned, ale že to může být běh na hodně dlouhou trať, kterou se ale vyplatí absolvovat.“
foto: Profimedia, se svolením Helppes, zdroj: Autorský článek