Adaptace dítěte ve školce: Může to trvat několik týdnů až měsíců, což je naprosto v pořádku, říká psycholožka

„Sama mám jednovaječná dvojčata, a přestože jsou si fyzicky velmi podobná, každé z nich je jiné. Jedné z nich trvala adaptace celý školní rok. I když jsem věděla, že školku má ráda a těší se tam, téma spaní a delšího odloučení od maminky začala zvládat emocionálně v klidu až během druhého roku,“ popisuje v úvodu Martina a dodává, že proces adaptace tedy může trvat různě dlouho. Proto je vždy důležité hodnotit situaci v širším kontextu toho, jak dítě celkově funguje a jaké je.

Jaké jsou nejčastější výzvy, kterým děti čelí při adaptaci do školky?

Školka je pro dítě vývojový mezník, ve kterém by mělo zvládnout dočasnou separaci od maminky a fungovat v dětském kolektivu. Výzva, díky které se může ubezpečit, že svět je bezpečné místo, i když maminka nebo jakákoliv doposud blízká osoba zde není, a já to zvládnu. Výzva fungovat v kolektivu s jinými dětmi, ze začátku cizími, a naučit se s nimi společně vycházet – hrát si, podělit se. Výzva, díky které se naučí řádu a malým povinnostem pod vlivem cizí autority. To vše není ze začátku vůbec jednoduché a nese to s sebou jistou dávku stresu. 

Které znaky ukazují na to, že dítě má problémy s adaptací?

Stres, vnitřní neklid nebo jakékoliv „trápení“, které přesahuje emoční kapacitu dítěte, se může projevit různými klinickými příznaky. Tyto problémy mohou zahrnovat výrazné změny v chování, které dítě dříve neprojevovalo, nebo změny v intenzitě chování, které jsme již znali. Příkladem může být změna způsobu hry, kdy si dítě přestane hrát tak, jak bylo zvykem, nebo se objeví příznaky jako například počůrávání či zadržování stolice.

Dalšími projevy mohou být problémy s adaptací, poruchy spánku, nebo somatické potíže, jako jsou bolesti břicha či hlavy, zvracení a podobně. Mohou se také objevit změny v chování, kdy dítě vykazuje zvýšenou agresivitu nebo naopak apatii. Všechny tyto signály naznačují, že školka může přesahovat aktuální kapacitu dítěte a že se s adaptací potýká. V takovém případě je důležité hledat způsoby, jak dítěti v tomto procesu pomoci.

Jak mohou rodiče a učitelé podpořit dítě během adaptace?

Jednou z nejdůležitějších věcí při nástupu do školky je separace od maminky. Jakékoliv aktivity, činnosti, fyzické mazlení a společně strávený čas, které dítěti pomohou upevnit pocit bezpečí a jistoty ve vztahu s důležitou osobou, jsou nezbytné a žádoucí. Obecně se doporučuje, že při jakémkoliv problému je vhodné trávit s dítětem více času než obvykle, abychom se dokázali lépe napojit na jeho emoční svět.

Reklama

Další neméně důležitý aspekt je přijetí všech emocí dítěte jako legitimních. Ať už dítě ráno pláče, nebo projevuje strach, je důležité, aby dospělí tyto emoce „kontajnovali“, tedy přijali a vyjádřili porozumění. Je v pořádku, že se dítě cítí tak, jak se cítí, a my bychom mu měli dát najevo, že je to přirozené.

Jaký vliv má rodinné prostředí na adaptaci dítěte ve školce?

Rodinné prostředí, které je láskyplné a pečující, a zároveň poskytuje jasně stanovené hranice, je základem pro vytvoření emočně bezpečné vazby. Tato vazba je klíčová pro to, aby se dítě mohlo úspěšně oddělit od svých nejbližších a zvládnout výzvy, které přináší adaptace ve školce a v životě obecně.

Od kolika let je podle vás vhodné dávat dítě do školy/jeslí/skupinky?

Až donedávna jsem byla přesvědčena, že tři roky jsou ideálním věkem. Když jsem se ale dozvěděla o systému v jiných zemích, jako je například Francie, kde jsou učitelky školené v oblasti bezpečné emoční vazby a péče o děti a kde na jednu učitelku připadají maximálně tři děti, myslím si, že i mladší věk by nemusel být problémem, pokud jsou zajištěny adekvátní podmínky a počet dětí. Faktem ale je, že takové podmínky v Česku ani na Slovensku zřejmě nelze zajistit. Proto si myslím, že nejde ani tak o věk dítěte, i když vývojové teorie hovoří o třech letech, ale důležité je, jak zralé je dítě a jak zralí jsou rodiče.

Existují specifické techniky nebo aktivity, které mohou pomoci dítěti lépe se přizpůsobit?

Obecně platí, že o školce by se mělo s dítětem mluvit předem. Hrát si na školku, probírat, co ho tam čeká a co se bude dít, je velmi užitečné. Je také důležité upřímně mluvit o tom, že se dítě možná bude cítit smutné a bude se mu stýskat. Existují různé krásné knížky, jako například Rok ve školce nebo Život ve školce, které pomáhají názorně ukázat a probrat, co se ve školce děje.

Separační úzkost je strach z toho, že zůstanu sám/sama bez maminky nebo tatínka, a obava, že se rodiče nevrátí. Proto je potvrzení důvěry ve vztah velmi důležité.

Opakovaně však zdůrazňuji, že ze všeho nejdůležitější je věnovat dítěti alespoň 30 minut nerozdělené pozornosti denně. Během této doby je třeba sledovat, vnímat a naslouchat jeho potřebám, abychom jako rodiče věděli, čím prochází.

Jak řešit situace, kdy dítě vykazuje separační úzkost při odchodu rodiče?

Je v pořádku dítěti říct, že vidím a vnímám, že prožívá strach nebo smutek, a že by si přálo, abych s ním zůstal/a. Je důležité podpořit jeho emoce, jak nejlépe to jde. Ve školce je možné domluvit se na postupné adaptaci, při které budou rodiče důslední a upřímní. Pokud například řeknu, že přijdu za hodinu, je nutné to dodržet a nelhat. U menších dětí, které nemají pojem o čase, je dobré den rozkouskovat a říct například: „Přijdu pro tebe po svačince, po procházce, po obědě,“ a podobně. Tím se dítě ujistí, že nám může věřit.

Separační úzkost je strach z toho, že zůstanu sám/sama bez maminky nebo tatínka, a obava, že se rodiče nevrátí. Proto je potvrzení důvěry ve vztah velmi důležité.

Jak komunikovat s dítětem o jeho zkušenostech ve školce, aby se cítilo bezpečně a podporováno?

Je důležité dát dítěti prostor, aby mohlo samo vyprávět, co se ve školce dělo, nebo co se mu tam nelíbilo. Dovolit mu svobodně vyjádřit všechny své emoce, i když řekne, že se mu ve školce nelíbí. Společně pak můžeme vymyslet, co by mu pomohlo cítit se tam lépe a méně smutně. Pokud je to možné, můžeme se dohodnout s učitelkou na určitých změnách. Naše holčičky například na začátku potřebovaly, abychom jim zamávali z okna při rozloučení. Tento rituál jim pomáhal lépe se rozloučit a přizpůsobit atmosféře ve školce. Postupně ho už nepotřebovaly a mávání přestalo.

Co dělat v případě, kdy dítě nechce být ve školce, ale matka musí do práce, protože jí skončila rodičovská? Co doporučujete?

Je dobré mít záložní plán pro případ, že by nastal problém. Maminka pak bude klidnější, protože bude vědět, že existuje náhradní řešení, pokud by situace byla obtížná. Jednou z klíčových věcí, o které jsem se zatím nezmínila, je pohoda a klid na straně matky. Jak se říká: klidná máma – klidné dítě. Sama jsem pocítila, že když jsem byla úzkostná, moje holčičky to vnímaly a také znejistěly.

Je důležité o těchto emocích otevřeně mluvit: „Ano, i já mám někdy strach... ale společně to zvládneme. Jsem tady vždy pro tebe.“

Může dítěti pobyt ve školce „proti jeho vůli“ nějak uškodit po psychické stránce i do budoucna?

Je důležité si ujasnit, co znamená „proti jeho vůli“. Může jít buď o klasickou adaptační krizi, kdy dítě říká, že chce být doma, nebo o skutečnou úzkostnou reakci, která přesahuje jeho schopnost zvládat stres. V druhém případě je nutné počítat s tím, že zvýšený stres může oslabit imunitní systém dítěte, což vede k častějším nemocem. Dítě si také může osvojit pocit, že „na mých pocitech nezáleží, musím se přizpůsobit,“ což může být škodlivé.

V nejhorším případě může dlouhodobý stres vést k rozvoji klinických příznaků, které se mohou negativně fixovat a ovlivnit dítě i v budoucnu.

Marti, vy sama jste něco podobného řešila minulý rok s vašimi holčičkami – dvojčaty, která nastoupila před rokem do školky. Uvedla jste, že adaptace u jedné z nich trvala celý rok. Můžete popsat, jak to probíhalo a jak to vypadá letos?

U jedné dcery jsme celý rok řešili problém s tím, že se během odpoledního spinkání počurávala. Ve školce spinkaly dvakrát týdně, protože jsem je nemohla po obědě vyzvednout. Vnímala jsem to jako dočasný problém a věřila, že ještě není biologicky zralá. Když ale přišlo letošní léto a ona zvládla celé prázdniny bez problémů a celou noc v suchu, věděla jsem, že fyziologicky už dozrála. Čekala jsem tedy, jak bude reagovat na spinkání ve školce letos.

Když se problém znovu objevil, rozhodla jsem se neváhat a objednala jsem se na konzultaci k dětské psychoanalytičce. Chtěla jsem si být jistá, že problém vnímám správně a že nic nepřehlížím. Jedna hodina s odbornicí, během které jsem mluvila o svých pocitech a o tom, jaké moje holčičky jsou, mi hodně pomohla. Uvědomila jsem si, že jedna z dcer je stále více na mě fixovaná a potřebuje více emoční podpory.

Psychoanalytička mi vysvětlila, že počůrávání je vlastně dobrá věc, protože to znamená, že holčička tímto způsobem uvolňuje napětí, které cítí před spaním. Ujistila mě, že jsem dobrá máma, citlivá a vnímavá, což mi hodně pomohlo. Doporučila mi, abych dceři opakovaně říkala, že je v pořádku, když se počurá, že je to normální a zdravé a že jí to pomůže se uvolnit.

Do té doby jsem její počůrávání vnímala jako své vlastní selhání a musela jsem se s tím vyrovnat. Také jsem na ni nechtěně vyvíjela tlak, když jsem jí opakovaně říkala, aby si před spaním pořádně došla na toaletu. Ona se pak snažila doslova vytlačit i tu poslední kapičku.

A víte, co je na tom nejlepší? Poslední tři spinkání ve školce zvládla bez problémů a postýlka zůstala suchá. Proto vřele doporučuji každé mamince, která si něčím není jistá, konzultaci s odborníkem. Není to nikdy na škodu.

foto: se svolením Martiny Jurčové, zdroj: Autorský článek