Práce z domova se stala trendy během covidové pandemie a s ní spojených karantén. Celá řada zaměstnanců najednou zjistila, kolik toho vlastně člověk může vykonat online z pohodlí svého domova. Pro mnohé trend práce (plavčíci prominou) bez nutnosti natáhnout si kalhoty byl do jisté míry uspokojivým řešením, jak se vypořádat s toxickou společností. Dle statistik ČSÚ nabízelo po covidu nějakou z forem home officu 60 % zaměstnavatelů, přičemž největší podíl představovaly společnosti působící v IT službách (97 %).
Nejdříve výhody
Práce z domova je v mnoha ohledech snazší. Pracovní doba je více flexibilní, a pokud to charakter práce umožňuje, i tempo práce a sestavení časového harmonogramu je daleko pružnější (klasicky dle modelu stíhám – stíhám – stíhám? – nestíhám! – ÁÁÁÁÁÁÁ! – odeslat tři minuty před deadlinem).
Rovněž je snazší skloubit domácí povinnosti s pracovními, což ocení hlavně rodiče dětí v předškolním a školním věku. Díky domácímu prostředí je značně zredukován stres, což může vést ke zvýšení celkové produktivity. Rovněž ušetříte za městskou dopravu, tankování, kancelářské oblečení a další výdaje s prací přímo spojené.
Jaké jsou nevýhody
Pominu ty úsměvnější, kdy při online konferenci v pozadí za vámi projde člen rodiny ve spodním prádle a dění okomentuje nemístnou poznámkou. Popřípadě, jak soused nad námi laskavě upozorňuje soustavným vrtáním již několik týdnů v kuse, domácí prostředí nemusí být vždy poklidné a pro práci vhodné a/nebo nemusí obsahovat vhodné prostory pro její řádné vykonávání.
Tatiiiii, mně se chce kadit!
Vážnějším problémem jsou dopady na psychiku zaměstnance. Člověk pracující z domova výrazně či zcela úplně omezí osobní interakce na pracovišti s ostatními kolegy. To může vést k pocitu izolace, nedostatku sociální podpory a někdy až k depresi – pro extroverta může být práce z domova psychicky velmi náročnou.
Na home officu ani nedochází ke střídání prostředí, což stírá hranice mezi pracovním a domácím režimem. Z jásavého a nadpozemsky znějícího „jsem pořád doma“ se tak velmi rychle může stát ne tak dobře znějící „jsem pořád v práci“. To vede i ke snížení vlastní pracovní morálky. Pokud je práce zároveň koníčkem, může to být obrovskou výhodou. Ovšem většina lidí takové štěstí nemá a do práce se musí dokopat. To v domácím prostředí bez jakékoliv supervize nebo alespoň nějakého nátlaku kolegů jde velmi obtížně. Prokrastinace je tady velký strašák a ne, prokládání práce koukáním na Netflix není multitasking.
Má nás home office psychicky zničit?
Je to jako se vším – nic se nesmí přehánět. V Japonsku existuje skupina lidí, kterým se říká Hikikomori. Tito lidé jsou doslova odtrženi od civilizace (minimálně půl roku v kuse). Jejich život je scvrklý na žití v jednom bytě, ze kterého už prakticky nevychází – nemají k tomu důvod. Práci vykonávají kompletně online. Potraviny a nutné vybavení si zajišťují pomocí kurýrních služeb, a i to vynášení odpadu mají různými způsoby vychytané. Tito lidé se samozřejmě nevyskytují pouze v Japonsku, ale v této zemi je podobné chování lidí nejlépe zdokumentováno.
Jasně, že zbytek projektu stejně dá dohromady Tonda, zatímco zbytek týmu bude na kuřpauze, ale nezapomínejme na společenské aspekty (mezi ně se počítá i to drobné pomlouvání aktuálně nepřítomných kolegů během čekání ve frontě u kávovaru), které člověk potřebuje ke svému psychickému zdraví.
Ze svého bytu vychází pouze v nejnutnějších případech a i přes úplné odloučení netrpí depresemi ani psychickými nemocemi. Podle statistik jich v Japonsku aktuálně žije 1,5 milionu, což představuje celkem 1,2 % populace Japonska.
Důležité je, že hikikomori se k izolaci rozhodli dobrovolně, avšak pro průměrného člověka může být podobné odloučení velmi depresivní a vést k vážným psychickým poruchám. Člověk je tvor společenský a sociální interakce je pro něj nesmírně důležitá (a to jsem prosím pěkně introvert). Na druhou stranu je třeba říct, že práce z domova v žádném případě není podmíněná společenskou izolací (pokud nejste správcem majáku – to se mezi lidi moc nedostanete). Člověk se ke společenskému životu musí v takovém případě odhodlat sám a záleží pouze na něm, jak si práci a společenský život nastaví.
Hybridní práce
Oblíbeným trendem dnešní doby je, že lidé střídavě pracují z domova a z kanceláře. Není to jen o zbytečné potřebě zaměstnavatelů donutit své pracovníky k trýzni (snad…). Zaměstnanci chodí párkrát do týdne své kancelářské křeslo uvést do pohybu kvůli týmové práci. Při společných projektech jsou týmy při přímé konfrontaci v plnění úkolů daleko efektivnější. Navíc se osobně lépe řeší jakékoliv technické problémy, které byste sami doma nevyřešili tak rychle. A také dynamika v týmu pracuje mnohem lépe v jedné místnosti… dobře – jasně, že zbytek projektu stejně dá dohromady Tonda, zatímco zbytek týmu bude na kuřpauze, ale nezapomínejme na společenské aspekty (mezi ně se počítá i to drobné pomlouvání aktuálně nepřítomných kolegů během čekání ve frontě u kávovaru), které člověk potřebuje ke svému psychickému zdraví.
Z domu nebo z kanceláře tedy?
Základem je rovnováha – mezi pracovními a osobními závazky, mezi izolací a společenskými kontakty. Každý si tuto rovnováhu musí nastavit sám. Hybridní model, který kombinuje práci z domova s prací z kanceláře, se jeví asi jako nejlepší kompromis. Umožňuje využít výhod obou prostředí – flexibilitu a možnosti domova a přímou komunikaci a týmovou práci. Nakonec, zda je práce z domova receptem na zánik společenského života, záleží především na nás samotných a na tom, jak si nastavíme hranice a priority mezi prací a životem. Takže pokud se zadaří střídat schůzky s kolegy, udržovat prokrastinační přestávky u Netflixu na uzdě a není problém vyplnit volný čas nějakou tou přímou sociální interakcí (prostě vylézt mezi lidi), není třeba se o svůj společenský život bát.
foto: Freepik, zdroj: Autorský článek
