Po boku manžela Marka se v médiích objevuje pravidelně od roku 2018, kdy se on rozhodl kandidovat na prezidenta. „On se poprvé rozhodl kandidovat na prezidenta ještě předtím, než jsme měli děti, to jsme moc neřešili. A taky jsem si myslela, že je to trochu sranda,“ směje se tak trochu rozpustile Monika Hilšerová. Při kandidatuře do Senátu to už probírali, ale součástí volební kampaně se necítí: „Prostě jenom neodmítám rozhovory, když mě někdo osloví.“
Od té doby jste si stihli pořídit dvě děti, pracujete na plný úvazek jako lékařka záchranné služby – nepřipadáte si trochu jako superžena?
O děti se staráme s Markem spolu, dělíme se. Jen když byly úplně malé, bylo to spíš na mně. S oběma jsem byla dva roky na rodičovské. Když jsem začala částečně znovu pracovat, využili jsme pomoc na hlídání, za tu jsem byla ráda. Ale jako superžena si určitě nepřipadám :)
Jsou pro vás kampaně už běžnou součástí života, nebo se do nich zapojujete víc, než byste očekávala?
Kampaněmi zase Marek netráví tolik času, abychom tomu museli trvale přizpůsobovat náš život. Marek mi někdy dá přečíst texty nebo ukáže videa. Já mu říkám, co mi přijde fajn, co se mi úplně nelíbí anebo co bych udělala jinak. A on si z toho vezme, co chce. Nejsem součástí žádných kampaňových týmů, na to nemám čas.
Během covidu byla jako lékařka v jednom kole: " Dnes jediné pozitivum na tom všem je, když potkáváte lidi, co mají taky to srdíčko, tak se na sebe aspoň usmějete (i když to není vidět)..."
Stojíte vždy po boku svého muže. Považujete se za tradiční rodinu? A není vám líto, že si tento výraz (podobně jako třeba slovo „národ“) přivlastnili protisystémoví a ultrakonzervativní politici?
Důležitější než nějaký kult „tradiční rodiny“ je to, jak lidi doopravdy žijí, a aby mohli žít tak, jak chtějí. Část párů není sezdaných, část je rozvedených nebo nějak odloučených. Ale v každé rodině, ať mají jakékoli uspořádání, je to, aby byli všichni aspoň trochu šťastní nebo aspoň spokojení a aby netrpěly děti. A když si lidi po rozchodu najdou nové partnery, aby spolu vycházeli.
Dítě může vyrůstat v pohodě, i když má kolem sebe víc lidí. Důležité je, aby se měli rádi a aby se jim mohlo svěřit.
Možná na někoho působíme jako ukázková rodina, ale rozhodně si tu image nepěstujeme. Jsem za to vděčná a beru to s pokorou. Nikdo nevíme, co nás v životě potká. Hlavní je, aby rodiče i děti mohli žít v láskyplném prostředí, to je ta hlavní hodnota. A je úplně jedno, jestli je vychovávají třeba dva tatínci. Dřív žilo pohromadě víc generací, a tak děti vychovávaly třeba babičky a tety. Teď se to mění, žijeme jinak, ale i když jsou rodiče rozvedení, dítě může vyrůstat v pohodě. Zvykne si, že má víc lidí kolem sebe, jen když ho mají rádi a může se jim třeba svěřit. Musí fungovat ty vztahy, i když jsou třeba z vnějšího pohledu v něčem jiné nebo složitější.
Jednou z nutností toho, aby člověk při takovém zápřahu nepřišel o rozum, jsou určité rituály. Někteří partneři chodí každý víkend do přírody, někdo si dává láhev vína, někdo společně vypíná mobily a chodí do kina – jaký je váš rituál a jak často jej praktikujete?
Rituály nepraktikujeme:)) Žijeme normálně. Přes den jsme v práci, když vyzvedneme děti, jdeme třeba ještě na hřiště nebo se projít nebo s kamarády do parku. O víkendu podnikáme větší výlety, rádi sportujeme, jezdíme na kole nebo v zimě na běžkách. Rádi spolu trávíme čas. Ale s těmi mobily to říkám pořád. Chtěla bych, abychom je mohli odložit, když přijdeme domů. Aby byla hranice mezi prací a soukromím. A to v kampaních samozřejmě vůbec nejde. Trávíme všichni na mobilech až moc času a já nechci, aby to od nás děti odkoukaly.
Jste žena úspěšného politika a jste hodně vidět. Jak nesete tlak médií? Přijdou vám fér?
Moc to nevnímám, že bych já byla pod tlakem médií. Ke mně se média chovala zatím vždycky fér.
Důvěra je v manželství základ: "Když sloužím v nemocnici nebo na záchrance, děti jsou na něm. Zvládl se postarat, i když jsem cestovala a byla jsem třeba týden pryč."
Nevadí vám to, že jako rodina politika prosazujícího transparentnost a čistý přístup jste vlastně pod drobnohledem?
Je pravda, že někdy si to uvědomujeme. Marek je známá osoba a neměl by zavdat žádnou příčinu ke kontroverzi, byť nechtěně. Nikdy nejezdíme tramvají načerno. To je přesně ta chvíle, kdy si to člověk uvědomí, že si nesmí zapomenout koupit lístek:))
Představte si, že Markovi řeknete, že teď budete kandidovat vy. Co by udělal? Jste si jistá, že by vám věnoval stejnou podporu? Že by se třeba staral o děti, že by byl „muž v domácnosti“?
Já tedy nemám v plánu kandidovat na politickou funkci:)) I když… člověk se musí zajímat o dění kolem sebe, a když se mu něco nelíbí, tak se ozvat. Každý do toho může jít a vydřít si to od píky jako Marek. Já vidím, jaká je to práce. A k tomu ten společenský tlak. Lidi rádi kritizují, ale politiku moc lidí dělat nechce. Já sama se zasazuju o určité změny ve zdravotnictví, takže vlastně jsem trochu součástí politických jednání. A když vidím, jak to funguje, odrazuje mě to. Něco prosadit je strašně těžké skrz lobby zájmů různých stran. A často jsou proti vám lidi jenom proto, že zastupujete protistranu, i když váš návrh je objektivně dobrý. Iracionalita v politice by mi dost vadila. Ale kdybych do toho chtěla jít, Marek by se určitě staral. Když sloužím v nemocnici nebo na záchrance, děti jsou na něm. Zvládl se postarat, i když jsem cestovala a byla jsem třeba týden pryč. Toho bych se nebála.
Kdybych chtěla jít do politiky, Marek by se určitě staral. Když sloužím v nemocnici nebo na záchrance, děti jsou na něm.
(Monika Hilšerová je zakladatelka Sekce mladých lékařů České lékařské komory. Začátkem letošního roku se zapojila do organizace protestů proti poměrům ve zdravotnictví, které vedly k vyjednání nových kolektivních smluv v nemocnicích. Šlo hlavně o obrovské přesčasy, které překračují všechna zákonná pravidla, ale i o byrokracii, která lékaře a lékařky zbytečně zatěžuje, a také o lepší podmínky pro další profesní vzdělávání.)
Jak je na tom podle Vás Česko v oblasti zapojení žen do politiky? Toto téma se jednu dobu hodně probíralo, často se mluvilo o tom, že v politice nebere ženy nikdo tak vážně, což dnes už asi tolik neplatí…
Že by ženy nebral nikdo vážně, to si nemyslím. Problém je v tom, jak k političkám přistupují média. Neustále řeší, jak vypadají, proč nemají děti, a když je mají, proč se o ně radši nestarají a jsou v politice, co kde měly na sobě, že si neumyly vlasy, a já nevím co. Na ten ženský vzhled se pořád klade (zbytečně) velký důraz a neřeší se, co ty ženy říkají, co přinášejí, ten obsah. Ženy musí být vždycky pečlivě připravené, čímž se muži, jak kolikrát vidím, zas tak nezatěžují. Četla jsem knižní rozhovor Zuzany Čaputové s Erikem Taberym. Ona se nevydává za nějakou oběť, prostě jen popisuje, co všechno musela ve funkci řešit, ty obrovské politické problémy a k tomu osobní útoky. A přitom chtěla mít kromě toho dál rodinný život a být s dětmi. Pro ženy je to prostě náročnější, a když nemají ostré lokty, tak často odcházejí. Řeknou si, že jim to za to nestojí. V politice by měla být zastoupená obě pohlaví nějakou podobnou měrou, protože každý přináší to svoje. Politika rozhoduje o nás všech a v realitě rozhodují spíš (starší) muži.
Jste nejen manželka politika, ale také úspěšná lékařka. Jak se vám daří udržet si svůj vlastní prostor a identitu v době, kdy váš manžel zastává veřejně známou roli?
Mně to nějak problém nedělá. On má svojí práci, ano, je senátor, veřejně známá osoba. Ale já během dne dělám zase svoji práci, kterou mám ráda. Záleží mi na ní a vím, že je důležitá. Soukromí a děti si organizujeme spolu. A pak jsou večery, kdy se nám to prolíná. Na společenských akcích vnímám, že jsem manželka politika, seznamuju se s lidmi, se kterými se zná on, ale nemám pocit, že by mi to ubíralo prostor nebo to nějak ovlivňovalo můj život.
foto: Se svolením Moniky Hilšerové, zdroj: Autorský článek
