V dnešním rozhovoru se zaměříme na fascinující téma klinické smrti a zkušenosti, které ji provázejí. 25letý Salvatore Pažitný nám odhalí svůj jedinečný příběh, kdy se ocitl na prahu mezi životem a smrtí. Jaké myšlenky mu prolétaly hlavou během této extrémní situace? Co pro něj znamenalo znovu se vrátit do světa živých? Salvatore se podělí o své emoce, strachy a naděje a popíše, jak ho tato zkušenost ovlivnila v jeho každodenním životě. Pojďte s námi proniknout do hlubin jeho příběhu a objevit, co nám jeho cesta může říct o hodnotě života.
Jak vzpomínáš na své dětství? Měl jsi pocit, že bylo něčím výjimečné nebo tě něčím zásadně ovlivnilo?
Mé dětství bylo zpočátku téměř dokonalé. Od prvního roku života jsem byl adoptovaný a žili jsme s maminkou sami. Přestože byla samoživitelka, měli jsme krásný dům a materiálně jsme na tom byli dobře. Každý rok jsme jezdili na dovolenou a já měl vše, co bych si mohl přát. Maminka pro mě vždycky byla tím nejdůležitějším člověkem. Až postupem času jsem si začal uvědomovat, že všechno nebylo tak růžové, jak jsem si myslel. Měl jsem neustálou potřebu zalíbit se jí a lidem okolo. Potřeboval jsem být úspěšný, abych měl pocit, že mě přijímají. Jednou jsem slyšel: „Největší zmatky jsou z matky.“ A na tohle rčení bych přísahal.
Můžeš nám popsat svůj první pokus o sebevraždu?
Bylo mi třináct. Tehdy mě poprvé pohltily deprese a já začal věřit, že už nechci dál žít. Dlouho jsem se jen sebepoškozoval a nikdo si toho nevšiml. Ale měsíc před čtrnáctými narozeninami jsem se rozhodl, že to ukončím. Vzal jsem si hrst prášků proti bolesti, spolykal je, lehl si na zem jako do hrobu a čekal na konec. Cítil jsem, jak mě ovládá malátnost, a nakonec jsem usnul. Když jsem se probudil... Bylo to jako noční můra, ze které jsem se neprobral do prázdna, ale zpět do téhle reality.
Jaké konkrétní zážitky jsi měl během své klinické smrti? Můžeš nám popsat, co jsi cítil a viděl, včetně jakýchkoli osob, které se objevily?
Vše začalo jasným žlutým světlem. Bylo tak syté a intenzivní, že mám pocit, že už nikdy v životě nic podobného neuvidím. Cítil jsem přítomnost tří osob, jednu jsem i viděl. Byl to statný muž, vysoký asi metr devadesát, se zjizvenou tváří, ale zároveň neskutečně krásný.
Věděl jsem, že když se ho dotknu, bude to konec. Ale nemohl jsem se pohnout. V hlavě jsem měl tisíce otázek, na které jsem neznal odpovědi... a přitom jsem je všechny znal. Ten muž tam stál, váhal. Bylo to jen pár vteřin, ale pro mě to byly nekonečné minuty. A pak, náhle, jsem se probudil.
Během této zkušenosti ses setkal se třemi osobami. Kdo podle tebe byly?
Myslím, že to byli nějací průvodci. Věřím, že každý z nás má ve svém životě své vlastní ochránce. Nějak to se mnou hodně rezonuje. Pokud jde o spiritualitu, třetí oko a podobné věci, věřím, že tyto fenomény skutečně existují. A jen blázen by tvrdil opak.
Co se stalo, když ses vrátil do svého těla?
No, to bylo trochu divoký. Policajti vtrhli dovnitř jedním vchodem, ale já jsem proklouzl tím vzdálenějším. Obešel jsem celý dům, a když jsem vyšel ven, už tam byli všude kolem, celé město plné policajtů. A co já? Nasedl jsem do auta, které je tak neobvyklé, že když projede, všichni ho zaregistrují. Tehdy mi to přišlo hrozně vtipný. Vůbec nechápu, jak jsem kolem nich mohl projet, ale to štěstí mě tehdy drželo.
Dojel jsem až k německým hranicím, tam jsem jim zvedl telefon a slíbil, že se s nimi sejdu, jen za určitých podmínek: žádné blikající majáky, slib, že mě nezavřou atd. Řekli mi, že vědí o zbrani, kterou samozřejmě legálně vlastním, tak mám, až přijedu, vytáhnout okýnko, položit ji na střechu a vystoupit s rukama nahoře. Udělal jsem, co říkali. Hned šli po zbrani a začali mě prohledávat. A najednou ke mně přišli tři policisté se samopaly a všechny byly namířené na mě. To vám teda povím, bylo to poprvé, ale doufám, že i naposledy, kdy na mě někdo mířil samopalem. Vážně to nebyl příjemný pocit. Požádal jsem je docela slušně, jestli by to mohli sklopit, že nejsem nebezpečný a rozhodně nikoho nenapadám.
Když se spojily deprese a panické ataky, bylo to jako nevědět, co chci. Chci umřít, nebo chci žít? Jedno z nejtemnějších období bylo, když jsem k tomu všemu začal mít halucinace.
Když mi pak začali klást otázky, po chvíli se sešli bokem a začali se bavit, proč po mně vůbec jdou, když jsem evidentně „v pohodě“. Tak jsem jim říkal: „Kluci, vždyť to říkám celou dobu, já nejsem nebezpečný, vy tady na mě míříte samopaly, já se z toho můžu po… a vůbec netuším, o co tu vlastně jde.“ No, a pak z nich vylezlo, že jsem byl nahlášen, že se chci zabít a vzít někoho s sebou. To byla pecka. Přitom já bych v životě ženě neublížil. Nakonec mi zavolali sanitku, protože viděli pořezané ruce, a násilně mě odvezli. Tam začalo pravé peklo. Bylo to těžké, ale nakonec mě pustili domů.
Předtím, než jsi zažil klinickou smrt, sis prošel spousty zkušenostmi. Depresemi, pokusy o sebevraždu, bezdomovectvím či psychiatrickou léčebnou. Co z toho pro tebe bylo nejvíc zničující a proč?
Z celého mého života bylo vždycky nejhorší opuštění, které jsem nezvládal. Deprese byly záludné, ale někdy tě to chtění umřít paradoxně naplní. S panickými atakami to bylo mnohem horší. Nechtěl jsem zemřít, ale moje tělo bylo přesvědčeno, že umírá. A když se obě tyhle věci spojily – deprese a panické ataky – tak to bylo jako nevědět, co chci. Chci umřít nebo chci žít? Jedno z nejtemnějších období bylo, když jsem k tomu všemu začal mít halucinace. Prášky a alkohol na mě mluvily, slyšel jsem jejich hlasy. V tomhle stavu jsem se pokusil zabít. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ležel na podlaze, obličejem k zemi, a křičel jsem do prázdnoty ve svém bytě, kde jsem žil sám.
Jaký byl pobyt v léčebně z pohledu dítěte a co tě to naučilo o sobě?
Naprosto příšerný. Léčebna byla hrozná zkušenost, ale dalo mi to odhodlání pomáhat lidem. V tom období jsem se rozhodl, že budu pracovat ve zdravotnictví a věnovat se veřejným meditacím. Byl to impuls stát se tím, kdo ostatním lidem nabízí pomocnou ruku.
Vím, že nejsi věřící, ale v co konkrétně věříš? A změnil tvůj zážitek pohled na víru?
Je těžké přesně říct, v co věřím. Nejsem tradičně věřící, ale v něco určitě věřím. Mám to tak už od narození, je to hluboko ve mně.
Všechno bych udělal stejně, včetně té první sebevraždy ve 13 letech a toho, že jsem se zapletl s drogami. Každý ten krok, i ty špatné, mě dovedly tam, kde jsem dnes.
Možná jsem dřív měl pochybnosti, ale život mi jasně ukázal, že ty pochybnosti nejsou na místě. Některé věci prostě jsou, aniž bychom je museli plně chápat.
Zanechala v tobě tato zkušenost nějaký trvalý dopad, ať už fyzický, psychický nebo duchovní?
Rozhodně ano, díky této zkušenosti jsem se naučil mít rád život.
Změnil se tvůj pohled na každodenní život a jeho hodnotu po tom, co jsi zažil klinickou smrt?
Změnilo to mé životní priority i myšlení.
Máš pocit, že se změnil tvůj vztah k blízkým lidem po této zkušenosti? Cítíš se k nim blíž nebo naopak více distancovaný?
Ukončil jsem všechny vztahy a našel si novou rodinu, nové přátele, nové všechno. Teď mám u sebe lidi, za které mi stojí za to dát ruku do ohně.
Jak tvé okolí reagovalo, když jsi jim popsal, co jsi zažil během klinické smrti? Byli pochybovační, nebo chápaví?
To je docela paradox. Teprve od svého okolí jsem se dozvěděl, že to, co jsem prožil, byla klinická smrt.
Přemýšlel jsi někdy, proč ses vrátil do života? Máš pocit, že to mělo nějaký konkrétní účel?
To zatím úplně nevím. Ale začínám cítit, že možná jsem se vrátil proto, abych dělal přesně to, co teď dělám. Možná ten důvod teprve postupně odhalím, ale čím víc se snažím pomáhat lidem a sdílet svůj příběh, tím víc mi dává smysl, proč jsem pořád tady.
Máš pocit, že klinická smrt přinesla nějaký nový směr nebo účel do tvého života?
Rozhodně ano. Když jsem se vrátil, najednou jsem měl pocit, že jsem konečně pochopil celý svůj život. Na pláži v Itálii jsem po šílených dvou týdnech našel svůj klid. Během těch dnů mi došla spousta věcí a odpovědi, které jsem dlouho hledal, mi začaly dávat smysl.
Kdybys měl možnost vrátit se v čase a změnit něco ve svém životě před tímto zážitkem, co by to bylo?
Vůbec nic. Všechno bych udělal stejně, včetně té první sebevraždy ve 13 letech a toho, že jsem se zapletl s drogami. Každý ten krok, i ty špatné, mě dovedly tam, kde jsem dnes.
Dostal jsem možnost začít úplně znovu, což je v mnoha ohledech obrovský dar.
Možná bych se akorát trochu líp staral o peníze a dával větší důraz na jejich produktivitu, ale to je jen drobná úvaha. Ve finále jsem rád, že jsem prošel vším, čím jsem prošel, protože díky tomu jsem teď silnější a vím, co v životě opravdu chci.
Co si myslíš, že by se stalo, kdyby ses nevrátil zpět do těla? Přemýšlel jsi o tom někdy?
Tohle je něco, co mi často vrtá hlavou, a myslím, že těch možností je víc. Říká se, že když člověk spáchá sebevraždu, jeho duše může skončit v zatracení, nebo se vrátí na svět v reinkarnaci s ještě těžším osudem. Ale nevím, jestli by to byla zrovna moje cesta. Možná bych se rozplynul v energii nebo by mě to poslalo do úplně jiného světa, o kterém si ani nedovedeme udělat představu. Nevím, co by se stalo, a právě to je na tom fascinující.
Myslíš si, že by lidé měli mít právo ukončit svůj vlastní život, když se ocitnou v podobné situaci jako ty před klinickou smrtí?
Nejsem ten, kdo by měl právo tohle soudit. Věřím ale, že pokud člověk trpí nesnesitelnými bolestmi nebo má nevyléčitelnou nemoc a ví, že do týdne umře, právo na eutanázii by měl mít. Jenže i když se to může zdát jako správná volba, současně si myslím, že svět na tohle není připravený. Byla by tu obrovská rizika, že by se to začalo zneužívat – a to jak ve zdravotnictví, tak v rodinných či osobních vztazích. Takže ačkoli bych v některých případech s eutanázií souhlasil, musí to být velmi pečlivě hlídané a kontrolované.
Věřil bys, že za klinickou smrtí může být „vědecké“ vysvětlení, jako například nedostatek kyslíku v mozku, nebo jsi přesvědčený o tom, že jsi zažil něco nadpřirozeného?
Upřímně, já tomu z medicínského hlediska moc nerozumím, takže bych to rozhodně nevyvracel. Je možné, že za tím může být nějaká vědecká příčina – nedostatek kyslíku v mozku, chemická reakce nebo cokoli podobného.
Ale na druhou stranu, zažil jsem něco, co pro mě bylo reálné. Viděl jsem věci, cítil jsem něco hlubšího. Jestli to byla halucinace nebo něco nadpřirozeného, to nechávám otevřené. Věřím tomu, co jsem zažil, ale zároveň si uvědomuji, že to může mít i vědecké vysvětlení.
Setkal ses s lidmi, ať už osobně, nebo na tvých sociálních sítích, kteří tvůj zážitek z klinické smrti zpochybňují nebo ho vnímají jako halucinaci? Jak se k tomu stavíš?
Osobně jsem se s nikým takovým nesetkal. Ale kdyby někdo tvrdil, že to byla halucinace, tak proč ne? Nejsem žádný odborník nebo vědec, abych to mohl posoudit. Já jsem to ale nijak nezkoumal, takže nemám ani žádné studie, na které bych se odkazoval. Mohlo to být cokoli a já to přijímám. Koneckonců, každý má svůj úhel pohledu.
Vidíš klinickou smrt jako dar nebo kletbu? Cítíš někdy břemeno toho, že jsi se vrátil zpět?
Vidím to jako druhou šanci. Dostal jsem možnost začít úplně znovu, což je v mnoha ohledech obrovský dar. Ale pokud jde o to, zda je život sám o sobě dar, to už je otázka filozofie. Dar nemusí být vždy jen pozitivní – může s sebou nést i těžkosti. Někdy může být těžké nést to břemeno, že jsem se vrátil, ale na druhou stranu jsem díky tomu začal opravdu žít svůj život naplno.
Jaké máš plány do budoucna?
Vydat knihu, přednášet a mluvit s lidmi. Rád bych také poděkoval všem, kteří jsou součástí mého života. Mým nejbližším přátelům, kteří se stali mou novou rodinou, patří velké díky za jejich podporu a lásku. Rád bych poděkoval také mé koučce Klaudii Rákóczi Vidunové, kterou jsem měl tu čest poznat díky mé knize. Její pomoc mi umožnila proměnit myšlenky v realitu a rozhýbat celý proces, což mě posunulo vpřed ve všech oblastech života.
Kdybys mohl sdílet jedno klíčové poznání z celé této zkušenosti s lidmi, co by to bylo?
Když ti nejde umřít, musíš se naučit žít a zjistit smysl svého bytí.
Reklama
foto: se svolením Salvatore Pažitného, zdroj: Autorský článek