Uprostřed noci na město padla mlha. Byla dokonce tak hustá, že člověk neviděl na deset metrů kolem sebe a jediné, co mlžnými oblaky dokázalo procházet, byla světla nedalekých pouličních lamp či blížících se aut. Dostatečně samozřejmě zářily i billboardy a podobné světélkující reklamy, jenže skoro nešlo přečíst, co se na nich vlastně psalo.
Vypadalo to, že na město kromě mlhy každopádně padla i únava. Po běžně zaneprázdněných cestách se nemihla už pár desítek minut ani noha, jako by se všichni kolektivně vzdali nočního života. Ninurta se ale ničeho takového nevzdala. Její vlasy, obarvené na něco mezi vínovou a tmavě růžovou a dlouhé zhruba nad ramena, se občas nechaly unést přívalem slabého větru, když si to ladným krokem štrádovala po ulicích. Zamračené popraskané rty a unavené fialové oči špikovaly mlhu skrz na skrz, a zároveň byly její zárukou, že se na ni nebude snažit promluvit jediný případný kolemjdoucí. Druhou záruku tvořily maskáče, černé glády s řadami kovových hrotů na špičkách a kožená bunda. Působila jako ten věčně naštvaný a zuřivý typ punkerky, která se vysmívala myšlence pacifismu jakožto jediné cestě k míru. I její chůze varovala, že pokud se na ni někdo špatně podívá, dostane pěstí obalenou v kožené rukavici zleva i zprava a třetí od chodníku.
Hladově se rozhlížela. Ulice se rozdvojovala; mohla si vybrat, jestli půjde dál po povrchu a podél dálnice, nebo jestli se podchodem dostane na její druhou stranu. Cosi jí vábilo k podchodu, a tak se ani nezastavila, aby se rozmyslela. Ono cosi bylo čistou intuicí, vnitřním pnutím pocházejícím z hlubin Ninurtina žaludku, který by se obrátil naruby, pokud by si podchod nevybrala. Hrnula se jako neřízená střela přímo do tunelu s posprejovanými zdmi a zaflusanou zemí.
U jedné z oněch posprejovaných zdí, na snad raritně čistém kusu asfaltu, seděla naprosto nehnutě shrbená postava se sklopenou hlavou. Na první dobrou si Ninurta tipla, že jde o spícího bezdomovce, a v tu chvíli v ní něco trhlo. Věděla, že bezdomovce tu noc rozhodně nehledá, a už vůbec s ním nechce mít co dočinění, ale její vnitřní, hluboce usazené naprogramování ji táhlo právě k tomu chudákovi. Když k němu došla, zastavila se. V tu ránu pouliční osoba zvedla hlavu.
Ninurta se zahleděla na člověka s obličejem kompletně zahaleným v šátku, alespoň kromě očí podobajících se černým dírám. I vršek hlavy se skrýval pod vrstvou látky, avšak zpod něj vykukovaly dva až na zem dlouhé modré copy a zároveň do výšin trčící klínovité srnčí parohy. Ninurta zamrkala a povzdechla si nad tou celkovou vizáží, která působila, jako by si dotyčná osoba hrála na tajemnou a nějakým způsobem speciální. Růžovovlásku to nevysvětlitelně iritovalo.
„No co, takových jako jsi ty je tu spousta,“ promluvila nahlas hlubokou tóninou, přestože spíš utěšovala sama sebe. Bránila se svědění ohrnout nad tou chudou existencí nos, „neni to nic divnýho nebo zvláštního – vypadat takhle.“
„Myslím, že ve svém jádru se mi velmi podobáš,“ odpověděla osoba.
„Cože?“ Zavrtěla hlavou, trochu se lekla. Nepříjemné překvapení ale rychle setřásla. „Hele, klidně ti hodim nějakou almužnu, aspoň za tu snahu zaujmout, ale nebude to jen tak.“
Po dálnici projelo auto, což v podchodu vytvořilo dunivou ozvěnu. Osoba na zemi čekala, až ozvěna zmizí, a pak tiše pokračovala v konverzaci. Při tom občas divně cukala hlavou do stran, jako by se rozhlížela.
„Můžu ti vyložit karty,“ rukou ladně ukázala na štos karet ležících po jejím boku v černém sametovém pytlíku. Tím gestem na sebe také prozradila, že její pleť nesla kopretinově bílou pleť. Ona sama byla taková kopretina, kvetoucí uprostřed louky plné vzájemně splývající betonové šedi.
„Ne ne ne, to fakt nechci,“ Ninurta couvla o krok a vystrčila před sebe dlaně, „takový pohanský rouhání! Radim ti, abys s tim přestala. Já spíš potřebuju, abys mi řekla, jestlis‘ tudy neviděla někoho procházet.“
„Kolik mi dáš, když ti to řeknu?“
Ninurta rozepla koženou bundu, pod kterou měla nastrkanou mikinu s velkou kapsou vepředu. Zabořila ruku do kapsy, vytáhla svázaný balík papírových bankovek a hodila je osobě jako psovi. Sama pořádně netušila, kolik peněz se v balíku přesně nacházelo. Sama pořádně neznala hodnotu peněz obecně.
„Nebudou mi scházet. Kdykoliv, kdy budu chtít, můžu mít další.“
„Tak prosím,“ osoba shrábla peníze pod svůj šedivý hábit, „koho hledáš?“
„Muže. Často se promenáduje v bílym kabátu, bílejch kalhotech... jo, a má i bílý vlasy, dlouhý tak pod bradu. Tmavě modrou kůži, myslím. Čistě bílý oči bez panenek, z hlavy mu koukaj obří zakroucený rohy. Upřímně, ten frajer nejde přehlídnout. Je to hrozná primadona“
„Neviděla, popravdě,“ osoba křečovitě zaťala pěsti zakryté dlouhými rukávy hábitu, „jsem každý den a každou noc na mnoha místech, ale nikdo takový mě neminul. Jsi si jistá, že je v tomhle městě?“
V tu chvíli měla možná konverzace skončit. Ninurta měla poděkovat, otočit se na patě a pokračovat v cestě. Místo toho si srdceryvně povzdechla, zasunula ruce do kapes a kopla do plechovky, která se válela kousek od její nohy. Plech nepříjemně zařinčel, a pak následoval moment lehce trapného ticha. Stála tam, pohledem vydírala grafitti na zdech, čekala, ale nevěděla na co. Pravděpodobně na nějaké spásné „ale“, akorát že místo něj přišla další dotěrná otázka.
„Vypadáš frustrovaně,“ osoba sáhla po balíčku karet, i proti Ninurtiným přáním, „tlačí tě čas? Jsi nájemná vražedkyně?“
V růžovovlasé údernici se probudila chuť osobu poslat k čertu. Každým dnem stráveným hledáním, který končil neúspěšně, se lámal její pomyslný krunýř. Frustrovaně vypadala, a frustrovaně se i cítila. Občas se jí kvůli celé té záležitosti hnaly slzy do očí jako o závod.
„Ne, mám tolik času, kolik jen budu chtít a potřebovat,“ očima sjela na nyní již rozvázaný balíček. Osoba z něj vytahovala jednu kartu za druhou, „co to děláš? Říkala jsem, že to nechci. Je to proti mojí víře, není mi to příjemný.“
„Víra? V týhle době, na tomhle místě?“ Z hlasu osoby táhlo pobavení, možná i pohrdání – v tom případě by ale sebou pohrdaly vzájemně, „nesejde na ní. Vím, že by ti ulehčilo, kdybys dostala alespoň nějakou radu, alespoň něco, čeho se zachytit. Paradoxně, víru. Jen z trochu jiný pespektivy.“
Ninurta tentokrát zavřela oči a rezervovala si sama pro sebe okamžik, aby se mohla uklidnit. Hlavou jí skrz na skrz prosvištěly tucty úvah, a když oči nakonec znovu otevřela, cítila se zázračně jako nový člověk. Přišla k osobě blíž a sedla si k ní čelem, tak si ji mohla konečně pořádně prohlédnout. Ať ale ostřila zrak, jak chtěla, menší vzdálenost mezi nimi neudělala žádný rozdíl a Ninurtě neprozradila nic víc, než prozradilo prvotní seznámení. Trochu ji to koncernovalo, ale pak si pomyslela, že osoba pod šátkem možná schovává nějaké vážně ošklivé jizvy. V tu ránu se uvnitř ní ozvala lítost a přirozená potřeba tu chudinku emočně vyléčit a spasit. Tu potřebu spolkla. Vždyť to přece vůbec neni moje věc.
„Dobře. Jestli ti to udělá radost, vylož mi karty,“ zapřela si lokty o kolena a pozorovala, jak osoba balíček promíchává těmi nejrůznějšími způsoby, „chápu, dala jsem ti těch peněz od oka hodně. Je to od tebe férový.“
Osoba na ni zvláštně přimhouřila oči, ale tak, že přizavírala spíše spodní víčka. Jako by pod šátkem v tu chvíli schovávala úsměv, ale cokoliv, co měla na srdci, si zatím nechávala pro sebe. Místo toho vytáhla první kartu a vyložila ji před Ninurtu, která tak uzřela obrázek plný teplých zářivých barev v abstraktní konstelaci. Rezonoval úspěchem, naplněním, a bylo pod ním napsáno jediné slovo – „Slunce“. Než se Ninurta stačila vzpamatovat, přistála vedle karty druhá, tentokrát s obrázkem ženy plačící nad rozlitými poháry – „Pět pohárů“. Osoba odložila balíček, a pozorovala růžovovlásku, jak se nechávala hypnotizovat ilustracemi na kartách.
„Najdeš ho, ale neudělá tě to šťastnou,“ zavrtěla hlavou, aniž by si byla jistá, zda její slova vůbec pořádně vnímala, „budeš čelit velkému zklamání a litování. Skoro bych až řekla, že by bylo lepší, kdybys ho pustila k vodě.“
Ninurta každopádně slyšela každé slovo, a každé sevřelo její vnitřnosti větším a větším stiskem. Schouleně ještě nějakou dobu seděla nad dvěma kartami a koukala skrze ně. Přestala vnímat obrázky, zasekla se. Nemohla přijít na způsob, jakým na takovou informaci reagovat, ale instantně litovala, že osobu v podchodu neopustila a nechala se k výkladu zlákat. Pak zvedla hlavu, aby se na ni znovu podívala. Rázem jí došlo, jak dlouho musela být mimo. Šátek dávno nezakrýval překrásné tváře poseté šedými pihami a úzké rty zakryté černou rtěnkou. Nemohla ale obdivovat její krásu příliš dlouho – za prvé, protože jí přišla příliš povědomá. Zadruhé, protože ucítila, jak se po jejím břiše valila teplá tekutina. Podívala se dolů, a v tu chvíli začala cítit i enormní bolest, kterou člověk z masa a kostí cítí, když mu někdo prožene čepel nože vnitřnostmi.
Znovu obrátila svou pozornost na osobu. Obě nějakou chvíli seděly absolutně nehnutě. Ninurta nezaznamenávala potřebu osobě ublížit, nebo se začít agresivně bránit – žíznila po vysvětlení. Nechápala vůbec nic. Chytla osobu za ruku, která držela nůž, aby s ním už ani náhodou nehýbala, protože každé sebemenší cuknutí se dalo jednoduše porovnat s impaktem několika tisíců stříbrných jehel. Nevěřícně valila bulvy a pomalu kroutila hlavou. Bolelo to, tak strašně moc.
„Zatím nemám potřebu tě zabít, ale ty ho prostě musíš přestat hledat,“ osoba promluvila s takovou rázností, jakou doposud schovávala, „jinak tu potřebu začnu mít. A bude mě to bolet, ale udělam všechno, jenom aby ses k němu ty nedostala.“
„Ale já,“ Ninurta poznala, jak těžké bylo mluvit, když jen každý samotný nádech bolel a vyčerpával, „já nedělám nic šp–“
„Ne, ne, neříkej nic, je mi to jedno a nechci to slyšet,“ opatrně odpoutala prsty od rukojeti a odstrčila Ninurtino sevření stranou, načež začala uklízet karty zpět do pytlíku, jako by se vlastně vůbec nic nedělo, „je mi fuk, jestli ho pronásleduješ, protože ho fanaticky miluješ, nebo protože tě někdo najal, abys ho zabila. Ale tohle prostě nemá východisko. Vzdej to, andílku z nebes.“
Osoba si pytlík s kartami zastrčila do hluboké kapsy hábitu a vstala. Její modré copy v tu chvíli spadly a prozradily svou pravou délku – sahaly skoro až k jejím kolenům. Byl to poslední detail, kterého si Ninurta byla schopna všimnout, než se začala upřeně soustředit na vlastní přežití. Nejraději by se psychicky zhroutila ze všeho, co jí právě bylo řečeno, ale nebude si moci zabrečet v paláci seraphimů, když teď natáhne bačkory.
Když totiž zemře před tím, než do paláce přivede jeho, bude zatracena. To byl její trest a její úděl.
Podchodem se rozléhalo echo dvou párů od sebe se vzdalujících kroků. Ozvěny se začaly postupně znásobovat a znít, jako by se rozléhaly pod vodou. Časem utichly úplně.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek