Hančin život je plný dobrodružství. Jako matka tří dcer, Mariany (14), Radany (12) a Johany (8), z nichž dvě jsou hendikepované, s nimi často vyráží do nejzapadlejších koutů přírody. Objevují krásu a klid míst, kam lidská noha sotva vkročí. Jejich neobyčejná dobrodružství nejsou jen o cestování, ale i o hledání vnitřního klidu a úniku před hektickým tempem moderní doby. Hana kdysi žila jako poustevnice, což zásadně formovalo její pohled na svět – lásku k samotě, svobodě a přírodě, kterou nyní předává svým dětem na jejich společných cestách.
Hanko, než jste se stala matkou, žila jste jako poustevnice. Co vás k tomu vedlo?
Rodiče prodali dům a koupili si mobilheim na pozemku s výhledem od Trosek přes Krkonoše až po Ještěd. V takovém kraji si dvacetiletá holka potřebuje splnit sen mít koně. Kupodivu však v té malé vesničce zavírali všechna zvířata do chlívů a maštalí a venku na pastvině je nechtěli. Lákala mě divoká roklina hned za naším domem. Zabrousila jsem do ní a objevila starý pustý sad s pytláckou boudou. Našla jsem si majitele a ti mi ji pronajali za 500 Kč ročně! Šlo se tam prudkým kamenitým kopcem dolů asi kilometr. V boudě byly ostatky zvěře, zřejmě tam kdysi pobývali pytláci. Jezdila jsem odtud do práce na koni.
Co vás na tomto způsobu života nejvíce přitahovalo?
Miluji rokliny, přírodu bez lidí. Líbí se mi být tak nějak schoulená v klínu hor a náruči stromů. Cítím se dobře, když jsem obklopená živoucími věcmi, ne mrtvými materiály. Člověk pak vše vnímá nějak opravdověji. Ten pocit opravdovosti je návykový. Má to i něco společného s pravdivostí slov.
Jak dlouho jste takto žila?
Než jsem se přesunula na farmu k otci mých dětí, takže asi tři čtvrtě roku. Zrovna to vyšlo na zimu. Tenkrát byly i dvacetistupňové mrazy.
Reklama
V boudě byla ve zdi asi metrová díra, takže topení kromě vaření moc nefungovalo. Spala jsem ve spacáku při teplotách do -20 °C, oblečená a se psem. Ale často jsem využívala i zázemí rodičů a sourozenců.
Jak byste popsala, co to znamená být poustevnicí v 21. století? Je to jiné než v minulosti, a jak vnímáte moderní svět z tohoto pohledu?
Kdybych tak žila v minulých dobách, asi by to nebylo nic neobvyklého. Samoty byly roztroušené po krajině. Jezdit na koni do práce byl tehdy spíše luxus. Navíc se člověk nemohl snadno dovolat pomoci, nebo žádná pomoc ani neexistovala. Dneska je to spíše hra.
Nechyběli vám lidé?
Lidi jsem si užívala, když jsem chtěla. Mám ráda bujarou zábavu, ale pak potřebuji naprosté ticho – jen ševelení stromů a zurčení říčky. Vždycky jsem měla možnost být s přáteli a popovídat si.
Jak vás tato zkušenost změnila – cítíte nějaký posun ve vašem myšlení, vnitřním klidu nebo ve vztahu k okolnímu světu?
Velkým obohacením pro mě bylo to, že jsem začala vnímat spirituální rovinu přírody, život za hranicí hmoty. Napsala jsem o tom i knihu.
Co vše se změnilo od té doby, co máte děti? Musela jste cestování na nějakou dobu odložit?
Mateřství pro mě bylo naprosto naplňující. Rodila jsem v období, kdy jsem se věnovala farmaření, a byla jsem nadšená krásou místní krajiny. Dodnes mám v okolí spoustu neprobádaných koutů. Po narození třetí dcery, která má Downův syndrom, jsem nebyla schopná vykonávat práci tak efektivně jako dřív. Najednou jsem ale měla spoustu času na cestování a jiné zájmy. A tak jsme už v šestinedělí vyrazili na vandr s osly a stanem.
Dvě vaše dcery mají hendikep. Jak jste tomu přizpůsobili životní styl?
Nejstarší dcera Mariana má Noonanův syndrom (genetické onemocnění, které ovlivňuje vývoj různých částí těla, pozn. red.). Nese to obdivuhodně statečně a sebevědomě. Omezuje nás to pouze tím, že musíme vozit lednici na léky a zvládat určité emocionální výlevy.
Nejmladší dcera Johanka má Downův syndrom. Řekla bych, že spíše otevírá brány ke štěstí a svobodě. Její retardace přispívá k lehkosti jejího bytí. Myslíme si, že něco musí být? Omyl! Musela jsem napsat knihu o tom, jak mi přinesla svobodu na mnoha úrovních.
Rozhodla jste se cestovat i s dětmi. Jak byste popsala vaše výpravy a jak to děti zvládají?
Nebylo to s nimi vždy jednoduché. Měla jsem silnou touhu co nejvíce vidět, zažít a neutrácet zbytečně. Stojí za zmínku dámská jízda po Rumunsku, kdy bylo nejmladší dceři dva a půl roku. Jely jsme starou Dacií Logan a nocleh jsme si zaplatily jen jednou. Spaly jsme v horách ve výšce 2000 m n. m., plavaly pod vodopádem, v Dunaji i v horském jezeře. Potkávaly jsme divoké psy, lidi jen zřídka.
Dnes už děti požadují více pohodlí, tak cestuji s obytným autem – 8,5 m dlouhým náklaďákem, do kterého se vejde sedm lidí včetně mě a všech mých osmi zvířat. Dva koně, dva osli, dvě kozy a dva psi. Nemusím tak nechávat nikoho na starost a mám svobodu cestovat i s dětmi a zvířaty.
Máme plný celodenní zážitkový program. Přijedu s náklaďákem, který je sám o sobě atrakcí, protože je to veterán a velmi sympatický stroj. Zahraju několik loutkových pohádek s niternou pointou, vozím děti na oslech a koních, a prostřední dcera vystupuje na akrobatických šálách. Takhle si třeba vyděláme na další dva týdny v daném kraji.
Máte nějaký sen, kam se v budoucnu vydat?
Zatím jsme nejeli dál než do Polska, ale jednou bych se ráda vydala na několikaměsíční cestu do méně civilizovaných zemí, kde by parkování na opuštěných pozemcích nikomu nevadilo.
Jezdíte s dětmi sama?
Ano. S otcem dětí už nežiju, ale i když jsme byli spolu, jezdila jsem sama. Farmáři totiž nemohou opustit farmu a jen tak si odjet na dovolenou. Dnes, když jsme rozvedení, cestuji ještě o něco dobrodružněji.
Jak se vám daří skloubit touhu po svobodě a nezávislosti s povinnostmi matky na cestách?
Za povinnost považuji mnohem méně věcí, než je běžné. Pro mě je nejdůležitější, aby byla matka vyspalá a šťastná. Když to zanedbá, odnese to v první řadě její okolí, zejména děti.
Jaké výzvy jste potkala při cestování s dětmi a jak je zvládáte?
Největší výzvou je, když jsou děti unavené a protivné a není možnost si v tu chvíli odpočinout. Nemoc na cestách je také vždy velká výzva, stejně jako porouchané auto.
Ale všechno se dá nějak vyřešit. Pro mě je jen těžké ustoupit od toho, co jsem chtěla zažít. Učím se nebýt naštvaná, když musíme proležet den, nebo když neuvidíme něco z krás, které jsme si plánovali.
Jaké jsou vaše dlouhodobé plány? Vidíte cestování jako dočasnou fázi, nebo chcete takto žít i nadále?
Cestování je pro mě občasná fáze. Jsem moc ráda v klidu u místní řeky nebo v pohádkovém domě, ve kterém nyní žiji a který je pozoruhodně živoucí. Těším se na to, jestli se mi jednou podaří dojet s koňmi k moři a cválat s dcerou po pláži.
Po dokončení školy holek by se mi líbilo cestovat neomezeně dlouho. Ale jsem ve fázi, kdy už si přestávám přát konkrétní věci, protože to omezuje budoucí realitu. Život mi totiž spontánně přináší taková dobrodružství a zázraky, které bych si ani neuměla vysnít.
Kdybyste si mohla vybrat, kde a jak byste nejraději s dětmi žila dlouhodobě?
Chtěla bych žít v rokli u tyrkysové říčky, obklopená mechem, kapradím a čarovnými mlhami. Mít malou dřevěnici s pastvinou pro svá zvířata hned pod okny. Od lidí bych byla tak daleko, abych je neobtěžovala, ale stále v rozumném dojezdu.
Jak to mají děti se školou?
Škola je jediný režim, který dokážu svým dětem dát, tak ji rádi využíváme. Holky chodí do malotřídky, což je skvělá lidová škola – žádná alternativa. Ve škole moc nechybějí. Vloni jsem vyrazila s náklaďákem v květnu a vrátila se v září. Ale v době školy jsem s sebou vezla jen nejmladší dceru. Starší holky byly střídavě u tatínka a vždy za mnou někam dojely. Letos jsem půl léta promarodila, dostala jsem encefalitidu.
Takže letošní rok byl ve znamení odpočinku?
Ano, ale bylo to blahodárné zklidnění. Pár cest jsme stihli a ještě se na nějaké chystám. Pak ale auto zazimuji. Můj náklaďák je po technické stránce nádherný stroj. Jednoduchý a bez elektroniky. Učím se ho opravovat sama. Myslím, že mnohé závady už bych v tuto chvíli dokázala vyřešit na místě, což nám hodně usnadní cestování.
Jaký je váš vztah k technologiím? Používáte je, nebo se jim úplně vyhýbáte?
Pokud mezi technologie počítáme dopravní prostředky, pak mě baví vše od kola přes vlak až po náklaďák. Televizi už roky nemám a nechci. Ovšem ocením cokoli, co mi usnadňuje práci hospodyňky, ve které nevynikám.
foto: se svolením Hany Bláhové, zdroj: Autorský článek