Nakupování je běžnou součástí našeho života. Pro mnohé z nás je to způsob, jak uspokojit potřeby, vyjádřit svůj styl nebo si jednoduše udělat radost. Avšak pro některé lidi se nakupování může stát nekontrolovatelnou vášní, která negativně ovlivňuje jejich osobní a profesní život. Tento jev, známý jako shopaholismus nebo oniomanie, je skutečnou závislostí, která vyžaduje odbornou pomoc.
Jak to všechno začalo
Byla jsem dost avantgardní slečna, která nákupy, dá se říci, dokonce opovrhovala. Ještě dlouho po dovršení dvaceti jsem chodila v černém a můj krk zdobil „náhrdelník“ z panáčků (téměř životní velikosti) z moduritu – to, co se nosí, šlo mimo mě. Vůbec mě to nezajímalo až do doby, než se mými přáteli stali gayové. A ti to odstartovali.
„Prosím tě, holčičko, co to máš na sobě? Pojď, jdeme ven, nakupovat, musíš taky vypadat trochu jako kočička,“ řekl mi můj kamarád Vítek, a já si tehdy koupila první boty za více než trojku. Ještě jsem tomu nepropadla, ale vějička už byla hozena a já se chytla.
Definitivním pádem do propasti pak byl moment, kdy jsem začala pracovat v lifestylových titulech. Tehdy v těch nejlepších. Seděli jsme ve vile na Letné a po schodech ladně pluly dívky rozměrů modelek, oděné do největších módních výstřelků. Vypadaly skvěle, a já si pořád omílala, že mě nedostanou. Ostatně, ani jsem na to neměla postavu. Své první, a to hned patery, džíny Replay jsem si koupila asi o dva měsíce později. Zhubla jsem, abych lépe zapadala do štábní kultury. A začala nakupovat. Myslím tím nakupovat bez hranic.
A kromě toho jsem se, ještě jako bonus, stala workaholikem. Práci jsem milovala, stejně jako všichni ve vile. Milovala jsem ji až natolik, že jsem měla pocit, že volno nepotřebuju. A jak jsem pořád pracovala, bylo potřeba si to nějak vykompenzovat. Těmi kompenzacemi se postupně staly noční nálety na ještě otevřená nákupní centra. Palladium ještě neexistovalo, ale Smíchov docela dobře pokryl všechny mé nákupní potřeby, nebo spíš výstřelky. Práce ve vile byla dobře hodnocená, na svou dobu až nadprůměrně, takže se občas stalo, že jeden takový nálet na nákupák byl klidně i za 40 tisíc.
Exemplárním případem shopaholika je žena ve středním věku, kterou opustil manžel. Aby se s životní prohrou srovnala, zajde si „koupit něco hezkého na sebe“.
Ve skříni se tak množily oblečky a přítel (jo, to byly časy, tehdy jsem ještě měla přítele) začal brblat. Ono to totiž nebylo časem kam dávat. Za dobrou práci se ve vydavatelství dávaly odměny ve formě nákupních poukázek ve výši několika desítek tisíc, což také mé vášni nepomohlo. Když se mi něco líbilo, sjela jsem to ve všech barvách spektra. Trička od bílé přes žlutou, oranžovou, okrovou, růžovou, fialovou, červenou přes modré, zelené až k černé. Některé věci měly ještě visačky, když jsem je dávala kamarádkám, abych si uvolnila prostor ve skříni pro nové „nezbytnosti“.
Ale na chvíli se na problematiku lásky k nakupování, či přesněji závislosti na nakupování, pojďme podívat odborně.
Shopaholismus jako psychická porucha
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je oniomanie klasifikována jako porucha impulzivního chování. Lidé trpící touto závislostí cítí nekontrolovatelnou potřebu nakupovat, často jako způsob, jak se vyrovnat s emocemi, stresem nebo nízkým sebevědomím. O tom něco vím, vlastně o všem. Psycholožka Doc. PhDr. Laura Janáčková, CSc., ve své knize vysvětluje, že „shopaholismus je často přehlížený, ale může mít stejně destruktivní dopad jako jiné závislosti. Lidé trpící touto poruchou potřebují odbornou pomoc a podporu okolí.“
Tato touha po nakupování nakonec může být tak silná, že vás zcela ovládne. U mě je naštěstí pořád alespoň trochu pod kontrolou, ale podívejte se na příběh paní Jany Urbánkové (41 let). Jana byla úspěšnou manažerkou ve velké korporaci a je maminka dvou dětí. Její život se zdál být dokonalý, ale někde pod povrchem Jana skrývala problém, který postupně ničil její rodinu a kariéru. „Začalo to nevinně. Malé nákupy po práci, slevové akce, online objednávky v noci. Ale brzy jsem ztratila kontrolu.“
Jana začala skrývat své nákupy před rodinou, zadlužila se a její výkon v práci klesal. Nakonec přišla o práci a manželství se ocitlo na pokraji rozpadu. „Nechtěla jsem si přiznat, že mám problém. Myslela jsem si, že to zvládnu sama,“ říká. Ale nakonec Jana vyhledala odbornou pomoc, protože se dostala do stadia, kdy se nakupování stalo jedinou možností, jak se uvolnit. Díky kombinaci psychoterapie a podpory rodiny se jí podařilo překonat svou závislost a dnes má svůj „starý“ život i rodinu zpět. Musela si najít novou práci, ale je spokojená.
Jak si pomoci? Klíčem je sebekontrola
Když jsem před nedávnem hledala psychologa na konzultace o vášni nakupovat, narazila jsem na to, že odborníka přímo na shopaholismus nenajdete. Většinou se jedná o řešení shopaholismu v rámci rozšířeného problému, ale konzultace je možné „navštěvovat“ i on-line, kdy si s vámi psycholog povídá o vaší nekontrolované vášni pro nakupování, a snaží se „vyléčit“ či spíše dostat vaši vášeň pod kontrolu v rámci sebeovládání anebo vaše složité emoce.
Prosím tě, holčičko, co to máš na sobě? Pojď, jdeme ven, nakupovat, musíš taky vypadat trochu jako kočička...
„Ve své ordinaci jsem ještě neměl člověka, který by se chtěl léčit jen proto, že moc utrácí v obchodě, zato se potkávám s lidmi, kteří se hromaděním věcí snaží ,řešit‘ potíže ve svých vztazích,“ popisuje profesor Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, pro Lidové noviny.
Nakupováním si pak léčíte své problémy ve vztahu, rozpad manželství, ale právě i třeba workoholismus. Nakupujete poté zbytečnosti, což se může stát mužům i ženám. Liší se spíše nakupovaný sortiment. Zatímco ženy kupují v převážné většině oblečení a kosmetiku, muži zase naopak elektroniku či motoristické vybavení. A to až tak moc, že vyčerpají své finanční možnosti. Naprosto exemplárním případem shopaholika je žena ve středním věku, kterou opustil manžel. Aby se s životní prohrou srovnala, zajde si „koupit něco hezkého na sebe“... A pak se situace zcela vymkne a spolu s každým dalším nákupem přicházejí větší a větší výčitky svědomí. Jak říká profesor Miovský, „pár kabelek navíc asi ještě nikoho nezabije, ale problémy nastanou ve chvíli, kdy vám začnou nákupy ruinovat rodinný rozpočet, je vám jedno, co vlastně jíte, jen když si pořídíte poslední módní výstřelek. Řada lidí má dnes problém s tím, vidět věci v kontextu a vyváženosti. Společným jmenovatelem takzvaných nelátkových závislostí přitom bývá neschopnost a neochota regulovat sám sebe.“ Budiž mi útěchou že nikdy, ale skutečně nikdy mi nebude jedno, co jím, protože jídlo mám na žebříčku hodnot hodně vysoko, doufejme, že ještě výše nad vášní pro nákupy.
Jak se oniománie léčí
Existuje několik přístupů, jak oniománii léčit. Buď začnete dlouhodobě docházet na psychoterapie, většinou kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která pomáhá pacientům rozpoznat a změnit negativní myšlenkové vzorce a chování spojené s nakupováním. Další možností, ovšem méně častou, je nasazení antidepresiv, tedy farmakoterapie. Antidepresiva či léky na úzkost pomáhají zvládat podkladové psychické problémy. Anebo můžete navštěvovat podpůrné skupiny, kde se setkáváte s lidmi, kteří prožívají podobné problémy, což vám může poskytnout potřebnou podporu a motivaci k vlastnímu „zotavení“.
Ale můžete se pokusit pomoci si i sami, což je metoda pro otrlejší, hovorově řekněme pro berany anebo lidi s velmi pevnou vůlí. „Základem je uvědomit si, že máte problém, a potřebujete vyhledat pomoc. Ideální je vést si finanční deník, kde si zaznamenáváte výdaje, což pomáhá uvědomit si rozsah problému. Další možností je nastavení limitů na kreditních kartách, lze i sdělit svůj problém někomu blízkému a požádat ho, aby vaše finance kontroloval. A samozřejmě pokud víte, co je spouštěčem nekontrolovaného nakupování, je nezbytné vyhýbat se všem spouštěčům, tedy situacím nebo emocím, které ve vás vyvolají touhu po nadměrném nakupování,“ radí pro Flowee Martina Molcká, která se problematice oniománie věnuje jako osobní koučka.
Reklama
Shopaholismus je zkrátka vážná závislost, která může mít devastující dopad na jednotlivce i jejich rodiny. Proto je důležité o problému otevřeně mluvit a nebát se vyhledat pomoc. Nekontrolovatelné nakupování je totiž, stejně jako každá jiná závislost, cesta do pekel.
Zpověď shopaholika
Má práce v lifestylovém království ve vile mě přivedla k shopaholismu, ale ten se podařilo krátkodobě odstranit tím, že jsem odcestovala do zahraničí a žila v místě, kde nebylo co ani kde nakupovat. Až před mým návratem do Česka i tam začaly fungovat e-shopy, ale to jsem měla už syna a potřebu po tom být na něčem závislá jsem obrátila na fotografování – tedy opět workoholismus, protože to byla má práce. Bláhově jsem si myslela, že s naším návratem do Čech se už k nakupování nevrátím, a navíc nebylo ani za co nakupovat.
Postupně jsem si ale doma našla práci: ne jednu, ale hned čtyři, postavila se na nohy a troufám si říct, že jsem sobě i synovi schopna zajistit velmi dobrý život. Ale nakupuji. A pracuji. Obojí opět v nadměrné míře, naštěstí ale, jak jsem již zmínila, je pro mě důležité, aby stejně bohatý, jako je obsah mé skříně, byl i naservírovaný talíř u naší večeře. Kurýrní společnosti by mohly poměrně slušně žít jen z mé vášně a mých balíčků, ale sousedé si už zvykli, že se někdy před domem potkají i auta tří odlišných expedičních firem, a oni musejí čekat na volnou branku, aby se dostali domů...
Oblečení se mi už nikam nevejde, čas na jeho vytřídění nemám. Syn má také, kulantně řečeno, stále co na sebe a může si vybírat. A já, abych nenakupovala jen „hadry“, se snažím co nejvíce cestovat, protože zde mi ten shopaholismus přijde alespoň trochu smysluplný. A to, že odjíždím s jedním kufrem a po měsíci či dvou se vracím se třemi, s tím se už musíme vyrovnat. Až začneme jíst suchý chleba a zbytkové jídlo z rautů a tiskovek, začnu to řešit.
Tak slibuju!
foto: Zdeněk Strnad / Midjourney, zdroj: Autorský článek