Na začátku našeho setkání jsme si jen tak povídaly o životě. Obě jsme mámy a čekala jsem, že spiklenecky probereme obvyklá těhotenská, porodní a mateřská témata, v jejichž prožívání se víceméně shodneme - snad jedině s tím rozdílem, že já jsem o domácím porodu nikdy neuvažovala. Nemohla jsem se ale víc mýlit.
„Předtím jsem žila fakt šíleně, úplně konzumně. Lidi kolem mě pořád říkali, že jsem blbá a arogantní kráva, a to si někteří myslí doteď," říká. „Život ale není o tom probudit se v králíkárně, vyrazit do práce, tam to odkroutit, pak přijít domů, kde jsi z toho systému úplně tupá a koukat se jen na televizi, co vysílá samé nesmysly. Oblíknout si hadry, vypraný v sračkovým pracím prášku, který nasáváš kůží, a nacpat se mrtvou hmotou, aby ses zasytila. Pak to zapít litrem cukru v limonádě a myslet si, jak supr život vedeš. Byla jsem přesně taková a jsem šťastná, že už je to pryč a taková už nikdy nebudu."
„Intuice nám ukazuje, co je pro nás správné, abychom žili zdravěji bez potřeby doktora a dalších nesmyslů. Postupně jsem se začala pídit po různých alternativních metodách - kameny, bylinky, takový ty ezoterický věci. Ale přišla jsem na to, že to jsou jen slepý uličky, berličky pro lidi, kteří by se z toho zbláznili, kdyby se to dozvěděli všechno naráz. Mám to už všechno za sebou, nezavrhuju to a občas se k něčemu vrátím, ale je to v každým z nás a každej na to musí přijít vlastní cestou."
„Porody mi otevřely nové ´portály´ v hlavě, do kterých se mi dostaly věci, o kterých vůbec nevím, jak tam přišly. Vím ale, že to, co vím, je správné. Čím víc důvěřuju svojí intuici, tím víc toho vím."
Co tě vedlo k rozhodnutí zvolit domácí porod místo tradičního hospitalizovaného porodu?
Vedlo mě k tomu to, že jsem první dva porody podstoupila v nemocnici a bylo to strašný. Střídala se kolem mě hromada lidí, čuměli na mě a při kontrakcích se znova ptali na ty samé věci, které už měli zapsané od předchozí směny – třeba jak se jmenuju a další sračky. Dělali si tam se mnou, co chtěli.
U prvního porodu jsem prý přenášela, ale ten jejich výpočet je úplně dementní. Oni přece nevědí, kdy přesně bylo to dítě počato, takže tam pořád je nějaké plus mínus, ale furt je to v pořádku. Žádné přenášení nebo brzký porod neexistuje. Ale oni chtěli vyvolávat. Před tím plánovaným nástupem mi tam nějak hrábli – vůbec jsem nevěděla, že je to nějaký Hamiltonův hmat, a bolelo to jak svině. Vynadala jsem jim do debilů, nikdo se mě totiž neptal, jestli to chci. Hrozný přístup.
Byla jsem rozhodnutá, že si tam když tak dám nějaké mašličky. Pořídila jsem si super lepení na bebínka, aby to dobře drželo i ve vlhku, a když bych to vydržela týden, tak si myslím, že by to bylo v pohodě.
Samozřejmě máš strach o miminko, protože tě stresují, takže mi porod vyvolali. Další směna mi dala další tabletu, aby se porod zpomalil, a porodila jsem až ráno. Ale porod se rozjel a to bylo strašný. To tak šíleně bolelo! Oni pořád říkali, ať to prodýchám – sprcha, míč, sprcha, míč... kraviny. Bylo mi zle, u těch kontrakcí jsem se vyčerpala tak, že mi manžel musel na konci držet hlavu, abych vůbec mohla zatnout krční svaly a tlačit.
Na nástřih se mě vůbec neptali, udělali ho automaticky. Chtělo to deset stehů. Ještě rok potom jsem nemohla s manželem spát – byla jsem psychicky tak v háji, že jsem si myslela, že mi tam snad nechali jehlu. Nakonec jsem šla k novodobé čarodějnici, která mě z toho dostala. Všechno to bylo blokované v hlavě. Pokud to mají některé mámy ještě horší, tak si to ani nechci představovat, protože tohle bylo dost příšerný.
U druhého porodu jsem jela do nemocnice s tím, že už jedu rodit, a nenechala jsem je na sobě dělat nějaký hokusy pokusy. Normálně jsem to nechala dojít, až když jsem měla pětiminutovky, takže už nic nestihli. Ale stejně. Říkám jim, že jdu rodit, a sestra mi říká: „To přece určí paní doktorka, ne vy.“ Doktorka pak řekla, že už rodím a že už nic nestihnou, že cítí hlavičku. Nestihli klystýr, ani žádné otravné kecy. Zase nástřih. Já byla strašně vyčerpaná, protože obě děti byly obrovské a ta děloha už to strašně špatně snášela. Ani nevím, jestli jsem jim na ten nástřih kývla, prostě mě fikli, naštěstí jen dva stehy. Asi tomu pomohly bylinky, které jsem brala. Ale i tak.
Pak ta jejich poporodní péče a ty sračky, co tam žereš, ti rozhodně nepřidaj. A taky ta jejich debilní poloha na koze, kde tě gravitačně vůbec nic nepodporuje při tlačení. To je všechno špatně. Třetí porod, když už mi manžel kejvnul na to, že to dáme, jsem prostě chtěla domácí.
Jaké byly ohledně porodu doma tvé hlavní obavy a očekávání?
Lidi mě strašili, že se roztrhnu. A protože bych v tu chvíli sama sebe zašít nemohla a ani manžel by to nezvládl, byla jsem rozhodnutá, že si tam když tak dám nějaké mašličky a zvládnu to tímhle způsobem. Pořídila jsem si super lepení na bebínka, aby to dobře drželo i ve vlhku, a když bych to vydržela týden, tak si myslím, že by to bylo v pohodě.
Po zkušenostech z nemocnice už to mohlo být jen lepší, takže jsem žádné velké obavy neměla.
Jaké přípravy a plánování byly nutné před samotným porodem?
Před porodem jsem se hlavně soustředila na to, abych se cítila psychicky dobře. Jsem ráda ve vodě, v těhotenství jsem si ve vířivce každý den užívala hodinku relaxace u příjemného filmu. Pustila jsem si levandulový esenciální olej a zapálila svíčku, namasírovala jsem si bedra. Pro miminko jsem měla nachystané bavlněné plínky, protože látkuju – používám i pratelný vložky.
Jak probíhal samotný porod?
Byl to úplně standardní den, probíhal v klidu a v dobrém rozpoložení. Ráno jsem vstala, a protože máme farmu, šla jsem s dětmi obejít zvířata. Děti jsou doma na individuální výuce a se vším mi pomáhaly. Manžel mi mezitím připravil oběd, najedli jsme se a pak jsme se vrátili k rutině se zvířaty. Díky tomu jsem se opět hezky protáhla. Večer jsme se společně posadili a koukali na nějaký film. Měla jsem 14 dní po termínu, takže jsem komunikovala s doktorem přes SMS. Řekl mi, že pokud o víkendu neporodím, mám přijet.
Plánovala jsem si vždycky hodit jednu kostku do mixéru, přidat borůvky, aby ty kousky masa nebyly tak vidět – přece jen to vypadá líp, když to má tmavší barvu.
Na porod jsem měla připravenou vířivku a užívala jsem si horkou vodu. Po večeři jsme šli spát. Už během filmu jsem cítila, že se něco děje, a zapsala jsem si to do aplikace. Dule jsem volala ve tři ráno, když jsem měla kontrakce každých pět minut. Manžela jsem vzbudila kolem čtvrté a kolem páté už jsem porodila. U vířivky, se spícími kočkami a psy.
Manžel chytil miminko do náruče a pak jsme si spolu zalezli do teploučké vířivky, kde jsme zůstali asi hodinu. Po půl hodině po porodu dorazila dula, protože jsem jí zavolala, že krvácím a potřebuju vytlačit placentu. Nechtělo se mi z vířivky, malá byla na hrudi, kojila jsem ji a obě jsme si užívaly levandulovou vůni. Pak jsem přišla do obýváku, děti se vzbudily a najednou tam s námi bylo miminko. Bylo to opravdu krásné!
Přestože jsi toto téma již nastínila, mohla bys nám přiblížit, jakou formu podpory ti dula poskytla?
Dula to k porodu bohužel nestihla, než ale dorazila, aspoň mi poradila, ať vylezu z vířivky, protože jsem krvácela, a ta vířivka by mě jen zbytečně vysílila. Pak mi připravila poporodní nápoj z placenty. Řekla manželovi, jak má uchovat zbytek, protože jsem to chtěla mrazit ve tvořítkách na led. Plánovala jsem si vždycky hodit jednu kostku do mixéru, přidat borůvky, aby ty kousky masa nebyly tak vidět – přece jen to vypadá líp, když to má tmavší barvu. Přidali jsme tam lžičku medu a musím říct, že to bylo fakt dobrý. Měla jsem to nastavený tak, že mi to pomůže – mám to nacvičený od koz, ty taky žerou placentu a pak jsou z toho pěkně našláplý. Přirozená věc, takže jsem se na to těšila. A fakt to zabralo.
Rodila jsem brzo ráno, u čtvrtého porodu jsem to zvládla mezi druhou a třetí, do půl hodiny jsem to měla za sebou, a to už jsem byla jen s manželem. To už byla skoro rutina. Bylo to, jako když máš menstruaci a teče z tebe víc krve, tak jsem zavolala manžela, ať mi podá mističku, protože jsem se bála, že to spadne na zem – a to by byla škoda. Manžel už věděl, co s tím, tak to rovnou rozmixoval a nalil do tvořítek. Největší opora byl fakt on. Dělal všechno přesně tak, jak jsem chtěla, a neptal se na žádný blbosti. Měla jsem připravené všechno – studený hadr na obličej, teplé i studené pití, čaj, domácí vývar – a on to jen ohřál. Když máš čtvrtý porod, víš spoustu věcí. Škoda, že tohle mámy nevědí u prvního porodu.
Můžeš nám říct o nějakých překvapeních nebo nečekaných situacích, které se během porodu objevily?
V jednu chvíli mi přišlo, že kontrakce nejsou tak silné, tlačím a snažím se jako blázen, ale miminko nešlo vytlačit. Asi se tam štelovalo, což u mě dává smysl, protože rodím velké děti – první mělo 3,3 kg a každé další bylo větší a větší. Poslední mělo skoro 4 kila, byli to fakt obříci. Co mě překvapilo, bylo to, že přestože jsem po prvních dvou porodech byla z obou stran nastřižená a u jednoho jsem měla 10 stehů, tak jsem se vůbec nenatrhla. Okolí mě samozřejmě strašilo, že to ty stehy nevydrží, že se určitě natrhnu. A tohle bylo fakt milé překvapení, že se nic takového nestalo.
Dalším velkým překvapením bylo to, jak dobře jsem to zvládla. Celý porod byl mnohem příjemnější ve srovnání s nemocnicí, hojila jsem se rychleji, mohla jsem hned vstát a všechno bylo pohodlnější. Regenerace probíhala mnohem rychleji. Možná jsem si sice neměla šanci odpočinout ten týden, co bys normálně strávila v porodnici, ale tam jsi z toho porodu tak v prdeli, že odpočíváš jenom proto, abys ses zotavila z těch sraček, do kterých tě dostali. Když rodíš doma, tak je to tak v pohodě, že bys chtěla jenom odpočívat, čumět na filmy a být s miminkem. Ale to nešlo, protože jsem hned naskočila do domácího režimu – ten samý večer jsem šla dojit kozy. Zavinování bylo tentokrát trochu silnější, ale s pomocí dětí jsme to zvládli.
Jak ses vyrovnávala s možností, že by se během domácího porodu mohly vyskytnout komplikace, které by vyžadovaly okamžitý přesun do nemocnice?
Já si tyhle věci vůbec nepřipouštím. Prostě jsem si řekla, že zatlačím a dítě vytlačím. Tečka. Ale kdyby náhodou, což byla taky moje odpověď na všechny ty otravný kecy „co když,“ tak jsem měla připravený přeložný místo. Řekla jsem jim, že sanitka by u mě byla za dvě vteřiny. To byl můj univerzální argument, když někdo začal s těma svýma blbýma scénářema.
Jaké byly reakce tvého okolí na tvou volbu domácího porodu? Jak ses s nimi vypořádala?
Hele, reakce byly strašný. Ani moje vlastní máma, která dělá sanitářku na ARU, to ze začátku nedávala. Jak jsou lidi nastavení jak ovce – to se nesmí, tohle je nebezpečný a všechny tyhle debilní kecy. Já, když se pro něco rozhodnu, tak se mnou nic nehne. Ale věřím, že pro nějakou slabší maminku by to mohlo být nepříjemný, klidně by ji to mohlo i odradit. Co se týče manželovy rodiny, tam bylo celý těhotenství tabu. Vůbec se o tom nemluvilo, neptali se, prostě: „Rozhodla ses, nás to nezajímá.“
Moji mámu to pak přešlo, když viděla, že vím, co dělám, a že jsem pevně rozhodnutá. Pak už jsem z její strany žádný negace necítila. Jsem ráda, že mě gynekolog podpořil a plně to respektoval, nenabízel mi žádný kraviny. Ale to je prostě o nastavení té mámy. Já jsem taková drzá a cílevědomá, takže lidi už si pak nedovolí mi do toho moc kecat.
Jaké reakce jsi zaznamenala od profesionálů v oblasti zdravotní péče ohledně tvého rozhodnutí a jak ovlivnily tvé následné rozhodování?
Měla jsem to štěstí, že jsem našla skvělého doktora, který mé rozhodnutí respektoval. Řekla jsem mu, co chci – vyšetření krve, fotku, a že před porodem přijdu jen kvůli poloze miminka a kvůli stafylokokovi. Jinak mě s ničím neotravoval.
Dnešní společnost zakazuje skoro všechno, ale to není pro naše dobro, je to pro farmaceutické společnosti, pojišťovny a další podobné sračkové instituce.
Když jsem mu zavolala, že u domácího porodu přenáším už 14 dní, zeptal se mě, jak se cítím, jak to mám s jídlem a jaké jsou mé pocity. Nabídl mi, že pokud budu chtít, můžu po víkendu přijet na sono a podíváme se na to, ale o víkendu jsem porodila. Tím mě psychicky podpořil a já zjistila, že je to v pořádku, že mě nikdo zbytečně nestresuje. A to si myslím, že je smysluplné – mít doktora, který tě podpoří a nekomplikuje ti situaci.
Myslíš si, že domácí porod je bezpečnou alternativou k nemocničnímu porodu pro každou ženu, nebo by měl být zvažován pouze za určitých podmínek?
Myslím si, že žena, která chce rodit doma, musí být fakt cílevědomá, a hlavně musí znát svoje tělo. Musí vědět, co od něj může čekat. Mně hodně pomohlo to, že mám zkušenosti s porody zvířat. Viděla jsem spoustu různých situací a hodně mi to otevřelo oči. Doporučila bych třeba kouknout na YouTube na nějaký videa s porody zvířat, třeba krávy. Já vím, že to zní divně, ale ta kráva si jede podle intuice, neposlouchá žádný kecy, prostě ví, co má dělat. A to je podle mě základ.
Lidi tam dávají moc emocí. Nikdo neví, jak na tom ta žena byla psychicky před porodem, jaké měla sociální zázemí. A to všechno má vliv. Zvíře tohle neřeší, je samo sebou. Mně v tom hodně pomohl manžel, i když má občas blbý kecy, třeba proč máme tolik zvířat. Ale porod respektoval, nebyl proti, protože věděl, jak jsem si na ty předchozí stěžovala. Velká podpora z jeho strany nebyla, ale aspoň kývl, že do toho se mnou půjde. A to mi stačilo.
Takže za mě je to bezpečné pro ženy, které přesně vědí, co dělají, a mají to v hlavě srovnaný. Ne pro nějaký sluníčkářky, ezobytosti a víly, co si myslí, že všechno vyřeší energie. Já proti ezu nic nemám, v některých věcech to jedu taky, ale musí tam být selský rozum. A ten je podle mě základ všeho.
Věříš, že tlak ze strany medií nebo společenského trendu může ovlivnit rozhodnutí žen o domácím porodu? Jak se s tímto tlakem vyrovnáváš?
Tak to rozhodně. Ženám, které nejsou naladěné samy na sebe a nejsou si vědomé vlastní hodnoty, dokáže kdokoliv nakecat strašné kraviny. Ať už je to přiblblá kamarádka, televize, jakákoliv média nebo nějaký rodinný příslušník – všechno to má stejnou váhu. A náš mozek je v tomhle prostě debilní. Jakmile mu něco někdo nasadí do hlavy, přepne na autopilota a intuice jde do háje, někam úplně dozadu a přestane se na ni brát ohled. Proto jsem ráda, že mám zvířata a učím se spíš od nich než od lidí.
Mnoho lidí vnímá domácí porod jako nebezpečnou volbu, která by měla být zakázána. Jaké argumenty bys použila, abys vyvrátila tento názor a ukázala jeho bezpečné aspekty?
Bezpečné aspekty porodu? Selský rozum. Než jsme tady byli my, byla tady zvířata a ta to mají zvládnuté mnohem lépe, i když to někomu přijde jako úplně debilní argument. Můj selský rozum a intuice mi říkají, že zvířata vědí mnohem líp, jak na to. Třeba to, že sní svou placentu, aby jejich mláďata nenašel predátor, nebo i kvůli tomu, co obsahuje. Dnešní společnost zakazuje skoro všechno, ale to není pro naše dobro, je to pro farmaceutické společnosti, pojišťovny a další podobné sračkové instituce. A člověk, který je taková systémová ovce, to stejně nepochopí. Nemá cenu mu to vysvětlovat – jeho údělem je být obyčejný pěšák, který nikdy nic pořádně nedokáže. Úspěšní lidé na sobě pracují, dělají afirmace, dechová cvičení, vzdělávají se i v zahraničí, a to jsou přesně ty věci, které podle dnešní společnosti nejsou důležité. Ale proč? Proč je na základní škole místo na blbosti jako dělení desetimístných čísel čtyřmístným, když si to můžeš spočítat na mobilu nebo kalkulačce, ale není tam prostor na to, jak přirozeně porodit, jak se postarat o své dítě bez chemie, jak ho krmit bez těch sraček a kravin?
Reklama
Vždyť tím, čím ty děti krmíme, je už teď připravujeme na neplodnost, a to díky stravě a výchově. Pro mě je tohle všechno úplně špatně. A já se s takovými lidmi ani nechci vídat, ani s nimi mluvit. Když už to musím, tak se vyhýbám tématům, která je nějak rozčílí. Dřív mě to štvalo, protože jsem střelec, a měla jsem tendenci vysvětlovat a hučet, ale teď už ne. Je to každého věc, ať si to každý prožije, jak chce. Pro mě je život strašně krátký a já si ho chci užívat. Když někdo přišel s tím, že bude otravovat ostatní a hlásat svou rádoby osvětu, tak proč bych to řešila? Pro mě jsou to věci, které nejsou přijatelný.
A tak se radši učme od zvířat. Když lvice zjistí, že má nemocné dítě, tak ho sní, nehodí ho do popelnice. Každý ať si žije, jak uzná za vhodné. Pokud se někdo pro něco rozhodne, ostatní by to měli respektovat. Samozřejmě, můžou se zeptat, jestli ten druhý vůbec stojí o jejich názor.
Jaké rady bys dala ženám, které zvažují domácí porod?
První rada je, že pokud se pro to žena intuitivně rozhodne, ať do toho prostě jde. Tělo ví moc dobře, co má dělat samo, a hlavně je potřeba nenechat si do toho od nikoho kecat. Jakmile začneš o tom moc přemýšlet a poslouchat ostatní, tak to mozek začne ovládat a je po srandě. Když máma poslechne samu sebe a dá na tu první myšlenku, tak je všechno v pohodě.
Já tím, jak mám hodně hospodářských zvířat a těch porodů už bylo fakt hodně, to vidím jinak. Kozy to taky dělají intuitivně, žádná jiná koza jim neříká, co mají dělat. Poslouchají sebe a jde jim to dobře. Výhra je, když najdeš doktora, který to respektuje. Třeba ti navrhne nějaký vyšetření, třeba na stafylokoka – to je ta brebera, kterou může dítě dostat. Ale pokud je máma zdravá a nebylo to u předchozího porodu, tak je ta pravděpodobnost skoro nulová.
A hlavně – nečíst moc blbostí na internetu. Spíš si o tom popovídat s nějakou mámou, která už měla podobný porod. Za mě je číslo jedna intuice a neposlouchat, co ti žvaní ostatní, obzvlášť ti, co s tím nemají absolutně žádnou zkušenost nebo jsou úplně mimo mísu. Ideálně s nimi 9 měsíců nekomunikovat, protože je jim do toho hovno a je to tvoje věc.
foto: se svolením Venduly Voračkové, zdroj: Autorský článek