Renata toho měla na starosti víc než dost. Vykonávala náročnou práci ve státní správě, starala se o svou těžce nemocnou matku a do toho vychovávala jedenáctiletou dceru Žofii. Její manžel Ondřej byl většinu času zavřený doma ve svém pokoji, kde na home office programoval. Přesto, že Ondřej s dcerou trávil málo času, měla ho Žofie ráda. Byla hrdá, když ji otec za něco pochválil, protože většinou byl spíš přísnější, a jeho pochvala pro ni měla obzvlášť vysokou hodnotu. Renata i Žofie se na něj však mohly kdykoliv a v čemkoliv spolehnout.
Koncem školního roku Ondřej prodělal mozkovou příhodu. Čtrnáct dní ležel v nemocnici na jednotce intenzivní péče a začínalo to vypadat, že se z toho dostane, ale pak ze dne na den zemřel. Renata s Žofií byly v šoku – najednou zmizel člověk, se kterým počítaly minimálně dalších pětadvacet let.
Mluviti zlato, mlčeti nelze
Smrt blízké osoby, obzvlášť jednoho z rodičů, je těžká zkušenost i pro naprosto psychicky zdravého a odolného dospělého. Jak se s tím potom dokážou vyrovnat malé děti? V době, kdy rodina řeší podobnou krizi, je na pozůstalého rodiče uvalen hrozný tlak. Zatímco vyřizuje milion úředních věcí souvisejících s pohřbem a sami truchlí, musí být ještě psychickou oporou pro své dítě. Nakolik děti ztráta do budoucna poškodí, záleží hlavně na tom, jak tuto situaci pečující rodič zvládne.
Pro děti je typické, že se v případě smrti chovají, jako by se nic nestalo. Chvíli jsou smutné, a za moment se chovají jako úplně normální, šťastné a bezstarostné děti. Hrají si, smějí se, zlobí. Vevnitř ale trpí úplně stejně, ne-li víc, než dospělí.
Co překvapilo Renatu, byl fakt, že se Žofie chovala, jako by se nic nestalo. Na pohřbu plakala, ale pak začala chodit normálně do školy, hrála si s kamarádkami a rozhodně u toho neměla žádné záchvaty pláče ani nebyla apatická. Její kamarádky a paní učitelka si vůbec ničeho nevšimly, ani prospěch se jí nezhoršil. Renata nechápala, jak je to možné. Ze všech sil se snažila být pro ni silná. Myslela si, že nejlíp Žofii pomůže tím, že ji zavalí zábavou. Výlety, novými věcmi, večírky s kamarádkami. Nechtěla, aby dcera měla čas na otce myslet.
Když skončily ty nejhorší povinnosti okolo pohřbu, právě začínaly prázdniny a období dovolených. Renata se rozhodla, že tohle léto musí být to nejkrásnější, které kdy se Žofií zažily. Chtěla se tak pokusit přebít šok a smutek z jejich ztráty. Vypadalo to, že realita smrti otce na Žofii ještě vůbec nedolehla, i když to byly už dva měsíce. Na první měsíc prázdnin proto měla Žofie nalinkován extrémně nabitý program – vodní lyže v Egyptě, třicetikilometrové výšlapy na horách doma, výlety do zábavních parků a nákupní maratony oblečení. A dostala dokonce nového psa, i když jednoho už doma s mámou měly.
O tom, že zemřel Ondřej, prohodila Renata se Žofií během letních měsíců jen několik vět. Jeho smrt si otevřeně a spolu uvědomily jen na chvíli – během pohřbu, když jim asi dvacet příbuzných vyjadřovalo soustrast. Byl to divný pocit nemluvit „o tom“. Život šel ale dál. Renata měla o Žofii strach, ale vůbec netušila, jak jí má s truchlením pomoci. Žofie měla o mámu stejné obavy, protože byla hrozně hubená, ale bála se s ní o čemkoliv mluvit, protože by to mohlo na povrch vynést smutek a strach, které v sobě obě nosily. Spoustu toho zůstalo nevyřčeno a viselo to mezi nimi ve vzduchu. Co bylo v té době třeba? Hlavně to, aby spolu se sebou matka s dcerou o otci otevřeně mluvily a matka nechala dceru sdílet svoje pocity.
Truchlící potřebují čas a pochopení
Když vám někdo blízký zemře, nechápete, co se děje. Nevíte jistě, jestli po smrti něco je, nebo není, často prožíváte existenciální krizi. Dospělí mohou být v šoku, mohou se dokonce iracionálně smát, nebo se „normálně“ hroutit. Pro děti je typické, že se v případě smrti chovají, jako by se nic nestalo. Chvíli jsou smutné, a za moment se chovají jako šťastné a bezstarostné děti. Hrají si, smějí se, zlobí. Vevnitř ale trpí úplně stejně, ne-li víc, než dospělí, protože ztratily pocit bezpečí. Jejich smutek může být zdrcující, i když to moc není vidět. Dítě potřebuje v této době alespoň jednoho dospělého, který je mu oporou – nejlépe druhého rodiče, ale mohou to být například i prarodiče.
V odpovídajícím způsobu, jak se k dětem po smrti blízkého chovat, hraje mimo jiné roli jejich věk.
Předškoláci nechápou smrt jako něco trvalého – mohou se ptát, kdy se zemřelá osoba vrátí, nebo se chovat, jako by k úmrtí nedošlo. Jejich vnímání světa je plné fantazie a často věří, že smrt je dočasná nebo zvratná, podobně jako v pohádkách. Zde se vyplatí děti do ničeho netlačit. Pomůže, když jim rodič dá stabilní rutinu, ve které bude mít roli vzpomínání na zemřelého. Rodič by měl při vysvětlování smrti používat jednoduché a jasné vysvětlení. Místo eufemismů (např. „odešel“ nebo „usnul“) je lepší říci, že osoba zemřela, aby nedocházelo k nedorozumění. Děti se budou ptát opakovaně a nezbývá nic jiného, než jim to pokaždé trpělivě vysvětlit.
Reklama
Mladší školáci začínají pomalu chápat, že smrt je trvalá, ale mohou mít tendenci ji vnímat jako něco, co se děje jen starým nebo nemocným lidem. Často je trápí otázky, týkající se jejich vlastní bezpečnosti nebo bezpečnosti ostatních blízkých osob. Od rodiče potřebují prostor k vyjádření emocí. Mohou se bát, plakat, nebo se cítit zmateně – vysvětlete jim, že všechny tyto pocity jsou v pořádku, a nějakou dobu ještě budou trvat. Také potřebují ujištění, že jejich střídání nálad je normální, a to, že si hrají a smějí se, neznamená, že by neměli zemřelého rádi. Prohlížení fotografií nebo vyprávění příběhů může být pro dítě v delším časovém horizontu stabilizující. Uklidňující.
Starší školáci, zhruba od deseti let, většinou již plně chápou nevratnost smrti a její důsledky. Mohou začít klást otázky o smyslu života a smrti, nebo se uzavřít do sebe a o svých pocitech nemluvit. Truchlení v tomto věku může mít podobu různých projevů, včetně vzteku, smutku, úzkosti nebo prožívání pocitu viny. Stejně jako mladší děti však potřebují rutinu a vzpomínání a především, aby jim druhý rodič naslouchal. Povzbuzujte je, aby sdílely své myšlenky a obavy. Pokud se děti uzavírají do sebe a odmítají mluvit, dejte jim prostor a čas, pokud se jim život opravdu extrémně nehroutí.
Teenageři chápou smrt podobně jako dospělí, ale jejich emoční zpracování ztráty může být náročnější. Mnoho dospívajících se uzavírá a může se stranit rodiny nebo vyjadřovat své pocity skrze vztek, rebelii či apatii. Také mohou mít pocity viny nebo obavy o svou vlastní budoucnost. Zde platí opět trpělivost, respekt k jejich soukromí, vaše emoční dostupnost. Je také potřeba určité stanovení hranic, pokud mají děti opravdu vážné problémy, i když od úmrtí blízkého uplynulo už cca 3–5 měsíců. Mezi ně patří extrémně narušený spánkový režim nebo porucha příjmu potravy a to, že dítě není schopno fungovat v běžném životě. Všechny tyto problémy jsou pro truchlení typické, v rámci několika měsíců by však měly ustupovat.
To, že se dostanou z krize, ale neznamená, že jim občas nebude velmi úzko a smutno – typicky se to stává v období svátků nebo výročí. Když dítě zažije smrt blízkého člověka, zanechá to na něm stopy. Je jen na jeho blízkých, jaké to stopy budou – nevyřešené trauma, nebo odolnost a osobnostní růst?
Pokud máte pocit, že se vám situace vymyká z rukou, je třeba vyhledat odborníka – dětského psychologa nebo psychiatra. Nezapomínejte v tomto náročném období ani na sebe a nebojte se požádat o pomoc. Snažte se na sebe nahlížet se stejnou empatií, jako to děláte ke svému vlastnímu dítěti.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek