Přechodní pěstouni jsou proškoleni a připraveni poskytovat nejen fyzickou péči, ale také emocionální podporu, která dětem pomáhá vyrovnat se s traumatickými zážitky a připravit je na stabilnější budoucnost. Tento proces je zásadní pro fyzické a psychické zdraví dětí a zároveň posiluje jejich důvěru v dospělé a schopnost překonávat životní obtíže.
Alžběta Skleničková (56) z Prahy aktuálně působí jako metodička pro pěstounskou péči na přechodnou dobu, lektorka v této oblasti a školitelka příprav nových náhradních rodičů.
„Vychovala jsem dvě děti v osvojení a naše rodina poskytla přechodnou pěstounskou péči celkem 18 dětem. Byli jsme mezi prvními přechodnými pěstouny v České republice, takže jsme se učili přímo z praxe,“ uvádí paní Alžběta, která má s touto problematikou bohaté zkušenosti. Angažuje se také v projektu Rodinná síť, portálu pro odborníky a náhradní rodiče, jehož cílem je propojovat informace ze světa náhradní rodinné péče. Její největší životní láskou jsou dvě dcery, nyní ve věku 22 a 24 let.
Jak jste se dostala k tomu, stát se pěstounkou na přechodnou dobu?
V oblasti péče o ohrožené děti se pohybuji již od 90. let, a to jak profesně, tak osobně. Celou tu dobu jsem si uvědomovala, že ústavní péče nemůže dětem plně nahradit rodinné zázemí. Viděla jsem, že i děti, které se do náhradní rodiny dostaly v prvním roce svého života, potřebují mnoho lásky a péče, aby uvěřily, že život může být dobrý a svět plný bezpečných lidí.
Bohužel i v České republice jsou děti, o které se rodiče nemohou nebo nechtějí postarat. Tyto děti potřebují přechodný domov do doby, než se rozhodne, zda se vrátí do své původní rodiny, nebo než se najde vhodná náhradní rodina. Proto mě zaujala možnost přechodné pěstounské péče, která dětem umožňuje prožít toto přechodné období v rodinném prostředí. Naše rodina se pro tuto cestu rozhodla v roce 2008, kdy byla tato myšlenka ještě v počátcích. Láká mě objevování nových cest a tento záměr se časově shodoval s obdobím, kdy naše dcery byly dostatečně staré na to, aby pochopily, že k nám přijdou děti, které po určité době odejdou do nové rodiny, kde budou vyrůstat.
Jaký je podle vás hlavní rozdíl mezi přechodnou a dlouhodobou pěstounskou péčí?
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že přechodná pěstounská péče je vhodná pro ty, kteří již naplnili své rodičovské touhy, ale stále cítí chuť pomáhat ohroženým dětem a nabídnout jim své rodinné zázemí. Většinou se jedná o období mezi čtyřicátým a padesátým rokem života, kdy jsou vlastní děti pěstounů už dospělé, ale do vnoučat je ještě daleko.
Navíc v tomto období často necítíme dostatečnou energii na výchovu dalšího dítěte až do dospělosti, což naopak zvládnou dlouhodobí pěstouni. Přechodný pěstoun je připraven dítěti poskytnout nejlepší možnou péči po určitou dobu a následně jej s láskou předat rodině, která ho bude provázet do dospělosti.
Jaké jsou největší výzvy, kterým čelí děti v přechodné pěstounské péči?
Překvapivě největší výzvou není samotné předání dítěte. Většina přechodných pěstounů je na tuto chvíli připravena. Někdy je to těžké, obzvláště když dítě zůstává v přechodné péči příliš dlouho, nebo když pěstouni mají předat dítě do rodiny, ke které nemají důvěru. Přesto tuto situaci většinou dobře zvládají, protože s tím do péče vstupovali.
To, co je náročnější, je spolupráce se systémem péče o ohrožené děti. Existují sociální pracovníci, kteří příběh dítěte uchopí skvěle a dovedou ho k dobrému konci. Jindy však může sociální pracovník být nerozhodný, a dítě tak zůstává v přechodné péči příliš dlouho, což pěstouni mohou vnímat jako problematické. Další výzvou je vyjednání dostatečného odpočinku po předání dítěte, aby rodina mohla načerpat síly a připravit se na přijetí dalšího dítěte. Komplikace mohou nastat také při péči o děti rodičů cizinců, kdy je potřeba řešit právní otázky a dokumentaci v rámci mezinárodního práva.
Děti v přechodné pěstounské péči často potřebují intenzivní péči. U miminek je to často spojeno se zdravotními problémy a spánkovým deficitem. Starší děti mohou mít za sebou traumatické zkušenosti – bývají zanedbávané, týrané nebo zneužívané. Přechodný pěstoun musí být emočně stabilní, znát principy terapeutického rodičovství a být schopen spolupracovat s původní rodinou dítěte.
Jak připravujete dítě na přechod do stabilnějšího prostředí?
Příprava začíná už tím, jak se přechodní pěstouni dítěti představí a vysvětlí mu, proč nemůže zůstat ve své původní rodině. Existuje mnoho způsobů, jak dítě na přechod připravit. Například můžeme při koupi nové hračky říct, že to je hračka, se kterou půjde k novým rodičům.
Dítě je na přechod připravováno už od začátku, kdy je svěřeno přechodným pěstounům, a tento proces trvá obvykle několik měsíců. Když je jasné, ke komu dítě odejde, přechod probíhá spíše v řádu dnů.
Nebo při pořízení nové postele mluvíme o tom, že ta postel tu zůstane pro další děti, které rodina přijme, až toto dítě bude v nové rodině. Klíčové je, aby přechodný pěstoun své roli rozuměl, byl k dítěti citlivý a vždy upřímný.
Jak probíhá proces, kdy se dítě přesouvá od vás do dlouhodobé péče nebo do adopce?
Je to poměrně náročný proces, během kterého se často ukazuje, že mnoho věcí není intuitivních. Lidé si myslí, že dítě na přechod do nové rodiny potřebuje týdny až měsíce, což je částečně pravda. Avšak dítě je na přechod připravováno už od začátku, kdy je svěřeno přechodným pěstounům, a tento proces trvá obvykle několik měsíců. Když je jasné, ke komu dítě odejde, přechod probíhá spíše v řádu dnů. Přechodní pěstouni často sdílejí, že i velmi malé děti instinktivně rozpoznávají své budoucí rodiče, a někdy jsem sama cítila, že dítě neverbálně říká: „Ahá, tak to jsou oni, na koho jsme čekali?“ Starší děti si dokonce někdy samy balí kufr.
Jak to tedy funguje v praxi?
Celý proces předání má tři hlavní fáze. První fází je seznámení přebírající rodiny s dítětem, aby se mohla rozhodnout, zda je schopná dítě dlouhodobě přijmout. Tato fáze končí podáním soudního návrhu. Druhá fáze zahrnuje čekání na rozhodnutí soudu, které by mělo být co nejkratší. Jakmile víme datum vykonatelnosti rozhodnutí, začínáme skutečně posilovat citovou vazbu na novou rodinu.
Jak zvládáte citové vazby, které se vytvářejí mezi vámi a dítětem, zejména s vědomím, že je vaše péče pouze dočasná?
Tato otázka je velmi častá. Přesto to není tak obtížné, jak by se mohlo zdát. Vytváříme k dítěti vřelý a přijímající vztah plný radosti, ale nevytváříme si k němu vlastnický vztah. Od počátku k němu přistupujeme s vědomím, že se těšíme na chvíli, kdy bude připraveno přejít do své nové, trvalé rodiny. Naší prioritou je zde a teď poskytovat péči a mapovat jeho potřeby, aby budoucí rodina měla co nejjednodušší start. Když se předání podaří, zažíváme radost. Občas nám ukápne slza, ale čím déle tuto práci dělám, tím častěji to nejsou slzy smutku, ale dojetí. Je krásné vidět dítě, které se „sociálně uzdravilo“ a konečně našlo svou rodinu.
Jaký je váš vztah s biologickými rodiči dětí, které jsou do vaší péče svěřeny? Setkáváte se s nimi?
Na začátku péče často ještě není jasné, zda se dítě vrátí ke svým rodičům. Chápu, jak těžké to pro ně je. Neznám rodiče, kteří by své dítě chladně předali do pěstounské péče, aniž by se tím trápili. Proto, když se s nimi setkám například při převzetí dítěte v porodnici, představuji se a ujišťuji je, že dítě jen hlídám, než si vyřeší svou situaci. A držím jim palce. Aby rodiče mohli své podmínky změnit, potřebují podporu sociálních pracovníků, kteří jim jasně vysvětlí, co se po nich očekává, a stanoví dosažitelné kroky. Musí také vědět, že pokud se jejich situace nezlepší v určitém časovém rámci, bude dítěti hledána dlouhodobá náhradní rodina.
Jak pěstounská péče na přechodnou dobu ovlivňuje váš vlastní rodinný život? Jak se na tom podílí vaši blízcí?
Pěstounská péče ovlivní celý rodinný systém. Měla jsem to štěstí, že všichni členové rodiny se na péči podíleli, což mi dávalo možnost po náročné noci dospat, osprchovat se, jít na masáž nebo do sauny a udržovat rodinné a přátelské vztahy. Každý pomáhal podle svých možností – někdo hlídal miminko, jiný pomohl s úklidem nebo vařením.
Klíčové je, aby pěstouni dokázali nepropojovat svou budoucnost s dítětem, a těšili se z toho, že mohli dítěti usnadnit přechodné období, než se o něj mohou postarat rodiče nebo nová rodina.
U sedmnáctého dítěte jsem si však všimla, že ostatní členové rodiny nabízejí pomoc méně ochotně. Začala jsem uvažovat o ukončení péče, protože vyčerpání by mohlo vést k chybám. Po delší pauze jsme přijali ještě osmnácté dítě, ale pochopila jsem, že pokračovat by znamenalo riskovat.
Jak vlastně zvládáte odloučení – rozloučení se s dětmi, které u vás nějaký čas žily?
Celá naše rodina se to učila postupně. Šla jsem do toho s tím, ale přesto jsem u prvního dítěte čekala, jaké pocity to ve mně vyvolá. Jako první jsme předávali dítě, které už běhalo a živě komunikovalo, byl ho plný dům, takže to byla velká změna pro všechny. Ten klid po předání byl zneklidňující. Ale věděli jsme, že je to tak správně, a snažili jsme se v tom vzájemně podpořit. U prvního dítěte je to asi pro všechny přechodné pěstouny nejtěžší. Skvělé byly naše děti, které tomu porozuměly, takže jsem zaslechla, jak v době předávání mluví s naším „přechodňátkem“ a říkají: „Moje máma říkala, že zítra přijede tvoje máma.“ Takové momenty nám všem pomáhaly se k tomu dobře postavit.
Člověk se s tím naučí emočně pracovat a dostane se do bodu, kdy je předání opravdu radostným okamžikem, kdy dítě konečně získá svoji vlastní rodinu. Když jsme mu třeba koupili hračku, říkali jsme rovnou: „Tuhle stavebnici si pak s sebou vezmeš, až půjdeš do svojí rodiny.“ Příprava na předání totiž nezačíná až ve chvíli, kdy víme, kam dítě půjde, ale od prvního okamžiku, kdy k nám dítě přijde. Během naší péče mu dáváme maximum, ale zároveň mu pomáháme, aby přechod do následné rodiny dobře zvládlo.
Jste s dětmi v kontaktu i po předání do nové rodiny?
Také jsme postupně zjistili, že nejdůležitější je návštěva ihned po předání, abychom dítě ujistili, že jeho přechod do nové rodiny je v pořádku i pro nás. Pak ale necháváme na těch přebírajících rodinách, jak moc s námi chtějí být v kontaktu. Některé se ozývají častěji, jiné jen minimálně. Vždycky nás potěší zpráva o tom, jak se jim daří, pořád jim držíme palce.
Co byste doporučila lidem, kteří uvažují o tom, že by se stali pěstouny na přechodnou dobu? Jaké osobnostní vlastnosti považujete za klíčové?
Nejdůležitější je osobní stabilita. Tento úkol je pro lidi, kteří se nebojí výzev, dokážou řešit nečekané situace a snášejí časté změny plánů. Je potřeba mít kolem sebe lidi, kteří vás podporují a budou vám pomáhat, aby si pěstouni mohli čas od času odpočinout. Klíčové je, aby pěstouni dokázali nepropojovat svou budoucnost s dítětem a těšili se z toho, že mohli dítěti usnadnit přechodné období, než se o něj mohou postarat rodiče nebo nová rodina.
Jaká je role podpůrných organizací nebo odborníků v průběhu pěstounské péče na přechodnou dobu? Jakou podporu pěstouni dostávají?
Doprovázející organizace pro mě byla obrovskou oporou. Měla jsem k dispozici někoho, kdo sledoval mé potřeby a pomáhal mi najít způsoby, jak je během péče o dítě naplnit. Také mi pomáhali odhalit věci, které jsem třeba kvůli únavě sama neviděla, a zajišťovali efektivní komunikaci s ostatními členy týmu, jako jsou sociální pracovníci dítěte, původní rodina nebo budoucí náhradní rodina. Díky těmto organizacím jsem měla možnost využít psychologa a účastnit se vzdělávacích setkání s odborníky, kteří mi poskytli odpovědi na mé otázky. Tato podpora pro mě byla neocenitelná.
Jak dlouho většinou trvá, než dítě přejde z přechodné pěstounské péče do stabilnějšího prostředí? Jak zvládáte čekání a nejistotu?
Když přechodní pěstouni dítě postupně připravují na přechod do následné péče, trvá překlopení citového pouta na nové rodiče obvykle krátce. Bohužel se však často čeká na rozhodnutí soudu déle, než by pro předávací proces bylo vhodné. To může být náročné, protože všichni už jsou připraveni, ale nemohou dítě definitivně předat. V takových chvílích je největší pomocí dobrá spolupráce se všemi zúčastněnými stranami a dobře nastavený předávací plán.
Je důležité postupovat pomalu, dokud nevíme, že soudní rozhodnutí bude vykonatelné během několika dnů. Pak se setkávání s přebírající rodinou zintenzivňuje a dítě s ní tráví čas o samotě, aby si zvyklo na jejich reakce a péči.
Co považujete za největší přínos přechodné pěstounské péče pro děti, které zažily trauma nebo krizi?
Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby děti mohly vyrůstat ve svých původních rodinách. Pokud to však není možné, přechodná pěstounská péče nabízí rychlé přijetí dítěte do bezpečného prostředí během několika hodin či dnů.
Dalším přínosem je možnost zahájit diagnostiku dítěte a případnou léčbu. Přechodní pěstouni monitorují zdravotní stav dítěte a jeho psychomotorický vývoj ve spolupráci s pediatrem, zajišťují potřebná vyšetření a pomáhají dítěti zvládat strach ze zákroků. Často navštěvují rehabilitace, logopedie a doma praktikují doporučené cvičení a léčbu.
Kromě fyzického zdraví se pěstouni starají i o psychiku dítěte. I malé miminko vnímá, že není u své původní rodiny, a s touto ztrátou se musí vyrovnávat. Starší děti, které přicházejí do přechodné péče, často zažily zanedbávání, týrání nebo zneužívání. Tyto děti jsou citlivější, obtížně snášejí změny a mohou mít neobvyklé reakce, jako je apatie nebo hyperaktivita. Přechodní pěstouni spolupracují s odborníky, aby našli vhodné přístupy a pomohli dětem se stabilizovat a připravit na další změny v jejich životě.
Není to snadná cesta, ale v současnosti je pro tyto děti nejlepší dostupné řešení.
Reklama
foto: se souhlasem Alžběty Skleničkové, zdroj: Autorský článek