Kolega Luděk Staněk nazval současného náměstka pro dopravu „náměstkem pro sebepropagaci“. Jakkoliv si myslím, že v pomyslné hitparádě by se Zdeněk Hřib neumístil ani do desátého místa, fotky ze včerejšího otevření mostu s největším průtokem aut se na jeho sociálních sítích pochopitelně objevily – a proč taky ne, do konce to dotáhnul. Problém je v jiné věci: mají se politici propagovat na sociálních sítích? A pokud ano, mají to dělat hodně, nebo málo? A jak to mají dělat – mají přinášet jen zprávy „udělal jsem to a to“, nebo to mají sdělit lidem jejich jazykem – čili tak, aby si nejvíc naklonili budoucí voliče?

Ta otázka je logická, nicméně v postfaktické realitě současného světa naprosto zbytečná. Politický marketing existuje jako samostatná kategorie a politické strany jsou (v období před volbami, pochopitelně) jedním z největších zadavatelů reklamy ever. A co je politická reklama než prezentace sebe sama? Dělají to úplně všichni a míra souladu se skutečností je přímo úměrná míře nestoudnosti. Prostě se zkouší, co všechno ještě volič vydrží. Ale tato proměnná se v průběhu času dost silně mění, zvláště dnes, kdy čas potřebný k přenosu informací z jednoho konce světa na druhý se počítá na sekundy.

Pokud ale dnes někdo slibuje, že do čtyř let budeme mít stejné platy jako v Německu, jen nás musíte znovu zvolit, pak jen trochu příčetnému člověku musí být jasné, že pokud se to nepovedlo za těch 35 let od revoluce, za 4 roky toho dosáhneme jen stěží.

Ruský prezident Nikita Chruščov (ano, ten opilec, co mlátil v OSN botou do prezentátorského pultíku) řekl: „Ještě naše generace bude žít v komunismu,“ a všichni mu věřili, nebylo taky proč ne. Jeden z bývalých českých politiků kdysi projevil sebereflexi a po vyhraných volbách prohlásil: „Sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí. Byli bychom blázni, pokud bychom trvali na něčem, co není ekonomicky reálné, a tlačili zemi do větších schodků jen proto, abychom prosadili naše sliby.“ Pokud ale dnes někdo slibuje, že do čtyř let budeme mít stejné platy jako v Německu, jen nás musíte znovu zvolit, pak jen trochu příčetnému člověku musí být jasné, že pokud se to nepovedlo za těch 35 let od revoluce, za 4 roky toho dosáhneme jen stěží. Nebohého politika pak musí opravovat jeho straničtí kolegové s tím, že jeho sliby nejsou reálné – a povšimněte si, ne po volbách, ale hned. Snad proto, aby bylo jasné, že aspoň někomu tady zbytky zdravého rozumu zůstaly.

Když se podíváte do zrcadla, dělá se vám špatně, nebo jste na sebe hrdí? Pokud to druhé, tak kašlete na to, co o vás říkají ostatní. Pokud to první, vykašlete se na sebeprezentaci.

A jak to všechno souvisí se sebeprezentací? Když už se chcete chlubit, chlubte se tím, co je opravdu vaším dílem. Nebo to aspoň dělejte chytře. Jasně že se na příkladu Barrandovského mostu bude chtít nyní přiživit každý, kdo přivezl kolečka písku nebo kdo dal razítko na jedno z mnoha stovek povolení, která k tomu byla potřeba. Neměli bychom ale zapomínat na desítky staveb, které Prahu doslova a do písmene paralyzují – a k tomu se zcela logicky nikdo nehlásí. Platí staré dobré heslo, že úspěchy se kapitalizují, ztráty se socializují. O vnějším pražském okruhu se mluví od poloviny minulého století, o Radlické radiále od sedmdesátých let, a pokud by někdo chtěl aktuálnější příklad, stačí se podívat na Libeňský most, který mohl už dávno stát – místo toho se z Holešovic do Libně bude prostě jezdit oklikou. A věřte, že i tím vším se bude někdo chlubit, a projde mu to. Třeba jen na chvíli a určitě ne u všech, ale projde.

Je jediný způsob jak poznat, jestli je sebeprezentace správná či ne. Když se podíváte do zrcadla, dělá se vám špatně, nebo jste na sebe hrdí? Pokud to druhé, tak kašlete na to, co o vás říkají ostatní. Pokud to první, vykašlete se na sebeprezentaci. Pokud to bude něco mezi, je to už jen o vašem svědomí. A jak říká jeden populární bard, který těch zatáček nevybral opravdu hodně: „Nikdo nevíme, jak máme ten kopec vysoký.“

Dostatek soudnosti a pevné nervy do nastávajícího vánočního shonu!

foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek