Dlouhá léta pracovala jako novinářka ČRO. Po rodičovské dovolené ale Iveta náročnou pozici nedokázala skloubit s péčí o rodinu, a tak zkouší štěstí jako tisková mluvčí Oblastní nemocnice Kolín. Právě tam vznikla kampaň Na inkubátor se neťuká. Článek, který Iveta psala ke světovému dni předčasně narozených dětí, se jí samotné významně týkal.
Jak je to s tím ťukáním na inkubátor? Ťukat, nebo neťukat?
Předčasně narozené miminko je extrémně citlivé, na zvuky, světlo, chlad. Potřebuje ticho, klid a odpočívat, aby dohnalo čas v bříšku, který předčasným porodem ztratilo. Takové miminko vysiluje každý nepřirozený podnět. Navíc, představte si sebe, že jste v průhledné schránce, rozeznáváte jen světlo a stíny, hlavičku neotočíte a někdo na vás zaťuká. Takový zvuk může dítě akorát polekat.
„Na inkubátor se neťuká“ je také název kampaně, které se intenzivně věnujete. A přiznáváte, že vás k ní přivedla vlastní zkušenost...
Sérií článků ve spolupráci s neziskovou organizací Nedoklubko jsme se přidali k osvětové kampani.
Články přibližují, jak to chodí na neonatologickém oddělení, jaké mají předčasně narozené děti šance na normální život, jak snížit riziko předčasného porodu, nebo co čeká rodiče na oddělení, když už se stane, že miminko se narodí dřív. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že člověk s touto variantou nepočítá, dokud se to nestane. A pak má v hlavně jen milion otázek, nejistotu a strach.
Můžete povyprávět vaši zkušenost?
Moje druhé těhotenství se od začátku, tak jako to první, vyvíjelo bez problémů. K oběma jsem přistupovala stylem, že to není nemoc, a vůbec jsem se neomezovala. Ale pravda je, že během prvního těhotenství jsem mohla víc odpočívat, i když jsem chodila do práce. Když jsem přišla domů, mohla jsem si dát nohy nahoru a spát. Podruhé to tak už nebylo. Měla jsem doma dvouletého chlapečka, který chtěl objevovat svět, a tak jsme spolu hodně chodili na výlety, na plavání. Já do toho občas také chodila do práce, abych si udržela kontakt s kolegy.
Mnoho nocí jsem probrečela. Musíte totiž jen čekat a dát dítěti čas, jak se to všechno vyvine. Zlepšení je postupné a relativně pomalé.
A tělo začalo stávkovat?
Po jednom horkém červnovém víkendu, byla jsem v 31. týdnu těhotenství, jsem si uvědomila, že jsem mrňouse za celý den necítila kopat, přitom doposud byl docela aktivní. Nezdálo se mi to, a tak jsem šla ke své gynekoložce na kontrolu. Malému bilo srdíčko, ale nehýbal se, když do něj šťouchala ultrazvukem. A tak jsem jela do nemocnice. Pro jistotu. Brala jsem to ale jako rutinu. Do té doby bylo totiž vše bez problémů. Neměla jsem jakékoliv podezření, že by mohl nastat problém.
Ale nastal...
Život se mi ale během pár chvil otočil vzhůru nohama. Lékařka v nemocnici mi při ultrazvukové kontrole řekla, že to těhotenství musíme ukončit, že se syn nevyvíjí. Nechápala jsem, co tím myslí. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem se jí ani na nic nezeptala. Nařídila mi, ať zavolám manželovi, aby si přijel pro syna, který spal na chodbě v kočárku, že musím ihned na sál. Nechápala jsem, jestli dítě žije, nebo nežije, ale nebyla jsem schopná se vůbec na nic zeptat…
Co následovalo?
Pak nastal strašný šrumec, jedna sestra mi oblékala andělíčka, druhá mí měřila tlak, třetí natahovala kompresní punčochy, čtvrtá zapisovala osobní údaje, další sanitář připravoval lůžko… Pak jsem zahlédla mezi dveřmi ustaraného manžela, který mi říká, že to bude dobré, a vzápětí jsem už ležela na sále, viděla ostré světlo, slyšela shon a hlasy lékařů a sester, cítila ostrou bolest po vpichu, viděla masku s kyslíkem, jak se blíží k mému obličeji, a pak už bylo jen ticho a tma…
Jaké bylo probuzení?
Probudila jsem se na JIP, za hlavou mi pípal monitor srdečního rytmu a já měla pocit, že mě někdo budí ze zimního spánku. Nechápala jsem, co se stalo. Za chvíli přišel dětský lékař, který mi vše vysvětlil. Syn po porodu nedýchal a museli ho asi pět minut resuscitovat. Teď záleží na tom, jestli zvládne prvních čtyřiadvacet hodin. Kvůli poškození placenty přes ni špatně proudila krev a už několik dní měl málo kyslíku. Byl v hluboké hypoxii, stavu, který prožívají potápěči, když jim dochází kyslík… Měřil asi třicet osm centimetrů a vážil něco přes šestnáct set gramů.
Zjistila se příčina toho všeho?
Příčinu předčasných porodů lékaři neznají a ani v mém případě se neví, proč vznikly v placentě krevní sraženiny, které blokovaly výměnu krve. Po porodu mi ale okamžitě naskakovala otázka PROČ? Dlouho jsem se tím trápila, co jsem udělala špatně, kde jsem udělala chyby? Ve chvíli, kdy máte dítě v inkubátoru a přemýšlíte, jestli vůbec přežije první noc, měla jsem strašné výčitky svědomí. Dávala jsem si to za vinu. Přemýšlíte, jak vám to změní dosud bezstarostný život. Co když bude postižený? I takovou jsme očekávali prognózu, že bude připoutaný celý život na lůžko. Člověku v té chvíli totiž běží hlavou ty nejhorší scénáře.
Všichni z této životní zkušenosti máme šrámy na duši. Jsem ale přesvědčená, že Jondu zachránilo moje rozhodnutí rodit v nemocnici, která se umí postarat o nedonošené děti.
Jak jste to zvládala psychicky?
Přiznám se, že jsem několik dní po porodu propadala do strašné beznaděje a depresí. Mnoho nocí jsem probrečela. Musíte totiž jen čekat a dát dítěti čas, jak se to všechno vyvine. Zlepšení je postupné a relativně pomalé. V rychlé době, kdy máme všechno hned, tohle nejde uspěchat. Prostě musíte dát dítěti čas, který tím předčasným porodem ztratilo.
Co vám nejvíc pomáhalo v těžkých chvílích?
Upnula jsem se na to, že to svoje malé miminko vykrmím a vezmu si ho brzy domů, stůj, co stůj. Mateřské mléko obsahuje spoustu cenných látek na podporu imunity, které nejdou nijak nahradit, a tak jsem se soustředila na kojení. Nemohla jsem v nemocnici zůstávat přes noc, protože jsem doma měla dvouletého syna, který byl na mě hodně napojený. Každý den jsem tak pravidelně odstříkávala mléko a každý den vozila do nemocnice, aby ho miminko dostalo alespoň sondou do bříška.
Jak to chodilo na oddělení?
Za dítětem jsem mohla přijít kdykoliv, ve dne i v noci. Na ARO, kde syn první dny ležel, mohou jen rodiče. Sestřičky vás naučí umýt si pořádně ruce a dezinfikovat. U každého inkubátoru je křeslo, kde si můžete sednout, na oddělení se chováte tiše a s pokorou, lékaři totiž často řeší krizové situace u miminek, kterým se náhle zhorší zdravotní stav, a nemůžou se vám hned věnovat. Miminko z inkubátoru vyndává sestra v případě, že to dovolí jeho zdravotní stav. Nehladí se, kůže našeho Jonyho byla průsvitná, jen se na něj položí ruce. Já si ho poprvé pochovala asi týden po porodu, ještě měl na sobě všelijaké hadičky, ale byl dechově stabilní.
Jaký to byl pocit?
Neskutečný. Nepopsatelný. Sestra mi ho položila na hrudník. Vešel se mi prakticky do výstřihu košile, jak byl malinký. Miminku jsem pak každý den chodila číst pohádku O Krtečkovi, aby slyšel můj hlas stejně, jako když byl v bříšku… Když se dítě zlepšilo, přesunuly ho sestry na JIP. Tam se pak učíte miminko šetrně přebalit, nakrmit, v mém případě jsem připravila mléko do sondy, později i přiložit k prsu. Měli jsme všichni radost, jak to všechno dobře jde a jak to Jonda zvládá. Ačkoliv jsme nevěděli, jestli bude jednou chodit a co nás čeká, myslela jsem pozitivně, že to nakonec nějak zvládneme.
To zní skvěle...
Jenže Jonečekovi se zdravotní stav náhle zhoršil a musel zpět na ARO do umělého spánku. Dostával transfuze a heparin na ředění krve a výrazně vzrostlo riziko krvácení do mozku. Vypadalo to, že přijde o ledvinu. Situaci zhoršovala i vážná infekce, která způsobila zánět kloubů. Byly to takové komplikace, které vás znovu srazí na kolena…
Byly dny, kde jsem za celý den naspala sotva dvě tři hodiny. Tehdy jsem si podruhé sáhla na dno. Než jsem nakrmila jednoho, potřeboval přebalit druhý, než jsem umyla druhého, už potřeboval něco ten první. Nestíhala jsem mezi kojením a přebalováním skoro nic…
Předpokládám, že největší oporou vám byl v té době manžel?
Přesně tak. Věděla jsem, že ho to také totálně drtí, ale vždycky jsem se mu mohla vyplakat na rameno. Myslím, že to stmelilo celou rodinu. Jonatan byl v nemocnici dva měsíce. Lékaři mě upozorňovali, že teď nás čeká nejtěžší období. Nevěděla jsem, co myslí. Když Jondu pustili domů, měl asi 2,3 kg, dostával odstříkané mléko z lahvičky. Já se dál soustředila na to, aby dobře jedl, a postupně se podařilo převést ho na kojení z prsu.
Ale první dva roky byly strašně těžké. Prakticky každý týden měl nějakou prohlídku, kontrolu. Do toho ještě povinnosti se starším synem. Náš nedonošenec navíc potřeboval neustále kontakt, hodně plakal, skoro nespal, usínal jen při nošení, často ho bolelo bříško, usínal na pár desítek minut, než začalo nové klečko křiku a breku… Byly dny, kde jsem za celý den naspala sotva dvě tři hodiny. Tehdy jsem si podruhé sáhla na dno. Než jsem nakrmila jednoho, potřeboval přebalit druhý, než jsem umyla druhého, už potřeboval něco ten první. Nestíhala jsem mezi kojením a přebalováním skoro nic… Chvílemi jsem měla strašné deprese, že to nezvládám, a některé dny probrečela, protože jsem nebyla schopná s dětmi ani vyjít ven… Doteď, když slyším naléhavý pláč miminka, se mi svírá hrdlo a všechno se mi vrací.
Jaká je situace dnes? A co bude dál?
Joneček to nakonec zvládl díky naprosto super špičkové péči lékařů i sester v ÚPMD. Vděčíme jim za to, že dnes máme doma chlapce, který je prakticky bez následků. Lékařům se podařilo zachránit i tu ohroženou ledvinu, která jako zázrakem dál roste. Jonek je sice trochu hyperaktivní, ale to může mít trochu po mně (úsměv). Vývoj se svými vrstevníky postupně dohnal, začal chodit asi v roce a půl a pak to šlo ráz na ráz, ve dvou letech začal víc mluvit, půl roku na to už mluvil ve větách. Dnes na něm nepoznáte vůbec nic.
Chtěla byste něco vzkázat ostatním rodičům?
Chtěla bych dodat, že předčasný porod poznamenal v rodině každého z nás. Z počátku velké semknutí narušovaly denní problémy, které jsme pak zažívali později. Starší syn ze dne na den přišel o mámu. Byl na mě hodně napojený a náš vztah se zhroutil. Trvalo dlouho, než jsme spolu našli rovnováhu. Všichni z této životní zkušenosti máme šrámy na duši. Jsem ale přesvědčená, že Jondu zachránilo moje rozhodnutí rodit v nemocnici, která se umí postarat o nedonošené děti. V mém případě to bylo v Podolí. Že se narodí zdravé dítě, totiž není samozřejmost, a proto bych chtěla poprosit všechny ženy, ať myslí hlavně na své miminko.
Reklama
foto: Se svolením Ivety Vávrové, zdroj: Autorský článek