„Já chci vidět svět! Rozumíš? Rozumíš tomu, že se dusím v týhle zablácený vesnický prdeli, že už tu nevydržím ani vteřinu a že chci žít?! Že potřebuju opustit ten stereotyp, co mě tak ubíjí, a vidět něco víc než smradlavou ohrádku pro slepice našich sousedů, kteří mě tak vytáčí tou svou neustálou potřebou šířit sebemenší detail našeho života, kterej vidí přes plot?!“
Svou cestu jsem plánovala v podstatě od té doby, co jsem si v šesti letech přečetla Zahradu od Jiřího Trnky. Byla to dětská knížka, z níž si jen matně pamatuju určité části, ale dohnala mě k tomu, abych si i já stvořila vlastní kouzelnou zahradu, po níž budu pátrat, kde budu mít i já svého kamenného trpaslíka a slony, s kterými si budu hrát, a samotářského kocoura, z něhož si vychovám příjemného společníka.
Tehdy, kdy jsem si to schoulená s baterkou pod peřinou umanula, mi v hlavě blikl jen nehybný trpaslíkův výraz a já mu slíbila, že se tam společně podíváme. Nazvala jsem ho Gustav a vracela se k němu každou noc, abych mu řekla o svých rozrůstajících se plánech, do nichž ho zapojím. Postupem let ale jeho obrázek z mé hlavy vymizel, když jsem si uvědomovala, jak směšně nemožný můj plán poznání světa je.
Gustava jsem sice vynechala, ale studovat svou cestu za nadějí jsem nepřestávala. Stejně jako na ni šetřit. Měla jsem pod svou matrací schované všechny mapy, plány a zápisky k cestě a v tabulkách si roztřídila sumu, kterou jsem byla schopna do téhle doby našetřit.
Ten den, kdy jsem na Ignáce vypěnila, jsem matraci zvedla a všechno si pečlivě prohlédla. Znala jsem každou část trasy, každý kousek dobrodružství, jehož hlavní pointou bylo nalézt svou vlastní zahradu.
Destinace, kam zamířím, jsem měla samozřejmě rozmyšlené. Chtěla jsem svou cestu odstartovat po Evropě a první stát, do něhož jsem toužila vkročit, bylo Rakousko. V Salzburgu se měl nacházet Palác Mirabell a jeho zahrady. Pro začátek se mi to zdálo nejvhodnější, protože cesta tam byla z mých snových míst nejkratší. Pouhé tři hodiny autem, z Prahy tři letadlem, ale pokud jsem si nebyla schopna sestavit za den osobní tryskáč, hromadnou dopravou jsem jet nehodlala.
Zbýval mi proto jedině náš ojetý pick-up. Velká šrotovina, na němž si slepice udělaly osobní kurník a byla to rozhodně vhodnější varianta než absolvovat cestu kolem světa v tátově traktoru. I přesto, že s tím bych se do dějin určitě zapsala.
Počkala jsem, až máma s tátou v pozdním odpoledni odejdou na vesnickou zábavu v hospodě na návsi. Ignác mě měl mezitím hlídat, ale ještě nejspíš zpracovával můj proslov a snažil se rozluštit, co to pro něj do budoucna vlastně znamená. Zalezl si tedy na půdu a mě nechal být.
Já urychleně popadla svou sbalenou krosnu s tím nejnutnějším, kreditní kartu a doklady, a do podpaždí si zastrčila desky s plány. Rozhlédla jsem se po svém stísněném pokoji a usmála se. Tahle kobka už mi nebyla domovem. Zpečetila jsem to tím, že jsem na svém stole zanechala odůvodňující vzkaz na rozloučenou.
Jakmile jsem z pick-upu shodila všechny slepice tím nejtišším možným způsobem, který se dá při styku s tak hlasitými ptáky vynaložit, málem mi pukly žíly z dovršeného adrenalinu. Věděla jsem, že jakmile nastartuju, už nebudu moct zahálet a budu na to muset dupnout. Sedla jsem si za volant a pevně jej stiskla. Tlouklo mi srdce a další nádech mi uvízl v krku.
Na co čekáš? ozvalo se odkudsi. Z mé hlavy. Překvapeně jsem zamrkala. Skřípavý tón hlasu, který mi nebyl absolutně znám.
Tak na to už šlápni, krucinál! Myslíš, že i mě baví, čučet na ty samý místa dennodenně? Ne každej trpaslík, chce bejt přišpendlenej k zemi do konce života!
„Gustave?“ hlesla jsem do prázdna.
A kdo jinej? Dělej, vidlačko, už mi ten vesnickej smrad leze krkem!
Jeho provokace mi stačila k tomu, abych nastartovala to plechový monstrum a šlápla na plyn. Už jsem se nehodlala koukat za sebe. Můj zrak byl zarytý do asfaltové cesty přede mnou a střídal se s automapou na sedadle spolujezdce.
V Soběslavi na čerpací stanici HOS jsem ještě natankovala, a jakmile jsem se pak s plnou nádrží zařadila na D3, konečně jsem si trochu oddechla. Přede mnou bylo třicet čtyři kilometrů prázdného silničního prostranství lemovaného loukami, než jsem mohla konečně sjet na dálnici 3, která už vedla do Rakouska. Nervózně jsem poklepávala prsty o volant při představě, že na mě na hranicích bude čekat policejní auto. Byla jsem sice plnoletá, ale drobná dívka v pick-upu přece jen budila krapet dojem.
Přestaň s tím pesimismem a pusť nějakou hudbu. To tvoje vnitřní remcání se nedá pořád poslouchat! prskl opět Gustav a já už teď jeho nedávný zvučný příchod do mé hlavy nesnášela. Bylo by mi líp, kdyby raději držel hubu.
S povzdechem jsem ale naladila RockZone a dívala se za doprovodu hudby pozorně před sebe, jen při projíždění kolem Horusic jsem natáhla krk, zda se v obzoru nezatřpytí hladina stejnojmenného rybníku. Byl tam. Široká majestátní kaluž, která mi stejně jako Sedlečko zůstala za zády.
Průjezd skrz České Budějovice mě probral z půlhodinového rozjímání. Nebe už začínalo líně tmavnout. Bála jsem se jet v noci po neznámé trase, ale věděla jsem, že ještě dnes chci do Salzburgu dorazit. Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou s pick-upem sjížděla v noci u nás na vesnici po louce a málem přejela Ignáce, který mě měl za úkol špehovat. Teď nejspíš dostával pěkně seřváno od otce, ale bylo mi to jedno.
Ještě, aby ses starala. Tys udělala všechno pro jejich spokojenost, teď je na čase, aby ustoupili v tvým rozhodnutí oni, radil mi Gustav kupodivu mile.
„No tak teda, hurá, vstříc Österreich,“ hlesla jsem tiše.
Po více jak hodině už jsem konečně překonala s Rakouskem hranice, ale krajina se mi nezdála ze sedadla auta o moc jinačí. Možná měla jen zvlněnější reliéf. Gustav nejspíš chrápal, protože se po celou dobu jízdy neozval a upřímně mi jeho komandování ani moc nechybělo.
Já jsem celou dobu při smyslech. Díky mně si ještě nepřišla o rozum! přihlásil se o pozornost vzápětí a já si ironicky odfrkla. Vzhledem k tomu, že jsem s ním komunikovala, jsem nejspíš o zdravý rozum od začátku cesty přišla.
Ta němčina mě rozčiluje. Tebe ne? Ignoroval moje předešlé myšlenky a já zvedla pohled k cedulím. Dala jsem mu za pravdu, že český jazyk byl pro mě tedy libozvučnější.
„Mühlviertler Straße, Gustave. To je naše silnice. Po ní se dostaneme k Freistadtu a odtamtud to bude už jen půl hodiny do Lince. Konečně si po dvou hodinách jízdy uděláme přestávku!“ zajásala jsem a ohulila muziku na důkaz oslavy.
V Linci je taky botanická zahrada, víš to?
„No jo, ale tam nám asi těžko po osmý večer otevřou, Gustave, a já chci velkou zahradu. Ne, pár skleníků. První zastávka je prostě palác Mirabell, otevírají už v osm ráno. Do tý doby se třeba prospíme!“
V autě?
„Jo, možná v autě! Pokud si počítal s apartmánem a vířivkou, měl ses vecpat do majetnější hlavy!“ křikla jsem po něm už naštvaně a Gustavův kamenný výraz se propletl dotčeností.
Jako malá si mi byla sympatičtější, zabrblal.
„To ty mně taky. Nemluvil si!“
A pak už konečně slastné ticho. Gustav se nejspíš vtěsnal do měkké tkáně mého mozku, aby mohl trucovat. Já se soustředila na jízdu a nepotřebovala se hloupým trpaslíkem momentálně zabývat.
Chvíli po osmé jsem zaparkovala u velkého SPAR supermarketu v Bahnhofplatz. Byl to jediný větší obchod, který nezavíral před osmou, ale až v jedenáct. Vyšla jsem do chladného večerního vzduchu a protáhla se. Potřebovala jsem si odskočit a zásobit se ledovým čajem na cestu. A taky kofeinem.
Zamkla jsem pick-up a pouze s peněženkou vyšla směrem k hlavnímu vchodu. Moc lidí tu nebylo a kupodivu si mě ani nevšímali. Možná jim sem rozcuchané Češky v zablácený ojetině přijížděly denně.
Uvnitř jsem se rychle zorientovala. Budova sloužila jako nádraží, takže tu všude byly pomocné cedule a moje lámaná němčina jim k porozumění stačila. Přežila jsem páchnoucí veřejný záchod a pak zamířila do potravin.
Kup nějaký rakouský sladkosti! Když nemáš cukr, seš protivná! ozval se opět po delší době Gustav.
„Nemůžu utrácet za zbytečnosti. Mám finance rozpočítaný přesně na to, abych si projela místa v Evropě na ledovým čaji a sucharech. Víš vůbec, kolik stojí benzín, Gustave?“ osočila jsem se na něj u regálu s polotovary. Korpulentní Rakušanka opodál na mě hodila udivený pohled. Já se jen omluvně usmála a ukázala na svůj starý mobil v ruce, který jsem si rychle přiložila k uchu na důkaz, že telefonuju.
To byl trapas, poznamenal Gustav a já sama sobě dala pohlavek, abych ho umlčela.
Konečně jsem našla Volkoren Beschuit za 1 euro a koupila si pár balíčků. Gustav remcal, tak jsem mu vzala alespoň jablko, aby si nestěžoval, že nám schází vitamíny.
S tímhle nákupem, a ještě s šesti ledovými čaji ve slevě, jsem se po vlhkém chodníku doplahočila k autu. Na kafe nebyl čas.
Tak ty po tolika letech konečně vidíš něco jinýho, než tu prdel, kde ses narodila, a ani si to neužiješ, začal mě opět komandovat Gustav.
„Dej si jablko a mlč!“
Zakousla jsem se do zeleného ovoce a nastartovala, abych konečně najela na silnici směr Salzburg.
Venku byla tma, takže jsem neměla možnost se ani pokochat legendárním jezerem Mondsee v Horních Rakousech, které bylo po cestě. Kužely světla aut mi jen umožňovaly rozeznat barvu asfaltky od tmavě zelených stromů. Ty se kolem mě po celou dobu tyčily jak komise u maturity a já jim vesele zvedla prostředníček. Žádná škola. Žádný pravidla. Žádný stromy, co mě budou děsit svou ohromností.
Už ti cvaklo. Je tu teď tak plno myšlenek, že se sem pomalu nevejdu, upozornil mě Gustav.
„Tak jsem holt nervní. Otec mě zabije. Dálkový studium bude pěknej voser a Ignác se ožení maximálně s dobytkem u nich na statku!“
Pane Trnka, tak to vidíte. Kdybyste mě tenkrát do tý knížky nezakomponoval, mohl jsem si tohle naříkání pro nic za nic odpustit!
„Salzburg, Gustave.“
Ano, tam jedeme. Správně, Marion. Aspoň, že byl Alzheimer Němec a tady na tebe ještě nemůže.
„Ale ne, ty bídnej umpalumpo! My jsme v Salzburgu!“
Po třech hodinách jsem konečně dojela do své první plánované destinace. Bylo před půl jedenáctou a svět se mi v tu ránu zdál o tolik hezčí.
„Přespíme nakonec v hostelu YoHo, je jen šest minut od Mirabellplatz a je to nejlevnější alternativa. Pětistovka za noc. A budu se konečně moct umýt!“
Ty máš teda problémy.
Když jsem zastavila v zašedlé Paracelsusstraße, venku bylo liduprázdno. Žádné štěbetání slepic, žádní opilí myslivci, kteří chčijou na cizí baráky. Bylo více než povzbudivé zjištění, že zdejší domy si zachovávají svou prestiž a omítku nemají pošpiněnou nepovedenými nápisy amatérských grafiťáků.
V hostelu mi přidělili stísněný pokojíček s oranžovými tapetami a výhledem na dvorek, kde rostl pouze jeden břečťanem porostlý strom. To, že mi ale zatím pod okny nenarážel příboj, neznamenalo, že je můj zběsilý úprk selháním. Posunovala jsem se malými krůčky a teď jsem konečně po dvaceti letech spala jinde než doma.
No, to je mi úspěch. Možná, že zítra i promluvíš s někým jiným než třeba se mnou, nebo s volantem.
„Gustave, buď trochu optimista a nepřiživuj moje úzkosti, ano?“
Ráno jsem se už v půl sedmé vyhrabala z postele, abych se ještě, stejně jako předešlou noc, třicetkrát umyla a abych za hodinu už opět stála u svého pick-upu s protivným trpaslíkem za zadkem.
„Půjdeme pěšky, třeba bych tam s tím buldozerem ani nezaparkovala. Je to jen šest minut a aspoň se tu porozhlídneme.“
Fajn, odsekl Gustav.
Zatracenej neřád, kterej se snad neuměl pro nic nadchnout. Za tu dobu, co jsem ho viděla poprvé, se z něj stal pěknej morous.
Nediv se mi. Každý ráno po více jak dekádu jsem se probouzel do těla, který se probudit nechtělo, aby nemuselo žít v tý továrně na stereotyp a pravidla!
To jsem mu musela dát pro jednou za pravdu. Divila jsem se, že ze mě se ještě zapšklá bába nestala.
Prošla jsem menší alejí stromů po Hubert-Sattler-Gasse a zabočila k Mirabellplatz. Tady to bylo. Zámek Mirabell. Kulturní dědictví UNESCO. Pro mě spíš takový Pantheon v novověku, stejně jako všechny neoklasicistické stavby.
Zlatej Pražskej hrad oproti týhle krávě.
„Proboha, Gustave! Počkej si, až uvidíš, co je uvnitř.“
Poseidon tam za přepážkou prodává vstupenky?
Protočila jsem nad ním očima.
„Vstup je zdarma, Gustave, ale píšou, že je to přístupné jen obyčejným smrtelníkům, nevím, jestli pod to jako trpajzlík zapadáš!“
Nato se Gustav urazil a já do budovy vstoupila. Rozhlížela jsem se po chladné chodbě vedoucí do zahrady. Prošla jsem pasáží a ocitla se na písčitém povrchu s výhledem na kašnu s okřídleným koněm uprostřed. Došla jsem k ní a smočila ruku ve vlažné vodě se slizkými řasami. Zvedla jsem pohled k prostranství. Byl tu jen jeden starý pár, který seděl na lavičce a popíjel kávu. Také si přivstal, aby se tu později nemusel vyhýbat tučným davům.
Procházela jsem listnatými alejemi a pod podrážkami mi praskal vybledlý písek. Byl tu klid. Rozlehlá pečlivě upravená pláň se zelenou trávou a barevným spektrem květin, které tančily po smaragdové ploše v rozmanitých ornamentech. Bylo tu příjemně, bylo tu krásně, ale nebyla to moje zahrada. Iritovalo mě, jak je všechno přesně střižené, jak se ten břečťan na kamenných zdech až příliš symetricky plazí, jak se člověk bojí sejít z cesty, aby nenarušil ten perfektně přizpůsobený povrch.
Čekal jsem víc.
Musela jsem dát Gustavovi znovu za pravdu. Mirabellplatz mě zklamal. Tady mé místo nebylo.
No, tak co tam máš dál? Zatím se dost nudím.
„Keukenhof je od nás momentálně devět a půl hodiny. A ostatní mé plány nevypadají o moc líp. Takže, Gustave, vypadá to na spontánní změnu plánu. Pojedeme do Lichtenštejnska.“
Cože?
„Ano, a pak to vezmem do Švýcarska, tam je taky zeleně na rozdávání. No, a pokud tam podpořím svý momentální cestovatelský zklamání, budeme pokračovat do vyhlášenýho Nizozemí anebo do Francie, to jsem se ještě nerozhodla.“
No, to je mi konečně slovo! Když totiž nepřemýšlíš, je s tebou dokonce i zábava!
Opustila jsem svou první navštívenou zahradu a s novou energií se vydala k autu. Měla jsem před sebou další čtyři hodiny cesty, ale pokud by šlo všechno podle plánu, mohla jsem do dvou odpoledne být na místě.
Nasedla jsem a zamávala na rozloučenou Paracelsusstraße. Na mobilu mi píplo upozornění zmeškaných hovorů, ale ten jsem hodila na sedadlo spolujezdce. Celá slavná famílie mi mohla políbit půlky. Stejně jsem neměla kredit.
Tak se mi líbíš! povzbudil mě Gustav.
Sjela jsem na širší silnici a minula McDonald. Zakručelo mi v břiše. Pro hranolky bych momentálně vraždila, ale nenechala jsem se rozptylovat. Potřebovala jsem se zařadit na dálnici Westautobahn, která vjížděla do Německa. Tam byla poblíž čerpací stanice, kde jsem chtěla natankovat, abych měla jistotu. Odtamtud už jsem se nehodlala aspoň až do Mnichova zdržovat.
My budeme stavět v Mnichově? ozval se opět Gustav. Jen jsem kývla. Tak to jim tam vjede další krize! Hystericky se rozesmál a já zanaříkala. Nemohla jsem si do hlavy vtěsnat někoho s lepším humorem?
Po dvaceti minutách od hostelu jsem zastavila u Shellky. Doplnila jsem nádrž a musela jsem uznat, že finančně jsem na tom zatím byla obstojně, přestože slavná expedice sotva začala. S povzdechem jsem vešla do benzinky a hrábla po levné proteinové tyčince. U pokladny se spolu dohadovala prodavačka s jakýmsi vysokým mužem a mně blesklo hlavou, jak úžasná příležitost se mi naskytuje k tomu něco ukrást.
Tak se neupejpej! Čmajzni bagetu!
Raději jsem dělala, že Gustava neslyším. S tímhle přístupem by ze mě postupem času vypěstoval dalšího Johna Dilingera.
Došla jsem k pokladně, kde už po sobě prodavačka s podivným zákazníkem německy pokřikovali. Ze své slabé slovní zásoby jsem pochopila, že si ten chlápek potřebuje zavolat, ale ženská za přepážkou mu to nechtěla dovolit, protože telefon byl určený jen zaměstnancům.
Já ovšem nemohla ztrácet čas, a tak jsem se vtěsnala před mohutnou postavu impulzivního cizince a anglicky řekla, že chci zaplatit.
Prodávající mi okamžitě vyhověla a já si nechtěla představovat, jak moc mě ten dotyčný zezadu vraždí pohledem. Poděkovala jsem a vydala se ke dveřím. Za mnou se ozývaly ještě další německé nadávky, ale to mi bylo fuk a spokojeně jsem se cestou k autu zakousla do tyčinky.
„Hej!“ zaznělo za mnou, když jsem chtěla už nastoupit. Zamrzla jsem na místě. Hluboký hlas propletený všemožnými přízvuky patřící muži u pokladny.
Okamžitě jsem vlezla do auta a zabouchla se. Přes okýnko jsem viděla, že se ke mně pokoušel běžet, ale pravá noha ho zrazovala, a tak se spíš vehementně kolíbal.
Já bych radši jel. Ten chlap je divnej, sdělil mi Gustav, ale já se nedokázala přinutit k tomu nastartovat. Ten štíhlý obr mířící ke mně se netvářil přímo naštvaně; spíš unaveně. S povzdechem jsem i přes Gustavovo remcání otevřela znovu dveře a vystoupila. Byla jsem příliš empatická na ignorování Quasimodů dvacátého prvního století.
„Děje se něco?“ odtušila jsem křikem anglicky a doufala, že mi bude rozumět. Doplahočil se ke mně a já ho konečně viděla zblízka. Pevné rysy v obličeji mu kazily tenké šrámy a pár boláků, jako by se právě porval v hospodě.
„Potřebuju si zavolat. Prosím. Nutně,“ řekl mi stroze a já s omluvným pokrčením ramen vytáhla mobil z kapsy.
„Nejsem odtud a nemám dostatek kreditu ani na jedno zavolání.“
Muž zanadával a pěstí udeřil do stojící cedule vedle nás. Pak se chytl za nohu a přimhouřil oči bolestí. Lekla jsem se, ale okamžitě k němu na pomoc přiskočila.
„Jste v pořádku? Nepotřebujete spíš do nemocnice?“ zeptala jsem se ze zdvořilosti a on razantně zavrtěl hlavou, jako bych se ho právě zeptala, jestli nechce mým menším tankem třeba přejet.
„Kam jedete?“ položil mi otázku vzápětí a znovu se narovnal, jak mu jen jeho pochroumaná noha umožnila.
„Do Lichtenštejnska,“ vypadlo ze mě.
Nechceš mu třeba sdělit i číslo kreditky, když seš tak sdílná? odplivl si Gustav, ale já na sobě nedala znát, že bych mu to nejradši úsečně vrátila.
„Potřebuju bejt ještě dneska v Curychu. Vzala byste mě? Pošlu vám zpětně peníze na účet, ale potřebuju tam bejt,“ mluvil ke mně pomalu a já překvapeně zamrkala. „Prosím,“ doplnil se, jako by mě snad tohle jediné slovíčko mohlo přesvědčit o tom, abych naložila zatoulaného Barbossu lomeno potenciálního vraha a jela s ním několik hodin v autě.
„Vy chcete, abych vás odvezla do Curychu?“ zopakovala jsem po něm nevěřícně.
„Jsou to pro vás dvě hodiny navíc. Já vím. Ale musím tam dneska bejt.“
Já bych to nedělal, upozornil mě Gustav a tím bylo rozhodnuto.
Vzala jsem ho.
Celou půl hodinu se mnou neprohodil ani slovo. Jen si opřel hlavu o okénko, za nímž se míhala malachitově zbarvená příroda a co nejvíce to šlo, si natáhl nohu. Nevím, co s ní měl. Nebyl příliš sdílný.
Po pětatřiceti minutách ticha, když jsme projížděli Německem okolo Chiemského jezera, jsem to už nevydržela.
„Co se vám stalo? Jak se jmenujete? Pokud se mnou nebudete mluvit, asi vás brzo vysadím, protože mě opravdu děsíte,“ vypálila jsem zprudka a on po mně hodil jen překvapený pohled.
„Ano, já vím, není to zrovna idylka, ale mohl bych říct to samý. Cizinka, která si to ve voze do šrotu drandí do Lichtenštejnska. To se mi taky nestává zrovna každej den,“ poznamenal sarkasticky a já mu musela dát za pravdu. Neměnilo to však nic na tom, že potřebuju informace.
„Já prchám, víte? Prchám z Čech, abych taky konečně viděla něco ze světa,“ řekla jsem a doufala, že ho to vyprovokuje k tomu, aby mi o sobě řekl pravdu.
„Před čím prcháte?“
„Před starým životem,“ vydechla jsem a periferně pozorovala, jak se ušklíbl.
„To jste na tom ještě dobře. Já prchám před zákonem.“ Zamračila jsem se a ohlédla se, abych zjistila, jestli si dělá srandu. Koukal nezúčastněně z okýnka, jako by to byla úplně normální věc.
„To jste si nevybral zrovna bezpečné místo,“ pronesla jsem sarkasticky i já, ale on kupodivu nereagoval.
„Hledám zahradu,“ vypadlo ze mě nekontrolovatelně rychle a Gustav se plácl do čela. Novodobý Peyrac mi věnoval nechápavý pohled.
„Zahradu? A nebylo by snazší vyjít u vás v Čechách třeba ven? Místo toho, abyste jela do Lichtenštejnska?“ utahoval si ze mě. Připomínal mi Gustava. Taky takový bručoun, co ví všechno nejlíp.
„Nejedu jen do Lichtenštejnska. Mám před sebou spoustu zastávek, než najdu svoji zahradu, ale to nemůžete pochopit,“ povzdechla jsem si a on smířlivě kývl.
„Fajn. Tak se můžete zastavit i v Curychu. Tam je krajina nádherná. Neznám hezčí zemi, než je Švýcarsko, a to jsem byl na hodně místech,“ poradil mi.
„A jméno mi řeknete?“ zkusila jsem to ještě.
„Waldger.“
„Waldger?“
„Ano.“
„To je…“
„Holandský jméno ano,“ doplnil mě bez pohnutky ve tváři a já to zpracovávala.
„Takže vy jste původem z Nizozemí, ale žijete v Curychu.“
Kývl.
„Ale užíváte britskou angličtinu a váš přízvuk má stopy ruštiny,“ pokračovala jsem bez okolků dál a on se zamračil, jako by mu vadilo, že se ptám. Pokud vážně prchal před zákonem, asi se nebylo čemu divit.
„Nikdy jsem dlouho nevydržel na jednom místě. Člověk si pak přivlastní spoustu věcí. Ať už akcent, nebo zvyky,“ odbyl mě stroze, ale já byla čím dál tím zvědavější. Možná proto, že jsem celý život strávila po boku ničím nezajímavého Ignáce.
Toho ovara sem teď necpi. Zjisti, co má s nohou! napomenul mě Gustav.
„Mlč!“ sykla jsem a Waldger povytáhl obočí. Já jen mávla rukou, že se ho to netýká a zrudla.
Podívala jsem se z okénka. Právě jsem přejížděla most Innbrücke, pod kterým protékala stejnojmenná řeka. Voda byla tmavě tyrkysová a vybízela k vykoupání. Odtud to bylo už jen asi čtyřicet minut do Mnichova.
„Co jste provedl?“
Mlčel.
„Já jen, jestli se mám připravit na závodní jízdu, až po nás půjdou benga,“ zlehčovala jsem naschvál situaci a on hlasitě vydechl.
„Prosím vás jen o odvoz…“
„Marion,“ doplnila jsem ho a on si mě znovu prohlédl, jako by zjištění mého jména ovlivnilo mou fyzickou podobu.
„Marion. Čím víc se mě budete ptát a čím víc vám toho řeknu, tím větší pravděpodobnost bude, že vás dostanu do maléru. Proto se raději na nic osobního neptejte. Jasné?“ přikázal mi, jak malému dítěti a já měla pocit, že jsem znovu v Sedlečku a otec mi dává kázání.
„Dobře. Tak mi aspoň řekněte, jestli znáte Mnichov. Chci tam udělat zastávku.“
„A proč?“
„Protože mám hlad.“
„Znám to tam.“
A zase jsme mlčeli. Pokud se takhle chovali všichni za hranicemi, asi jsem o nic za ty roky nepřišla.
Po dvou hodinách jsem konečně zaparkovala v ulici Hackenstraße, kousek od centra Mnichova. Bylo tu nákupní centrum Hostatt a já se potřebovala zásobit na další tři hodiny cesty, než se dostanu do Curychu.
„Jdete?“ zeptala jsem se skrčeného Waldgera. Byl z bolesti celý zpocený.
„Počkám tu na vás,“ ucedil a já přimhouřila oči. Nemohla jsem mu přenechat jen tak svoje auto a nemohla jsem to celé nechat jen tak být. I přesto, že mě důrazně varoval.
„Ukažte mi tu nohu!“ rozkázala jsem mu a on po mně střelil pohledem. „Dělejte, než mi tu pojdete!“
Waldger byl nejspíš příliš vyčerpaný na to, aby mi odporoval, a tak jen nehnutě ležel se zakloněnou hlavou. Opatrně jsem mu odhrnula cíp velikého černého saka a mozolovitou dlaň ze stehna, které si pořád držel. V kalhotech měl díru a konečně jsem si zblízka všimla, že černá látka kalhot je nasáklá krví.
„Proboha, vždyť krvácíte.“
„Mhmmm,“ zaúpěl.
„Střelili vás?“
„Jo.“
„A to si takhle vesele putujete po světě s prostřelenou nohou?!“ zhrozila jsem se a on jen mykl rameny.
„Bylo to z dálky, ale ta svinská kulka měla střižnou hranu, proto to furt krvácí,“ zašeptal přiškrceně. Zpracovávala jsem jeho sdělení a snažila samu sebe ujistit, zda slyším dobře.
No, to nás vesele pustí přes hranice, uchechtl se Gustav jízlivě.
„A je tam?“
„Co?“
„No ta kulka!“
„Ne.“
„A kde je?“
„V kapse.“
„Vy jste si tu kulku vyndal?“
„Ano.“
„Jen tak?“
„Jen tak.“
„Vy jste se zbláznil, vždyť jste si tam mohl zanýst infekci. Proboha, to jste chtěl v tomhle stavu odjet až do Curychu? Vždyť mi tu vykrvácíte, vy magore!“
„Řekněme, že sterilní nářadí jsem po ruce zrovna neměl,“ pronesl sarkasticky.
„Fajn, musíme to zaškrtit, jinak si ponesete následky, a vzhledem k tomu, že nemocnice je pro vás vyloučená, budete mě holt muset poslouchat.“ Vytáhla jsem z krosny tričko a snažila se o nejlepší lékařskou péči, i přesto, že bohaté zkušenosti jsem s ní rozhodně neměla.
„Vy jste lékařka?“ dobíral si mě.
„Ne, ale jednou jsem odrodila na statku tele.“
„Bezva. To už se o svoje zdraví opravdu nebojím.“
„Buďte rád. S vaší medicínskou znalostí byste o tu nohu brzo přišel!“ sprdla jsem ho jak malého kluka, a on se zaksichtil.
„Není to první kulka, co mi vjela do těla, věřte mi,“ ujistil mě a já nahlas vydechla všechen vzduch z plic. Větší bizarnost mě během mé cesty potkat nemohla.
„Zůstaňte tady! Dojdu pro nějaký obvaz a desinfekci na otevřený rány!“ rozkázala jsem a on zakvílel v protestu.
Nevšímala jsem si toho a vyšla na rušnou širokou ulici. Spoléhala jsem na svůj orientační smysl a zamířila sebevědomě do Hofstattu. Nejdřív jsem se zásobila v supermarketu Edeka ovesnými chlebíčky Hafer Herz za půl eura a Gustav si prosadil šunku Hinter-koschinkem, abychom se pořádně najedli.
V nákupním centru bylo jen klasické DMko, drogerie spojená s lékárnou, takže jsem se modlila, aby tam bylo všechno, co ke svým amatérským medicínským praktikám budu potřebovat.
Já bych se na to asi vysral, Marion. Cizí chlap s prostřelenou nohou krvácí v našem autě! Dojdi na první policejní stanici a nahlaš ho! radil mi nejspíš moudře Gustav, ale já se nedokázala přinutit k tomu to udělat. Něco mi říkalo, že Waldgerovi pomoct musím.
Našla jsem lékárnickou sekci a četla si německé nápisy dezinfekcí. Moje němčina byla chabá na jejich překlad, ale naštěstí obsahovaly i sloupečky v angličtině.
Nejsme v blbým americkým filmu. Jsme v realitě, Marion! Může to bejt pěknej šílenec a ty si ho pozveš přímo do auta!
„Já ho v tom nemůžu nechat, Gustave! Nikdy se mi nic takového nestalo. A pokud je to opravdu zločinec, který prchá před zákonem, celní kontrola na hranicích se Švýcarskem ho asi zadrží, ne?“ šeptala jsem mžourajíc na etikety sprejů a mastiček.
Marion. Sakra. Ty se vůbec na celní kontrolu dostat nemusíš! Ten chlap už možná teď odjíždí s naším autem, bůh ví, kam! Anebo hůř, zabije tě cestou!
„To už by asi udělal při prvních pár minutách se mnou v autě, nemyslíš?“ odporovala jsem stále Gustavovi a konečně sáhla po švýcarském výrobku Stéridine. Roztok na otevřené rány. Zajásala jsem.
Výborný. Nechceš mu koupit rovnou i štěně, aby mu slízalo slzy, až bude řvát v bolestech? neodpustil si Gustav.
„Ne, potřebuju obvazy a gázu,“ zamumlala jsem a Gustav se nad mou ignorací rozčílil ještě víc.
Když jsem s podivným nákupem mířila k pokladně, sevřel se mi žaludek při představě, že Waldger opravdu ujel. Možná jsem byla příliš naivní, ale co se dalo čekat? Lidské vztahy jsem studovala možná tak při psychologii na společenských vědách ve škole, ne v praxi.
Ujel! Určitě ujel! přisadil si Gustav a náladu mi tím tedy nezlepšil.
Šedovlasá Němka s drdůlkem si mě prohlédla od hlavy až k patě, jakmile namarkovala můj nákup. Já se jen zazubila na důkaz, že jsem v pořádku a že tu prostřelenou nohu nemám já, ale ten dvoumetrový chlap v mým středověkým fáru, kterého jsem náhodou naložila cestou při mým útěku z rodný dědiny, abych ho převezla přes hranice, protože ho stíhá zákon. Všechny tyhle pocity jsem do svého širokého úsměvu vtiskla a ona mi pokynula, ať zaplatím.
Tohle prosím tě nikdy nahlas neříkej, nebo ti nasadí svěrací kazajku a roubík! zhrozil se Gustav, když jsem přikládala kartu k terminálu. Já se nepřestála nevinně křenit, sebrala nákup a pelášila zpátky na Hackenstraße.
U auta se mi mezitím srotilo pár Němců, kteří nahlas rozebírali neobvyklý vzhled vesnického vozidla. Protočila jsem očima a rychle do něj nasedla, než se o tom dozví celý Mnichov.
Pak, že jsem s tou krizí neměl pravdu, ulevil si Gustav. Neubránila jsem se ztrápenému uchechtnutí.
„A já myslela, že jste odjel,“ promluvila jsem do ticha auta, když jsem si prohlédla Waldgera, který od té doby, co jsem ho opustila, nezměnil polohu.
„Já zas, že jste mě šla nahlásit,“ opětoval mi nakřáplým hlasem stále s dávkou ironického podtónu.
„Je vidět, že mě neznáte.“ Popojela jsem s autem za roh do odlehlejší ulice Hotterstraße, abychom při našem menším chirurgickém zákroku neměli diváky.
Vytáhla jsem desinfekci, gázu a obvaz, a on na to koukal prázdným pohledem. Pak se mu jeden koutek rtů nepatrně posunul nahoru a já věděla, že tohle gesto asi opravdu nečekal.
„Budete si muset sundat kalhoty,“ oznámila jsem mu hotovou věc a jemu se zkrabatilo čelo údivem.
„Jdete na to rychle. Obvykle tuhle frázi říkám první já.“
„Nechte si ty vtípky a stáhněte si je! Jinak to udělám já, stejně rychlým pohybem, jakým jsem z krávy vytáhla to tele!“
„No jo,“ zamručel a rozepnul si pásek. Kdybych tohle vyprávěla někdy matce, asi by mě poslala na převýchovu do kláštera.
Pomohla jsem mu je skasat a opomněla teď fakt, že jsem v takové blízkosti s žádným mužem nikdy nebyla.
No to je skvělý. On je to nejspíš dvojník Teda Bundyho a ty si ho tady kliďánko romantizuješ! popíchl mě Gustav a já se zastavila v pohybu.
„Sklapni, trpajzlíku! Nic takovýho nedělám!“ Až po zaskočeném výrazu Waldgera mi došlo, že jsem to řekla příliš nahlas. „To… nebylo na vás,“ vymluvila jsem se a on pozvedl obočí. Díky bohu, že neuměl česky a nemohl si to vzít vzhledem k situaci osobně.
Podívala jsem se na tu děsivě vypadající ránu a znovu mu nohu pod tříslem zaškrtila. Ještěže měl boxerky. Jinak bych tuhle situaci tuplem nezvládla.
„Tohle skousněte!“ Zaštrachala jsem v krosně a vytáhla další tričko, na němž jsem v rychlosti udělala uzel.
„Proč?“
„Bude to bolet.“
„Jsem na bolest zvyklej.“
„Poslechněte mě, vy masochisto!“ rozčílila jsem se už a on si triko s povzdechem převzal.
„To dáváte krávám před porodem taky?“ neodpustil si a vložil si provizorní roubík do úst.
„Ne, těm se píchá injekce pro uvolnění pochvy. To vy, myslím, nepotřebujete!“ odbyla jsem ho a on se zakuckal.
Očistila jsem mu okraje rozšklebené rány a Waldger kupodivu ani necekl.
„Pocházím z vesnice. Je mi jednadvacet a nikdy jsem nikde nebyla,“ promlouvala jsem, zatímco jsem mu roztokem desinfikovala ránu a on se mračil, protože nechápal, proč mu to zrovna teď vyprávím. „A tak jsem včera vypěnila na svého, nyní už ex, přítele, Ignáce, sebrala si svých pět švestek a odjela do Salzburgu, abych se podívala na palác Mirabell. Ale ten mě zklamal. Hodně. Ty zahrady nejsou nic moc,“ pokračovala jsem a co nejšetrněji mu ránu ošetřovala.
„Víte, Ignác je takovej vesnickej balík, kterýho mi namluvil táta, budeme to muset zašít, a já jsem ho nikdy nevnímala jako životního partnera,“ vykládala jsem a natáhla se po přední kapse ve své krosně, abych vytáhla cestovní šitíčko. Waldgerovi se rozšířily děsem zorničky a něco zamumlal. „Nebojte, já vám tu jehlu nahřeju, aby byla sterilní,“ uklidňovala jsem ho a strčila ji velmi opatrně do autozapalovače, abych se s jehlou neuškvařila i já, zatímco jsem si prohlížela, jak se mu střídá v obličeji nejistý výraz s ohromením. Pak jsem ji namočila v desinfekci a navlékla nit. „Není to teda žádnej špitál, ale jiná možnost není!“
Na tohle se nemůžu dívat, zakvílel Gustav.
„No, abych vám to dopověděla. Můj život byl prostě vždycky nudnej, takže proto jsem ho byla nucena opustit. Pravdou je, že je to dost šílený, ale člověk má holt v životě riskovat. A mně už prostě nebavilo pendlovat mezi školou a domovem. To jsem dělala celej život. Já potřebuju žít, Waldgere, ne přežívat, chápete?“ mluvila jsem a mluvila a on mě trpělivě poslouchal, čímž absolutně zapomínal na svou rozpáranou nohu, kterou jsem mu dávala právě dohromady. „No… a pak je tu Gustav.“
Cože? Snad nechceš-
„Takovej protivnej trpaslík v mý hlavě,“ přerušila jsem Gustava a Waldger nakrčil obočí. „No jo, usídlil se mi tam po tom, co jsem si o něm v dětství přečetla v jedný knížce. Dala jsem mu jméno a při včerejším útěku z domova na mě začal mluvit. Je hrozně protivnej, trochu jako vy!“ zasmála jsem se a Wadger cosi zabručel. „Ale je součástí mýho plánu, a dokud ho mám v hlavě, mám pocit, že si ten svůj sen plním, víte?“
To mě má jako dojmout? protestoval Gustav.
„No, vidíte, teď se mě právě zeptal, jestli ho to mělo dojmout. On si nedá pokoj,“ zavrtěla jsem se smíchem hlavou a ránu utáhla. „Hotovo! Teda řeknu vám, že to bylo snazší, než si šít koženou bundu!“
Čerstvě zašitou ránu jsem mu přelepila mašličkovou leukoplastí, aby pevně držela, a převázala. Waldger byl zpocený, ale oči měl jiskrné bez známek slz.
„Ženská, vy jste větší magor než já,“ vydechl, když si triko vytáhl z pusy, a pak se pokusil o slabý úsměv. „Ale děkuju. Zachránila jste mě.“
A tahle slova mi stačila k tomu, abych si uvědomila, že kvůli tomuhle jsem nedokázala setrvat celý život na jednom místě. Možná moje poslání nebylo v tom vydat se do světa jen kvůli svému štěstí, ale třeba proto, aby mi tenhle cizinec připomněl, že mám svou cenu. Že mám účel a že dokážu velké věci, za kterými si musím bezhlavě jít, ať už jsou sebešílenější. Možná moje vysněná zahrada byla celou dobu zaklíněná ve mně, stejně jako Gustav, a jen čekala, až do ni nahlédnu a vyznám se v ní. Už bylo jedno, kam se vydám. Důležité bylo, abych při tom cítila stejně hřejivý pocit, jako po tom, co Waldger vyslovil tahle tři silná slova. A možná to byl kriminálník, možná taky ne. Bylo mi to jedno. Až v tenhle moment jsem začala konečně žít, a to bylo to nejpodstatnější.
„Tak hurá do Curychu. Ať už tam na nás čeká cokoli,“ řekla jsem a nastartovala.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek