Prvního prosince o první adventní neděli jsem zcela výjimečně zavítal do centra. Moje dívka, dospělá žena a zodpovědná matka jedenáctileté dcery, ještě v životě neměla kávu se šlehačkou a perníkovými drobečky ze Starbucks – a kdo jsem já, abych jí nesplnil, co jí na očích uvidím? Snad to bylo přeslazeným nápojem, snad v prosinci nepříliš často se vyskytujícím sluníčkem, snad příjemnou procházkou, ale lidé na sebe byli – považte – milí! Dokonce jsem spatřil i to, co se v ulicích ústících na Václavské náměstí vídá opravdu jen zřídka: lidé pouštěli projíždějící auta na přechodech, navzájem si dávali přednost ve frontách, usmívali se na sebe a mávali si přes okýnka tramvají a aut. Prostě odpoledne jako z pohádky.
Škoda, že si tuhle ohleduplnost vybíráme vždy jen jednou za rok. Dávám to za vinu nejrůznějším akcím typu Movember nebo Suchý únor: snaží se nám namluvit, že když jednou za rok nebudeme měsíc pít alkohol, že pak můžeme 11 měsíců lejt jako prokopnutej kotel. A že když se měsíc nebudeme holit, pomůžeme tím prevenci zákeřných nemocí. Je to asi taková logika, jako kdybychom očekávali, že když si dáte na Facebook do profilovky ukrajinskou vlajku, máte splněno. Princip odpustků se od středověku nijak zásadně nezměnil, prostě si koupíte mýdlo na své svědomí, které je pak zářivě bílé.
Ve zbytku roku pak dokážeme být sobci naprosto absurdních rozměrů. Za měsíc budou řidiči do chodců zase vztekle najíždět, což ve městě, kde semafor se stal pomalu sprostým slovem, není zase tak zvláštní. Budeme se předbíhat ve frontách, závidět jeden druhému, řvát na mraky v sociálních bublinách. Což o to, kdyby to bylo jen mezi námi dospělými, dalo by se to přežít, ale ony to od nás okoukají děti. Už od malička je učíme, že ohlížet se na ostatní není potřeba, a když někdo nabídne prst, urveme mu celou ruku a ještě na něj budeme křičet, co si to dovoluje, že je naším právem urvat mu ji až v lokti. Mluvím samozřejmě o aktuálním případu bistra Lagom a rok a půl starém případu Marthy's Kitchen, podniku, kde se snažili být milí k dětem. Než jim to sobečtí rodiče rozmazlených dětí znechutili poprvé, a následně hordy internetových hrdinů podruhé.
A přitom nejde o nic jiného než o staré belmondovské: „Všechny tyhle bouchačky jsou přece zbytečný. Stačí slušně požádat.“ Ano, jako bychom si adventní dobrou náladou a vůbec prosincovou ohleduplností vyhrazovali pocit viny, který v nás celý rok pomalu ale jistě narůstá. A já bych si velmi přál, abych takový pocit, jako jsem měl první adventní neděli, měl celý rok, každý den. Abychom si nemuseli kupovat odpustky kvůli svědomí, abychom ho měli čisté i bez nich. Ovšem jsem realista... a tak si to vychutnám ode dneška až do posledního prosince. Respektive do chvíle, kdy začne první pitomec odpalovat u nás na ulici rakety, což odhaduju tak na tři dny před Silvestrem.
Ale do té doby... hezký advent!
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek