Vendula Hradilová, známá jako riggerka Edna, byla výjimečnou osobností, která se zabývala svazovací technikou shibari. Velmi mě zasáhla smutná zpráva, že nedávno zemřela, a publikování rozhovoru, který jsme spolu vedly 18. října, už se tak bohužel nedočkala.
Vendula, kterou svazování fascinovalo jako forma komunikace a umění, dokázala své řemeslo povznést na úroveň, která oslovovala laiky i zkušené komunitní členy. Přesto nikdy nezapomínala na to, co je skutečně důležité – lásku a péči o druhé, včetně těch nejzranitelnějších. Výdělek ze své činnosti věnovala na pomoc opuštěným zvířatům. Sama měla tři psy, dva koně a kočku.
Naše setkání ve mně bude rezonovat ještě dlouho. Tento článek tak není jen příběhem o jejím neobvyklém koníčku, ale také poctou její laskavosti, talentu a hodnotám, které z ní dělaly člověka, na kterého se jen tak nezapomene.
Shibari není úplně typický koníček. Jak ses k němu dostala?
Tyto věci se mi líbily odjakživa. Už na začátku puberty jsem měla určité touhy, které ještě podtrhla sbírka pornografie mého táty, kterou jsem náhodou objevila. Mimo jiné zahrnovala i BDSM a já si myslela, že tyhle věci si může člověk pouze představovat, že není možné je reálně dělat. Potom tragicky zemřela moje máma a já jsem si řekla, že život je příliš krátký na to, abych si nějaké věci odpírala, a začala jsem se o to zajímat víc.
Pamatuješ si na své první setkání s provazy?
Ano, zanedlouho na to jsem jela na první workshop, kde jsem si svazování poprvé vyzkoušela s cizím člověkem. Předem jsem ho upozorňovala, že jsem dominantní a že hrozí, že to bude stát za nic. On byl také dominantní, tak jsme se hezky střídali. Finále workshopu bylo vázání do kozelce – to znamená, že ležíš na břiše a máš kotníky a zápěstí svázané za zády. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Nakonec to ale bylo skvělé. A i když nejsem žádný ezoterik, tak se všechny moje problémy, smrt mámy a jiná trápení v tu chvíli nějak rozpustily. Nechci říkat, že moje duše opustila tělo, ale hrozně se mi vnitřně ulevilo. Když mě tenkrát rozvázali, řekla jsem si, že to chci dělat.
Člověk, který je spoutaný, se na chvíli zbaví svého světského já. Svého těla, zodpovědnosti. A člověk, který ho svazuje, tu zodpovědnost přijímá.
Potom jsem začala chodit na další workshopy a začala jsem se vzdělávat jako rigger. Učila jsem se techniky, které jsou zásadní hlavně kvůli bezpečí. Uzly musí držet, ale zároveň se musí dát snadno rozvázat. Musíš také vědět, jak funguje lidské tělo, abys někomu neublížila.
Odkud se vlastně tahle technika vzala?
Shibari, jak ho známe dnes, se začalo formovat až v 80. letech minulého století, především v kontextu pornografie – tam se právě začaly hledat cesty, jak svazovat bezpečně, aby se modelkám neubližovalo. A to pak vedlo ke vzniku shibari jako umění s důrazem na bezpečnost, estetiku a důvěru.
Nicméně historie svazování má i temnější kapitoly. V období, kdy samurajové zrovna neválčili, si někteří vybíjeli frustraci na svých ženách. Svazovali je, ponižovali a často byli suroví – nebylo to rozhodně nic romantického. Dnes jsme se však posunuli dál a shibari se stalo nástrojem pro umělecké vyjádření a partnerské propojení, které staví na vzájemné důvěře a respektu.
Vedle shibari se uvádí i termín kinbaku. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Skoro žádný. Spousta riggerů se mezi sebou dohaduje, který výraz je starší a který co znamená. Shibari znamená japonsky „svázat“, ale není to specificky zaměřeno jen na člověka, ale například i na květiny či věci. Kinbaku má spíš erotický podtext a bavíme se v tom případě o lidech.
Jak se na shibari díváš? Je to pro tebe forma umění?
Ano, může to být umění ve smyslu, že to lidé dělají pro fotografii či nějaké vystoupení. Někdo ho zase provádí z meditačních důvodů. Co si ale budeme povídat, kinbaku, nebo shibari jako takové se orientují spíše na erotiku a intimitu. A také to vypadá pěkně. Já sama mám hrozně ráda pohled na svázané nahé tělo, ale i to oblečené. Provaz krásně podtrhne křivky a zvýrazní tvary.
Miluju, když můžu být dominantní a polohovat lidi do konkrétních pozic. A když ti lidé trošku trpí. Líbí se mi to balancování na hraně, a že mi druzí věří. Taky mě samozřejmě těší pozitivní feedbacky.
Jakou roli hraje v shibari důvěra?
Já nejradši vážu lidi, které dobře znám. Ženy častěji než muže, protože jsem na holky. Mám s nimi takzvaný „provazový vztah“. Cizí lidi vážu méně často, je to pro mě hodně emocionálně náročné. Když už se to ale děje, nejdříve si spolu dáme kafe, hodinu dvě si povídáme, abychom se na sebe naladili. Potom hodinu svazujeme a pak si zase povídáme o tom, jak se nám to líbilo, jak jsme to prožívali. Právě díky tomu, že s těmi lidmi strávím nějaký čas i před vázáním jako takovým, se na ně dokážu napojit a bývá to přínosné i pro mě.
Co hledají lidé, kteří se na tebe obrací? V co doufají?
Jak už jsem říkala, pro někoho je to forma meditace, pro jiného terapie, čemuž se ale trochu vyhýbám. Nechci lidem slibovat, že se díky shibari něco vyřeší. Nejlepší je, když si v provazech chtějí jen odpočinout a nechat se opečovávat. Člověk, který je spoutaný, se na chvíli zbaví svého světského já. Svého těla, zodpovědnosti. A člověk, který ho svazuje, tu zodpovědnost přijímá. Když někoho vážu, jsem zodpovědná za to, jestli se cítí komfortně, nebo naopak. Dokážu ovlivnit třeba i to, jak dýchá, protože provazem se dá významně omezit kapacita plic. Klient se pak může ponořit sám do sebe, do své duše, protože nechá vše ostatní na někom jiném. Prostě si vydechneš. No a někteří lidi hledají zážitek. Chtějí zjistit, jestli jim to něco dá, nebo nedá. Těch důvodů je strašně moc.
Jací lidé to většinou jsou?
Nedá se to generalizovat. Ta paleta je velmi pestrá, od úspěšných politiků přes maminky v domácnosti. Často to jsou lidé, do kterých by to nikdo neřekl. Mediálně známé osobnosti apod.
Zvou si tě třeba i na soukromé akce, třeba na firemní večírky?
Ano, zvou.
A jak se tam cítíš?
V pohodě. Tam jsou většinou lidi, kteří shibari vůbec neznají, a jsou z toho úplně perplex. Potom za tebou chodí a dávají ti spoustu otázek. Chtějí si s tebou o tom popovídat. A pro upřesnění, na těchto akcích se vážou hlavně oblečené ženy.
Občas musím muže upozornit na to, že nenabízím erotické služby. Jejich intimních partií se nedotýkám. A já sama jsem vždy oblečená.
Jaké máš benefity z toho, že někoho svazuješ?
Stres hlavně (smích). Ale když už jsem na pódiu, tak je to super. Vždycky před vystoupením nadávám, že to je naposledy. Člověk ale za chvíli zapomene, že tam jsou lidi, a soustředí se na toho, s kým tam je. Za chvíli se uklidním a jsem v pohodě. Také se mi líbí, že můžu rozhodovat o tom, co se děje. Miluju, když můžu být dominantní a polohovat lidi do konkrétních pozic. A když ti lidé trošku trpí. Líbí se mi to balancování na hraně, a že mi druzí věří. Taky mě samozřejmě těší pozitivní feedbacky, že se to lidem líbilo anebo že jim nějaký můj worskhop, které také dělám, pomohl i v partnerství.
Dá se tím dobře uživit?
Já to nedělám pro peníze. Živí mě jiné věci. Mám na starosti jeden sexshop, potom se starám o recepci v tetovacím studiu. Když bych provazy dělala pro peníze, tak mě to přestane brzo bavit. Výdělky z komerčních akcí věnuju na zvířata.
Existují techniky, které preferuješ?
U mě platí, že čím míň provazů, tím víc srandy. Když vážeš něco hodně strukturovaně a používáš hodně provazů, tak se snadno stane, že zapomeneš na toho člověka. Soustředíš se spíš na uzly. Mě jde ale o lidi, proto miluju minimalismus. Trošku více to teda bolí, což mi vůbec nevadí, protože jsem sadista. A mé protějšky mají rády bolest, takže v tom si jdeme naproti.
Shibari hodně sbližuje. Když to má být dobrý, tak nemůžeš nic hrát. Odhalíš tomu člověku svoje nitro a on udělá to stejné pro tebe. Oba jste zranitelní a respektujete se.
Jak přistupuješ k tomu, když má člověk během vázání nějaké psychické či fyzické projevy?
Když přijde někdo cizí, tak si dopředu ujasníme, co se může stát, aby byl připravený. Zároveň jsem neustále ve střehu, abych vnímala, že ten člověk se už třeba necítí komfortně. S cizími lidmi se tak nic nestandardního neděje.
Když už se ale známe, je to jiné. Nedávno jsem vázala svoji kamarádku, která zrovna řešila nějaké problémy, a potřebovala si to trochu prožít. Chtěla, abych ji u vázání zbila bičem. Odpověděla jsem, že není problém, že jsem tady pro ni. Začala jsem ji zlehka plácat, potom jsem přitlačila a ona začala hrozně plakat. Zeptala jsem se jí, jestli to chce utnout, a ona že ne, že chce pokračovat. Prostě tímto stylem ze sebe chtěla dostat emoce. Potřebovala nějak otevřít takzvaná stavidla. Ale hodně mě to překvapilo.
A co fyzické projevy?
S ženami je to jednoduché, fajn a příjemné. Pánové mají občas erekci, což mě nijak neuráží. Když se to stane, tak to ignoruju a nijak nekomentuju.
Občas také musím muže upozornit na to, že nenabízím erotické služby. Jejich intimních partií se nedotýkám. A já sama jsem vždy oblečená.
A oni čekají, že se jich budeš dotýkat?
Někdy ano. A na to jim říkám – jsem tvoje domina, ne tvoje prostitutka. Nečekej žádný happy end. Tohle není masáž se šťastným koncem. Někteří jsou z toho řekněme otrávení.
A holky mají orgasmus?
Ne. Holky to mají složitější. U nich se samotným provazem orgasmus nenavodí.
Proč je podle tebe dnes shibari tak populární?
Shibari hodně sbližuje. Dneska je spousta vztahů virtuálních, píšete si na Whatsappu apod., ale když se s někým vážeš, tak jsi tady a teď a nic jiného neexistuje. Když to má být dobrý, tak nemůžeš nic hrát a odhalíš tomu člověku svoje nitro a on udělá to stejné pro tebe. Oba jste zranitelní a respektujete se.
Jak vnímáš dnešní vztahy?
Jsme dneska takoví neúplní. Internet je super, ale v mnohém nám uškodil. Já jsem ročník 85 a svoje první lásky jsme zažila offline na hřišti za barákem. Lítali jsme venku, chodili jsme na rybník chytat žáby. Vztahy jsou teď takové sterilnější. A proto je svazování tak super. Nejde ho dělat distančně. Žádná virtuální realita ti takový zážitek nepřinese. Lidi to vrací na zem a do přítomnosti druhého.
Reklama
foto: Se svolením Venduly Hradilové, zdroj: Autorský článek