Vojtěch Domlátil se přidal ke svědkům Jehovovým, když mu bylo deset let. Tehdy totiž setkání tohoto společenství začala navštěvovat jeho matka. „Spolu s ní, bratrem a sestrou jsme chodili na jejich shromáždění, studovali jejich publikace, a když mi bylo čerstvě patnáct, nechal jsem se pokřtít. Otec byl proti, zůstal ateistou, bratr se také k víře nedal,“ popisuje Vojtěch, který se ale nakonec rozhodl společenství opustit. Co prožíval a jaké to mělo následky? O tom mimo jiné spolu s Ivanem Sobičkou napsal román Jehovista.
Když se polovina rodiny přidá k víře a druhá je zásadně proti, nevznikají pak doma problémy?
To byla samozřejmě složitá situace, která téměř vyústila k rozvodu mých rodičů. A to především proto, že nás matka přes otcův zákaz brala na shromáždění svědků tajně. Nicméně nakonec jsme jako rodina zůstali pohromadě.
Vás tato komunita oslovila natolik, že jste se na dlouhá léta stal její součástí. Co to pro mladého člověka znamená? Jak vás to ovlivnilo?
Svědci Jehovovi jsou silná komunita s velmi intenzivním společenským životem. V době, kdy jsem odcházel, se svědkové po celém světě scházeli na třech sborových shromážděních za týden, dvou dvouhodinových a jednom hodinovém v menších skupinkách.
K tomu chodíte, pokud možno, alespoň jednou týdně ve dvojicích do „služby“, tedy oslovujete lidi ve vašem okolí s nabídkou literatury či studia. Dále by každá rodina měla mít ještě své „rodinné“ studium.
Krom toho všeho se pořádají různá „společenství“, tedy neformální setkávání členů, mnoho svědků navštěvuje starší souvěrce a pomáhají jim... Takže společného života a podpory je zde velmi mnoho. Krom toho by si každý člen měl studovat Bibli, nové časopisy a publikace, připravovat se na shromáždění… Je zřejmě jasné, že takový společensko-studijní program vyplní většinu večerů v pracovních dnech i velkou část víkendu, takže téměř veškerý čas.
Nejprve máte pocit, že některé argumenty v časopisech svědků nejsou předloženy úplně přesvědčivě, ale věříte, že je to jen nedostatkem prostoru vzhledem k délce článku a že plné vysvětlení se nachází v obsáhlejších publikacích. Jenže pak probádáte všechny příslušné knihy a zjistíte, že i tam dotyčná argumentace plave na vodě.
Co vás vedlo k odchodu? Asi to není rozhodnutí ze dne na den...
Je to tak. Vedly mě k tomu pochybnosti o víře. Přestal jsem věřit předkládaným argumentům. Celý proces trval několik let, řekl bych téměř osm. Nejprve máte pocit, že některé argumenty v časopisech svědků nejsou předloženy úplně přesvědčivě, ale věříte, že je to jen nedostatkem prostoru vzhledem k délce článku a že plné vysvětlení se nachází v obsáhlejších publikacích.
Jenže pak probádáte všechny příslušné knihy a zjistíte, že i tam dotyčná argumentace plave na vodě. Uzavřete si to tedy s tím, že v této věci nemáte k dispozici pádný argument, nicméně celku věříte dál, přeci jen máte těch opor víc. Když vám ale postupně padne další a další argumentace, tak už to s vámi zahýbe.
Co konkrétně vám v učení svědků nedávalo smysl? Můžete uvést nějaké příklady?
Především důkazy pro to, že Bible je slovo od slova "nadiktována" Bohem v tom rozsahu, v jakém je v dnešní době nejčastěji prezentována. A že se to týká výhradně Bible oproti jiným náboženským knihám. Dále argumentace pro nepřijímání krevní transfuze. Nebo pro výpočet roku 1914, kdy měl na nebi začít vládnout Ježíš Kristus a na základě čehož by pak mělo být i vedení svědků výhradní Bohem schválenou a vedenou organizací, neboli jediným "věrným a rozvážným otrokem" (ostatní církve by naopak měly být pod mocí Satana a označeny jako "Velká nevěstka"). Také třeba argumentace, proč slavení narozenin je nepřijatelné a mnoho podobných dalších pravidel.
Jaký tyto pochybnosti měly dopad na váš život v komunitě?
Po krůčkách se začínáte cítit jako cizinec, jelikož jste v prostředí, jehož víře už moc nevěříte, o svých pochybnostech byste neměli mluvit a lidé kolem vás tomu všemu pevně věří, nebo se alespoň tak tváří.
Pak nastává další fáze, kdy si říkáte, že jste museli někde udělat chybu. Ptáte se, jak je možné, že ostatní takové problémy nemají. Přijmete i názor, že to je opravdu asi Satan, kdo zasel do vaší mysli pochybnosti, že jste „duchovně nemocní “a méněcenní. Tak rádi byste tu víru měli zpět, závidíte ostatním, jelikož si už začínáte uvědomovat, jak obrovskou ztrátu to znamená – že jste byli „vyhnáni z ráje“. Zuby nehty se snažíte přelézt zídku do ráje zpět – ale ono to nejde. Leda skrze úplné sebepopření.
Svědkové se nezdraví a nestýkají s tím, kdo byl vyloučen. Prakticky to znamená kompletní ztrátu všech dosavadních vztahů včetně těch rodinných a nutnost budovat si od základu nové.
Poslední fází by mohlo být přiznání si toho, že máte jinou víru. A i přesto budete volit, jestli odejít, či raději nějakým způsobem alespoň oficiálně zůstat.
Proč?
Exkomunikace pokřtěného svědka Jehovova totiž často patří k poměrně traumatizujícím zážitkům. Byť fakticky může být celý proces velmi jednoduchý – jednomu ze starších ve svém sboru předáte dopis, ve kterém uvedete, že si již nepřejete být členem. A zhruba o týden později se vaše žádost stane skutečností – na sborovém shromáždění se oznámí, že již nejste svědkem Jehovovým.
V psychickém ohledu jde naopak o bolestivý a často dlouhodobý proces. Bolestivý jak před rozhodnutím odejít, tak i po něm. A to díky pravidlu, na základě kterého se svědkové nezdraví a nestýkají s tím, kdo byl vyloučen. Tento pokyn se vztahuje na ty, kteří se rozhodli odejít sami, i na ty, kteří byli vyloučeni za nějaký „hřích“.
Prakticky to znamená kompletní ztrátu všech dosavadních vztahů včetně těch rodinných a nutnost budovat si od základu nové. V tak extrémních podmínkách si člověk samozřejmě velmi dobře rozmyslí, jestli tento krok skutečně udělá, zda je jeho situace natolik vážná. Jistě ho od toho bude zrazovat i jeho okolí a doporučovat mu, aby se „duchovně uzdravil“.
Rozhodnutí odejít navíc nepříjemně zasáhne nejen odcházejícího, ale i jeho blízké, kteří v komunitě zůstanou. Člověk na takovou volbu často zůstává téměř zcela sám, jelikož s pochybnostmi o víře se správně nemá nikomu ve sboru svěřovat – měl by si nechat „pomoci“ jen od starších. A „světská“ psychologie je silně nedoporučovaná.
Za jaké „hříchy" vás Svědci Jehovovi mohou například vyloučit?
Například za jakýkoli mimomanželský pohlavní styk, za kouření či užívání drog, opilství, krádeže a horší kriminální činy (násilí), ale i za návštěvy bohoslužeb jiné církve, šíření pochybností o naukách a pravidlech předkládaných vedením, komunikaci s vyloučenými členy, vojenskou službu, politickou aktivitu (i jen účast ve volbách do politických funkcí je zakázaná) apod.
Kolik vám bylo při odchodu let?
Já jsem odešel před šestnácti lety. Ve skutečnosti jsem odcházel nadvakrát – poprvé to bylo ve sboru v Mariánských Lázních, kam jsem se přestěhoval z rodné Prahy, abych tam pomáhal a mohl tak „lépe zažít Boha“. V té době jsme o víře debatovali i se dvěma kamarády, kteří se obdobně přestěhovali do Aše. Víra se mi tam definitivně rozpadla. Přesto jsem tenkrát svůj „odpadací dopis“ vzal zpět – naštěstí! Přestěhoval se nejdřív zpět do Prahy, nastoupil na umprumku, takže kolem mě už byli alespoň nějací noví lidé, a až pak, ve svých třiceti letech, jsem dopis podal znovu, definitivně.
Po odchodu od svědků se člověk musí vyrovnávat s mnoha věcmi – například s pocity úplného „mimoňovství“ v nové společnosti, osamělostí, neuspokojeným mesiášským syndromem, neuspokojitelnou touhou nalézt stejně silnou komunitu, absencí nabitého rozvrhu, přesných pokynů jak žít, neustálého „povzbuzování“ či nedostatkem sexuálních zkušeností.
Jaké byly reakce okolí?
Táta s bráchou jásali, máma se sestrou nade mnou truchlily. Svědkové se se mnou samozřejmě přestali stýkat. A jiné blízké okolí ještě moc nebylo. Měl jsem přátele jen tam. A novým „světským“ lidem kolem mě jsem to moc neříkal, vlastně jsem se za svou minulost styděl.
Jak jste se sžíval s novým životem?
Nastalo bizarní období, kdy jsem se například učil chodit do hospod, poprvé se pokoušel navázat vztah s dívkou – zkrátka se učil jak žít v onom „Satanově světě“. Mnohokrát jsem měl pocit, že jsem mimo.
Po odchodu od svědků se člověk prostě musí vyrovnávat s mnoha věcmi – například s pocity úplného „mimoňovství“ v nové společnosti, osamělostí, neuspokojeným mesiášským syndromem, neuspokojitelnou touhou nalézt stejně silnou komunitu, absencí nabitého rozvrhu, přesných pokynů jak žít, neustálého „povzbuzování“ či nedostatkem sexuálních zkušeností. Vlastně jsem si dokonce nesl pocit, že jsem to byl já, kdo ty ostatní hodné lidi opustil. Několik let se mi zdávalo o tom, jak stojím zase v sále před začátkem shromáždění, mám mít proslov, ptám se ostatních, jestli to nevadí, když jsem vyloučený. A oni mi k mému dojetí potvrzují, že ne.
Jaké největší mýty o této komunitě panují?
Dle mé nemalé zkušenosti mohu říct, že je to aktivní křesťanská skupina se spoustou laskavých a obětavých lidí, která je přísně centrálně vedena, co se týče víry a komunitních pravidel. A právě některá tato pravidla jsou dle mého názoru vyloženě nezdravá. Jinak není nutné tuto skupinu démonizovat. Nesetkal jsem se s žádnou skrytou tajnou naukou či žádnými nebezpečnými kriminálními praktikami. Oproti jiným komunitám jde o velmi transparentní skupinu. Největší mýty? Asi to, že vedoucí představitelé cíleně a podle manipulují druhými ve svůj prospěch. Nebo že každý musí dávat desátky, či dokonce odevzdat svůj majetek…
Zmínil jste nezdravá pravidla. Můžete o tom říct víc? A uvést nějaké příklady?
Nezdravými pravidly myslím především zákaz komunikace s exkomunikovanými členy, ale samozřejmě se to týká i zákazu přijímání transfuze. Ale dalo by se to říci obecně o tlaku na poslušnost všech pravidel předkládaných vedením svědků včetně toho, čemu by člověk měl a neměl věřit.
Takže když se ohlédnete zpátky, zřejmě vám život v komunitě přinesl i pozitivní aspekty?
Ano, tato cesta mi předala mnoho křesťanských hodnot včetně laskavosti, pracovitosti, skromnosti a spirituality. Poznal jsem spoustu lidí. I díky oné „kazatelské službě“ jsem se dostal do mnoha domovů a poslouchal, jak lidé žijí a uvažují.
Kdy a z čeho jste měl největší strach?
Strach jsem měl kdysi z vyloučených, že je potkám. Démonizoval jsem si je, jak jsem byl k tomu veden. Pak jsem se paradoxně po vyloučení bál je vyhledávat, jelikož jsem věděl, v jaké šílené situaci bývají, a nechtěl jsem být zahlcen jejich psychickými stavy. Dnes některým z nich naopak pomáhám.
Ano, dnes pracujete jako arteterapeut. Pracujete právě s lidmi, kteří zažili podobnou zkušenost?
Ano. Právě dokončuji poslední ročník pětiletého eko-arteterapeutického výcviku. Jde o spojení arteterapie a přírody. Klient v živém a zdravém prostředí přírody nalézá prvky, které s ním rezonují, což je často spojeno i s poměrně silnými zážitky. Pak proces zaznamená výtvarnými prostředky.
Tato cesta mi předala mnoho křesťanských hodnot včetně laskavosti, pracovitosti, skromnosti a spirituality. Poznal jsem spoustu lidí. I díky oné „kazatelské službě“ jsem se dostal do mnoha domovů a poslouchal, jak lidé žijí a uvažují.
V tomto posledním ročníku výcviku jsme dostali za úkol vytvořit tematickou terapeutickou skupinu a začít praktikovat – pod supervizí lektorů výcviku. A mě napadla právě problematika „odpadání“ z komunity – svůj program jsem pojmenoval „Cesta odpadlíka“. Zjistil jsem, že takový program je ojedinělý, že se podpoře lidí s náboženským traumatem nebo těm, kteří potřebují podpořit v tak těžkém přerodu, mnoho terapeutů takto přímo tematicky nevěnuje. Naplnily se mi dvě skupinky o pěti lidech, s každou máme za sebou již několik setkání.
Lze se s tím zcela vypořádat?
Je otázkou, co to znamená „zcela“. Určitě je možné projít obdobím ztráty víry hůře či lépe. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk bude v průběhu let odhalovat, že se ho stále drží některé pevně zakořeněné návyky, předsudky a přesvědčení, ale možná i nějaká traumata, která bude mít s minulostí a procesem odcházení spojená. Ale upřímně – každý zažil něco, s čím se dlouhodobě vyrovnává...
Vy jste o tom napsal knihu. Tedy se svým kamarádem. A vyšla pod pseudonymem. Byla to jistá forma terapie?
Původně ne, chtěli jsme jen se spoluautorem Ivanem Sobičkou napsat naši nejsilnější životní zkušenost, která by mohla být pro mnoho lidí podnětná. Ale díky sedmi letům psaní jsme si samozřejmě podrobně znovu prošli mnoha tématy.
Jak žijete dnes a co bude dál?
Určitě by se dalo říct, že oproti takovému životnímu zlomu dnes žiji poměrně šťastný a poklidný, a asi by se dalo říci, že i úspěšný život. Jsem výtvarník, vytvořil jsem několik zahraničně úspěšných animovaných filmů, pracuji na univerzitě jako vedoucí ateliéru i katedry, s manželkou máme skvělého tříletého syna. Do toho studuji to, co mě baví, tedy eko-arteterapii, a ještě jsem ji nyní začal praktikovat, což mě aktuálně naplňuje obrovskou radostí a dobrodružstvím... A co bude dál? To nevím a vlastně ani nepotřebuji vědět...
Reklama
foto: Se svolením Vojtěcha Domlátila, zdroj: Autorský článek