Rodiče máme prostě rádi, přestože vztahy v rodině nemusí být vždy ideální. V některých případech, kterých je naštěstí výrazná menšina, se rodiče a jejich děti natolik vzdálí - názorově, doslovně, ale především citově, že jsou veškeré vztahy mezi nimi zpřetrhány. Rodiče, shromažďující celý život majetek pro sebe a poté logicky i pro své potomky, pak uznají za vhodné, že jejich děti si dědictví, které je výsledkem celoživotní dřiny rodičů, nezaslouží.
A naopak některé děti jsou si vědomy toho, že když propadly nejrůznějším závislostem, nebo se s rodiči či jejich novými partnery dlouhodobě a hluboce neshodnou, hrozí jim vydědění. Ale ono někoho vydědit není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Co vlastně znamená někoho „vydědit“?
Vydědění znamená ztrátu zákonného práva na dědictví. Vydědit jde přitom pouze děti, potažmo vnoučata, ale nejde vydědit manžela či manželku či jiné příbuzné, kteří mají na dědictví zákonný nárok. Zatímco běžně má dítě právo na tzv. povinný podíl z pozůstalosti rodiče, vydědění toto právo zcela ruší. Aby však k tomu došlo, musí být splněny zákonem stanovené důvody. V České republice jsou tyto důvody uvedeny v Novém občanském zákoníku a zahrnují například situace, kdy potomek o rodiče nejevil zájem, choval se k němu neuctivě nebo vedl nezřízený život. Ale k tomu se dostaneme.
Přestože může na první pohled vydědění působit jako osobní rozhodnutí rodiče, zákony jasně stanovují, že vydědit zákonného dědice, tedy ve valné většině potomka, nelze jen tak. Musí být prokázány konkrétní důvody a jejich platnost může být zpochybněna u soudu.
Černá ovce rodiny
Obecně je ale vydědění jedním z nejsilnějších aktů, jakým může rodič projevit své pocity vůči dítěti. Ovšem zatímco emocionálně je to často bolestivá zkušenost, právně jde o složitý proces. Jak složité je někoho vydědit? A jaké jsou příběhy těch, kteří museli své právo na dědictví obhajovat před soudem?
Reklama
Jitka K. (51 let) má dva sourozence. Sestru a bratra, který byl vždy černou ovcí rodiny. A skutečně byl. Nedávno totiž zemřel. Jitka tak byla vyrozuměna jako jediný uvedený žijící příbuzný. Rodiče se totiž od Martina distancovali už dávno. Pil, jeho minulost byla plná finančních podvodů i daňových úniků. Byl skutečně problémový. Nikdo ale nečekal, že zemře takto relativně mladý. Majetek po něm nezůstal veškerý žádný, jen dluhy, které jsou ale také součástí „dědictví“. „Když brácha nedávno umřel, vzalo mě to i přesto, že jsme se v posledních letech vůbec nestýkali. Věděla jsem, že jsou s ním jen problémy a nechtěla jsem s ním mít nic společného. Jeho smrt mě ale zasáhla, to je jasné. Ale co mě zasáhlo ještě víc, byla naprostá apatie mojí matky. Pláč jsem od ní nečekala, i když nad psem nebo jiným domácím mazlíčkem by jistě slzu uronila. Nechápala jsem, jak může s takovým klidem přijmout smrt vlastního syna. Dokonce na jeho adresu pronesla i dost nevybíravá slova. Už před lety ho chtěla vydědit, ale zjistila, že to není tak jednoduché. On se jí totiž Martin ozýval. Matka mu nikdy nezvedla telefon, ale on se opravdu snažil. Nic od ní nechtěl, jen mluvit s mámou. Po jeho smrti jsme se ihned zřekli veškerého dědictví, aniž bychom věděli, jaké je. Ale počítám, že to byly jen dluhy,“ uvedla pro Flowee Jitka. A my jsme začali pátrat, jak snadno nebo těžko lze někoho skutečně vydědit.
Čtyři důvody, kdy je možné někoho vydědit
„Vydědit je možné své dítě, a nedědí-li dítě, pak jeho potomka. Oba občanský zákoník označuje za nepominutelné dědice. Nepominutelného dědice není ale možné vydědit jen tak, pokud si to zůstavitel přeje. Musí být splněny poměrně přísné důvody. Prvním důvodem je, pokud potomek neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi,“ říká pro Flowee advokát Robert Falbr z Advokátní kanceláře Falbr. A pokračuje: „Druhým, pokud potomek o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Třetím, pokud byl potomek odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, a čtvrtým důvodem, pokud potomek vede trvale nezřízený život. Je také možné vydědit nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit. To platí tehdy, pokud se potomek dopustí úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, nebo tehdy, pokud se nepominutelný dědic dopustí zavrženíhodného činu proti zůstavitelově závěti (například její zfalšování nebo zatajení). Konečně je možné vydědit i potomka, který je natolik zadlužený, nebo si počíná tak marnotratně, že hrozí, že by se pro jeho potomky nezachoval povinný díl.“
Důvody jsou, ale praxe je o dost složitější
Z laického pohledu jsou tyto důvody diskutabilní, protože každý si pod pojmy „pomoc v nouzi“ či „opravdový zájem“ představíme nejspíš něco jiného. Onen nezájem je pak situace, kdy potomek svého rodiče nenavštěvuje, ale ani mu netelefonuje k Vánocům nebo narozeninám…
Když nepominutelný dědic s vyděděním nesouhlasí, řeší se jeho obrana nejčastěji v rámci dědického řízení po úmrtí zůstavitele. V něm nepominutelný dědic uplatní důvody neplatnosti vydědění a požádá, aby mu byl vyplacen tzv. povinný díl.
Jak vidno, důvodů k vydědění je ale celá řada. Podmínky jsou obecně formulovány a zejména díky soudní praxi známe, v jakých konkrétních případech můžeme ten který výpovědní důvod aplikovat. Jak uvádí Robert Falbr z praxe, často se děje, že ačkoli by si to zůstavitel pořizující závěť mnohdy sebevíce přál, jím uváděný důvod ve skutečnosti často pro vydědění nepostačuje. „Nejčastěji se setkávám s důvodem, že potomek o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem. Jen málokdy je ovšem intenzita ,nezájmu‘ potomka o zůstavitele taková, aby soudy takový výpovědní důvod akceptovaly. Doporučuji tedy při pořízení závěti a prohlášení o vydědění (může být zahrnuto do jedné listiny) konzultovat postup s notářem nebo advokátem specializujícím se na dědické právo,“ pokračuje Robert Falbr.
Sestra mazlíček, syn „zloduch“
Martin Novotný (45 let) pochází z rodiny, kde byl také vždy vnímán jako „černá ovce“, ale jeho mladší sestra Kateřina byla rodiči oblíbená. Martinovi máma s tátou nikdy neodpustili, že se rozhodl jít jinou cestou, než si představovali. „Měl jsem jiné zájmy, nechtěl jsem převzít rodinnou firmu a místo toho jsem odjel do zahraničí,“ vzpomíná Martin, který pak po otcově smrti zjistil, že byl v závěti zcela vyděděn. „Stálo tam, že jsem nejevil zájem o rodinu, což podle mě nebyla pravda. Psal jsem jim, volal, ale asi to nestačilo, nechtěli se mnou často ani mluvit,“ říká. Martin se rozhodl závěť napadnout u soudu. Po měsících dokazování a výslechů svědků soud rozhodl, že vydědění bylo neoprávněné, a Martin nakonec získal svůj zákonný podíl. „Se sestrou jsem bohužel asi nadobro skončil, odmítla se mnou mluvit a zuřila, že všechno nespadne do klína jí. Přitom i já jsem dítě mých rodičů. Nechápu to a mrzí mě to, ale nemohl jsem jednat jinak. A fakt je, že soud se táhl strašně dlouho. Musel jsem předložit desítky důkazů, například e-maily, výpisy hovorů z mého anglického čísla a fotografie, abych ukázal, že jsem měl zájem s našimi komunikovat. Pak mi soud sice přiznal povinný podíl, ale musím se smířit s tím, že vztahy v rodině zůstanou nenapravitelně poškozené.“
Nedostanete všechno
Z praxe podle odborníka tedy vyplývá, že když nepominutelný dědic s vyděděním nesouhlasí, řeší se jeho obrana nejčastěji v rámci dědického řízení po úmrtí zůstavitele. V něm nepominutelný dědic uplatní důvody neplatnosti vydědění a požádá, aby mu byl vyplacen tzv. povinný díl. Co to je?
„U zletilých nepominutelných dědiců je to čtvrtina toho, co by jim jinak z dědictví náleželo podle zákona. U nezletilých dětí je to více, neboť ti mají nárok na tři čtvrtiny jejich zákonného dědického podílu. Takový nepominutelný dědic má tedy nakonec vůči ostatním dědicům právo na výplatu částky ve výši, jež odpovídá hodnotě povinného dílu. Nezískává žádný podíl na dědictví,“ vysvětluje Robert Falbr.
A proč je to tak složité?
Jak je vidět, zákon tedy vydědění rozhodně neusnadňuje, což je z pohledu nás dětí kvitováno s povděkem, ale naši rodiče a příbuzní mohou vidět situaci jinak.
Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného, ledaže zůstavitel projevil jinou vůli.
To dokazuje i případ osmasedmdesátiletého pana Karla Křivého. „Mám jediného syna a neviděl jsem ho 40 let. Měl dost těžkou pubertu, pak se oženil a už mi neukázal ani moje vnoučata. Byl jsem úplně sám, žena umřela už strašně dávno. Naštěstí jsem si ale našel už před dvaceti lety přítelkyni, která měla své dvě děti. Ti se všichni stali mou novou rodinou. Nevidím jediný důvod, proč bych měl jednou cokoli odkázat mému synovi, který se o mě vůbec nezajímá. Chci, aby to, co po mě zůstane, dostaly děti mé partnerky, které se ke mně celou dobu chovaly lépe než můj syn. Samozřejmě jsem to uvedl v závěti a snažím se to právně vše zajistit. Spor se táhne, ale se synem nejsme v kontaktu, takže předpokládám, že ani nic chtít nebude.“
Jak ale uvádí v článku prezident notářské komory ČR Radim Neubauer, „zůstavitelé nejčastěji chtějí vydědit potomky, kteří o ně nejeví skutečný zájem. Cítí se tak poškozeni a za to jim chtějí odepřít majetek, který by jim jinak po jejich smrti náležel.“ Podle něj mají zájem o sepsání prohlášení většinou lidé středního věku či senioři, již mají dospívající nebo dospělé děti. Zdůrazňuje ale i to, že leckdy si senioři už nepamatují, že sami svého syna vyhodili z domu, nebo s ním zpřetrhali vazby.
Proč není vydědění tak snadné?
Vydědění je tedy v českém právním systému chráněno tak, aby nemohlo být zneužíváno. Onen zmíněný povinný podíl, který náleží nepominutelným dědicům, zajišťuje, že děti nemohou být bez vážného důvodu zcela vyloučeny z dědictví. Soudy navíc z praxe většinou skutečně stojí na straně „dětí“, pokud nejsou důvody vydědění jasně prokazatelné. Zákon má za cíl chránit nepominutelné dědice před nespravedlivým vyloučením z dědictví. Vydědění proto musí být velmi dobře zdůvodněno a doloženo.
Na druhou stranu vydědění pak často odhaluje hluboké rodinné konflikty, které jsou často mementem uvnitř rodiny. Mnoho lidí má tendenci dědictví vnímat jako způsob odměny nebo trestu za chování svých dětí. Ale je neméně důležité, aby rodiče své rozhodnutí pečlivě zvážili, protože takové kroky mohou mít dlouhodobé negativní dopady na rodinné vztahy. Navíc nelze dítě vydědit ani tehdy, když rodič sám o dítě neprojevoval zájem, jako je tomu v případě Jany.
Vyjde to tak z poloviny
A jaká je u nás úspěšnost vydědění? I když jsme uvedli všechny příklady toho, že vydědit potomka není tak snadné, podle Radima Neubauera je úspěšnost vydědění u nás zhruba poloviční. „Zhruba půl na půl. Je třeba si uvědomit, že často jde o důkazně velmi složité případy. Stěžejní je, že zpravidla nevratně poškozují rodinné vztahy a často jsou založena více na subjektivních důvodech než na důvodech předpokládaných zákonem,“ říká Neubauer.
Pokud byste tedy jako rodič chtěli svého potomka vydědit, připravte se na poměrně složitou rošádu právních tahanic. A taky mějte na paměti, že se tak dotknete i svého vnuka nebo vnučky. Pokud o to nestojíte, měli byste to uvést v právním dokumentu. V § 1646 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., Nového občanského zákoníku totiž stojí: „Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného, ledaže zůstavitel projevil jinou vůli. Nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického.“
A opravdu byste chtěli vydědit i svá vnoučata? Jak velkou roli hraje v rozhodnutí, které všechny poškodí, ego, a to na jedné či druhé straně? Vydědění totiž není jen právní akt, ale také symbolické odmítnutí, které může mít devastující dopad na psychiku všech.
Reklama
foto: Freepik, zdroj: Autorský článek