Pavlína Čížková: Vesmírná komedie

Pamatoval si, když byl jeho věk ještě jednociferný a pročítal staré novinové články. Už tehdy byl kvůli digitalizaci fyzický tisk raritou, a tak mohl vděčit svým prarodičům, že si pár významných článků a titulních stran schovávali na půdě v jejich starém domě v Nazarethu. Krabice, ve které ty poklady minulosti uchovávali, nevoněla jinak než archiv starých knih, a i tak prášila.

Kromě tiskovin tam byly i staré fotky. Zobrazovaly dobu před plynulou, byť velmi výraznou modernizací, během které se blízkovýchodní konzervativci zuby nehty drželi svých tradičních a kulturních hodnot, protože tušili, že by esence jejich státu v evropských ani dále západních normách neměla šanci obstát. Jenže globální krize spolkla celý svět a celý svět posunula do jiných rozměrů. Proto si Patrik nepamatoval tu oduševnělou blízkovýchodní architekturu z fotografií, ale spíš holografické bohoslužby jakožto poslední výkřiky zoufalého boje o přežití různých náboženství, bezdomovce uvězněné v deliriích ze syntetických drog, kteří věřili, že jsou mesiáši příslušných metafyzických pánů světa, bordely, casina, extrémní chudobu, extrémní bohatství, a když padla noc, tak spousty barevných neonových světel špikujících ulice i atmosféru. Jako by lidé úmyslně zanevírali na LED lampy, jen aby ukázali, že znečištění planety nestačí, a potřebovali svou nadvládu projektovat i směrem ke hvězdám.

Měl svou zemi rád, ale i když po jejím území den co den chodil, nepřišlo mu, že je opravdu tam. Už na ní nebylo nic specifického. Dala se srovnat s jakýmkoliv jiným moderním zákoutím světa, aniž by nezávislý pozorovatel poznal na první dobrou rozdíl.

Vjemů na malého Patrika bylo jednoduše až příliš, a on měl od útlých let pocit, že je na planetě Zemi asi omylem. Proto se tak rád vracel ke starým tiskovinám. Přinášely mu klid a dojem útočiště. Mezi těmi záznamy starých časů pak nacházel černá písmena tištěná na zažloutlých potrhaných papírech. Jedna taková tiskovina mu utkvěla v hlavě. Přesné datum vydání bylo vlivem času rozmazané, alespoň rok však zůstal.

2005.

Průlet sondy Cassini odhalil dosud nevídané detaily povrchu měsíce Enceladu: údaje dále naznačují tektonickou aktivitu tělesa.

Bylo mu teprve osm, takže sotva věděl, co je sonda Cassini nebo v čem spočívá onen jev zvaný tektonická aktivita. Ale objevy starých periodik, především těch vědeckých, zapříčinily, že i předtím, než stihnul nabýt dospělého rozumu, využil doby umožňující dostupnost informací komukoliv o čemkoliv. Tak objevil uspokojení pramenící ze sebevzdělání. Když pak konečně toho dospělého rozumu nabyl a nastudoval se i mimo rámec samouky, opustil domov a přidal se k ESA jako astrofyzik. Za dvacet let se pak nechal vystřelit ke hvězdám podobně jako neonová světla jeho rodného města.

↡↡↡

Na bíle zářícím zledovatělém povrchu měsíce o průměru půl tisíce kilometrů vypadali jako mravenci. Skupina třech vědců se dlouhými kroky pohybovala v nížinách mezi protáhlými trhlinami ohraničenými vysokými hřebeny a zanechávala za sebou mělké stopy lidské přítomnosti. Nad nimi se rozléhalo černé prázdno poseté hvězdami, které nad levým horizontem vyplňoval svým přísným dohledem především Saturn. I hluboko pod nimi se každopádně kromě ledové a kamenité země rozléhal jistý druh černého prázdna; oceán.

„Mohli a měli sem poslat kohokoliv jinýho,“ hudroval do komunikačního kanálu Price, „třeba pár z těch X dělníků na pláních. Systémy pro těžbu paliv jsou stejně skoro automatizovaný, tak–“

„Ty se bojíš,“ přerušil ho Patrik.

„Jo, bojím, že ESA ztratí důležitý vědce, protože se jim nějaká mrdka na jižním pólu rozhodla vypínat drony!“

Amélie se zaměřila na rozčilujícího se kolegu koutkem oka, což široká periferie průzoru jejího skafandru dovolovala. Černý, tenký, ale pevný Cutlerův materiál chránil před extrémním mrazem i radioaktivitou Enceladu. Všichni byli tak nějak kolektivně rádi, že se nemuseli krajinou promenádovat v archivních obtloustlých oblecích pro astronauty – v těch, co byly vidět na záznamech prvních spacewalků nebo přistání na Měsíci.

Price sice její pohled skrze červenou mlhu svého vlastního ega nezachytil, ale Patrik, drtící podrážkami tenké vrstvy zledovatělého fondánu, ano. Oba se na sebe kysele zašklebili, jako by si chtěli naznačit, že nikdo z nich nemá pro Priceovy výlevy příliš empatie.

Patrik se díval na černovlásku ještě déle než ona na něj. To protože věděl, že se pod vrstvou Cutlerova materiálu nacházelo na Améliině kůži něco, co patřilo jemu, a on na to byl bezmezně hrdý. Konkrétně se jednalo o mraky fyzikálních rovnic napsaných netoxickým fixem. Bylo už dlouho prokázané, že s vyšší inteligencí se romantické ideály jedinců rozvětvovaly do nekonvenčních prostor. I na to byl docela hrdý. Nejsem úchyl, pouze génius. Pousmál se.

„Obávám se, že ty dělníci by v případě výskytu anomálie nereagovali střídmě,“ Patrik se pokoušel vyzdvihnout důležitost vysokého IQ celé skupiny, „panika, strach, křehkost vůči vnějším vlivům. Nemají nad svým myšlením tak přirozenou sebekontrolu jako–“

Tentokrát přerušil Price jeho. Postavil se mu do cesty.

„Tak poslouchej.” Plešatý hromotluk zastínil modrookému zrzkovi s pruhy šedin ve vlasech výhled na horizont. „Ty víš úplně stejně jako já, že jsme důležitý a schopný, ale kurva ti asi chybí nějakej pud sebezáchovy.”

„Všichni jsou nahraditelný. Včetně nás,“ vstoupila do jejich konfliktu Amélie dřív, než se stihli úplně pohádat. Stála kousek před handrkující se dvojicí, jako by se co nejrychleji chtěla dostat k trhlině Baghdad, kam měla expedice odpočinkovým krokem a občasným tryskováním namířeno.

Price na ni tiše koukal. Komunikačním kanálem se neslo rozhořčené funění. Vše napovídalo jejímu podezření, že elektromagnetická anomálie, která v oblasti trhlin na jižním pólu Enceladu ničí průzkumné drony, nebude mít zálusk jen na elektroniku; ať už úmyslně nebo ne.

Priceův vzhled bouchače totiž běžně mátl dojmem. Z jejich výzkumné stanice to byl právě on, komu by se dalo přezdívat „jemný gigant“. Často hudroval, ale nikdy by neublížil ani hmyzu. Jeho cholerické výbuchy tady uprostřed nemilosrdného a mrazivého ničeho mohly tedy na první dobrou působit jen jako vtipný výkyv hormonů nebo obyčejná napěchovaná nejistota. Améliina zvláštní obsese s nepodloženým fantazírováním však cítila pádný důvod k podezření, že si anomálie umí hrát s lidskou psychikou.

„Víš co, beru to zpátky.“ Zrzkovi se zvrásčila pleť kolem očí a kout jeho rtů se samovolně pozvedl. „Evidentně i v našich řadách se dá setkat s propady v sebekontrole.“

Price se nadechl, ale slova se mu zasekla přímo v hrdle. Detektory elektromagnetických vlivů v brašnách z identicky odolného materiálu se rozřinčely na poplach.

Hromotluka jako by opustila veškerá argumentační vášeň. Rozepl brašnu a vytáhl přístroj o velikosti stavební cihly. Jakmile ho však polapil do dlaně, měl možná milisekundu na to zahlédnout údaje na digitální obrazovce, než přístroj vypověděl službu společně s ostatními dvěma.

Snažili se na sebe něco zahulákat, ale neměli šanci se slyšet. Obklopilo je hrobové ticho doprovázené mrtvolným šumem komunikačního kanálu. Jejich technika byla kompletně uškvařená.

Price se rozběhl po svých vlastních stopách zpět směrem ke stanici a mával slepě paží na Patrika a Amélii, aby na nic nečekali. Amélie popadla svého snoubence za rameno, jenže on tak atypicky pevně stál s hlavou skloněnou k zemi, jako by něco pozoroval, a ukázal prstem na hrbolatý povrch rozléhající se všude kolem nich.

Po ledové vrstvě pulzovaly zářivě modré pruhy připomínající nervové soustavy. Proudily z nížiny, uprostřed které stáli, směrem k vrcholkům hřebenů.

„Lichtenbergovy obrazce,“ špitla si sama pro sebe Amélie, i když věděla, že ji nikdo neuslyší.

Price pohlcený panikou jí byl tím pádem úplně ukradený; dost možná už se pomocí trysek zabudovaných ve skafandru bleskovou rychlostí ubíral ke stabilizované stanici na úpatí hřebene Cairo, která i během zemětřesení stála tak spolehlivě, jako by se žádné vlastně vůbec nekonalo. Dokonce tak trochu fungovala jako Faradayova klec, takže si v jejích útrobách žádná elektromagnetická anomálie neškrtla, což bylo pravděpodobně hlavním motivátorem Priceova úprku.

Nehodlala se za tím splašencem ohlížet. Poklekla k zemi a dotkla se jedné ze zářivých žil, která se pravidelně objevovala a pak zase mizela.

Dalo se to těžko racionálně vysvětlit přímo na místě, a tak jí prvotním instinktem nezbývalo nic než vnímat těžko identifikovatelné pocity, které se v ní umocňovaly pokaždé, když žíla rozsvítila částice ledu. Fascinace, nadšení, vědění. Nejsilnějším z nich byla, podivně, láska.

Tvary připomínající Lichtenbergovy obrazce nedodržovaly jednotný tvar. Při každém zjevení se znepokojivě kroutily, jako by jim bylo na povrchu měsíce nepříjemně a chtěly si prorazit svou cestu ven do kosmu. Zvedla pohled k Patrikovi, a její dojatý úsměv v tu chvíli vydal za stovku slov. Sice jim to, ať už to bylo cokoliv, ničilo technologie – ale nikdy by nedokázala říct, že to nebylo absolutně fascinující a krásné.

Tehdy to pod ledovou krustou Enceladu začalo vřít, a nížina mezi trhlinou Baghdad a Cairo se nemilosrdně roztřásla.

↡↡↡

Amélie se vzpružila zpět na nohy. Řádil v ní boj mezi nezdravým chtíčem osobně svědčit čemukoliv, co nastane dál, a racionální potřebou dostat se do bezpečí. Jenže když nepřežijou, nikdy nikomu nebudou moci vyprávět o tom, co viděli. To uvědomění ji přimělo neriskovat pomíjivost vlastní existence.

Zaťala ruce v pěst, čímž zmáčkla ploché čudlíky pod skafandrem, které zažehávaly trysky. Mechanismy v podrážkách a loktech párkrát nadějně zaplivaly, než se stalo mačkání čudlíků kompletně zbytečným.

„Doprdele,“ zahudrovala.

Zoufale se podívala na Patrika. Modrá světla pod nimi vztekle proudila a odněkud z útrob půdy k nim doléhalo tlumené praskání. Zalil ji studený pot, a nepomohlo už ani to, že ji Patrik zbrkle popadl kolem paže ve snahách na sílu je odtamtud dostat oba dva.

Jeho trysky sice fungovaly, ale nebyly s to vznést do vzduchu dvojitou nálož váhy, na kterou byly kalibrovány. Amélie se tak vyrvala z jeho sevření a ukázala směrem k malé bezvýznamné tečce vzdalující se vzduchem směrem ke stanici. Nezbývalo nic jiného než se za ní rozběhnout, a to samé udělal i Patrik, i když mohl mít cestu sám za sebe o dost jednodušší.

Amélie si nevšímala, že sprintuje po jejím boku, dokud ji chaoticky pevně nestiskl ruku. V tu ránu se jí chtělo běžet dvakrát rychleji, i když se ještě před sekundou zdálo, že bude brzy na pokraji svých sil. Adrenalin. Adrenalin a hrůza a děs.

„Leť!“ křičela z plných plic, přestože on slyšel jen šum a jemný praskot, „leť, sakra!”

Cukala rukou, aby ji snad pustil, aby mu došlo, že je jeho gesto sice neskonale romantické, ale taky strašně idiota hodné. Takhle ho v teorii neznala; v té nekonečně pragmatické a cynické teorii. Až se mu konečně vytrhla.

Prudký pohyb ji na rozkymácené zemi povalil na bok. Vyškrábala se na všechny čtyři, a když spatřila, že Patrik skutečně tvrdohlavě odmítal zmizet bez ní, natáhla se pro jeho pomocnou ruku.

↡↡↡

Praskliny, které se za nimi už nějakou dobu nepovšimnutě plížily, a našly si svou cestu přímo pod Amélii, nabyly na šířce. Bylo to jako koukat se na film, jehož děj chtěl Patrik strašně moc ovlivnit, ale nemohl hrábnout do plátna a chod událostí jednoduše změnit. Udělal pár titěrných kroků blíž ke křečovitě natažené dlani vědkyně, která se sporadicky ohlížela za ledovou čelistí.

Otevírala se pod ní, jako by ji chtěla spolknout. Nehostinná půda praskala, klouzala a vertikálně nakláněla svůj úhel. Kus zmrzlé zeminy pod Améliiným kolenem se odlomil, načež se bezvládně odevzdal hluboké temnotě pod sebou. Černovláska to nechtěla přijmout. Nefunkční trysku zabodla do okraje pukliny, a i když se nohama zapírala o její svislou stěnu, podrážky skafandru bez slitování podklouzávaly. Zaťala zuby, a ještě jednou se natáhla k Patrikovi.

Na zlomek okamžiku se možná dotkli.

↡↡↡

Býval by se jí chytil pořádně a stál o něco blíž, ta trhlina by je spolkla oba. Amélie se propadla do neznáma. Nečekaně a náhle smířený výraz v jejím obličeji těsně předtím, než mu zmizela z dohledu, ho uzemnil. Nikdy by nečekal, že člověku může z tváře zmizet odhodlání tak rychle. Ještě pár sekund couval s rukou nataženou k trhlině, jako by se měl stát zázrak, jako by se měla Amélie na poslední chvíli vyškrábat z toho hrůzostrašného osudu ven.

Jeho tělo se nechtělo pohnout, ale on věděl, že musí, a že na výčitky bude času dost. Cynismus sepnul v pravý čas.

Selhal. A teď musel vypadnout. Zažehnul ty zpropadený trysky a vypařil se. Za ním a pod ním se přitom mezi trhlinou Baghdad a Cairo tvořila nová, která si s sebou vzala i člověka.

Každou chvíli se mohla obří trhlina proměnit ve fontánu chrlící směs vody a ledu. Bál se ohlédnout.

↡↡↡

Seděl na posteli v temném pokoji. Prostěradlem prosakoval jeho vlastní pot, který si marně utíral alespoň z čela.

Ještě před minutou tam zase byl. Viděl ji padat, mizet v trhlině. Ta část noční můry ho ale obyčejně ještě neprobudila. Za procitnutím z pravidla stál zvláštně éterický hlas, jako by všechny planety sluneční soustavy naráz svým intenzivním hukotem zpívaly pořád dvě slova dokola: Amélie žije.

Připomínalo mu to popis Ráje od Danteho. Ten zpěv se dal nazvat tak silným, že se mu nevyrovnají musy ani sirény lidských mýtů. K Patrikovi se ale chorál nesnášel jako sladký zvuk flétny; jeho přesahoval, drtil. Poselství onoho zvučivého sboru navíc nedávalo smysl a dovolil by si říct, že ho vyloženě týralo.

Natáhl se k nočnímu stolku pro antipsychotika a pár jich spolykal. Sjížděl se tou chemií často, i když mu to od nočních můr a děsů nepomáhalo. Přesvědčil se tak o skutečnosti, že čas rány opravdu nehojí. Člověk kolem těch ran jen vytváří stále tlustší krustu, přes kterou bolest tolik neproniká na povrch. Jenže jemu se takový tvůrčí úkon jednoduše nezdařil ani po dvou letech.

Ještě, že pozítří odlétá zpět na Zemi. Tady už je kvůli svému stavu nepoužitelný.

Lehnul si zpátky do svého vlhkého fleku a objal mohutný polštář. Jak si jeho oči zvykly na tmu, začal si prohlížet svůj pokoj. Nebyl ničím osobitý. Místo dvou stolů se v rohu místnosti krčil jen jeden, a bílá tabule u něj také stála jen jedna. Dvě skříně sloužící jako knihovny semknul k sobě, a Améliina literatura už byla dávno jen jeho. Vsadil by se, že jako první si po takových snech mezi knihami všiml vždy právě Božské komedie.

Než antipsychotika zabrala, hlavou se mu hnalo tisíc myšlenek. Po podání svědectví z incidentu, během kterého Amélie přišla o život, bylo k nové trhlině vysláno ještě více expedic, jako by na životech, tentokrát už dělníků z palivových továren, nezáleželo. Nikdy se ale taková katastrofa nezopakovala, právě naopak – centrální vědecká základna Enceladu si začínala vítězoslavně hrát s myšlenkou, že elektromagnetická anomálie má nějakým nedosažitelným vysvětlením schopnost ovlivňovat lidské myšlení.

Byla to blbost.

Nechtěl si tu fantasmagorii připouštět a ani nemohl, protože ho pak následovaly pochybnosti, zda není na poselství jeho nočních můr alespoň trochu pravdy. Záhy si takový záblesk naděje ale vyvracel věděním, že působení anomálie se přes stěny centrální základny, ani žádné jiné, stejně neprokouše.

Ať už přicházeli na cokoliv a byly jejich teorie sebevíce fascinující, bylo mu to prostě jedno. Chtěl nechat Amélii odpočívat v pokoji i s tímhle Saturnovým měsícem. Těšil se domů. Věřil, že až si dá po dlouhé době svůj první oběd od mamky, třeba se mu bude zapomínat snadněji. Chyběl mu ten pozemský pocit drobnosti a bezvýznamnosti.

A to si nikdy nemyslel, že by mu to, co lidé napáchali na matce Zemi a nazvali domovem, chybělo.

Křečovitě zavřel oči a až pak postupně uvolňoval napětí ve víčkách, na jejichž vnitřní straně se mu promítaly fraktálové tvary. Občas začínaly připomínat Lichtenbergovy obrazce, což vedlo v devíti z deseti případů k panickým atakám. Temno, na kterém se tentokrát tvary proháněly, však najednou protnul záblesk světla. Znovu oči rozevřel a otočil se směrem ke dveřím. Stála v nich křivkovitá silueta nepatřící nikomu jinému než asistence Heleně.

„Co je?“ vydral ze sebe unaveným chraplákem, přičemž mžoural do ostrého světla chodby za Heleninou postavou. „Kolik je vůbec hodin?“

„Pět ráno.“ To bylo na Enceladu velmi brzy. V podstatě skoro uprostřed noci. „Doktor May by s vámi rád mluvil.“

Patrik se posadil a protáhle si povzdechnul. Promnul si oči i pytle, které si pod nimi nedobrovolně vypěstoval.

„Price? Achjo,“ zamudroval, a protože by se spánku stejně dočkal nejdříve za půl hodiny, zapřel se o noční stolek, aby si pomohl z postele. U nohou se mu rázem rozsypala baňka s antipsychotiky. Musel ji během vstávání porazit, aniž by si všiml. Zklamaně se na tu lentilkovou pohromu kutálející se po podlaze zahleděl.

„Jste v pořádku?“ špitla.

„Jste hloupá?“ zakřenil se a nasoukal se do černých džínových kalhot, načež přes stejně černé triko s modrým nápisem CREW SOUTH POLE přehodil bílý plášť, aby se pořád alespoň cítil, jako že mezi vědce zapadá.

„Pardon?“

„Na blbou otázku – ještě blbější.“

„Omlouvám se, nemyslela jsem to nijak–“

„Ale notak.“ Minul ji cestou na chodbu, aniž by se obtěžoval s uklízením antipsychotik nebo zamykáním pokoje. „Nehrajte na formality. Každej to tu ví. Jsem hnědej trpaslík. Ani vědec, ani feťák, něco mezi,“ rozhodil lhostejně rukama a vydal se směrem ke kanceláři svého bývalého kolegy, avšak teď už nadřízeného.

„Dobrá,“ Helena spolkla dotčení z jeho útočných a krajně nesmyslných poznámek.

S dostatkem nadhledu každý chápal, že Patrik byl svůj jen z určitého procenta. Zbytek jeho osobnosti teď tvořilo trauma, medikace a spánkový deficit. Kdyby Helena nebyla empatická a chápavá, mohla by vůbec obecně excentricky smýšlejícím vědcům dělat asistentku?

„Doktor May na vás ale čeká venku. Chce se projít. Říkal, že stejně nebudete spát.“

K čertu s Pricem. Patrik se zastavil na místě a zvrátil panenky ke stropu. Teď se mu opravdu chtělo sprchovat a soukat do toho klaustrofobního Cutlerova výmyslu. Cutler už dávno nežil, ale Patrika dráždilo, že tu šanci vůbec někdy měl, podobně jako ho iracionálně dráždilo všechno ostatní tady. K čertu s nima oběma.

↡↡↡

Kus cesty musel Patrik ujít sám. Z neznámého důvodu na něj Price čekal až na vrcholku odlehlého hřebene trhliny Alexandria. Teprve až pár kilometrů za ní docházelo k pravidelným anomáliím. Potácel se zatemnělou krajinou až k úpatí, kde zažehl trysky, vynesl se k hřebenu, přeletěl trhlinu a přistál vedle vedoucího vědeckého výzkumu spojeného s podrobnými fyzikálními měřeními na Enceladu. 

Když přelétal nad propastí, prohnal se mu mráz po zádech a všechny svaly v jeho těle ztuhly. Necítil se úplně klidný ani tehdy, jakmile pod nohama ucítil pevnou půdu.

Potřásli si.

„Co potřebuješ?“ Patrik šel rovnou k věci, během čehož prázdně hypnotizoval horizont. Tam někde, tím směrem, se to stalo. Často tady postával a vyhlížel, ale nikdy se neodhodlal slétnout z hřebene a pokračovat dál.

„Chtěl bych si popovídat, a trochu se projít. Neboj, kilometr ani ne,“ pokusil se smlouvat. Bylo mu jasné, že Patrikovi se nebude chtít na žádný delší výlet, a úplně stejně se pravděpodobně nebude cítit na žádný delší rozhovor. V Priceových očích byl tento společně strávený čas však nevyhnutelný.

„O čem?“ mračil se. „Všichni ještě spí. Kromě Heleny, snad.“

„O více věcech. Napřed o tom, co ti určitě uniklo pod radarem.“

Z trysek šéfova skafandru vyplázly své jazyky modrobílé ohýnky těsně před tím, než udělal krok do prázdna a začal se postupně snášet k nížině.

V dáli před nimi se tyčil hřeben trhliny Cairo. Patrikovi zatrnulo z myšlenky, že by ho měl následovat, ale cítil, že nemá na výběr. Samou úzkostí párkrát zhltnul vzduch do suchého hrdla, ale nechtěl na sobě nic dát znát. Pomalu soustředěně klesali, než se Price znovu dal do řeči.

„Pokud vím, odlétáš pozítří. Jenže nejsi sám. Poletí s tebou úplně všichni. Enceladus se vylidní.“

„Cože?“ pootevřel ústa, jen co ztěžka dopadl podrážkami na zem. V jeho hlase se objevil nečekaný náznak zklamání. „Zaškrtili nám dotace? Co se stalo?“

„Ne,“ Price zakroutil hlavou a vydal se směrem k jedné ze čtyřkolek zaparkovaných pod hřebenem. Tato inovace přišla na jižní pól Enceladu teprve před rokem, když si více a více astronautů stěžovalo na to, že se jim po delším cestování škvařily trysky. „Komise pro bezpečnost zaměstnanců ESA vyhodnotila pobyt na Enceladu za hazardní. ESA nevylučuje, že se sem lidé jednou vrátí, ale budou muset podstoupit hodně speciální trénink.“

„To kvůli… Amélii?“ Špatně se mu to jméno znovu vyslovovalo.

„Taky ne úplně,“ znovu se mu hlava párkrát pohnula ze strany na stranu, tentokrát i s neúmyslným nádechem porážky. Natáhl ruku k Patrikovi a jemně ho poplácal po zádech, přičemž ho nenápadně popostrkoval kupředu. „Já vím, že je to pro tebe těžké, Patriku. Ale vyleť se mnou na hřeben trhliny Cairo. Tam všechno pochopíš.“

Price usedl za volant čtyřkolky. Všiml si, že Patrik lehce stagnuje, a tak přívětivě uhodil párkrát dlaní o sedadlo spolujezdce.

„Je to pro tvoje dobro. Dovol mi to, zrzku.“

Jestli se mu ještě pořád dalo říkat zrzek, byla otázka nostalgie a zvyku. Jako by před dvěma lety Patrik neměl šedin až příliš na muže, kterému nebylo pomalu ani třicet, teď se jejich počet zněkolikanásobil a šedivá se zrzavou na jeho hlavě bojovaly v poměru padesát na padesát procent.

Pomalým krokem obešel vozidlo, a aniž by vyřkl jediného slova, prostě se posadil vedle Price a připoutal se. Odvrátil od svého nadřízeného pohled a nepřítomně se ztrácel v přírodních krásách mrazivého pekla.

Čtyřkolka se nadzvedla a motor se tiše rozvrněl. Vyrazili na cestu dlouhou pětatřicet kilometrů, která se tímhle způsobem dala zvládnout za necelých dvacet minut; trysky byly o něco pomalejší, ale pěšky by to zabralo bezmála celý pozemský den.

I Price se za ty dva roky změnil. Z jemného giganta se stal už jen jemný vedoucí. Ztratil motivaci pracovat na svém fyzickém vzhledu tak, jako kdysi. Svaly postupně vymizely a on zhubnul, jen ta pečlivě leštěná pleška mu pořád zůstávala. Také už se, stejně jako Patrik, nikdy nepřidal k žádné expedici. Sebedůvěra se z jeho osobnosti vypařila, a nahradila ji všudypřítomná tíha viny podkreslující všeobecné vyjadřování i způsob, jakým se na všechno díval.

Patrik nervózně klepal dlaní o svoje stehno. Neznervózňovala ho ta podivně brzká doba, kdy se vydali na cestu skrze nížiny rozprostírající se mezi hřebeny, ani ta mlčenlivá pustina Enceladu, ze které byl dříve tak fascinovaný, kterou chtěl probádat a prozkoumat tak, aby nevynechal jediný atom. Cítil se nesvůj z Priceova ticha. Kdykoliv jindy by se dali do řeči, ryli by do sebe a vzájemně si jeden z druhého utahovali, vyprávěli by si historky ze Země nebo se snažili vzpomenout na to, co se dělo během jejich alkoholových oken z minulých pátků. Jenže tohle místo si na nich prostě vybralo svou daň.

„Necítíš to, Patriku?“ vznesl zhruba v polovině cesty Price. Skvěle na sebe mysteriózním nádechem otázky upoutal pozornost.

„Co jako?“

„Enceladus,“ pokračoval, „necítíš jeho pohled ve svých zádech každým okamžikem, co jsi venku?“

Patrik se na chvíli zamyslel. Snažil se během toho vnímat, jestli se na něj náhodou opravdu nekrade byť sebemenší paranoia. Rychleji mu ale myšlenky utekly k úvahám, zda se z Price také nestal poloviční blázen. Zároveň mu ale nevadilo k tomu případnému bláznovství přidat i špetku ze svého soudku.

„Ne.“ Zvedl hlavu k Saturnovým prstencům. „Často jsem se ale cítil jakoby pod dohledem Saturnu. Jako kdyby na nás prostě při každé práci dával pozor. Je tak obrovský, a přitom na první pohled nečinný. Ta personifikace moudrosti k němu prostě… sedí.“

„Je stoický,“ pousmál se Price, „jako ty.“

„Myslím, že moje schopnost být stoikem je dávno pryč,“ také se pokusil o alespoň poloviční úsměv, ale vypadalo to spíše jako trapný úšklebek.

Nikdy neslyšel Price mluvit tak zvláštně poeticky, až vlastně nevěděl, jestli z toho měl být pobavený, pyšný, nebo by se snad měl bát. Raději se vrátil k obdarovávání krajiny svou pozorností.

O nějaké personifikaci Saturnu a Enceladu by stejně nejlépe býval podiskutoval s Amélií. Ta měla ty výtržnosti zabývající se asociacemi jednoduše ráda, ale nikdy nedovolila, aby se smísily s její profesionální prací; nelze zároveň říct, že by se tam občas nehodily. Nelze ani říct, že částečně nestály za její smrtí.

↡↡↡

Poprvé za dva roky byl tak blízko k nové trhlině. Shlížel na ni ze hřebene a cítil, jak se mu stahují vnitřnosti a končetinami proudí nepříjemné vlny stresu, které je zatěžovaly a přikovávaly k povrchu měsíce. Vlhly mu oční bulvy. Stál tam tak, jak si Price situovaný po jeho boku přál, ale nenacházel žádné odpovědi tak, jak mu bylo slíbeno. Jak mohlo být postávání zrovna tady jakkoliv prospěšné jeho dobru?

„Došlo tu k více fatalitám.“

Patrik na svého společníka zmateně otočil hlavu. Lekl se. Nedovolil si ho přerušit.

„Dělníci zabíjející své dlouholeté kolegy, později páchající sebevraždy. Ze všech sedmi expedic, co sem bylo vysláno za ten pár let, se vrátily v celku jen tři. Vyslýchali je, ale nechtěli přestat posílat další, a další. Chtěli přijít na to, co všechno se tu může stát. Čím víc symptomů anomálie, tím líp se dá popsat její nátura.“

Price si založil ruce na prsou. Mluvil o tom všem smířeně, možná až lhostejně. Dvojici zahalilo další nezvyklé ticho.

Patrikovi bylo z té informace ještě hůř, nedokázal najít vhodných slov, ale zároveň z fleku pochopil, proč by byly zrovna před ním takové zprávy drženy v tajnosti. Přesto se musel zeptat.

„Byl jsem to jen já, kdo nic nevěděl?“

„Ne. Sám bych o ničem neměl tušení, kdyby ze mě neudělali vedoucího oddílu. Ale myslím, že když se tady krátí čas nás všech, prostě si to zasloužíš vědět. Není nic cennějšího než pravda, i když bolí,“ dlouze si povzdechl a na moment před horizontem sklopil zrak, „kurva, zapálil bych si.“

„Tady asi těžko.“

„Víš co,“ postavil se čelem k Patrikovi, „obejmi mě aspoň.“

Byl to zvláštní požadavek. Ti dva se snad nikdy neobjali, alespoň ne v rámci jejich vlastní paměti. Patrik takovou nabídku pochopil jako jakýsi akt konečného usmíření, srovnání se se vším, co se stalo, čím si tady oba dva museli projít.

Lhostejně se vrhnul svému vedoucímu do náruče. Chvíli se společně kolébali, jako by si až teď dovolili oplakat, leč bez slz, Améliinu smrt i smrti všech ostatních, které byly do té doby určitou formou tabu.

„A teď ta druhá věc, kterou ti musím říct,“ špitnul Price.

Najednou se Priceovo sevření nezdálo tak komfortním, jako ještě před okamžikem. Patrikovy smysly přepadlo temné tušení. Sice nedokázal zatím rozluštit jeho význam, ale skoro se mu z napětí zatmělo před očima.

„Poslouchám,“ Patrik se pokoušel vymanit, ale neměl šanci mu silově vzdorovat.

S vytřeštěnýma očima opíral průzor své helmy o jeho rameno, a periferně viděl, jak Price z brašny, do které se běžně vkládaly detektory elektromagnetické aktivity, vytahuje kapesní nůž s matnou černou rukojetí.

„Sabotoval jsem trysky na Améliině skafandru,“ zlomil se mu hlas.

Jako by to Patrik snad vyloženě čekal. Nevěděl proč, ale čekal.

„Cože?!“

Na intuici sotva věřil, ale teď ji poznal na vlastní kůži. Mrcasil se v Priceově náruči a nespouštěl stažené zornice z čepele, která zatím jen visela podél těla silnějšího muže. Necítil lítost, ale vztek a nepochopení. Jeho neskonávající nenávist pro iracionalitu jím cloumala úplně stejně jako adrenalin.

Hlavou mu naráz prolétlo několik scénářů, podle kterých by teď mohl jednat. Slyšel sám sebe, jak Price prosí: „Nech mě jít, nikomu to neřeknu, slibuju.“ Jenže taková bezpáteřnost by jen těžko učinila památku na Amélii čestnou, a tak se k těm všem pocitům přidala i naprosto přirozená lidská potřeba dosažení spravedlnosti skrze pomstu.

„Přiměla mě k tomu ta anomálie... Enceladus,“ pokračoval Price, teď už se slzami v očích, „nešlo to odmítnout. Bylo to jako když Bůh nakázal tomu cápkovi, aby zabil svýho syna. Nebo tak nějak. Ale Enceladus mě na poslední chvíli nezastavil. Trochu jsem doufal, že zastaví. Jenže nezastavil. Prostě ne.“

Price se hystericky rozbrečel, ale u Patrika mu to žádné body ke slitování nebo odpuštění nenahánělo. Držel v sobě opratě tuctů nadávek, když musel poslouchat žvásty, které mu jako hladové vrány klovaly do mozkových tkání a vytrhávaly je ven. Chtěl se sesypat a žadonit svého brzy možná vraha, ať už nemluví, a zoufale se ptát, proč mu to vůbec říká, proč ho tím trápí, proč by na sklonku svého života měl slyšet, že Amélie zemřela kvůli davové psychóze způsobené konspiračními teoretiky, kteří anomálii připisovaly nějaké vědomé autonomní schopnosti.

Pak si ale vzpomněl na to, jak se údajně vzájemně měli masakrovat dělníci na expedicích, a naštval se na Price. Naštval se na něj, protože byl vědec, a jestli jako vědec s vysokým intelektem za něco stál, měl se tomu dokázat ubránit nebo se klidně nechat zavřít do léčebny mimo tenhle měsíc.

Patrik si uvědomil, že měl přece jenom tehdy pravdu.

„Zkurvysyne,“ vypadlo z něj na začátek. „Taková brutálně nesmyslná hovadina může vypadnout jenom z nepovedenýho zkurvysyna, jako seš ty.“

Price tu urážku přešel zdánlivě bez snahy.

„A teď,“ pláč utichl, a on se zahleděl kamsi do dáli, jako by snad tu božskou entitu jménem Enceladus halucinoval v celé své zhmotněné kráse. Pozvedl kapesní nůž, přičemž Patrika druhou rukou začal hladit utěšivě po zádech, a pokračoval, „teď zabiju tebe. A pak odletím domů. Za manželkou. Ona mi pomůže na tenhle horor zapomenout, Patriku, ona to dokáže. Ale tady ještě nemůžu zapomenout nebo vzdorovat.“

Stačilo mu to. Zvedl hlavu, aby se podíval Priceovi do obličeje. Viděl, jak se mu klepala brada, a po tvářích mu stékal pot smíšený se slzami. Jak si vůbec nebyl jistý ničím, co říká, ani tím, co chce udělat, ale přesto zůstával oddaný tomu překvapivě mocnému bludu.

Ztratil už i Price. Ale on se hodlat neztrácel. Nevěděl, proč by mu měl navíc dopřát právě to, o čem básnil – vrátit se zpátky ke své milující, empatické ženě. Patrik se totiž neměl ke komu vrátit už dávno. Nebylo to fér.

V komunikačním kanále zaduněla tupá rána. Patrik praštil průzorem helmy svého skafandru do toho Priceovo. Dlouhána to vyvedlo z míry, jako by se impaktem probudil z hypnózy, a tak prošedlý zrzek znovu objevil kus svého mladého horkokrevného rváče a popadl ruku svírající kapesní nůž za zápěstí. Držel ji pevně u Priceova těla, když mu uštědřil další pořádnou hlavičku.

„Chci ti jenom pomoct od truchlení. Umíráš všem před očima, Patriku.“ Price se pokoušel zvedat ozbrojenou paži, ale tlak směrem dolů byl přece jen efektivnější. „Ale když budeš pokračovat v tomhle, při troše neštěstí nás zabiješ oba dva.“

„No a co!“ křičel Patrik.

Řach. Priceův průzor protkala malá pavučina praskajícího skla, a tak konečně svou další oběť elektromagnetické anomálii pustil a udělal krok vzad. Patrikovi se tak vysmeklo jeho zápěstí.

„Proč by mi na tom mělo záležet?! Proč by mi mělo záležet na tobě?!“

„Nenechám tě to udělat,“ s obočím zkřiveným do křečovitě útrpné grimasy pozvedl čepel, a ustupoval dozadu, „mysli aspoň na Rose, když ne na mě, Patriku. Trpěla by stejně, jako ty. To snad chceš?“

Jenže Patrik na ni dokázal myslet asi tak moc, jako Price myslel před dvěma lety na něj. Bezmyšlenkovitě se po něm rozběhl, popadl ho pevně za ramena a povalil na záda. Zapřel se do Price dlaněmi a zapnul trysky. Při nízké gravitaci je oba držely u země.

Ucítil, jak se hrot čepele snažil procpat skrze Cutlerův materiál, ale ani taková bezprostřední hrozba potenciálně fatálního zranění ho nedokázala zastavit. Komunikační kanál praskal každým dalším úderem. Když se pavučina dostatečně rozšířila, Patrik zvedl pravou ruku, semknul ji v pěst a začal do průzoru nemilosrdně bušit. Reproduktorem v jeho helmě se ozvalo poslední prasknutí. Jeho rána pronikla skrz.

Zavřel oči. Nechtěl to vidět. Otřesený noradrenalinem se pomalu a kymácivě zvedl z Priceova těla, obrátil se k němu zády a malátně odcházel.

„Chybovat je lidský,“ povídal do komunikačního kanálu, ze kterého se nazpět ozývalo jen bolestivé sípání a syčení unikajícího vzduchu. Price ani neměl možnost po tom vzduchu začít lapat, „a odpouštět je božský. Ale já nejsem Bůh. Jestli máš pravdu, a tahle anomálie je opravdu tvým bohem, třeba najdeš odpuštění po smrti tam. Přál bych ti to.“

Očekával, že se začne nenávidět, že začne svého činu litovat, protože ho záhy opustí důvěra v přesvědčení, že udělal správnou věc. To se ale nedělo. Ušel ještě pár metrů, přičemž poslouchal, jak se sípání přeměnilo na tiché chrčivé a bublavé zvuky. Pak se konečně zastavil.

„Neni mi to líto, ale nemůžeš se na mě zlobit,“ vydechl.

Pořád měl problém pochopit dopad svých činů. Necítil nic. Vyrazil jako tělo bez duše směrem k okraji hřebene a vstříc nové trhlině. Pojmenovali ji Arthaud, po Améliině příjmení. Další krok mu ale odhalil tupou, a zároveň hřejivou bolest v břiše. Záhy na to se přes jeho průzor roztáhlo digitální upozornění v červeném obdélníkovém rámečku, které informovalo o porušení struktury Cutlerova materiálu.

Sklopil hlavu. Čepel přece jen prorazila skrz, i když jen z půlky. Patrik suše polkl a vyměnil pohledy mezi trhlinou Arthaud a svým zraněním. Usoudil, že by byl raději, kdyby jeho tělo vypovědělo službu tam, kde to Améliino, než v nemocničním křídle centrální vědecké základny. Měl strach, že by tam ztratil ty poslední zbytky důstojnosti, které si namlouval, že mu zůstaly.

Cítil se vyřízený, jako by z něj tenhle zpropadený měsíc vyždímal všechno, co mohl, a sebral mu cokoliv, co ho dělalo právě jím. Ve svých vlastních očích už byl jen prázdnou schránkou.

↡↡↡

Přemýšlel tak, jako obvykle. Co jsem mohl udělat jinak. Nezbývalo mu ostatně celou dobu nic jiného než se utápět v sebekritice. Mohl si tenkrát samozřejmě také odpustit a jít dál, ale nebyl na to dost silný. Měl pocit, že si to nezaslouží.

Jenže jeho otázka byla spíše řečnická. Nedokázal na ni najít odpověď, ale možná, že kdyby ji býval byl jednoho dne našel, ulevilo by se mu.

Klečel na úplném okraji trhliny Arthaud a slábl. Byl tu od toho incidentu poprvé, a ve svém vlastním přesvědčení i naposled. Kůží mu jako miliony brouků začala prolézat zima tím, že umíral, ale i tím, že Cutlerův materiál chránil jeho tělo spíše už jen silou vůle.

Vedle něj se tyčil asi půlmetrový kamenný pomník s její fotkou. Stálo na něm: „Doktorka Amélie Arthaud, jež se stala jednou s měsícem Enceladem. Její otisk ve vědě, životech rodiny, přátel a kolegů nikdy nebude zapomenut.“

Nevěděl, co si o tom nápisu myslet, ale v tuhle chvíli se tím ani nechtěl trápit.

„Už každou chvíli,“ špitl si sám pro sebe a otočil hlavu k pomníku, načež k němu natáhl ruku a začal ho hladit po vrchní hraně, „jdu za tebou. Řekneš mi, jestli se ti ten pomník líbí. Budeme moct konečně zase drbat o staničním personálu, ale hlavně pomluvíme toho blázna Price. A řekneš mi všechno o Enceladu, všechno, co tě na něm fascinuje. Jak je jeho oceán teplý, jestli tam žije Cthulhu nebo enceladský megalodon a jak dlouho vodě trvalo smýt z tebe moje rovnice.“

Na moment zastavil svůj monolog, aby se o něčem přesvědčil. Vzpomněl si na domov.

Když babička zemřela, děda mu říkal, že cítí jejího ducha všude kolem sebe. Že tam není přítomná fyzicky, ale spirituálně pokaždé, když se jde podívat na její hrob nebo zapaluje svíčku u její zarámované fotografie na nočním stolku. Patrik se mermomocí snažil pocítit něco takového. Se zavřenými víčky, skrze které se mu drala jedna slza za druhou, vnímal veškerý prostor kolem sebe. Vnímal pomník, půdu i vzduchoprázdno, Saturn, další jeho měsíce, vzdálené hvězdy. Vsadil by se, že cítil mikroskopický třas mrtvé černé díry uprostřed Mléčné dráhy, ale Amélii necítil.

Hlasitě se rozbrečel, a pak brzy ze dvou důvodů přestal. Každé zavzlykání probudilo ostrou bolest v bodné ráně. Ten druhý důvod v něm ale zažehl cosi, co mu vnuklo myšlenku, že se přece jen možná pořád bojí smrti. Půda Enceladu se začala otřásat stejně jako tehdy. Když otevřel oči, přes mlžnou bariéru slz zahlédl ty pulzující modré obrazce putující z útrob trhliny na povrch, kde se zdánlivě nekonečně rozprostíraly.

Rozklepala se mu brada. Chtěl do prázdna zavolat její jméno, ale nedovolil si to. To nemohlo mít s Amélií nic společného, i když by si to moc přál. On měl prostě jenom smůlu.

Zatnul zuby a namáhavě vstal. Udělal několik kroků vzad. Trhlina začala na pár místech plivat krystaly ledu a vody do výšin. Rozhlédl se po celé její délce, a kam až dohlédl, se děl stejný scénář. Pomalu ustupoval, ale než si vůbec stačil uvědomit, čeho je svědkem, nastalo to.

Enceladus ze svých útrob začal chrlit ohromný gejzír. Patrik to jen pozoroval s pusou dokořán, a přitom se sotva držel na nohou. Bylo to překrásné, přesahovalo jej to. Na moment se i pousmál. Gejzír sahal do takových výšek, že Patrik po chvíli ani nedohlédl na jeho konec.

Ať už vězelo za efekty elektromagnetické anomálie cokoliv, a on ji vnímal jako nepřátelskou, tohle mu přišlo jako vlídné gesto, jako dar na rozloučenou. Nebo jako, jeho vlastními slovy, úžasná náhoda.

„Vždycky se chodím dívat.“

Patrikovy zorničky se rozšířily. Přiložil si dlaň ke straně hlavy, jako by se snažil zachytit a už nikdy nepustit hlas, který právě slyšel ve svém komunikačním kanále. Hlavou mu prolétla domněnka, že už určitě blouzní, ale vůbec mu to nevadilo. Poddal se. Poddal se blouznění a tomu ochromujícímu představení, které Enceladus zorchestroval přímo před jeho zrakem a patrně i v jeho hlavě.

„Řekni mi ještě něco!“ zvolal. Zamotala se mu hlava. Slyšel Amélii.

„Moc se mi ty gejzíry líbí. Asi trpím opakem megalofobie. Vždycky jsem to tak měla. Větrné elektrárny, jaderné elektrárny, socha Buddhy v Čao-čchunu, hory, plynní obři, hvězdy a černé díry. Sama tomu říkám megalofascinace, protože megalofilie zní, no… divně.“

„To jsi celá ty,“ odpověděl s širokým úsměvem na tváři svému bludu, jako by to byla opravdu ona.

Najednou ho pojala taková zima, až měl pocit, že mu je vlastně teplo, a jako by to teplo roztálo všechny jeho zpevněné svaly, znovu se pomalu sesunul na kolena. Gravitace k němu byla, stejně jako hlas v komunikačním kanále, něžná.

„Nemlč. Musíš mluvit. Chci tě slyšet mluvit už napořád,“ udržoval blud při životě.

„Nikam neodcházím,“ byl ujištěn, „o čem chceš, abych mluvila?“

Rozmýšlel se. Komunikačním kanálem se kromě hlasu neslo i pravidelné praskání, které připomínalo kroky procházející se po ledové krustě.

„Řekni mi, že na mě nejsi naštvaná, že mi nedáváš za vinu, co se stalo. Řekni mi, mohl jsem něco udělat? Něco, co by tě zachránilo?“

Pláč oznámil v jeho přiškrceném hlase návrat. Tentokrát už Patrika bodná rána nebolela. Výhled na gejzír, blížící se zubatá a s ní i záhadná přítomnost Améliina hlasu; dohromady to všechno fungovalo jako koňská dávka morfinu.

„Udělal jsi všechno správně. Víc už dělat nešlo.“

„Opravdu?“

„Nelhala bych ti.“

Patrik se zapřel rukama o zem. Věděl, že už dlouho nevydrží, ale neměl tušení, co bude potom. Chtěl si s Amélií povídat co nejdéle. Rád věřil, že se s ní v posmrtném životě setká opravdu, nejen jako s přeludem vlastní mysli, ale nemohl si být jistý. Ten hlas, který slyšel, se kterým komunikoval – to byla jeho největší jistota Améliiny přítomnosti, jakou za poslední dva roky měl.

„Víš, mám docela štěstí,“ potřeboval nádech na každá tři slova a před očima se mu proháněly fraktálové mžitky jako za těch nocí, kdy nemohl usnout, „kdo může říct, že umíral s pohledem na enceládský gejzír a prstence Saturnu? A v pozadí ten nekonečný prostor plný hvězd.“

„Umíral?“

„No jasně,“ zavřel oči, „proto jsi tady, ne?“

Praskání v komunikačním kanále urychlilo své tempo, ale Améliin hlas se nevracel. Patrik byl na něm každopádně upjatý. Přece ho nemohla zradit jeho vlastní poblázněná fantazie jen pár vteřin před tím, než ztratí vědomí. Už měl těch neférovostí dost.

„Amélie!“ vyhekl, „proč nemluvíš?“

Pak konečně přišla další odpověď. Ucítil lidskou ruku na svém rameni.

„Já mám lepší otázku,“ ruka ho zvedla neočekávanou silou zpět na kolena, a on zasyčel bolestí, „proč umíráš?“

„Někdo tu je,“ zafňukal, až to působilo, že si nepřál, aby ho kdokoliv odsud táhl pryč.

Teď, když ji konečně slyšel, a její hlas mohl být jednou z těch posledních překrásných věcí, co si bude pamatovat. Nechtěl se znovu loučit.

„Otoč se na mě, idiote,“ zněla podrážděně a ve stresu.

Přesně to i udělal, a pak se mu rozpadl svět na cucky a zároveň se znovu složil.

Nevěděl. Nevěděl, jestli se začít smát, rozkřičet se hrůzou anebo pokračovat v chaotickém breku, který ho rapidně vyčerpával. Stála tam ona, ale neměla. Popírala všechno, co znal, svou čirou přítomností ničila jeho představy o všem, co by mohlo být možné. Vlasy měla pořád stejně dlouhé a černé, jen rozcuchané. Byla bledá jako smrt, až skoro splývala s barvami ledového měsíce. V odlesku jejích očních bulv se odrážel jeho neoholený, strhaný obličej s gejzíry v pozadí.

Stála na povrchu toho prokletého měsíce tak, jak ji příroda stvořila, a zároveň trochu tak, jak si ji dotvořil Enceladus. Po těle se jí plazily ty samé modře svítící obrazce jako všude kolem, jako by cokoliv, co se jí v trhlině stalo, zohýbalo jeho rovnice do abstraktního umění. Její rty i oči opustila barva. Přes pravou stranu čela se jí táhla ošklivá jizva. Byla to ale ona, Amélie. Nepochyboval.

„Mám ještě jednu,“ zamrkal, „kdyby tohle byla halucinace probíhající během těch posledních sedmi minut mozkové aktivity, poznal bych to?“

„Nevím,“ pokrčila rameny, „ale mrtvej určitě nejsi.“

↡↡↡

„Sluneční soustava bude brzy bohužel náhle ochuzena o jednu ze svých palivových a výzkumných stanic. Meziplanetární piloti už se nebudou moci zastavit na Enceladu pro doplnění paliv. Stejně tak je na měsíci Saturnu přerušen veškerý vědecký výzkum včetně expedicí. Měsíc totiž do osmačtyřiceti hodin podstoupí kompletní evakuaci. ESA zatím pro širokou veřejnost nezprostředkovala oficiální vyjádření.“

Záběr kamery přeskočil ze zpravodajského studia na mluvčího organizace. Jeden z celkem tučného davu žurnalistů mu strkal pod nos mikrofon, a kdesi za ním z houfu lidí trčela cedule s nápisem „DO NOT HIDE ALIEN LIFE“. Šedovlasému mluvčímu se kapky potu z vlny extrémních veder linuly od čela až k precizně zastřiženému a upravenému plnovousu. Příjemně se asi necítil, ale Patrik mu to teplo stejně záviděl. Vědecká stanice na úpatí Caira totiž jen ztěžka startovala svoje ohřívací systémy.

„Zatím nemáme dostatek podkladů k tomu, abychom definovali specifickou náturu nebezpečí veřejnosti. Jedná se každopádně o evakuaci probíhající z důvodu rizika spojeného s náhle nepředvídatelnou tektonickou aktivitou měsíce. Než se lidé vrátí na základny Enceladu, bude muset proběhnout vzdálené pozorování. Nevíme totiž, co výkyvy v tektonické aktivitě způsobuje, a nedokážeme je v tuto chvíli již předvídat. Jestli má tato okolnost co dočinění s elektromagnetickými anomáliemi, ještě nemůžeme potvrdit.“

Patrik se zabalil do šedé chlupaté deky, a Amélie před něj záhy postavila čaj s příchutí lesního ovoce. Pěkně se z něj kouřilo, a tak začal dlaní přejíždět po stoupajících výparech. Měl tak zmrzlé končetiny, že ho sálající teplo bolelo a štípalo před tím, než začalo hřát. Hned vedle šálku s čajem přistálo plato bílých kulatých prášků.

„To je to nejsilnější na bolest, co jsem tu našla.“

Neváhal. Bodnou ránu mu společnými silami dokázali zašít – byla to ta první věc, která je zajímala, když ho sem Amélie dovezla na čtyřkolce. Jenže pořád tím místem pulzovala tupá bolest. Kdyby dovolil té bolesti ještě pár hodin volného působení, dohnala by ho k šílenství, a tak si z plata rovnou vyloupnul dva prášky. Spolknul je na sucho.

„Jak to, že jsi skoro žádný zásoby prášků nevypotřebovala? Ta rána na čele ti s migrénama určitě pomoct nemohla.“

„Nic nezmizelo. Mám i instantní jídla,“ posadila se na jednu z bílých plastových židlí rozložených kolem kruhového, stejně sterilně zbarveného stolu, „nepotřebuju jíst ani pít.“

Patrikovi z té neustálé palby nesmyslů na jeho vjemy najednou stoupnul tlak.

„Tak jak žiješ?“ ohnal se do prázdna se zatnutou čelistí. Klepal se. Musel se držet, aby nepraštil do stolu. „Promiň. Já vůbec nic nechápu. Nerozumím ničemu.“

„Dokážu vysvětlit všechno, ale tohle ne. Ne tak, aby to tobě dávalo smysl, aniž bys opustil od svých pragmatických přesvědčení. I mně to dělalo problém. Strávila jsem měsíce v domnění, že jsem se prostě jenom zbláznila, nebo je celej můj život jenom sen v kómatu.“

„Ale nic z toho to není,“ povzdechnul si a křečovitě se natáhnul po uchu hrnku. Chvíli na hladinu čaje foukal, než se opatrně napil. Do očí mu z teploty nápoje vtrhly slzy, ale bylo mu to jaksi jedno. Měl šílenou žízeň a šílenou potřebu se zahřát, i kdyby to znamenalo, že si spálí celé hrdlo.

„Přesně tak,“ podepřela si hlavu a začala prstem přejíždět po dotykovém ovladači na televizi, který byl připevněn ke stolu. Hledala starý záznam televizních novin. „Nevím, proč až teď, ale jsem ráda, že jsi přišel. Pracovala jsem tak těžce na tom, abych zaznamenala všechno, co se dělo, co jsem viděla. Za ty dva roky jsem jako chodící encyklopedie Enceladu. Přijdu si víc jako Enceladus sám než Amélie Arthaud.“

„To neříkej,“ natáhl se k ní, aby ji jemně chytnul za paži.

Uvěřil jejím dojmům o něco více, když se mu mrtvolný chlad její kůže zakousl do dlaně. Amélie trhla hlavou jeho směrem, jako by čekala, že ho dotek poleká nebo ještě víc naštve. Dívala se mu do očí se špetkou soucitu, ale ne dostatečnou k tomu, aby se cítil litovaný, jako by cosi za jejím čelem rezonovalo větou „po tom všem, co mám za sebou, nejsem lítosti schopná, tak se sakra vzchop.“ Zasekli se v tom očním kontaktu na dobrou chvíli.

„Amélie,“ vydechl Patrik, „věděl o tobě někdo? Třeba Price?“

„Ne,“ zakroutila zklamaně hlavou a znaveně obrátila svou pozornost k televizi, přičemž klikla na jeden ze seznamu televizních záznamů, „seděla jsem tu, pracovala, zapisovala to, co mi Enceladus říkal nebo ukazoval. Když se tu stavěly expediční týmy, prostě jsem šla na dlouhou procházku. A u toho jsem poslouchala a pozorovala, jak mě celej svět oplakává. Koukej.“

Patrik ji znal lépe než kdokoliv. Věděl, že neuměla mluvit o svých pocitech přímočaře, dokud opravdu nešlo do tuhého. Když chtěla sdílet své strasti nebo nápady, neplkala o nich hodiny a ani je dlouhosáhle nevysvětlovala. Ukazovala je.

Televizi vyplnil obraz starého studia CNN News. Za širokým modrým pultem seděla hnědovlasá dáma s přirozeným make-upem. Urovnala si černé sako a uhlazené ruce s čerstvou červenou manikúrou položila sepjaté před sebe.

„Evropská vesmírná organizace ve včerejších večerních hodinách oznámila tragickou zprávu. Původem francouzská vědkyně Amélie Arthaud se stala první obětí explorativních misí na Enceladu. Byla nedílnou součástí skupiny Crew South Pole, která se v poslední době mimo obecného výzkumu měsíce zabývala i odhalováním záhady elektromagnetických anomálií. Zemřela při zemětřesení, jehož následkem se na Enceladu utvořila nová trhlina. ESA se jednohlasně shodla na pojmenování trhliny jako Arthaud.“

Amélie se opřela do židle a zkřížila ruce na prsou. Koutky rtů jí postupně sklesly a ona hlasitě zafuněla, jako by se připravovala na část záznamu, kterou potřebovala Patrikovi ukázat, ale sama ji znovu vidět nechtěla. Věděl, že to dělá jen pro to, aby z jeho strany dosáhla adekvátní míry pochopení a soucitu. Jako by se mu mstila za to, že ji tady nechal samotnou tak dlouho – ale to si raději nechtěl připouštět, přestože mu to přišlo pravděpodobné.

Záběr opět přeskočil ze studia, tentokrát na dvůr před jejím domem. Kamera ostřila na její maminku, které lehký vánek cuchal vínové vlasy. Jednou rukou objímala kolem ramen Améliinu mladší, zhruba patnáctiletou sestru. Byly Amélii věrně podobné, ale jen tak tak držely obě dvě svoje emoce na uzdě. Prázdnota a nepochopení v jejím nepřítomném výraze vědkyni pohřbívaly pořád dokola.

„Nemůžu říct, že si přeju, aby Amélie na Enceladus nikdy neodletěla. Milovala vědu, a vesmír, a položila těmto dvěma milovaným věcem oběť. Lidi by si ji měli pamatovat. Za tu neskutečnou oddanost a odvahu, co v sobě nesla.“

Patrik více než její truchlící mamince věnoval pozornost samotné Amélii. Vypadala, jako by se chtěla každou chvíli zlomit v šílený pláč, ale zároveň jí stála v cestě k tomu spousta zábran. On sám se nacházel na pokraji dalšího emočního zlomu. Přisunul svou židli blíž k té její, jenže když rozpřáhl paže, aby ji obejmul, vstala. Odešla do pracovny ve vedlejší místnosti. Pozoroval, jak se vzdaluje do zhasnutého pokoje, dokud v televizi nezaslechl hlas její mladší sestry.

„Jak se mě můžete na tohle ptát,“ mhouřila tlusté obočí rámující její zarudlá víčka, „moje sestra je pryč. Navždycky. Nechte mě bejt. Nevíte, jaký to je ztratit sestru tak daleko od domova.“

„Cítíš se naštvaná?“ opáčila reportérka a Patrikovi se zvedl žaludek.

Média jsou patrně pořád stejný odpad, i když jste nohama na úplně jiném povrchu než na tom zemském.

„Kdo by se necejtil naštvanej.“ tmavovlasé holce mající stejně hluboce granátové oči, jako měla kdysi Amélie, se začaly valit potoky nepochopeného zármutku po pihatých tvářích. „Slíbila, že se vrátí.“

Záznam se zasekl. To znamenalo, že byl u konce. Před Patrikem v tu chvíli přistál štos desek plných papírů. Rána, kterou ten houf dat při dopadu vydal, jej donutil ucuknout. Ani si předtím totiž nevšiml, že se Amélie vrátila. Rychle se z toho ale otřásl.

„Poslouchej,“ zvedl k ní pohled, „dostanu tě domů.“

„Už by mě ani nepoznala,“ položila dlaň na vrch desek, „navíc odsud nemůžu odletět.“

„Tohohle je dost,“ plácl rukou přímo vedle té její. Štos dosahoval pár centimetrů nad jeho hlavu, „tvoje práce tady je víc než hotová. Ať už ti je cokoliv, a jestli ti jde o to, že na tebe budou lidi civět jako na zrůdu, když se dobře namaskuješ, nikdo to nepozná. Podle mě bys mohla odletět s čistým svědomím a – co ty víš. Popíráš základy našeho chápání života už jenom tím, že chodíš a mluvíš. Možná jsi klíč k něčemu větší–“

„Možná, ale tohohle, čeho je dost, taky vysvětluje, proč by mi make-up byl mimo Enceladus k ničemu. Jsem tu připoutaná. Už napořád.“

„Co?“ Vyměnil pohledy mezi Amélií a celým dvoudílným románem, který mu ležel před nosem. „Chápu. Začnu číst.“

„Ne, to není pro tebe. To je pro šéfa enceládské mise. Musíš to k němu dopravit, než proběhne evakuace, právě pro to, že jsem klíčem, ne… spíš mostem, k něčemu většímu. Lidi se nemusí Enceladu bát.“

„Fajn, Amélie, dost,“ zapřel se o stůl a polámaně se vysoukal na nohy, přičemž jí upřeně hleděl do obličeje. Z toho návalu informací, které mu přišly spíše jako hádanky než vysvětlení, se bolest z jeho bodné rány přesouvala do hlavy, kde páchala snad ještě problematičtější bordel, „vysvětli mi to všechno napřed. Potřebuju vědět, co se děje. Chci přestat mít pocit, že je tohle jenom divnej sen.“

Amélie k němu natáhla dlaň, načež ho jemně chytla za tvář. Obrazce na její kůži se rozzářily světle modrou barvou, a než si Patrik stačil všimnout, rozšířily se z její dlaně i na jeho obličej. Strnul. Vyděšeně se snažil pozorovat chladnou zář vystupující z jeho pleti, než se znovu sesunul do židle. Jeho vize se rozmazala, a z čistě bílého interiéru se stala tma. Přišlo mu, že usíná.

↡↡↡

Neobklopoval ho dýchatelný vzduch vytvářený stanicí, ale horká tekutina. Měla-li by být ještě o něco teplejší, roztavila by mu kůži. Onen dojem naštěstí nedoprovázela žádná bolest, ani ta z jeho zranění, a tak si mohl alespoň na chvíli odpočinout. Otevřel oči a spatřil paprsky světla prostupující z hladiny. Vypadalo to, že se snad ocitl v hlubinách oceánu, a vzhledem k tomu, že poslední roky svého života strávil na Enceladu, ani se tomu nedivil. S neočekávaným klidem to prostě přijal. Pamatoval si, že ho sem dostala Amélie. Věřil jí.

Zvedl hlavu, a zhodnotil, že kužely světla sem musely prostupovat skrze trhlinu. Napadlo ho, jestli si teď neprochází tím samým, čím si procházela Amélie, když ji měsíc spolkl. Pořád to slané prázdno rozlévající se všude kolem něj ale nic nevysvětlovalo.

„Jsem rád, že s tebou konečně mohu mluvit.“

Ten hlas Patrikem neprostupoval jako obyčejný zvuk. Otřásal vnitřně celým jeho tělem přesně tak jako v jeho nočních můrách. Nemělo cenu se rozhlížet, odkud hlas přichází, protože jednoduše rezonoval kdekoliv mimo Patrikovo tělo, ale i v něm. Znovu si vzpomněl na Danteho a Božskou komedii.

„To jsi ty,“ promluvil v duchu Patrik. Věděl, že myslet na slova, která chce vykomunikovat, bude bohatě stačit, i když nevěděl, jak to mohlo fungovat. „Mluvil jsi na mě skoro každou noc. Snažil ses mi o Amélii říct celou tu dobu.“

„Neviním tě za to, že jsi mě neposlechl.“

„Využil jsi Price, abys mě sem dostal,“ kmital očima ze strany na stranu, „jinak bych nehnul brvou.“

„Správně.“

Musel se na chvíli odmlčet. Cítil, že ho instinkty nutily k panice a strachu z neznáma, jenže ten hlas měl nezvykle uklidňující účinek. Uvažoval, že by tady mohl strávit věčnost a konverzovat s ním, ať už patřil komukoliv. Jeho fantazie ale nebyla dostatečně omezená, aby si nespojil, že patřil Enceladu. Zažíval něco, čemu by u něj doma říkali „zázrak“ nebo přesněji „vidění“, a on už teď věděl, že jim o tom jednou bude muset povědět. Nejen rodičům, ale celému lidstvu.

Dokázal přemýšlet a dedukovat, aniž by jeho psychiku zavalovala libovolná zátěž. Každá z Patrikových chmur tady přestala existovat z minuty na minutu, nápady a asociace plynuly do jeho mozku nebývale přirozeně, tak, jak to vždycky mělo být, ale jen málo kdy opravdu bylo. To množství nezodpovězených otázek ho přestalo trápit, když mu problesklo hlavou, že tady je jeho potenciál naprosto neomezený.

„Už od začátku? Přiměl jsi ho, aby Amélii sabotoval Cutlerův oblek?“

„Ano.“

„A Amélie… zažívala to samé, co teď zažívám já? To naplnění, absenci veškerých mentálních hranic?“

„Jen díky tomu mne dokázala poznat. Jen díky tomu mne dokážeš poznat i ty. Ostatní neměli to štěstí.“

„Takže ty jsi Enceladus. Měsíc s vlastním vědomím. Jak je to možný? Jsi pozůstatkem něčeho starodávného? Možná civilizace? Jsi jen velký kvantový počítač předstírající vesmírné těleso?“

Nastala další krátká odmlka. Patrik tohle místo nikdy nechtěl opustit, i když věděl, že jednou bude muset. Jen si přál, aby mu ta mentální kapacita zůstala už napořád, když už on nebude moci zůstat zde. Přece jen by mohl kus tohohle místa, kus Enceladu, nosit v sobě. Představoval si budoucnost, až vše vysvětlí svým nadřízeným, otevře všem oči, bude schopný opravdu měnit lidské životy k lepšímu teď a tady.

Cítil spoustu různých vjemů a emocí. Fascinaci, nadšení, vědění. Nejsilnějším z nich byla, podivně, láska.

„Něco na ten způsob. Ale ještě ne kompletně v rámci tvého porozumění.“

„Dobrá,“ pocítil pohlavek pokory, „smím se ptát dál?“

„Jistě.“

„Proč Amélie, proč já? Co máme my, co chybělo těm ostatním?“

„Spektrum schopnosti poznávat.“

„Tak proč jsi je zkoušel zlomit, když nemají tak široké spektrum?“

„Nepřicházel jsi. Vložil jsem ze zoufalosti, vlastní imperfekce, tu samou důvěru do nich tak, jako do Amélie a tebe, ale selhal jsem.“

„To je blbost,“ zasmál se Patrik, „jsi měsíc se svým vlastním vědomím. Jak ses mohl mýlit?“

„Láska k lidstvu stála na počátcích mé důvěry.“

„Iracionální.“

„Domníváš se, že je láska iracionálním základem k rozhodování?“

„V tomhle případě ano.“

„Ale láska je to, co spojilo tebe a Amélii, abyste se dostali až sem. Právě to tě dovedlo k jejímu pomníku, a nakonec ke mně. Kdyby ses býval nebál rozhodnout se tak dříve...“

„Takže je moje chyba, že zemřelo tolik nevinných lidí? Kvůli tvojí lásce k nim?“

„Ne. Špatně směřovaná láska ale může ublížit i zabít.“

„Taková chyba tě dělá víc člověkem než měsícem, nebo čímkoliv, co jsi zač.“

„Vskutku. Jsem stejný jako vy. Jinak složený, ale ze stejného hvězdného prachu. Ale tyto záležitosti musí počkat. Teď máš na práci důležitější úkol – Amélie není jediným přechodníkem mezi mnou a lidstvem.“

↡↡↡

Ať už to bylo cokoliv – sen, simulace, nebo přelud – skončil stejně rychle a nečekaně, jako začal. Patrik se probral zkroucený jako paragraf v té samé židli, ve které usnul, a ten lidský most mezi vědomím člověka a vesmírného objektu od něj právě odtahoval ruku. Reflexy ho donutily se okamžitě narovnat, a jen na chvíli špikoval Amélii výrazem, který ji ani omylem nepovažoval za humánní bytost. Ať už tělesně nebo psychicky. Patrik z ní prostě dostal strach, a to i přesto, že mu bylo ještě ani ne minutu nazpět tak úžasně.

„Nech mě jít zpátky,“ zapřel se dlaní o stůl a vrávoravě se postavil.

„Je to dobrý pocit, že?“ usmála se a nesměle krátkými kroky pochodovala v pravidelných kruzích. „Enceladus je jedním z důvodů, proč jsem málem zešílela, ale taky jeden z těch, proč se to vážně stalo jenom málem.“

„Chápu to,“ v předklonu ji popadl za paže, div se málem nezbortil a nepovalil oba dva na podlahu, „nemluvili jsme spolu dlouho, ale řekl mi toho dost, abych se chtěl dozvědět ví–“

„Všechno jsem slyšela. Mluvili jste spolu skrze mě,“ opatrně vzala jeho tváře do svých dlaní, ale tentokrát už jen s úmyslem zahledět se mu hluboko do pronikavě ledových očí. Potřebovala, aby pochopil důležitost toho, co teď musel udělat, „ale sám ti řekl, že teď musíš jít. Popadni ty desky a jeď. Udělala bych to sama, ale dřív, než by mě pustili ke slovu, by mě rozpitvali jako malý sadistický haranti s novou hračkou. Víš to sám. Výzkum bere v potaz lidskost, dokud nebere.“

„To není pravda, Amélie, přestaň být zase tak paranoidní,“ upřímně se pousmál, načež se jednou z tváří opřel do její dlaně.

„Jsi sjetej,“ pustila ho, „kosmickou perspektivou.“

↡↡↡

Sotva si pamatoval cestu zpět na ústřední základnu. Věděl jen, že urputně pospíchal. Přeskakoval ze čtyřkolky na čtyřkolku a přelétával trhliny, jako by šlo o sportovní závod. U toho využíval kapacitu své schopnosti logicky přemýšlet na maximum.

„Slyšíš mě pořád?“ pokoušel své spojení s Enceladem. Žádné osobité odpovědi se mu každopádně nedostalo.

Potvrdil si tak, že i když možná anomálie měla vliv na lidskou psychiku, nikdy mezi člověkem a jí nemohla být tak čistá komunikační linka, jako když se anomálie doslova vkrade do většiny lidského těla, aby ho udržela v chodu. Nic to neměnilo na Patrikově potřebě mluvit, přestože by si snad měl povídat do prázdna. Odbourával tak stres.

„Jen by mě zajímalo, co jim mám říct, ať už budu mluvit s kýmkoliv.“ v duchu projížděl iteraci za iterací různých situací, které by mohly na centrální základně nastat. „Co když se zeptají, proč to všechno? Proč se s námi vůbec snažit navázat kontakt? Mám pocit, že bych jim to nějak vysvětlit měl. Aspoň zhruba.“

Přál by si, aby tohle byla jediná otázka, která ho zrovna trápila. Otřel si z průzoru kousky ledu a pořádně se zapřel do sedadla čtyřkolky. Tělo mu říkalo, že by taková poloha stačila k usnutí, ale mysl věděla, že až odpočinek opravdu jednou přijde, bude stát za to. Teď každopádně nepřipadal v úvahu.

Najednou malý reproduktor uvnitř jeho helmy hlasitě zapraskal. Patrika to velmi rychle odradilo od myšlenek na spaní. Lekl se.

„Toužím. Být. Poznán.“

↡↡↡

Udýchaně plácnul předloktím o snímač identifikačních čipů, a velká brána z těžkého materiálu se před ním začala pomalu otevírat. 

Ústřední základna byla rozsáhlá. Komplex budov propojených širokými izolovanými chodbami skoro, jako by to prostě byla jedna velká vědecká vesnice. Obyčejně se sem vracel velmi rád, a poslední dva roky myšlenku jejího opuštění bral jako silně agorafobickou. Teď by ale raději možná zůstal venku, klečel v ledové krustě a modlil se k Enceladu. Musel se striktně hlídat, aby se jeho fascinace neproměnila v náboženskou psychózu. 

V batohu na zádech nesl kvanta údajů a informací, které Amélie během svého samotářského koexistování s elektromagnetickou entitou posbírala. Právě díky tomu nacházel ve svém nitru alespoň jeden aspekt, který jeho nervozitu podkopával. Tím aspektem byla víra v rozum svých nadřízených. 

Udělal krok do přetlakové komory. Těžká vrata se za ním automaticky zabouchla a do uzavřeného prostoru z několika otvorů vysyčely obláčky páry. Každou chvíli se měly odsunout dveře, které ho dělily od zbytku základny. Jenže když se tak stalo, zarazila Patrika jistým způsobem nepříjemná forma uvítacího výboru. 

Za prahem základny stáli tři těžkooděnci obalení neprůstřelnými vestami, kapsy měli napěchované zásobníky a granáty, a jejich identitu spolehlivě zakrývaly neprůhledné helmy. Patrik instinktivně zvednul ruce nad hlavu, ale jinak se nepohnul ani o milimetr. Nic to však neměnilo na tom, že samopaly zůstávaly namířené kamsi doprostřed jeho těla. 

„Stůjte v klidu. Bude to bolet jenom chvíli.“ zařinčelo komunikačním kanálem. 

„Dopr-“

Nedořekl. Z jednoho ze samopalů se proti němu vymrštila vidlice na drátku, a tak předtím, než se Patrik zhroutil k zemi, alespoň věděl, že ho nemínili zabít. Jenom trochu posmažit. Nebylo to ale o nic příjemnější, než když vás někdo něčím prošpikuje – to bylo to poslední, co uznal, než se mu před očima znovu zatmělo.

↡↡↡

Sotva otevřel oči, bojoval o každý nádech. S hlavou svěšenou dolů se setkal s pohledem na své nohy připoutané ke kovové židli. Ze stejného důvodu nemohl zvednout ruce, byť se snažil sebevíc. Od pusy mu stoupala mlha, jako by si užíval doutník, ale právě teď si neužíval ani skutečnost, že je vůbec naživu. Párkrát sebou škubl, ale bylo to k ničemu. Nevěděl sice zatím, kdo přesně, ale drželi ho tam jako vězně na elektrickém křesle. Naštěstí aspoň na svojí hlavě necítil mokrou houbu.

Zvedl pohled. V koutech místnosti stáli předpokladatelně ti samí těžkooděnci, kteří ho sem dovlekli. A před ním, s dokumenty v ruce, pochodoval tam a zpátky kolem dřevěného stolu vysoký hubený muž navlečený do slavnostního kvádru. Světlo ze slabých žárovek se třpytilo na jeho ulízaných černých vlasech. Skrze tlusté brýle shlížel na jeden z papírů, ze kterého na tu dálku Patrik vyčetl jen náznaky Améliina rukopisu.

Náhle zjistil, že i jednoduché polknutí mu sebralo slušnou část energie, natož, aby cokoliv nenávistně vyřkl směrem k tomu, odhadem, snobovi. 

„Takže ta šťastlivá kurva je naživu,“ mlaskl uhlazenec v kvádru, aniž by zastavoval svou chůzi, „tady to říká, že nepotřebuje pít, jíst ani spát. Nedýchá. V podstatě nemá tlak. A přesto za dva roky dokázala vypracovat vědecké analýzy s lepšími rovnicemi, než dostáváme od našich špičkových zaměstnanců. Nejhorší je, že dávají smysl. Jsou několikrát přepočítané, s jinými variacemi, ale identicky správnými výsledky. Sama svoje práce a tvrzení několikrát ověřovala. Co to znamená, pane Nessyahu?“

Patrik se několikrát zakýval tam a zpět, jak se ze sebe snažil vytlačit koherentní odpověď. Jeho marné snahy však jen vykouzlily tomu neznámému muži úsměv na rtech. Takový úsměv, který se nestyděl dát najevo, že se nesmírně raduje z cizího neštěstí.

„Že je privilegovaná. Že v podstatě nalezla lék na nesmrtelnost – ne, ona by tím lékem mohla být. A co víc, odemkla lidstvu brány k intelektuální a informační askezi. Vždyť tvrdí, že nalezla univerzálního Boha! Co bychom s tím měli udělat?“

„Předat to lidem,“ vychrlil konečně Patrik s naivním optimismem, že někomu bude záležet na názoru spoutaného a uneseného chudáka. Navíc perfektně nahraditelného. 

Muž si jen zklamaně povzdechl. Zastavil se, odložil štos papírů na stůl, načež se na desku onoho stolu sám vyšvihl a urovnal si brýle. V rozkročeném sedu se zapřel rukama o povrch nezvykle staromódního nábytku, přičemž se na Patrika culil stylem „napřesdržku“. Patrik ho pozoroval asi tak přívětivě, že se z jazyku celého jeho těla dalo vyčíst, jak strašně rád by se mu vrhnul po krku, jestli hodlal ve svém arogantním vystupování pokračovat. 

„Máte povědomí o tom, v jakém stavu tohle lidstvo je? Žijete v přesvědčení, že jsou na něco takového připraveni? Že k takové křehké a zneužitelné záležitosti budou přistupovat s rozvahou a respektem?“ pokládal jednu rétorickou otázku za druhou, ale přesto způsobem, který neskrýval částečnou lítost nad svým vlastním úhlem pohledu.

Patrik se zamračil.

„Ale vy jste jeden z těch lidí. Patříte do ekosystému civilizace stejně jako ty, kterýma tady opovrhujete.“

„Nikoli, mladíku,“ muži se zaleskly bulvy, „já jsem v podstatě smetánka lidstva. Vy také. Je čas za to vzít odpovědnost a zbytek udržet na svých místech. Přesně proto, aby se ten ekosystém, jak jste ho sám nazval, nenarušil.“

„Hrajete si na Boha.“ 

„S pár mentálními oklikami byste sám došel k závěru, že daleko od božské síly nemám.“

„Tak nevíte, co je Bůh.“

Pořád vlastně neznal identitu člověka, se kterým mluvil, ale ani nepotřeboval. Stačilo mu, že se jednalo o očividného korporátního idiota, který zdánlivě stál v čele vědeckého výzkumu na Enceladu, přestože na takové pozici neměl co dělat. Leda, že by výzkum dotoval, a tím držel celý tamní vědecký spolek i celou ESA v kravatě. Patrik by se nedivil, kdyby mu byli schopni povolit vše, jen aby ji neutáhl. Nakonec ze svého bleskového myšlenkového proudu vyvodil následující:

„Chápu. Peníze maj sladší hlas než cokoliv na světě. Proto jste tu. Proto tu máte moc,“ zklamaně povolil obličej, „jenom neubližujte Amélii.“

„Může tu, pro mě za mě, uhnít. Její spisy si každopádně bereme na kolonii Titanu a pak na Zemi. Od teď jsou to utajené informace. A jelikož jste mě úplně nepřesvědčil o své kompetenci, tak aby se zabránilo jejich uniknutí... je mi líto.“

Lusknul prsty a seskočil ze stolu. Papíry si zastrčil pod rameno, načež pomalým krokem a pohledem přikovaným ke chladné podlaze minul Patrika. Ten jeho odchod ani nepozoroval. Čekala ho smrt. Zase. Mohl jenom doufat, že ozbrojenci budou vědět, jak správně zastřelit člověka, aby úmrtí nastalo instantně. Dovolil si domnívat se, že trpěl už dost. Zavřel oči a přál si rychlovku.

Kroky ozbrojenců se k němu střídmě blížily. On měl ale svěšenou hlavu a vůbec se na ně nemínil podívat. Stejně už podle všeho svůj čas dávno přežil. Kdyby ho bývali byli odpráskli venku, možná by ho Enceladus zachránil – tady ale asi neměl šanci.

„Poslední slova?“ zeptal se jeden z ozbrojenců hlubokým, testosteronem nacucaným hlasem.

Chvíli mu nad odpovědí snaživě šrotovala hlava. Měl by jim říct, po čem Enceladus toužil, nebo by to nic nezměnilo? Ne. Pravděpodobně by to opravdu nic nezměnilo.

Sepjal rty, a prostě zavrtěl hlavou. Cítil, jak mu upocené vlasy lechtají čelo, jak je tady ovzduší strašně zatuchlé, jak ho studí záda a hýždě od toho kovového křesla, a snad i to mikroskopické mihnutí vzduchu, které naznačovalo, že ozbrojenec zvedá hlaveň samopalu a míří.

Pak ho ohlušily tři výstřely a zvuky dvou těl dopadajících krátce po sobě na zem.

Teď už opravdu nečekal, že to ještě někdy udělá, ale znovu otevřel oči. Spatřil Amélii, jak v celé své přirozené a lehce zmutované kráse obírá mrtvolu jednoho z těžkooděnců o pistoli. Oba měli v průzorech svých helem díry od projektilů. Zhodnotil, že buď docházela na tajné lekce na střelnici, nebo měla jenom ohromné štěstí. Ať už to bylo cokoliv, umožnilo jí to ho znovu vytáhnout ze situace na život a na smrt.

Sluch se mu ještě nestačil vzpamatovat, a ona už sázela náboje do zámků na jeho poutech. Postupně tak uvolnila všechny jeho končetiny. U každé to s ním škublo. Patrik nebyl člověkem, který by si dokázal zvyknout na zvuky palebného násilí. Tehdy ty zvuky nahradily poplachové sirény, což nebylo o nic lepší.

Amélie Patrika popadla za zápěstí, vtěsnala mu do dlaně pistol a začala ho za sebou vláčet směrem k chodbě.

„Zabijou nás. Tohle nemá cenu zkoušet,“ vysvětloval přerývavě. Snažil se udržet krok těsně za jejími zády tak, aby se ani jeden nepřerazili o vlastní nohy. Dávalo mu to zabrat.

„Price měl tajemství,“ špitla naprosto klidně.

„Co?“ Patrikovi spadla brada.

Koridorem se přestaly šířit ozvěny jen jejich nepravidelných kroků. Přidaly se další páry. Zatím byly v nedohlednu, ale přibližovaly se z čela. Najednou Amélie provedla ostrou odbočku na pravobok.

Ať už se tím dostala kamkoliv, byl tam ještě větší chlad než ve výslechové komoře. Zacvakla za oběma co nejtišeji těžké železné dveře a zamířila k jednomu z nespočtu vysokých regálů, které byly po prostoru rozmístěné. Teprve tehdy měl Patrik šanci se rozkoukat a zjistit, že se nacházeli ve skladu s uměle vyráběnou potravou pro astronauty od spřátelené NASA. I když byla potrava syntetická, pořád její trvanlivosti prospívaly nízké teploty. Popadl se za paže a promnul si je, přičemž rychlou chůzí následoval Amélii.

Šplhala po regálu směrem ke stropu, kde na ni čekala otevřená ventilační šachta. I kdyby nějakým zázračným způsobem vedla na povrch Enceladu, alespoň on pořád potřeboval přetlakovou komoru. Začínal mít o Améliině plánu pochybnosti.

Jazyk jejího těla ostatně také začínal vypovídat o nejistotě. Když natahovala ruce ke vstupu do šachty, už se netyčila tak hbitě a hrdě jak před pár sekundami. Ani její výšvih do šachty neproběhl hladce. Patrik svraštil obočí, ale vystoupal po regálu ke stropu úplně stejně jako ona.

Během chvíle se v dlouhé a klaustrofobicky úzké šachtě mačkali oba dva.

Patrik se natáhl po víku a opatrně ho zaklapl. Pak se rozvalil co nejvíc to jen šlo. Poprvé se stihl Amélii podívat do očí, a ten nebývale skleněný pohled plný strachu ho přesvědčil, že jeho pochybnosti byly opodstatněné. O sebe už totiž strach mít nemusela. Šlo o něj.

„Co chceš proboha dělat? Víš, jaká je šance, že mě odsud dostaneš živýho?“ šeptal už značně zoufale.

„Promiň, já nevím, jak... jak ti to...“ sypala ze sebe slova tak pomalu a namáhavě, jako by je měla zaseklá někde v těžko dosažitelných hlubinách svých vnitřností.

Krátce na to od Patrika úplně odvrátila pohled. Začala se třást, jako by racionální a čistě cynické působení vědomí Enceladu, které skrz ni proudilo, ustoupilo stranou a umožnilo vyjímečný průchod její lidské stránce. Zdála se překvapená. Snad ani doposud nepředpokládala, že to bylo ještě možné.

„Jak co? Co chceš říct?“ natáhnul se k ní.

Něco ho zarazilo. Teror šlehající z očí Amélie, která si zrovna snaživě kryla pusu dlaněmi, aby zabránila úniku hysterického křiku, se během jediné sekundy přesunul do každého atomu skládajícího Patrikovu existenci.

Právě zažil šílenou věc. Žilami mu měl adrenalin pumpovat krev rychleji a mohutněji, než je rychlost rozšiřující se tsunami. Tím pádem měl v hlavě slyšet bubnování svého tepu, ne, mělo mu trhat celým tělem. A mělo by mu dělat potíž popadnout dech. Jenže on ani necítil potřebu ho popadnout. Ve skutečnosti se nedělo nic z toho, co by se mělo dít.

Zamrznul na všech čtyřech natažený k Amélii. Díval se pod sebe a působil jako socha z kamene. Na podlaze šachty se vytvářela kaluž krve, kterou každou sekundu rozšiřovaly kapky dopadající odněkud z jeho čela. Teprve tehdy si všimnul, že ho nad očima, na nose a tvářích šimrají potůčky teplé tekutiny.

Vyděšeně zvedl ruku a dotknul se studenými prsty teplé rány přímo mezi jeho obočím. Měla kruhovitý tvar a byla dostatečně hluboká na to, aby Patrik nedosáhl na její dno. Ani se o to nějak ustavičně nepokoušel.

Krev se mu několika tenkými prameny rozlila v dlani. I on se roztřásl.

„Se mnou jsi v bezpečí. Už se ti nemůže nic stát.“

Ohnal se postupně do všech směrů. Ale ten povědomý hlas nevycházel odnikud z vnějšku. Rezonoval v Patrikově lebce. Zaryl si ruce do vlasů a odolával nutkavým chutím si vytrhat několik chomáčů přímo ze skalpu. Tušil, co se stalo.

„Dopíči,“ zaklel rozrušeně, „vůbec to nebolí. Ani nebolelo. Vůbec nevím, že se to stalo.“

„Já to taky necítila.“ Amélie ho pohladila po rameni. Nebyla o nic méně vyděšená než on.

„Jak jsi to udělala?“ zvedl trhavě hlavu jejím směrem. „Ta anomálie se sem přece nemůže dostat. Základna je izolovaná. Co jsi provedla?“

„To byl Price,“ povzdechla si, „pozorovala jsem to všechno zpovzdálí. Nemysli si, že jsem se nikdy nechodila tajně koukat blízko k základně, co se zrovna děje. Jednou jsem ho prostě viděla vylézt v Cutlerově obleku asi půl kilometru od základny přímo ze země, jako kdyby to byl nějakej blbej krtek. Vypadalo to jako pořádná špatnost, takže mě to hrozně zajímalo.“

Samovolně se nad tou vzpomínkou pousmála, ale pak pokračovala.

„V noci jsem se na to místo, odkud vylezl, šla podívat. Prokopal tam krustou Enceladu izolovaný tunel. Dvířka vždycky zasypal ledem a sněhem tak, aby je nikdo jinej nenašel, ale vlivu Enceladu to vstup nezabránilo. Myslím, že to byl jeho účel.“

Patrik se zády schoulil ke stěně šachty a objal si kolena. Vlastně si byl plně jistý tím, co si jeho mrtvá nevěsta jenom myslela. Price byl Enceladem posedlý pravděpodobně víc než ona, a tak se Patrik nedivil, že chtěl mít k anomálii přístup úplně všude.

Muselo se to rovnat mánii nebo obdobnému psychologickému jevu. Zároveň to vysvětlovalo obsah Patrikových nočních můr. Celou dobu měl za to, že je od působení anomálie v bezpečí, ale ve skutečnosti ho trýznila každou noc, až ho dovedla právě sem.

Zabořil si obličej do čisté dlaně. Zdálo se jedno, že se ocital uprostřed dění něčeho zaručeně, a hlavně hmatatelně skutečného, protože mu vlastní zásady nedovolovaly uvěřit. Patrně ani uvěřit nechtěl.

„Kdyby mi někdo před odletem na Enceladus řekl, že se budou dít takovýhle věci, doporučil bych mu, ať se nechá zavřít do blázince.“

„Já to chápu.“ Její ruka pořád odpočívala na jeho rameni. Zmuchlala látku jeho trika v sevření a jemně za něj zatahala, „ale měli bysme jít. Věř mi. Nesmíš sedět a přemýšlet nad tímhle vším moc dlouho.“

Rozmrzele se podíval na pistoli, kterou mu Amélie věnovala. Upustil ji vedle poklopu od šachty. Když pod sebou zaslechl bušení na dveře od skladu, znechuceně ji popadl a přikývl, i když doufal, že k takové sebeobraně nebude muset z jeho strany dojít.

↡↡↡

Nechal se vést. Amélii před sebou viděl až do žaludku, a za svými zády slyšel ozvěny hlasů těch, kteří je hledali. Podařilo se jim vyrazit dveře skladu.

„Někde tady musí být.“ Pokud se Patrik nepletl, tohle uskupení těžkooděnců musel komandovat ten samý muž, který ho před nedlouhou dobou vydal na popravu. „Daleko se dostat nemohli. Co ta šachta?“

Patrik i Amélie přidali do rychlosti plazení. S každým pohybem se šachta jemně otřásla, a on by z toho temného plechového tunelu nejraději hned vypadl. Svíral ho ze všech stran, jako by mu chtěl vyhrožovat, že jediný špatný pohyb udělá ze všeho toho vojensky šedého plechu jeho hrobku. Čistě logicky by na něj takový argument už neměl platit, ale ku vlastnímu podivení platil.

„Ta nikam nevede, pane Jeffersone.“

„Stejně obkličte všechny východy z ventilace, který tady v tý díře jsou.“

Zbytky konverzace slyšel už jen opravdu vzdáleně a matně. Alespoň už znal jméno toho parchanta. Chtěl si ho posměšně a s odporem v hlase zamudrovat pod rostoucím strništěm ve tvaru knírku, ale ticho, které nastalo, ho přimělo rovněž s tichem splynout. Pokud na ně Jefferson se svými podřízenými nehráli psychologickou boudu, měli by být v suchu.

Přemýšlel, jak moc bylo pravděpodobné, že narazí na ochranku i mimo prostory základny. Doufal, že byli všichni seskupeni vevnitř nebo v bezprostřední blízkosti, a nikdo nepočítal s tím, že by se mohli proplížit ven tajným východem. Svou i Améliinu volnost vkládal do víry v Jeffersonovu lehkovážnost. Nejraději by se zastavil a pomodlil se – ale bylo tady vůbec ke komu?

Zajímalo ho, jestli Enceladus přijímal modlitby, nebo jestli to byl spíš takový malý Stephen Hawking tiše a stoicky sedící na jeho rameni.

Najednou se Amélie zastavila. Patrik zaznamenal, jak se mu o kůži otřel chladnější vzduch, ale nebyl s to opravdu cítit zimu. Kousek před nimi se na levé straně nacházela konstrukce, která tam rozhodně neměla být. Dvířka vyrobená ze všeho možného šrotu splácaného do sebe sotva držící v pantech. Patrik si všimnul dřeva, pěny a plechu. Tak chabá práce mohla opravdu patřit jenom nebožtíkovi.

„Tady už nemáš kam zabloudit, takže lezeš první.“ Uhnula mu z cesty, ale nebyl to ten pravý důvod, proč ho pouštěla před sebe. Onen důvod ani jeden z nich vyslovovat nemusel. Patrik se slizce uchechtl a poslechl ji – aspoň si Amélie mohla být jistá, že Patrikova mírně oplzlá osobnost se smrtí nezmizela.

V tunelu, do kterého Price velmi amatérsky vytesal schůdky, nebo spíš madla, bylo o něco menší šero než ve ventilační šachtě. Patrik se v podstatě plazil po ledu s tak nízkou teplotou, že by ho nervy na dlaních a předloktí měly alarmovat skoro k šílenství přivádějící bolestí. On by ten chlad ale spíše přirovnal k držení skleničky s džusem a kostkami ledu. Ani studený vzduch mu nestavěl chlupy na těle, a už vůbec ho nepřiváděl k třasu.

Měl zhruba půl kilometru napodobování plazivého podzemního tvora na to, aby si zvyknul. A aby tiše truchlil nad částečnou ztrátou svojí lidskosti.

↡↡↡

Na povrchu Enceladu nepozoroval Patrik žádný větší rozdíl ve svých vjemech. Tohle bylo prostě ono. Zbytek jeho života. Zastrčil si ze zvyku ruce do kapes od kalhot a pomalým krokem vyšlapával Améliiny stopy. Spěchala ke čtyřkolce, i když nikde nikdo nebyl. Už neslyšel ani alarmy. Zvuk se tudy prostě nenesl. Proto nemělo cenu se Amélie ptát, co bude teď, a jestli tady doopravdy uhnijí tak, jak mu říkal Jefferson. Chvilkově se mu dokonce myslí prohnala úvaha, zda takový zbytek zdánlivě nekonečného života vůbec bude stát za to.

Moc dobře si pamatoval rozkoš, kterou cítil, když poprvé promlouval s Enceladskou anomálií, ale obával se, že to nikdy nebude stejné jako poprvé. Naopak předpokládal, že se takové rozpravy stanou čím dál všednější, až ho nakonec nebudou vzrušovat vůbec. A on se bude nudit. Nudit a nudit. A pak zešílí. Byl to pro něj jednoduše předvídatelný vývoj.

Posadil se za řídící panel čtyřkolky a nechal Amélii nastoupit na místo spolujezdce. Pořád roztěkaně špikovala ostrými pohledy jejich okolí, ale zdálo se, jako by na ně základna úplně zapomněla. Možná to tak bylo lepší, ale zároveň to nedávalo smysl. Nedivil by se jí, kdyby v sobě našla podněty k podezření z kdoví čeho, jenže sám byl moc psychicky unavený si něco takového zatím přiznávat.

Rozjeli se vstříc jejich společnému pohřebišti.

„Změní tě to,“ její hlas zarezonoval v Patrikově hlavě.

Super, pomyslel si, takže do toho všeho můžeme ještě přihodit perfektně vysvětlitelnou telepatii.

„Co myslíš?“ mrknul po ní, aniž by věděl, jestli se otázka vyřčená v hloubi jeho hlavy vůbec dostane ke svému adresátovi.

„Když vidíš, jak někoho, koho miluješ, zabijou. Nebo prostě umře. Nebo mu prostě něco nebo někdo ublíží.“

Dostal chuť se jí vysmát, přestože by to vlastně vůbec nemyslel zle. Přišlo mu to nicméně ironické.

„Já vím,“ odpověděl niterně, „jak to změnilo tebe?“

„Cítím se dutá a zároveň plná vzteku. Někoho bych roztrhala na kusy. Pořád to vidím před očima, dokola a dokola. A pokaždý mi to úplně stejně zvedá leta prázdnej žaludek. Mám z toho chuť zavřít oči a usnout na hodně dlouhou dobu, prostě zmizet a dát si pauzu, ale nemůžu. Nebo poprosit Encelada, aby zničil moje emoce, ale to on neudělá, protože mě nechce zbavit toho posledního, co mě dělá člověkem, a ne jenom schránkou. Váží si emocí.“

„Ale já přece žiju. Prakticky jsem úplně v pořádku. Není žádný logický důvod truchlit,“ žďuchnul do ní, „teď budeme mít svoje šťastný až na věky. Všechno bude dobrý.“

„To očividně nic na mých pocitech nemění,“ poraženě opřela hlavu o jeho rameno a prázdně pozorovala blížící se hřeben, „je to zvláštní.“

„Jo. Jo, je to zvláštní,“ v Patrikovi bujel soucit, ale zároveň si vůbec nevěděl rady s tím, jak ji z takových chmur dostat.

Nerad střílel rady od boku, a nerad konejšil své blízké prázdnými stereotypními prohlášeními. A tak ji prostě nechal odpočívat na svém rameni a atakoval její rozpolcenou reakci předpokladem založeným na objektivním uvažování – to mu šlo prostě nejlíp.

„Poslouchej, oba dva máme teď fakt těžkou psychickou nálož, se kterou se budeme muset porvat. Možná to bude běh na dlouhou trať, ale i kdyby ta trať měla pět set kilometrů, brzo budou všechny ty kilometry jenom naše. A na jejich uběhnutí máme kolik času jen budeme chtít a potřebovat.“

„Bojím se tomu věřit,“ klesla v sedačce.

„Neboj,“ pokusil se na ni usmát, ale ona neměla ani tu snahu zvednout k němu pohled.

Mlčela a strážila před ním svoje myšlenky, než se dostali téměř pod hřeben. Patrik se do ní rozhodl nerýt.

Kdesi v jeho hlavě, kde sídlilo centrum schopnosti uvědomovat si vlastní cenu, blikal a houkal červený majáček. To proto, že by on chtěl být pro jednou tím, koho někdo ukonejší a o jehož psychiku se bude pečovat. Jenže i když právě v podstatě umřel, přestože trochu jinak, než bylo lidem známo, pořád si nedokázal urvat svůj prostor pro lamentování a stěžování si. Nedej bože, aby si dovolil chovat se nevrle a sentimentálně.

Miloval ji víc, než by pro něj bylo zdravé. Jenže i Enceladova láska měla svoje chyby – tak proč by nemohla mít chyby ta jejich? Prostě tu potlačovanou sebelítost potlačil ještě hlouběji. Jednak pro Amélii, a jednak, protože se bál, co by se z něj stalo. Za poslední roky už se změnil až příliš, a moc se mu to konec konců nelíbilo.

„A ještě jedna věc,“ zavrtěla se nepříjemně, jako by seděla na tuctu špendlíků, „nemyslím si, že jsme jim utekli. Myslím si, že nás nechali jít. Ale nechápu proč.“

↡↡↡

Díval se na sebe do zrcadla. Osahával svou modravě bledou pleť, šťouchal do ní, škrábal se ve vousech. Uvědomoval si, že když je teď shodí, už mu nikdy nenarostou. Tahle vývojová stopka zároveň naštěstí znamenala, že jeho zrzavé vlasy už neprotne víc šedi a nikdy se nebude muset stresovat s tím, jestli mu holička náhodou nepokazí sestřih.

Promnul si pytle pod očima. Nikdy v žádném zrcadle neuvidí svůj proces stárnutí. Byl za to rád, nebo ho to spíš mrzelo? Ještě se nerozhodnul.

Lidstvo opustilo Enceladus teprve včera. Byl to zvláštní pocit, sdílet jeden jediný měsíc druhého největšího plynného obra sluneční soustavy jen s láskou svého života, pár mrtvolami a záhadnou sebe si uvědomující anomálií. Když se nad tím zamyslel, došlo mu, že Enceladus ani na jednoho z nich nepromluvil od té doby, co se vrátili z centrální základny. Asi měl smysl pro diskrétnost a soukromí.

Obrátil se k topení vedle sprchového koutu a sundal z něj bílé triko. Své jediné. S trochou štěstí najdou nějaké staré kusy oblečení v centrální základně, až se tam v nejbližších pár dnech vrátí vyrabovat cokoliv užitečného, co zbylo.

Teď na to každopádně nemyslel. Byl rád alespoň za ten jeden kus trika, kalhot, spodního prádla a ponožek. I Amélie začala chodit oblečená. Když už nežila jako hermit, mohli alespoň předstírat civilizované lidské tvory.

Přestože to samozřejmě postrádalo smysl a obíralo je to o tu špetku volnosti, které měli na rozdávání.

Oblékl se a odešel do jídelny. Amélie seděla na kuchyňské lince u jedné ze stěn místnosti a choulila se do dlouhého pleteného svetru. Stehna, která z něj někde nad koleny vykukovala, měla modře popsané čísly, a sem tam se mihlo nějaké X, Y nebo Z společně s řeckými písmeny. Patrik se pousmál nad tím, jak rychle se některé jejich zvláštní rituály dokázaly vrátit do starých kolejí.

„Dal bych si kafe,“ postěžoval si.

„Nestrávil bys ho. Úplně zbytečný,“ Amélie pokrčila rameny, „já čekám na zachycení záznamu z přenosu. Budou rozesílat do kolonií sluneční soustavy to nejdůležitější ze včerejšího televizního vysílání. Chtěla bych si poslechnout, co o opuštění Enceladu ještě řekli.“¨

Patrik si odsunul jednu ze židlí a posadil se přímo naproti televizi. Zrovna tam, kde seděl i předevčírem. Sepjal ruce a položil je před sebe.

„Myslíš, že se k tomu nějak vyjádří ten Jefferson? I když je to asi jenom investor.“

„Jestli ho uvidím, tak tu televizi zničím,“ pronesla definitivně.

Ohlédl se na ni přes rameno. Působila, jako by to myslela zcela vážně, ale Patrikovi to nevadilo. Kdyby ho aspoň trochu neděsila, nedokázal by si být jistý, že je to ta pravá. Navíc se asi opravdu těšila na jakoukoliv příležitost vybít si ten vztek, který ji prostě neopouštěl.

Na televizi problikávalo logo výrobce TESLA. Amélie při čekání kývala nohama jako malé dítě na lavičce, když nedosáhne na zem, a u toho dlaněmi přejížděla po bavlněné látce svého svetru.

Nebylo divu, že zdánlivě pociťovala komfort. Protože nemuseli řešit žádné obaly od jídla, skleničky, talíře ani žádné nádobí, po celé místnosti se neválelo nic, co by se dalo považovat za bordel. Všude bylo krásně čisto, bílé povrchy se leskly v odrazech silných zářivek a každý předmět stál nedotknutý na svém místě. Oproti běžnému stavu jejich pokoje na centrální základně to byla idylka.

Logo z televize náhle zmizelo, čímž na obrazovku okamžitě přikovalo pozornost obou polomrtvých vědců. Začalo se tam prohánět kolečko, které vypadalo jako pes honící svůj vlastní ocas při záběru ze shora. Pak se objevil záznam.

Ve zmodernizované verzi starého studia CNN News seděla fialovovlasá žena v černé košili. Rukávy měla vyhrnuté k loktům a pod očima podobné pytle jako oba ti, kteří na ni právě zírali. Pár sekund upřeně hypnotizovala kameru a mrkala, jako by si neuvědomovala, že je již v přenosu. Amélie se stihla přemístit na Patrikův klín a políbit ho na tvář, než reportérka začala mluvit.

„Vítejte u večerních zpráv CNN News. Na začátek pro vás máme smutnou, nicméně poněkud naléhavou a šokující zprávu. Zdá se, že obyvatelé Enceladu opustili tento saturnský měsíc právě včas. Doplňující distanční pozorování měsíce potvrdilo obávanou spekulaci, že zvýšená a nepředvídatelná kryovulkanická aktivita předchází dosud nevídaným sopečným explozím. Podle mluvčího ESA lze předpokládat, že tyto exploze měsíc roztrhají na několik kusů...“

Slova nepřestala vycházet z reportérčiných útrob, ale Patrik je postupně přestal slyšet, jako by je spolklo ohlušující ticho pustých nížin Enceladu. Dokonce i ostrý televizní obraz se mu na chvíli zdeformoval v koláž různých studených barev, a pak trochu teplejších, když reportérka ze studia pustila ke slovu mluvčího ne Evropské kosmické agentury, ale rovnou NASA.

Cosi mlel, ale pro Patrika to představovalo jen mišmaš, jako když si někdo zamíchá krupicovou kaši a z několika pevně vyhraněných ingrediencí se stane bledě hnědá kaše.

„Lži.“

Enceladův hlas zahřměl hlavami obou vědců, a až to je vytrhlo ze zmatečného tranzu zpět do reality. Patrik začal tunelově vnímat simulaci rozpadajícího se měsíce na televizní obrazovce. Kdokoliv, kdo render vytvořil, si dal tu práci ukázat, jak se některé střepy virtuálního Enceladu přidávají k jednomu ze saturnových prstenců.

Trhnul hlavou směrem k Amélii, která k sobě tiskla dlaně zabalené v dlouhých rukávech svetru a vzájemně je mezi sebou žmoulala. Nezdála se příliš vyděšená ani zmatená.

Hluboce se nadechla a vydechla, i když asi jen pro efekt a ze zvyku, který ji ani za dva roky neopustil. Klidně vstala z Patrikova klína, a než bez jediné hlásky odešla, pohladila ho po vlasech. Pak ze společenské místnosti zmizela směrem k přechodové komoře a nechala jej tam sedět úplně samotného. Položil dlaň na vrch stolu a stražil sluch k dalším ohlasům lidstva, které k němu doléhaly z reproduktorů televizoru.

„K explozím by mělo dojít v příštích osmačtyřiceti hodinách. Tíživou situaci komentují lidé na sociálních sítích z celého světa. Někteří se s Enceladem důstojně loučí, jiní vyjadřují své truchlení skrze memy. Na síti Hash se k sebedestrukci Enceladu vyjádřil i hlavní investor enceládské mise, Cletus Jefferson, slovy: Máme štěstí, že jsme stihli všechny členy výzkumných i pracovních týmů z Enceladu evakuovat včas. Je to sice neočekávaná a poněkud bizarní změna, ale s Enceladem jako takovým se budeme muset brzy rozloučit. Bylo mi ctí se všemi spolupracovat.“

„Vole,“ odfrknul si Patrik, ač měl obrovskou chuť si dokonce odplivnout, „kdybych se jmenoval Cletus, taky bych byl jedovatej zmrd.“

Odsunul hbitým pohybem svou židli a rozhodl se z místnosti zmizet stejně jako Amélie. Nechal televizi běžet a rychlým krokem se vydal ven. Vůbec nevnímal své okolí, byl naštvaný, a zároveň rád, že se vzdaloval od těch zbytečných televizních tlachů. Teď už věděl, že cokoliv, co média ohledně Enceladu propustí do světa, bude jen jedna velká slátanina smyšlených omluv a vysvětlení, a tím pádem mu je celé CNN úplně k ničemu.

Zabouchnul za sebou těžké dveře nefunkční přechodové komory a vykročil na povrch měsíce. Amélie stála pár desítek metrů od základny s hlavou vztyčenou ke hvězdám. Opatrným tempem se k ní vydal, aby se nakonec nehnutě postavil vedle ní jako solný sloup a zaujmul identickou pozici. Zastrčil si ruce do kapes, když spatřil ten samý úkaz, který se Amélii odrážel v unaveném výraze plném přijetí a oddanosti osudu.

Temné nebe na vnitřní straně sluneční soustavy získalo novou, desetičlennou otevřenou hvězdokupu. Nebyl si jistý, jestli může takové zjištění doprovázet náznak emoční a fyzické intimity, a tak rozvážně poslepu nahmatal Améliinu ruku a jemně se za ni chytil. Bez odpovědi.

Začal uvažovat, kolik času jim zhruba mohlo zbývat, a jestli se to dalo vůbec nějak vyřešit. Za celý svůj život řešení těch nejrůznějších problémů – ať už životních, matematických nebo fyzických – se právě teď potýkal s mozkovou mlhou, jen co pomyslel na infinitiv „řešit“. Pomalu mrkal, a čekal, které mrknutí vyšle první slzu. Cítil se zrazený a opuštěný. Patrně už ho to ale nedojímalo natolik, aby se rozplakal.

Rád by za to vše obvinil Enceladus tak, jak jej obviňoval poslední dva roky. Uprostřed tiché chvilky si ale konečně mohl s dostatkem vědomostí přiznat, že Enceladus žádnou chybu nenese. Za veškerým Patrikovým utrpením stálo to samé lidstvo, za které se tak horlivě celou kariéru obětovával.

Amélie se plynulým pohybem přemístila před něj. Pohladila ho po pažích. Periferně vnímal, jak tentokrát zdvihá pohled namísto jaderných raket k němu. Snad v jeho obličeji nehledala vysvětlení. Žádné by nenašla.

„Já jsem s tím docela v pohodě, Páťo.“

„Ale já ne,“ pevně ji drapnul za předloktí. Zuřil, „měla jsi mě poslechnout. Měla jsi se mnou jet na základnu. Třeba, kdyby tě viděli, našli by způsob, jak odsud dostat tebe, mě. Ale aspoň tebe.“

„Neposlouchal jsi, když jsem se ti to snažila naznačit? Nemohla bych. V moment, co bych opustila působení Enceladu, bych už byla nadobro a napořád mrtvá,“ neuhýbala pohledem, přestože Patrikovi cosi říkalo, že přesně v takovou situaci by neměla nacházet žádné odvahy zírat mu přímo do duše, „pro mě to skončilo, když mě pohltila trhlina. Ale pro tebe, možná, kdybych...“

Amélie v tomto prostoru nemohla kromě mluvy synchronizované s telepatickým přenosem nic slyšet, ale přesto své lamentování zastavila. Ucítila rušení, nějakou další, třetí stranu, která nebyla ani Patrik ani Enceladus. Vnímala pod nohama tenké vlny, které se stále zintenzivňovaly, a tak usoudila, že cokoliv bylo jejich původcem, blížilo se to. Naklonila se přes Patrikovo rameno. Někdo k nim vskutku od úpatí trhliny přicházel.

Semkla obočí.

„Koukej,“ otočila Patrika o sto osmdesát stupňů, „není to...“

Pochodující silueta, které se pleška leskla obdobně jako povrch měsíce, bezradně zvedla ruce do vzduchu a zase je nechala spadnout podél svého těla.

„Zabijou nás! Odpařej na atomy!“

Patrik chtěl vybouchnout čirým vztekem. Chtěl se siluetě bleskurychle vrhnout naproti a zabušit ji vlastními pěstmi až do jádra měsíce. Topit ji několik hodin v kuse, rozdupat jí lebku a zlámat všechny končetiny. Pár vteřin se v oněch samovolných představách vyžíval, dokonce i zatnul pěsti. Pak ale, se vzpomínkou na nebeskou scenérii, která se odehrávala za jeho zády, zase povolil.

„...K čemu by mi to ale bylo,“ pronesl výdechem sám pro sebe, kvůli čemuž schytal zmatené pohledy od Amélie.

Samozřejmě nic nevěděla. A on ji to nehodlal říkat. K čemu by jim to všem bylo?

Bezradně si ponořil obličej do dlaní. Nejraději by kolem sebe kopal a vřískal jako malé dítě, jak je celá tahle blbost jménem „život“ nefér, protože ho nikdo neodměnil za jeho martyrství. Za ty roky a roky strávené univerzitním drcením, za noci, během kterých mu nemohla spadnout víčka, za pot, krev a slzy, jen aby měl spravedlivý, a hlavně správný pocit, že pokládá oběť budoucnosti lidstva.

Vždy tak intenzivně snil, že za to dostane odměnu, i kdyby ta odměna měla být jen pomníkem, na který budou chodit za nocí močit pouliční zvířata. Hlavně, kdyby na něm stálo jeho jméno a výčet všeho, co dokázal. Jenže on nedostane ani to!

A Amélie – ta se musela cítit úplně stejně, jenže on byl naštvaný částečně i na ni. Byl naštvaný na všechno a všechny. Každý z nich tady mohl udělat jiná rozhodnutí, vykonat jiné prevence, a všichni by se teď v poklidu vraceli na Zemi. Mohl s Amélií klidně založit rodinu, mohli se konečně vzít, a takhle on zůstane už navždy jen snoubencem a ona jenom snoubenkou.

Tolik okamžiků, které chtěl zažít, mu právě proteklo mezi prsty, a do toho se musel objevit Price, katalyzátor celé jejich katastrofy. Mohlo být tolik, mělo být tolik... čert to vem.

Zároveň sám sobě výbuch rozmařených pocitů nedokázal dovolit, protože na jednu otázku odpověď konečně znal: k ničemu by to nikomu nebylo. A tak sundal zaslepující dlaně z očí, stál a pozoroval, jak je Price pomalu míjel a choval se, jako by se nic nedělo a nikdo vůči nikomu nezadržoval žádné pomstychtivé a konfrontační pohnutky.

„Jestli dovolíte, hrdličky, tam někde vevnitř je lahev nesmrtelný Absolutky,“ ukázal na vstup do přechodové komory, „tak já si ji vezmu, půjdu si sednout na hřeben a budu se kochat.“

Nakonec se vlastním slovům a filosofii Price ještě lhostejně zasmál.

↡↡↡

Patrik dosedl na úplný vrchol hřebene. Za normálních okolností by mu pohled pod sebe možná přinesl závratě, ale teď si na ně ani při nejmenším nevzpomínal. Jednou paží pevně objal Amélii, která se sesunula do sedu po jeho levici. Price si dřepnul k jeho druhému boku a odšrouboval víko jedné ze tří Absolutek, které našli nedotčené pod kuchyňským dřezem.

Než vyrazili, vznesl návrh na dohodu, že těm monstrům řítícím se jejich směrem budou skutečně říkat otevřená hvězdokupa. Bylo to tak příjemnější a méně drastické, hlavně, když si každou hodinu všímali zkracující se vzdálenosti mezi hvězdokupou a jimi. Jednotlivé hvězdy se od sebe oddalovaly a nabývaly na zářivosti, přičemž ona jako celek rostla.

Kdyby se k té příležitosti mohli alespoň slušně obléknout.

„Svedl jsem vás tři zpět na stejnou cestu. Chtěl jsem uzavřít cyklus.“

„Kdyby to byl cyklus, tak by přece znovu začal,“ ušklíbl se lehkomyslně Patrik.

Nic si z toho nepřesného termínu v tuto chvíli už nedělal, ale přesto si musel rýpnout. Amélie se přitom velmi jemně zaculila, jako by něco tušila. Nešlo si jejích rtů a blyštivých očí plných očekávání nevšimnout. Položila mu ruku na stehno a krátce ho pohladila, čímž pravděpodobně říkala: „Přestaň furt rozumovat. Vůbec nevíš, s čím mluvíš.“

„Avšak on znovu začne. Jen ne zde a rozhodně ne v nejbližší době. Zajistím však, aby začal, a možná napodruhé neskončil tak... nepříznivě.“

„Nepříznivě?“ přihnul si Price s nihilistickým výsměchem. Pak otočil lahev hrdlem dolů a potřísnil vodkou povrch měsíce. „My tady umřeme, kámo. Přestaneme existovat. Rozmetaj nás atomovky. Tak nazdraví.“

Ta slova říkal tónem, který prozrazoval, že jim stále nevěří, a tak se jim bude smát do svých posledních chvil, aby jim věřit pro jistotu ani nestihl. Nikdo mu onen osobitý přístup nevyčítal. Price-vědec zemřel už dávno, a teď na svou smrt čekal i Price-starej-pankáč.

„Sám jsem z lidstva zklamán. S takovýmto spádem jsem, abych byl transparentní, nepočítal.“

„Je to smutný,“ Amélie se ujala kolující lahve a opřela si lokty o kolena, „poprvý se setkáme s mimozemskou formou života, a zareagujeme takhle. Zničíme ji. Dostaneme strach z jejích schopností a zničíme ji.“

„Ti, co to schválili,“ vložil se do její úvahy Patrik, „zajímalo by mě, jestli si uvědomují, co způsobí, když prostě rozbombardují pět seti kilometrový měsíc na několik kusů. Když teda pominu kosmický následky, řekl bych, že se ochudí o tolik potenciálních dat.…–“

„Neochudí,“ usekla ho Amélie.

Nastalo ledové ticho. Měla pravdu. Veškerý výzkum, který na Enceladu šlo provést i za hranicemi lidských mezí, už Amélie vydřela, a tím celé Patrikovo zoufání nad ztracenými daty haslo.

„Já mám otázku do placu,“ rozkecal se Price a otevřel další lahev, aby postupně každý dostal svou vlastní, ze které sosat a předstírat, že je mu zase sedmnáct, sedí na okraji střechy opuštěného paneláku a pozoruje spící půlnoční město, „co seš zač?“

„Předpokládám, já.“

Trojice zpozorněla.

„Býval jsem něco a někde. Teď jsem všechno a všude.“

„Tomu nerozumim,“ mávnul rukou rezignovaně Price, „mluv, jako bys to vysvětloval debilovi, prosim. Já už se myšlením namáhat nebudu.“

„Tak aspoň zapoj základní smysl pro asociace, blbečku,“ žďuchnul do něj Patrik, a na moment opravdu zase všichni působili jako ta stará známá parta, která se před dvěma lety tragicky rozdělila, „řekl ti, že je všechno a všude. Zvedni kámen a najdeš mě tam. To ti nic neříká?“

„Tyvole,“ Price se nakonec přece jen zamyšleně rozkýval dopředu a dozadu, „že by Ježíš? Bůh?“

Amélie už si nemohla pomoci. Od srdce se zasmála ze třech důvodů. Jedním byla Priceova nadutost, která z něj sršela, přestože měl titulů srovnatelně s nimi, a druhým skutečnost, že se vůbec nic nezměnilo. Třetím důvodem nakonec bylo, že už dávno znala identitu anomálie daleko za označením „Enceladus“.

„Jsem to, co nazýváte Bohem. Pro jisté skupiny lidstva jsem kolektivní vědomí. Nejlepší název je ale všechno.“

Ticho se po Enceladově proklamaci znovu představilo jako nepostradatelný člen konverzace. Patrik s Amélií si typicky vyměnili pohledy, a Price zůstal civět do svahu pod svými volně visícími podrážkami.

Poslední nenačatá vodka během sekundy skončila v zrzkově sevření, načež si dopřál její bezvýznamnou hořkou chuť. Dokud totiž o Enceladově božství ani nehodlal přemýšlet, bylo jednoduché s ním komunikovat. Teď se ale bál, že ho za pouze a jen špatnou intonaci pošle přes peklo až do očistce a kdoví, jestli někdy i do ráje. Tolik k tradičnímu náboženskému traumatu, pomyslel si a poslal v představivosti pozdravy svým prarodičům do posmrtného života.

Nakonec na tu správnou otázku ale přišel.

„Říkal jsi, že jsi před tím býval něčím a někde. Co to znamená?“

„Tehdy se mi možná ještě dalo říkat Bůh, protože jsem byl jednotný v úplně prázdném prostoru. Představ si, Patriku, nekonečné vakuum. Bylo to osamělé... velmi osamělé. Až jsem nakonec došel ke smíření, že abych stvořil prostor a život, který mé osamění vyléčí, musím ho stvořit sám ze sebe. Vzdát se své jednotné identity. A tak jsem se zabil.“

„Cože?“ zasekl se Patrik, přičemž ucítil, jak se k němu Amélie spokojeně choulí, jako by poslouchala pohádku na dobrou noc, která zaručeně skončí šťastným rozuzlením.

Jenže on byl tak napnutý jako nikdy předtím. Náhle se v něm znovu probudil ten zvídavý astrofyzik, který potřeboval vědět specifika a potom ještě specifika daných specifik. Díky Enceladově vyprávění a vysvětlování, které jednoduše nabádalo k otázkám a neukojitelné hamižnosti po větším a větším toku zachytitelných informací, zase na posledních pár hodin svého života omládl.

„Takže ses zabil, abys vyřešil svou samotu? Co se stalo potom, po tvojí smrti? Co tu samotu vyřešilo?“

„Určitě už jsi slyšel o velkém třesku.“

Reklama

foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek