Divadlo Radka Brzobohatého (DRB) je výraznou stálicí české divadelní scény. Nachází se v centru Prahy a nese jméno legendárního českého herce, jehož charisma a herecký talent zanechaly nesmazatelnou stopu v české kinematografii i divadle. Po jeho smrti se tato scéna stala nejen připomínkou jeho odkazu, ale také místem, kde se setkává tradice s moderním přístupem k divadelnímu umění.
Pod vedením ředitelky Romany Goščíkové, která se objevuje i na jevišti jako herečka, se DRB věnuje inscenacím, reflektujícím současná společenská témata. V hlavní roli společenské satiry však nestojí jen samotná hra, ale i její realizace. V rozhovoru Romana Goščíková mimo jiné zmiňuje, jak obtížné je vést divadlo v době, kdy může být každá nadsázka vnímána jako útok, a proč považuje humor za klíčový prvek pro zachování svobody projevu.
Před lety jste koupila Divadlo Radka Brzobohatého. Co vás k tomu vedlo?
To byl přirozený vývoj. Deset let jsem vedla zájezdové Divadlo Různých Jmen a chtěli jsme se usadit. Bývalá majitelka mi nabídla, zda nechci koupit Divadlo Radka Brzobohatého (DRB). Řekla, že je unavená, a od smrti Radka už nemá motivaci tu káru táhnout dál. Po roce jednání bylo divadlo moje.
Vaše divadlo se zabývá tématem hyperkorektnosti i ve vlastní hře. Proč právě toto téma?
Naši dramaturgii stavíme jako divadlo fenoménů, a právě hyperkorektnost je společensky velmi aktuální téma. Komedii Vy nejste žena, pane! napsal můj manžel Karel Janák, který vnímal tlak na prosazování korektnosti za každou cenu. Sám se s tím setkal při práci, například když Česká televize obsazovala pohádku ve spolupráci s německou ARD.
Na role rodičů Marka Adamczyka přišly návrhy herců, kteří byli všichni černoši, s průvodním dopisem, že „věří, že má Česká televize smysl pro diverzitu.“ A poslední kapkou byla situace s J. K. Rowlingovou, kterou nepozvali na sraz k 20. výročí Harryho Pottera, protože veřejně prohlásila, že „osoby, které menstruují, se dříve nazývaly ženy.“ To už byl impuls, aby tato hra vznikla.
Jak vnímáte rostoucí tlak na hyperkorektnost v dnešní společnosti? Máte pocit, že ovlivňuje tvorbu a svobodu umělců?
Rozhodně ovlivňuje. Stačí se podívat na současné seriály, třeba na Netflixu. Na klasický heterosexuální vztah narazíte pomalu jen stěží, anglickou šlechtu hrají černoši… Pokud má film získat Oscara, musí splňovat přísná kritéria ohledně obsazení menšin. To se samozřejmě přenáší i do divadelního prostředí, kde se tato pravidla mohou stávat limitující.
Setkali jste se někdy s kritikou kvůli tématu hyperkorektnosti ve vašich hrách?
Ano, například Vy nejste žena, pane! byla kritizována. Jednou nám diváci dokonce napsali do kroniky: „Jak si v dnešní době můžete dovolit něco takového uvádět?“ A právě kvůli tomu, že toto někdo napíše, bychom tuto hru měli hrát všude a všem.
Myslíte si, že hyperkorektnost přináší společnosti pozitivní změny, nebo spíše potlačuje kreativitu a otevřenou diskusi?
Všeho moc škodí a platí to i pro hyperkorektnost. Uznat práva menšin je správné, ale pokud se to překlopí do pozitivní diskriminace, je to špatně. V korporacích mají třeba kvóty na zastoupení určitých skupin – to však vede k tomu, že lidé nejsou hodnoceni podle schopností, ale podle své příslušnosti.
Jednou nám diváci napsali do kroniky: „Jak si v dnešní době můžete dovolit něco takového uvádět?“ A právě kvůli tomu, že toto někdo napíše, bychom tuto hru měli hrát všude a všem.
To je špatně. Navíc hyperkorektnost potlačuje humor, a cenzurovaný humor přestává být vtipný.
Jak diváci reagují na hru Vy nejste žena, pane!? Liší se reakce mezi generacemi?
Starší diváci většinou lépe chápou, co chceme sdělit. Často vnímají i hrozbu určité formy totality, protože podobnou zkušenost zažili. Ale také mladší generace přichází s pozitivními reakcemi. Někteří říkají, že tuto komedii by měli povinně vidět jejich učitelé. Obecně ale téma lépe přijímají mimopražští diváci. V Praze se lidé často bojí kohokoli omezit, ale tím pádem ani nechtějí přijímat jiný názor.
Kromě vedení divadla jste také herečkou. Na jaké role ráda vzpomínáte a na čem pracujete nyní?
V divadle mám ráda všechny své role, ale nejvíc si užívám thriller Hračička. Je to krásná herecká příležitost, i když dost psychicky náročná. Baví mě také role sestry Ratchedové v Přeletu nad kukaččím hnízdem nebo dvojrole Bev a Katherine v muzikálu 50 odstínů! Na obrazovkách mě diváci uvidí v seriálu Parťák na baterky na TV Prima, kde se podílím nejen jako herečka, ale i producentka.
Jak zvládáte skloubit práci a rodinu? Máte malého syna. Projevuje zájem o divadlo?
Synovi je pět let a v divadle je jako doma – poprvé jsem ho tam vzala už ve dvou týdnech, co byl na světě. Práce je součástí našeho života, a proto ji s manželem neoddělujeme od soukromí. Oba ji milujeme, potřebujeme a vnímáme ji stejně přirozeně jako jídlo a pití.
Kolik času věnujete práci?
To je velmi různé. Někdy pracuji i 13–14 hodin denně, jindy naopak méně. Ale díky manželovi a synovi se učím odpočívat. A co dělám nejraději? Čas s rodinou na výletě nebo doma, chvíli s knihou, nebo si zajdu na masáž. V poslední době mě také nadchlo barre – cvičení, které kombinuje balet, pilates a kardio.
Co mohou diváci očekávat ve vašem divadle v nejbližší době?
Naše dramaturgie nabízí široké spektrum – od thrillerů, dramat až po komedie a muzikály. Na jaře chystáme premiéru detektivní komedie Bella Donna s Kateřinou Brožovou v hlavní roli. Divadlo Radka Brzobohatého si zakládá na žánrové pestrosti, která baví herce i diváky.
Reklama
foto: se svolením Romany Goščíkové, zdroj: Autorský článek