Je jí šedesát, ale energie má na rozdávání. Téměř padesát let je v Kongregaci Milosrdných sester svatého Karla Boromejského. Boromejka Angelika, jak jí všichni říkají, vystudovala FF UK obor pedagogika-ošetřovatelství, ale i DAMU. Před dvěma lety získala Státní vyznamenání. Dá se říci, že je popularizátorkou řeholního života, o kterém boří řadu mýtů. A neváhá přiznat i boj se svými vnitřními těžkostmi.

„V roce 2015 jsem do toho spadla a osm měsíců užívala antidepresiva. Bylo toho na mě moc a postupně přicházelo vyhoření. Odjela jsem na dovolenou a tam jsem se budila s úzkostí, strachem, tíhou. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst... Pracuji ve výchovném ústavu, vyučuji, moderuji v rádiu. Pak se k tomu přidá sem tam nějaká drobnost a ono se to nasčítá. Přichází to nenápadně. Dnes už jsem poučená. Umím odmítnout a vím, že vše nemusí být úplně dokonalé. Naučilo mě to zpomalit,“ říká sestra Angelika.

Co vám z depresí pomohlo? Byly to i modlitby?

Hlavně mi pomohly léky. Když si zlomím nohu, taky mi nepomůžou jenom modlitby. S psychickým zdravím musíme zacházet stejně jako s fyzickým. Na cukrovku taky jenom modlitba nepomůže. Modlitba nebo třeba rozhovor s představenou pomůže k tomu, že se člověk rozhodne jít léčit. Protože sami máme třeba stále pocit, že to zvládneme sami. Díky tomu jsem se podívala, v jaké jámě sedím, a uvědomila si, že musím ubrat.

Člověk by si řádové sestry představil jako usedlé ženy. To ve vašem případě rozhodně neplatí. Jak ten vnitřní náboj jde dohromady s životem v klášteře?

Já myslím, že tohle vzniklo v totalitním režimu, kdy byly řádové sestry odsunuté z veřejného života někam na okraj. Byly vysunuté ze škol, z nemocnic. Byly zastrčené, maximálně někde u stejně zastrčených mentálně postižených. Do roku čtyřicet osm však byly běžnou součástí společnosti. Takže se vracíme do normálu. A myslím, že nejsem jediná řádová sestra, která žije podobně. Je nás víc. Jen jsem se teď ocitla v hledáčku zájmu médií.

Když jsme se viděly naposledy, upoutal mě váš snubní prsten. Říkala jste, že pro vás je vztah s Bohem jako manželství. V manželství se lidé i hádají. Hádáte se s Bohem? A kdy naposledy?

Není to tak dávno. Ale řekla bych, že teď už se tolik nehádám. Daleko víc to bylo před dvaceti lety. Člověk se někam řítí. Myslí, že všechno zařídí sám. Vím, že jsem se toho snažila stihnout mnoho, a cítila, že už nemůžu. Říkala jsem, pane Bože, já už nemůžu, musím něco odevzdat. No, a pak jsem uklouzla, vyvrtla si kotník a skončila na šest týdnů v sádře. A najednou jsem zjistila, že se to nezblázní, a jde to i beze mě. Pochopila jsem, že nemusím všechno dělat. Že můžu odmítnout. Člověk si musí ve své hloubce dobrat, co se stane, když odmítne. A to máte jako v manželství. Akorát že v manželství s Bohem ten druhý nechybuje.

Dnes už jsem poučená. Umím odmítnout a vím, že vše nemusí být úplně dokonalé. Naučilo mě to zpomalit.

Jak se usmiřujete?

Člověk před Bohem může „vylít“ své problémy, on mu ukáže cestu. Když má zájem vědět víc, tak může před Boha přijít s pocity, které má, včetně pocitu křivdy, nespravedlnosti, ale třeba i s vážnou nemocí… Může si klást otázky, proč se mu to děje, proč tohle Bůh dopustil? Pak nějakou věc nahlédnete a uvědomíte si to. Člověk musí nahlédnout svou hloupost. To je to vnitřní usmíření.

Takže vy se vlastně hádáte sama se sebou?

No, ano. Ale to máte taky jako v manželství, kdy si v řadě věcí uvědomíte, že můžete změnit jedině sama sebe. Vybavuje se mi situace, kdy jsem se stále ptala: proč tohle, proč tamto? Tehdy nás v domě žilo asi padesát a pořád byl někdo nespokojený. Já jsem chodila a Pánubohu nadávala. Pak se u nás objevil mladík z televize a domlouval moji návštěvu v jednom pořadu. Ptal se, jestli znám ten pořad. Já ho neznala. On se tak divil, jak vůbec můžu žít, když to neznám. A zeptal se mě, co mi v klášteře chybí? Já jsem se zamyslela a uvědomila si, že vůbec nic. Nechodíme sice tancovat, ale to mi nechybí. Mám střechu nad hlavou, mám jídlo, mám vztahy. V tu chvíli jsem se probudila, jako když na vás vylijí hrnec vody. Vždyť jsem úplně šťastná. V té hloubce mi opravdu nic nechybí a jsem spokojená žena.

Život v komunitě je ale asi i obtížný. Co vám dává a bere?

Já myslím, že je to úplně stejné jako v kterémkoliv jiném vztahu. Člověku není dobře samotnému. Psychologové doporučují k překonání jakékoliv krize mít vztahy. Už samotný fakt, že se můžete někomu svěřit, i když to za vás nevyřeší, vám pomůže. Jenomže vztahy musíte budovat. V každém vztahu máte někdy chuť toho druhého někam poslat, jindy se i ve vztahu musíte vyrovnat s určitou dávkou samoty. Pokud si někdo myslí, že uteče do kláštera do izolace, tak se mýlí. Protože v klášteře žije v komunitě, kde nás Bůh učí být ve vztahu k druhým.

Jaké to je pro vaše ego, když vlastně vše vám schvaluje matka představená? Třeba i kapesné…

Nevnímám to tak. Když jsem jako dítě sledovala rodiče, tak se taky museli na všem domluvit. Tatínek vydělával, miminka byla v domácnosti a držela finance, aby nám vyšly. Já si třeba nedovedu představit, že by každý měl svůj účet. Navíc si nemusím všechno nechávat schvalovat. Většinou to jen oznámím a vyúčtuju. Napíšu, za co jsem utratila. Ale to by podle mě mělo fungovat stejně i v partnerském životě. I mamka řekla tátovi, za co utratila… Mně tady nic nechybí.

Havel byl v hloubi duchovní člověk. Člověku bylo vedle něj dobře. 

Máme přelom roku, byly Vánoce. Jak vypadají ve vašem společenství?

Vidíte. Kdysi třeba v rámci kongregace představená kupovala všem stejné dárky. Pak jsme to udělaly tak, že si každá z nás vylosovala jednu sestru, a tu obdarovala, v ceně kolem pěti set korun. Několik posledních let jsme usoudily, že nás to vlastně vyčerpává, a máme to tak, že spíše podpoříme nějakou dobročinnou věc, a vzájemně si dáme opravdovou drobnost.

V zimě vás také lidi můžou potkat na běžkách. Jak na vás reagují?

Je to milé. Sice cestujeme v hábitech, ale na samotné běžky se převlékám do civilu. Ačkoliv jedna naše sestra, velmi dobrá lyžařka, i lyžuje v hábitu a skvěle v něm bruslí. To se pak lidi ohlížejí. A když zjistí, že jsme všechny řádové sestry, jsou to kolikrát docela humorné situace, jak jsou překvapení.

Teď bylo výročí úmrtí Václava Havla, o kterého jste pečovala. Jak na něj vzpomínáte? Co pro vás bylo nejzásadnější?

On byl v hloubi duchovní člověk a bylo vám vedle něj velmi dobře. Takový důležitý moment, který si vybavuji: když o něčem rozhodoval, tak říkal, jak SE to má udělat. Ne jak JÁ chci, jak je to pro mě výhodné. Jeho častá věta, když jsme někam (společně) odcházeli, byla: Pán Bůh s námi. Když se loučil, řekl: Děkuji Vám za všechny Vaše věrné služby. Nehrál si na bezchybného člověka.

Když člověk žije s Bohem, neznamená, že bude bezchybný. Když chcete růst, musíte dělat chyby. To podstatné na životě s Bohem je jít za tím, kam vás láká, a nebát se udělat chybu. Protože jemu naše chyby nevadí. On si s nimi poradí. Jemu vadí, když zamrzneme a budeme chtít být dokonalí. To není pokora. Pokora je přijetí toho, jaký jsem, a rozvíjení sebe sama.

 

foto: Jana Podhorská, zdroj: Autorský článek