Martinovi Hrtúsovi z Otrokovic je 32 let. Nejen profesní, ale i soukromý život mu přinesl nečekaná překvapení. Jak sám říká, už od dětství jezdil na tábory s dětmi se stejným postižením a byl vedený k samostatnosti. Velkým vzorem mu byla maminka, která má také zrakový hendikep. Přes internet později poznal svou manželku Denisu, která je zdravá, a společně dnes žijí v Ostravě. Jako pár, kde jeden z partnerů nevidí, čelí celé řadě každodenních výzev – od běžných domácích prací až po cestování nebo sdílení emocí, které se běžně promítají i do pohledů a gest.
Martin ale otevřeně říká, že jeho nevidomost z nich neudělala oběti nebo hrdiny. V jejich vztahu rozhodně není místo pro sebelítost nebo přehnané opatrovnictví. Spíš než na limity se zaměřují na to, jak spolu zvládnout všechno, co je v životě potká. A jak Martin s úsměvem dodává – někdy to mají dokonce jednodušší než vidící páry. Třeba když si nemusí dělat starosti s tím, jak vypadají v zrcadle.
Martine, nevidíte od narození, nebo jste o zrak přišel později?
Narodil jsem se s vadou zraku, ale zpočátku jsem aspoň trochu viděl. Na základce jsem ještě psal fixou do sešitů a četl pod televizní lupou. Bohužel, prognóza byla jasná – zrak se bude zhoršovat. To se i stalo. Nejdřív jsem přestal vidět na levé oko, později i na pravé. Protože jsem s tím byl od malička smířený, nebyl to pro mě takový šok. A taky mě to naučilo jedno – že život si musím přizpůsobit já, ne čekat, že se přizpůsobí mně. Navíc moje máma má také zrakové postižení, takže jsem měl skvělý vzor.
Někteří lidé si myslí, že slepota je nakažlivá nebo že automaticky znamená i mentální postižení.
Dřív, ještě při studiu, jsem měl vodicí fenku – německého ovčáka jménem Jessy. Byla to moje velká parťačka a doprovázela mě opravdu všude, ať už do školy, na cesty po městě, nebo třeba na výlety s přáteli. Díky ní jsem získal nejen větší samostatnost, ale i jistotu, že se na ni můžu vždycky spolehnout. Vodicí pes není jen pomůcka, je to vlastně i kamarád, který s vámi prožívá každodenní situace a pomáhá zvládat i nečekané momenty. S Jessy jsme spolu strávili krásných několik let a dodnes na ni vzpomínám s velkou vděčností.
Dnes už vodicího pejska nemáte?
Ne, máme celkem malý byt, takže bychom se tu mačkali. Navíc fenka, co jsem měl, byla pro mě výjimečná, a tak bych už druhého vodicího psa nechtěl. Ale máme malého jorkširského teriéra.
Vaše oční vada má několik aspektů – můžete nám přiblížit, co všechno zahrnuje? A jak jste vnímal postupnou ztrátu zraku?
Mám toho na očích opravdu hodně – glaukom, srůsty na duhovce, poškozené sítnice, nystagmus, vysoký nitrooční tlak… Zkrátka kombinace, která znamená nevratné poškození zraku. Nebyl ale žádný konkrétní moment, kdy bych „najednou“ přestal vidět. Nebylo to tak, že bych se jednoho dne probudil do tmy. Bylo to postupné. Na levé oko jsem neviděl už někdy od druhého stupně základky, na pravém jsem si něco málo udržel asi do 21 let.
Jak jste poznal svou ženu Denisu?
To je taková moderní love story. Seznámili jsme se přes Skype. Volal jsem si s kamarádkou, která také nevidí, a Denisa u ní byla na návštěvě. Nějak jsme se dali do řeči, pak si začali psát, a najednou to přerostlo v něco víc.
Jaké výzvy přináší seznamování pro muže s oční vadou?
Určitě nejistotu, jak protějšek zareaguje na moje postižení. Dnes už se povědomí o nevidomých zlepšilo, ale stále se občas setkávám s předsudky. Někteří lidé si třeba myslí, že slepota je nakažlivá nebo že automaticky znamená i mentální postižení. To je samozřejmě nesmysl, ale v minulosti jsem se s tím bohužel setkal. Naštěstí většina lidí je už dnes normální a berou nás jako kohokoliv jiného.
Jak vlastně přijalo okolí vaší ženy fakt, že začala chodit s hendikepovaným mužem?
Kamarádky a známí mé ženy ze začátku vůbec nechápali, jak může být s někým, kdo je nevidí. Měli spoustu předsudků a představovali si, že život s takovým partnerem musí být strašně složitý nebo plný omezení. Ale když mě postupně poznali osobně, zjistili, že jsem úplně normální chlap – v pohodě, s humorem, a že se s tím dá žít mnohem líp, než si mysleli.
Reklama
Spousta lidí má o nás se zrakovým postižením různé stereotypní představy, třeba že jsme nesamostatní nebo že nás musí někdo pořád vodit za ruku. Takže jsem vlastně rád, že jsem měl příležitost jim ukázat, že je to jinak.
Jak Denisa vnímala váš hendikep, když jste se poznali? A ovlivňuje nějak váš vztah – třeba tím, že by o vás měla větší starost?
No, vzhledem k tomu, že jsme spolu, tak si myslím, že ho přijala dobře. Vlastně o mně nikdy nepřemýšlela jako o člověku s hendikepem, ale prostě jako o někom, kdo ji zaujal svou povahou, vlastnostmi a tím, jaký jsem. Samozřejmě, asi se o mě bojí víc, než kdybych byl plně vidící, protože na samostatných cestách se mi občas něco přihodí – nějaká ta boule, odřenina, nebo třeba vyhozené koleno. Ale nakonec se vždycky všechno zvládne.
Když nevidíte, vnímáte atraktivitu jinak. Co vás na ženě přitahuje?
Vzhled je pro mě spíš abstraktní pojem. Přitahuje mě hlas, vůně, způsob, jak se vyjadřuje, jaké má názory. Pro mě je důležité, jak se s tím člověkem cítím. Chemie se prostě tvoří jinak.
Napadlo vás někdy cítit před partnerkou stud kvůli tomu, že ona vás vidí, ale vy ji ne?
Tohle jsem vůbec neřešil. Tím, že jsem masér, mi nahota nikdy nepřišla jako něco nepatřičného nebo zvláštního. A navíc není pravda, že bych Denisu „neviděl“ – mám přece ruce, takže vím velmi dobře, jak vypadá, a to dost detailně. Před Denisou jsem měl dva vztahy, obě partnerky byly rovněž zrakově hendikepované.
Jak řešíte společné aktivity, které jsou náročné na zrak (např. cestování, sport, domácí práce)?
Nemyslím si, že jsou tyto činnosti náročnější. Jen je děláme trochu jiným způsobem.
Co se týče cestování, moje žena už ví, jak mě vést, aby mě například ochránila před nárazy, upozornila na nerovnosti terénu, schody atd. Sportu se příliš nevěnuji, ale ani ten není pro nevidomé překážkou. Zrakově postižení hrají například showdown, což je obdoba ping-pongu, kde se po hracím stole posílá ozvučený míček. Pořádají se také turnaje v kuželkách, zvukové střelbě nebo futsalu.
Domácí práce pro mě rovněž nepředstavují problém. Tím, že dokonale znám prostředí bytu, vím, kde co máme, takže pro mě není problém vysát, utřít prach atd. Jen místa, kde má žena hodně malých a křehkých předmětů, raději nechávám na ní. Hodně mi pomáhají kompenzační pomůcky, například mluvící váha nebo hladinka – malá krabička s drátky, kterou zavěsím na hrnek a která mi zvukovou signalizací dá vědět, že je plný.
Jak si usnadňujete každodenní činnosti, jako je vaření, úklid nebo nákupy?
V tomto ohledu mi hodně pomáhají různé pomůcky a moderní technologie. Při vaření využívám například ozvučenou kuchyňskou váhu, odměrku s hmatově vyznačeným množstvím nebo indikátor hladiny, který se zavěsí na sklenici či hrnek a při naplnění nádoby vydá zvukový signál.
Používáte i nějaké pomůcky při úklidu?
Na úklid žádné speciální pomůcky nepoužívám. Někteří nevidomí si usnadňují práci robotickým vysavačem, ale podle mě nikdy neuklidí tak důkladně a nedostane se do všech míst stejně dobře jako klasický vysavač.
Jak řešíte nákupy, zejména když je potřeba vybírat zboží?
Menší nákupy obstarává moje žena, při větších spoléhám na rozvozové služby, jako jsou Košík nebo Rohlík. Díky aplikaci v telefonu si mohu přečíst informace o zboží a pohodlně objednat. Přes internet nakupuji i elektroniku a další věci.
Jaké technologie vám usnadňují každodenní život?
Kromě již zmíněných pomůcek je pro mě klíčový mobilní telefon, přes který realizuji nákupy, čtu knihy, komunikuji na sociálních sítích, vyhledávám spojení MHD nebo si pročítám zprávy.
Ve městě byly tři základní školy, ale dvě mě odmítly přijmout, což bylo zklamání.
Většina domácích spotřebičů je dnes dotyková, což představuje pro nevidomé velkou překážku. Proto mi pomáhají chytré spotřebiče, například kávovar, který mohu propojit s aplikací v telefonu a připravit si své oblíbené espresso.
Psaní na počítači je pro většinu lidí samozřejmost, ale jak to zvládáte vy se zrakovou vadou? Jaké technologie vám v tom pomáhají?
Díky technologii to dnes není žádný problém. Existuje software zvaný screenreader, tedy čtečka obrazovky, která nám pomocí hlasové syntézy popisuje všechny úkony, které na počítači provádíme. Díky tomu můžeme pracovat téměř stejně jako vidící. To samé platí i pro mobilní telefony – čtečka je tam už předinstalovaná a funguje hned po zapnutí. Mají ji tedy všichni, ale většina lidí o ní ani neví, protože ji nepotřebují. A v poslední době také hodně využívám umělou inteligenci.
Jaké největší výzvy přináší vaše nevidomost v pracovním nebo studijním životě?
Spíše, než o konkrétní překážky, jde o omezený výběr povolání, která jako nevidomý mohu vykonávat. Dalším problémem je postoj některých zaměstnavatelů a škol. Na základní školu jsem chodil v rámci integrace mezi zdravé děti, kde mi pomáhala asistentka, která mi přepisovala materiály do Braillova písma a poskytovala další podporu. Ve městě byly tři základní školy, ale dvě mě odmítly přijmout, což bylo zklamání. Naštěstí třetí škola byla maximálně vstřícná a měl jsem tam dobré podmínky pro studium.
Můj současný zaměstnavatel vede firmu, která zaměstnává převážně osoby se zdravotním postižením, a jsem rád, že jsem tuto práci dostal. Mnoho firem se k zaměstnávání lidí s handicapem staví odmítavě – obávají se, že budou muset přizpůsobovat pracoviště nebo věnovat zaměstnanci více času, což je často zbytečná obava.
Jakým způsobem se orientujete v prostoru, například na ulici nebo v obchodě?
K orientaci využívám bílou hůl, kterou si před sebou oťukávám prostor v půlkruhu. Pokud je to možné, držíme se vodicích linií, například obrubníků nebo zdí budov. Velkou pomocí je vysílačka pro lidi se zrakovou vadou, kterou mohu zapnout maják na vozidle MHD, takže mi oznámí číslo linky, případně spustí zvukovou signalizaci na přechodech nebo poskytne popis orientace ve veřejných budovách, jako jsou nádraží nebo pošty.
Jaké vlastnosti u partnerky považujete za klíčové?
Určitě upřímnost. Přetvářka je pro mě noční můra. A pak spolehlivost. Chci vědět, že se o sebe můžeme opřít, i když se zrovna nedaří. Věrnost je pro mě taky zásadní – bez ní vztah nemá smysl.
Jaký je podle vás nejlepší způsob, jak se partner může stát vaší oporou, aniž byste se cítili omezovaní?
Nejdůležitější je, aby se nesnažil všechno udělat za mě, ale spíše mi vysvětlil, jak to mohu udělat sám. Také je pro nevidomého nezbytné, aby věci v bytě měly své pevně dané místo – stačí jen trochu posunutý předmět a už ho nemusím najít.
Nejsme žádné skleníkové květinky, které se rozsypou, když na ně fouknete.
V neposlední řadě je pro mě důležité, aby za mě partner nekomunikoval. Často se mi na úřadech nebo u lékaře stává, že personál automaticky začne mluvit na mou partnerku, místo aby se obracel přímo na mě. Ona je přitom pouze doprovod, ne mluvčí, a to považuji za jednu z největších překážek, se kterou se setkávám.
Setkáváte se s předsudky vůči partnerskému vztahu nevidomého a vidícího?
Sem tam ano. Lidi se diví, že mám vidící partnerku. Jako by si mysleli, že lidé se zrakovým hendikepem si musí hledat jen lidi se stejným problémem. Ale jsou to spíš výjimky.
Jak vypadá váš ideální romantický večer?
Asi jako u kohokoliv jiného – dobrá večeře, procházka, wellness a pak film. U toho filmu je to samozřejmě trochu specifické, ideálně takový, kde je hodně dialogů a kde se děj dá dobře pochopit ze zvuku. To máme s Denisou rádi oba. A když je tam i audiokomentář, tak je to úplně ideální. Ale jinak si myslím, že naše představa příjemného večera se od té vaší moc neliší. Můj hendikep na tom vlastně skoro nic nemění, jde hlavně o společný čas a pohodu.
Co byste chtěl, aby lidé o životě nevidomých lépe pochopili?
Hlavně to, že nejsme žádní hrdinové, kteří zvládají něco nadlidského. Prostě jsme se naučili žít trochu jinak. Ano, některé věci máme složitější, ale spousta je naprosto stejná jako u kohokoliv jiného. Co ale rozhodně nepotřebujeme, je lítost. Nejsme žádné skleníkové květinky, které se rozsypou, když na ně fouknete. Umíme si ze sebe udělat srandu, máme běžné starosti i radosti, pracujeme, máme rodiny, chodíme ven s přáteli, sportujeme.
S jakými nejčastějšími předsudky se setkáváte?
Bohužel jich pořád není málo. Lidé si někdy myslí, že nevidomost znamená i mentální postižení, nebo že jsme nesamostatní a musíme mít neustálý dohled. Někteří se chovají, jako bychom byli křehcí, a bojí se s námi jednat normálně. Nejvíc mě ale mrzí, když s námi lidé nemluví napřímo, ale obracejí se na naše doprovody nebo partnery. Jako bychom byli nesvéprávní nebo nás u toho ani nebylo.
To je pak ten největší hendikep – ne ztráta zraku, ale ztráta respektu.