Mnozí různými slovy vyjadřují to naše (české) zápecnictví. Werich psal, jak s Voskovcem nesnášeli „smrádek, ale teploučko“, dnes mnozí nazývají Česko Hobitínem, Masaryk si v rozhovoru s Karlem Čapkem povzdechl, jak nám chybí moře a kvákáme na sebe jako žáby na břehu rybníka.
Je to víc než nechuť k ambicím, nulová touha dobýt svět, chcete-li poddanský charakter. Nejradši bychom se odpojili od okolního světa a žili si tu spokojeně sami. Běda ale tomu, kdo nám nechce pomoct, když máme nějaký problém. To nasazujeme to nevyšší morální hodnocení.
Zparodujeme cokoli
Naše touha po izolovanosti má svoji vtipnou tvář. Ironie, sarkasmus, zesměšnění sebezávažnější myšlenky, instituce i jedince, schopnost zparodovat cokoli. To vše je dané vědomím bezpečí toho, že jsme se na delší dobu usadili v kotlince uprostřed Evropy. Schopnost shodit cokoli a kohokoli s sebou bohužel nese i zvláštní české přesvědčení, že jiní dělají všechno špatně a my bychom to zvládli lépe. Jen dostat tu historickou příležitost.
Sledoval jsem v týdnu dokument o Alfonsi Muchovi a jeho chladném přijetí domácími umělci, neboť byl k nim kritický, protože měl srovnání s tvorbou v Paříži.
V týdnu jsem zažil klasickou českou schůzku. Kamarád se vrátil z delšího pobytu ze zahraničí a nemůže si zvyknout na všudypřítomné tuzemské remcání a nadávání. Na běžnou, až formální otázku: Jak se máš? Dostává prý běžnou českou odpověď: Ani se neptej. A následuje série stížností, kdy tohoto rituálu nespokojenosti neznalý cizí návštěvník musí nabýt dojmu, že žijeme v zemi hrůz a katastrof. Tato věčná nespokojenost je stabilní náladou, bez ohledu na změny vlád a počasí.
Nic nového tu nechceme
Česká přednaštvanost brání bohužel tomu, abychom viděli příležitosti, které se kolem nás i přes naši zarputilou neaktivnost objevují. Jedna firma třeba vytvořila mezinárodně úspěšnou hru, jejíž děj se odehrává v českém středověku. Což s sebou nese zájem o dané lokality. Řekli byste skvělé, ona městečka a vesnice mají otevřené dveře k nápadům, kterak díky talentu jiných přijít k zajímavému přilepšení si do svého rozpočtu.
Leč místo toho čtu o rozzlobenosti některých starostů na nevítané návštěvníky, kteří ruší jejich dosavadní klídek a pohodu. Jakoby jim vadilo, že dostali šanci být úspěšní, a tudíž se nemohou vymlouvat na okolnosti. Odmítnou tedy ten úspěch jako takový. Nic nového tu nepotřebujeme. Což zase není v našich zemských rájích nic neobvyklého.
Klíč k české duši
Sledoval jsem v týdnu dokument a Alfonsi Muchovi a jeho chladném přijetí domácími umělci, neboť byl k nim kritický, protože měl srovnání s tvorbou v Paříži. Jakoby se to neodehrávalo na začátku století minulého.
Tento náš dvojí extremismus, kdy na jedné straně jsme hyperkritičtí a neumíme ocenit vlastní úspěchy, a na straně druhé si nedokážeme ve většině klást vyšší ambice než ty domácí, vytvořil onu podivnou mentalitu zdánlivě milé „zahrádky“, ve které je hezky, přehledně, ale také nudně. V reálném světě pak vytváří naši závislost na jiných, což tak nesnášíme a skvěle ironizujeme. Tato spokojenost v nespokojenosti je klíč k české duši. Poznáme ji v rozjíždějících se volebních kampaních. Zatím to není vůbec hezký pohled.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
