„Nebydlíme v luxusním domě, nemáme nové nebo drahé auto, nenosíme značkové věci, nemáme zlato a drahokamy, nemáme nic hmotného, co by nám mohl někdo závidět, ale snažíme se užívat si života a mít co nejvíc společných zážitků,“ říká Michaela Sládková, Maruščina pyšná maminka. I ona dříve uznávala jiné hodnoty, ale pak pochopila, že život je moc krátký na to, aby ho člověk nežil podle svých představ. „Pochopila jsem to pozdě, až díky dceři. Dříve jsem dřela 12 i 16 hodin denně, někdy i o víkendech. Nestálo to za to, nikdo to stejně neocení, ale byla to má cesta k tomuto prozření.“
Pokud si myslíte, že Marušku do světové kampaně #GirlGoals motivovala máma, pak to tak není. Maruška se v anketě Dítě Česka 2024, již organizoval UNICEF, probojovala mezi 7 finalistů z celé České republiky. A poté si ji vybrali v rámci všech finalistů z pěti ročníků, až se její tvář objevila v reklamě globálního UNICEF. Ani Maruška, ani její máma to nečekaly, obě si ale uvědomují, že to, že vybrali holku z Čech, je neskutečné.
Girlgoals je globální kampaň organizace UNICEF, která upozorňuje na problémy miliónů dívek na světě a věnuje se tomu, čemu musí čelit jako teenageři. Je načase se o této kampani dozvědět více.
Maruška se přihlásila do #GirlGoals sama, nebo to byla vaše společná akce?
Míša: Ne, nepřihlašujete se nikde. Maruška se nominovala tím, že se přihlásila do projektu Dítě Česka. Tam se hlásily děti do 15 let s tím, co dokázaly, udělaly pro druhé. Představíte svůj projekt, práci, kterou děláte pro druhé, a pak čekáte, zda postoupíte do dalšího kola a pak do užšího výběru a tak dále. Minulý měsíc jsme byly natáčet rozhovor pro organizaci UNICEF, kam dostala dcera pozvání jako jediná z celé České republiky. Maruška tak zastupuje naši zemi v celosvětové kampani #Girlgoals. Může tak inspirovat další teenagery a děti a starší generaci ukázat, že ne všichni mladí lidé jsou špatní, horší, než byla jejich generace.
Co vlastně je GirlGoals?
Ženský leadership, vlastně nejen to. Dokonce naslouchat tomu, co si dívky, ženy myslí...? Něco, co bylo ještě před pár dekádami naprosto nepředstavitelné, se dnes stalo nutností. A přesně na to sází projekt Girls For Girls (#GirlGoals). Globální hnutí v rámci UNICEF pomáhá ženám po celém světě získat sebevědomí, ukázat jejich dovednosti a dodat jim kuráž, že mohou dokázat všechno, co si zamanou.
A jak projekt vznikl? Představte si skupinu ambiciózních studentek na Harvardu. Každou z nich s jiným příběhem, jiným pozadím, jiným snem. Ale všechny spojovalo jedno: vědomí, že svět stále nenabízí ženám stejné příležitosti jako mužům. Řekly si dost a vznikl Girls For Girls, mezinárodní iniciativa, která dnes mění životy tisíců žen na pěti kontinentech. Od roku 2017 projekt roste rychlostí blesku a stojí na mentoringu, vzdělávání a hlavně sdílení zkušeností.
Největší dopad má G4G tam, kde jsou nerovnosti nejmarkantnější. Například v Ugandě projekt pomohl desítkám mladých žen najít odvahu kandidovat do lokálních úřadů. V Malajsii zase mentorované ženy vedly kampaně proti genderovým stereotypům ve školách. A Evropa? I tady je pořád co zlepšovat. Například v Německu nebo Švédsku se G4G zaměřuje na podporu žen v technologických oborech, kde stále dominují muži.
Jak ses, Maruško, o kampani dozvěděla, byla to nějaká školní akce?
Ne, nevěděly jsme o ní, neznaly ji. Organizovala ji UNICEF, která si mě na kampaň vybrala právě díky seznámení se se mnou v rámci ankety Dítě Česka 2024, kde jsem se dostala do finále. Čili mamka jen přijala nabídku (která byla směřována a nabídnuta mně) zastupovat Českou republiku v této celosvětové kampani.
A proč ses rozhodla se zúčastnit? Co chceš účastí v kampani říct ty konkrétně?
Chci upozornit na problémy, které české dívky zažívají běžně ve svém životě.
A to jsou jaké problémy?
Nepochopení, žádný nebo minimální respekt, škatulkování, šikana, znevažování na sociálních sítích, to, jak s námi jednají dospělí, často z pozice síly – tedy hlavně ve školách, obtěžování přes sociální sítě nebo osobně. Je toho spousta.
Co tě zajímá, co je tím tvým „gólem“, když se kampaň jmenuje girlgoals?
Na holky se kladou i velké nároky, co se týče jejich osobní vizuální prezentace. Aby vás jiní nenapadali, měla byste být štíhlá, namalovaná, ve značkovém módním oblečení, mít namalované nehty a celkově se vzhledem blížit modelce nebo manekýnce. Je to náročné a často jen pro psychicky odolné jedince, jinak vás lidi na sociálních sítích zhejtí. Neustále je na vás vyvíjen tlak, ve škole i mimo, musíte se obklopit kamarády a dobrými lidmi, abyste to ve zdraví přežili, jinak je to hodně náročné. Šikana ve školách často bují a nikdo ji neřeší, nemá zájem ji řešit. Mým gólem je tedy být respektována vrstevníky i dospělými, učiteli, jít si za svými sny i plány, ač se mohou i dospělým zdát nereálné, prostě si věřit a jít si za štěstím, za svým snem.
Ano, to říkáš i v tom videu, že se někdy i učitelé chovají ve stylu „jsi holka, to nezvládneš“, ale co bys ty chtěla jednou dělat?
Už od asi 5 let chci být veterinářkou, co se i stará o pouliční zvířata, zachraňuje divoká a bezprizorní zvířata, ale možná si zvolím i zaměření mořská biologie, abych mohla být blíž živočichům skrytým pod hladinou moří. Zejména mě zajímají mořské karety, delfíni, manty a žraloci obrovští.
To je asi záliba, kterou sdílíš s maminkou, ne? Když ona je potápěčka?
Máme s mamkou řadu společných zájmů, děláme hodně věcí a sportů a činností společně, a pokud nejsme s nějakým sportem či zálibou zajedno, tak se podporujeme, fandíme si. Potápíme se spolu a šnorchlujeme spolu. Mně se asi víc líbí freediving, kde je člověk svobodnější a méně narušuje podmořský svět. Nedávno jsme právě s mamkou a kamarády šnorchlovali každý den za žraloky, kteří byli „zaparkovaní“ v jeskyních v korálovém útesu. Je fajn dělat věci společně. Učily jsme se spolu s mamkou na surfu v pražské Surf aréně, učily jsme se spolu na snowboardu, kde padáme a smějeme se a sdílíme své zkušenosti, letěly jsme spolu na parasailingu, na padáku za lodí, hrajeme spolu rády ping-pong a šachy, ale to moře a plavání, to je něco, co se nám oběma asi nikdy neomrzí – člověk se toho nemůže nabažit.
Co tě v životě nejvíc ovlivnilo?
Nejvíc asi smrt mého táty a dalších několika lidí, se kterými jsme se stýkaly, covid, a určitě i škola a spolužáci. To, že malá holka přijde o tátu, který byl její nejlepší mužský kámoš, to vás ovlivní napořád. Chybí vám neustále. Učil mě plavat, chytal mě při skocích do vody, jistil mě na stěně při lezení, jezdil za mnou na kole, prostě vám takový parťák a váš vzor chybí. Neustále by tu byl potřeba… někdo, kdo tu byl pro vás, kdo vás miloval, je pryč… na to se nedá zapomenout. Mamka pak musí dělat mámu i tátu, je to prostě pro všechny těžké. Navíc zemřeli během pár let i naši nejlepší kamarádi, se kterými jsme trávily čas. To se na vás také podepíše. Prostě už nemáte komu zavolat, s kým se pobavit, zasmát, lidi, kteří vás milovali, už tu nejsou. I ta láska vám chybí, jejich hlas, tváře, pomocná ruka, povzbuzení…
Proč ženy stále potřebují podporu? Stačí se podívat na čísla
Podle statistik tvoří ženy pouze 26 % světových politických lídrů a jen 8 % CEO ve velkých firmách. A přitom – pokud by ženy měly větší přístup k vedení, celosvětové HDP by vzrostlo až o 28 bilionů dolarů do roku 2025. Ano, tolik.
Nejde ale jen o čísla. Jde o to, že mnohé ženy stále váhají, zda si zaslouží být lídryněmi. A právě tady vstupuje do hry G4G. Programy projektu vedou zkušené mentorky – úspěšné podnikatelky, političky, manažerky – které pomáhají mladším ženám překonat strach, bojovat se syndromem podvodníka a pochopit, že jejich hlas má hodnotu.
Nová zpráva UNICEF, UN Women a Plan International, která spatřila světlo světa začátkem března, mapuje pokrok i přetrvávající problémy dospívajících dívek na celém světě. Do projektu se zapojily dívky celého světa, doslova od Harvardu až po Ugandu. A je tedy neskutečné, že jednou z tváří, jež byla vybrána do globální reklamy UNICEF a momentálně je k vidění například na platformě LinkedIn, je právě Maruška Sládková, holka z Liberce.
A covid ovlivnil dost negativně vše kolem školy a spolužáků. Naše učitelka nás vůbec neučila, jen posílala úkoly a odkazy na weby s novou látkou. Pro nás to bylo těžké se učit sami, bylo to vidět i na přípravě na přijímačky, které jsem zkoušela na gymnázium. Ačkoliv jsem se tomu věnovala dvě hodiny denně on-line, bylo to málo. Nebyli jsme v kontaktu se spolužáky, nemohli jsme sportovat, mně tak utekla závodní kariéra s tenisem, protože v tu dobu se nehrály turnaje, ani se nemohlo trénovat. To vše je strašně znát, pokud téměř 1,5 roku nepracujete v čemkoliv naplno…
Kdo je tvým vzorem, a to jak z lidí, které znáš, tak z lidí obecně známých?
Nemám žádný vzor, je mi sympatický každý, kdo je laskavý k lidem i zvířatům, kdo jen tak někomu pomůže, aniž z toho profituje, kdo rozesměje druhé, kdo se nestará jen sám o sebe…, komu není lhostejné, co se děje kolem.
Co tě baví nejvíc? Zdá se, že ti není lhostejný ani náš osud jako lidstva obecně… Proč?
Nejvíc mě baví vodní sporty, rychlostní potápění, ploutvové plavání, freediving, potápění, kanoistika, paddleboard, … Dělám všechny možné sporty: lezu na stěně, po skalách, via ferraty, hraju tenis, squash, ping-pong, jezdím na běžkách, na kole, … Hraju na piano a teď pár měsíců chodím hrát i na varhany.
Vidím, že ne každý se má dobře, že někteří lidé potřebují pomoci, i některá zvířata. A myslím si, že nemůžeme jen přehlížet některé věci. Je potřeba dát hodně na hlas srdce, řídit se citem, být soucitný a empatický a dělat správná rozhodnutí. Nečekat na „někdy“, často je potřeba dělat věci hned.
Moje mamka nikdy nenechala nikoho, kdo potřeboval pomoc, na holičkách. A není to o vzdělání, o věku, o nějakém zařazení, chovat se laskavě může každý a nic to nestojí. Nebýt lhostejný problémům a situacím, kterých se stanu účastníkem, pomáhat těm, co to potřebují. Proto jsme třeba nabídly pomoc i v želví záchranné stanici, ačkoliv jsme se mohly jako jiní válet na pláži nebo dělat jiné zábavnější věci, třeba.
Takže je to o zájmu o to, co se kolem děje, že?
Ano. Je smutné vidět děti, které chtějí, ale nemohou chodit do školy, které jsou talentované, umí v 10 letech plynně dva tři jazyky, jsou muzikální, jsou obratné, mají mnoho talentů, ale žádné možnosti. Proto jsme třeba zaplatily školné dvěma dětem, se kterými jsme se osobně seznámily, anebo jsme teď adoptovaly jednu z námi objevených mořských karet v Rudém moři. Taky ale pravidelně nakupujeme dárky v rámci Ježíškových vnoučat, podporujeme dětské domovy a akce jako Daruj hračku, zajímají nás nábytkové banky a jiné spolky a organizace, podporujeme řady útulků i konkrétní zvířata, v rámci našich možností samozřejmě.
To je skvělé a to máma říkala, že samy nebydlíte nijak luxusně...
Samy bydlíme v domě, který by potřeboval rekonstrukci a opravy, ale mamka dá peníze raději na cestování. A děti k nám chodí rády, protože jdou za mnou, za námi a ne kvůli našemu domu a zařízení.
To, co všechno děláš a čím sis prošla, má jistě někde kořeny, kde? Máš běžné zájmy jako tvoje kamarádky a kamarádi, nebo si připadáš jiná?
Jezdíme odjakživa k moři i na zdejší české zatopené lomy. Tam se mamka potápí a já kolem plavu anebo šnorchluju, což mě baví. Moje mamka dělala plno sportů závodně, byla jsem s ní i na mistrovství republiky kdysi, kde byla 1. na MČR v ricochetu, ale hrála závodně i squash, tenis a byla i na MČR v racketlonu, jinak na plno amatérských závodech, třeba na cyklistickém, kde byla 1. také. Tak v tomto směru jsem zvyklá, že trávíme volný čas sportem nebo cestováním, užíváme si společných chvil, společných zážitků a života celkově.
Jiná si připadám občas, to ano. Někdy si připadám, jako bych byla z jiné planety…
A co nejvíc trápí holky tvého věku?
Co na sebe a jak se namalovat a dobře vypadat a jak přežít písemku ve škole… Jinak u nás lidé hodně hodnotí podle oblečení, značek, mobilu, hodinek, kabelek, bot, aut… stále platí, že vás někdo odsoudí už pouhým pohledem, a nepočká si, až promluvíte. Nezajímá ho, na co myslíte a co děláte, ale jen to, jak vypadáte… V zahraničí to tak opravdu často není a daleko chudší lidé se na vás usmívají, pozdraví, baví se s vámi a připadáte si hned dobře.
Marie Sládková, 14 let
Narodila se a žije v Liberci, kde momentálně navštěvuje 8. ročník základní školy. Učí se s vyznamenáním. Hraje tenis za TJ Krásná Studánka, a pokud nemá závody, každou neděli hraje ve vratislavické kapli na varhany. Věnuje se ploutvovému plavání a rychlostnímu potápění za Aquaklub Liberec. Miluje moře a zvířata, je vegetariánkou. S dalšími 7 finalistkami byla vybrána v anketě Dítě Česka 2024. (foto: se svolením Marie Sládkové)
Za jak moc důležité považuješ vzdělání? A za jak moc v porovnání se životními zkušenostmi, které ti dává třeba cestování?
Vzdělání je podle mě velmi důležité k mé vysněné práci a člověk se vzdělává po celý život, stále se učí a něco nového dozvídá, pracuje na sobě. Moc důležití jsou učitelé, kteří nás mají motivovat a učit…
A čeho si nejvíc vážíš na naší zemi?
Že žiji v míru, že mám co jíst, co na sebe, že se mohu svobodně pohybovat, že můžu dělat věci, nejen sporty, které mě baví… v porovnání se zeměmi, které jsme navštívili, to tak nemají všechny děti na celém světě.
Jak ty vidíš dnešní svět a jaké v něm vidíš postavení dívek? Jak je to u nás, versus jinde ve světě?
To jsem už řekla, ale jsem vděčná, že jsem se narodila v Evropě, v Česku, protože jinde řeší úplně jiné věci, a je z toho člověku někdy opravdu úzko a smutno.
A kde bys chtěla jednou žít ty?
Někde nejlépe u moře, kde se lidé na sebe usmívají, nejsou povolené zbraně, nepáchá se tam násilí, není tam válka ani tam nejsou žádné pohromy a živelné katastrofy… Takže v nějaké asi pohádkové zemi?
Kdo nikdy neplakal...
Faktem je, že z povídání s Maruškou a Míšou je opravdu cítit, že nezáleží na tom, kde jste, ale s kým jste. Je neuvěřitelné, když vám čtrnáctiletá slečna skutečně přesvědčivě říká, že by lidé měli myslet víc na sebe, na svou pohodu, spokojenost a radost ze života. A i když se s námi někdy život nemazlí, jsou to lekce, které nás dělají odolnějšími a silnějšími. Hlavní je nikdy neztrácet naději v lepší dny a být k sobě i ke všem lidem a živým tvorům laskavý.
„Naše děti touží jen po našem času, našem uznání a obdivu, povzbuzení. Pokud se jim toho od nás dostane, budou šťastné. A tím pádem budeme i my šťastní. Vidět moje dítě se smát je pro mě tou největší odměnou. S námi se život nemazlil, není to pořád jenom řachanda, zažily jsme šikanu ve škole, psychosomatické problémy, změny škol, nemoci, úmrtí v rodině, příkoří, bezpráví, nespravedlnost. Ale nikdy jsme se neotočily zády k lidem ani zvířatům, kteří nás potřebovali. Třeba takový úsměv, povzbuzení, objetí, to je zdarma, nestojí to žádné peníze a někdy je to víc než cokoli jiného. Nebýt prostě na problémy sám, povzbudit, že bude zase líp. Vše má řešení, i když to není vždy snadné. Najít cestu, vyslovit to nahlas a řešit to tak, aby nám to neubližovalo. Někdy ale v životě potkáš jezinku, ježibabu nebo nešťastného člověka, který si svou frustraci vybíjí na tobě. Tak to je a já se pořád učím to nechat být a nereagovat na to. Někdy to fakt nejde, hlavně za volantem :),“ směje se Míša.
Podle holek najít v životě klid na duši a mír v srdci, to je vlastně ve skutečnosti náš cíl a peníze, majetek ani sláva to nenahradí. „My bychom daly všechno, co máme, za to, kdyby žili ti, kteří patřili do našeho života,“ končí Maruška a Míša. A nezapomenou ani zmínit slova Jana Wericha: „Člověk, který nikdy neplakal, nežil opravdový život.“
