Cestuji často. Cestuji pravidelně. Na páteřní vnitrostátní trase vlakem, vždy s jednou konkrétní společností. Ne že bych si myslela, že jsou jejich služby dokonalé, to zdaleka nejsou, ale jsem staromilec a nerada se pouštím do změn něčeho, co funguje, a toto staromilství občas přebije i jistou míru nepohodlí.
Alenka v Říši divů
Namále zpronevěřit se svému přesvědčení jsem měla před několika lety. Svůj spoj jsem dobíhala na poslední chvíli, a tak jsem si jízdenku koupila až u vlakvedoucí. Místo naštěstí bylo. Platila jsem kartou a dostala jsem potvrzení o zaplacení, které vlakvedoucí vyjelo z terminálu. Usadila jsem se a vlakvedoucí pokračovala v plnění svých pracovních povinností.
Na další stanici za mnou ale přišla znovu a oznámila mi, že nemám zaplacenou jízdenku, a že si ji tedy musím koupit. Pár vteřin jsem váhala, jestli jsem se nestala součástí nějaké zábavné show – čekala jsem, kdy mi ta milá žena prstem naznačí směr, kde je kamera, do které se mám usmát. Nestalo se tak. Pomalu mi začalo docházet, že to myslí vážně, i když to šlo ztuha – ta samá dáma mi přece před chvílí jízdenku prodala a z terminálu vyjela potvrzení o zaplacení!
V první fázi jsem, věrna své pacifistické povaze, zaujala smířlivý postoj. Potvrzení jsem vylovila z peněženky a trpělivě jsem dámě několikrát zopakovala, že to byla právě ona, kdo mi jízdenku PRODAL, a důkaz jsem umístila do jejího zorného pole. Nu co, stane se, prostě zapomněla, že to se mnou před chvílí řešila. Tolik lidí, co jí denně „projde pod rukama,“ není divu, říkala jsem si.
Nicméně dáma byla zjevně rozladěna mou neochotou jízdné uhradit znovu a po několika minutách mi to začala dávat dost nepříjemně najevo. Postavila se těsně vedle mě, zřejmě si myslela, že mi tak nonverbálně ukáže, kdo je tady pánem. Tvrdila, že jejich interní systém mé místo eviduje jako neobsazené, a pokud tam chci zůstat sedět, musím si jízdenku zaplatit.
Respektujete ranní hodinu a zasloužený spánek těch, kteří museli vstávat cca ve 3 ráno, aby svůj spoj stihli. A pak... crrrr! První jouda zvedá telefon.
Trpělivost mě začala opouštět. Zamávala jsem jí opět potvrzením o zaplacení před obličejem a velmi konkrétně jsem vyjádřila své přesvědčení, že není můj problém, pokud má jejich interní systém nějaké nedostatky. Nekomfortní to bylo, to ano, já jsem seděla na svém sedadle a ona nade mnou hřímala svá moudra. Pozice jsem ale uhájila a ona se nakonec dala na ústup.
Ne však nadlouho. Po chvíli přispěchala znovu a přitvrdila. Začala naznačovat cosi o mé vyčůranosti, protože přece jen vyčůránek hledá cesty, jak jezdit zadarmo. V tu chvíli mě ovšem opustil také pacifismus – stoupla jsem si, naposledy jí ukázala potvrzení o zaplacení a oznámila jsem jí, že rozhodně nic znovu platit nehodlám. Kontrovala, že jedu bez platné jízdenky a že mě nechá z vlaku vyvést. Nevěřila jsem vlastním uším, nicméně sedla jsem si zpět a shrnula můj pohled na věc: „Platnou jízdenku jsem si řádně zakoupila, a to u vás. Platba za ni proběhla v pořádku a vy osobně jste mi vydala potvrzení, které automaticky vygeneroval váš terminál. Pokud se někdo pokusí mě z tohoto vlaku vyvést, garantuju vám, že o mně ještě uslyšíte a že se vám to líbit nebude.“
Co se jí v tu chvíli honilo hlavou, nevím. Odešla a já se začala připravovat na fyzickou potyčku. Vrátila se pár minut nato sama a napůl blahosklonným a napůl pohrdavým hlasem mi oznámila: „Nechceme ostatním cestujícím způsobit psychickou újmu, od vašeho vyvedení z vlaku jsme upustili. Dnes tedy pojedete zadarmo.“ Pěkně nahlas, aby to ostatní cestující nemohli přeslechnout.
Cože??? Dodnes nevím, jak své pocity popsat. Směs němého úžasu, že celá ta eskapáda vůbec proběhla, a nevěřícného přemítání nad tím, do které škatulky zařadit ženu, která mi v těch několika kolech boxu byla sparingpartnerem? Nevím. Poradíte mi, pane Jančuro?
Sherwood na kolejích
Na blba narazíš všude, a tohle byl velmi šťavnatý kousek. Nepředpokládám, že by kterákoliv společnost měla v interních pokynech cokoliv o vyvádění cestujících s potvrzením o zaplacení jízdného na daný spoj (a sedadlo) z vlaku, takže jsem celou záležitost archivovala do šanonu „veselé příhody z natáčení“ a na spoje svého oblíbeného dopravce nasedám pravidelně dál.
Obvykle mám jízdenku s tím nejnižším dostupným tarifem, kterému důvěrně přezdívám „dobytčák“. Velikost sedaček a rozestupy mezi řadami umožňují nacpat do identicky dimenzovaného vagonu výrazně větší množství platících cestujících než ve vozech, kde se během cesty příkladně zrelaxujete. A dobytčák, přátelé, je nádherné panoptikum, pokud na něj máte nervy.
Vážení cestující, vím, že vaše životní příběhy jsou naprosto fascinující, ale možná byste je mohli spíš zkusit vydat knižně nebo nakreslit – asi bychom se všichni dokázali obejít bez jejich veřejného vyprávění.
Určitá skupina populace se zjevně stala členy obdoby „Mile High Club“ na železnici, z čehož palubní personál radostí zrovna neskáče. „Občas se to stane,“ povzdechl si palubní průvodčí Jan, který u dopravce pracuje sedmým rokem. Jak ale říká, „ti si alespoň zalezou na WC. Horší jsou borci, kteří z jakéhokoliv důvodu nedokážou udržet ruce, poklopec si rozepnou a obslouží sami sebe přímo na sedadle“. Jev je to poměrně častý a v některých případech je hlavní hrdina součástí policejních svodek pravidelně.
Nikdy však není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, říká se. Pokud bych si musela vybrat, jestli ve vlaku potkám Honimíra nebo feťáka s nožem v ruce, zvolím první možnost. „Počet problémových cestujících mírně stoupá, v průměru řešíme pět případů týdně,“ uvedl v roce 2023 mluvčí Leo Express Emil Sedlařík. Stejný trend pozorují také České dráhy a u ostatních přepravců to nebude jiné.
Cestu vám však spolehlivě otráví i v podstatě neškodné jevy. Že si někdo splete vlak s kanceláří nebo telefonní ústřednou, to už je takový folklór, který se nevyhýbá ani tichému kupé. Tam se můžete dožadovat nápravy důrazněji, ale v dobytčáku je to, alespoň podle mých zkušeností, zcela běžná věc.
Dobré ráno, Vietname!
Nastoupíte do vlaku za ranního kuropění a cestující, kteří nastupovali ve výchozí stanici, většinou spí. Ticho, klid, všechno v pořádku. Respektujete ranní hodinu a zasloužený spánek těch, kteří museli vstávat cca ve 3 ráno, aby svůj spoj stihli. A pak... crrrr! První jouda zvedá telefon. Nastupoval s vámi před pěti minutami a přijmout ten hovor mu kdoví proč trvá strašně dlouho. Asi nevidí na displej, aby zjistil, kdo volá. Kromě zhoršeného zraku bude mít nejspíš postižený i sluch, protože jeho telefon vyzvání tak nahlas, že půlku vagonu probudí.
Jouda začne mluvit o všem možném. O tom, že si koupil nový telefon (ano, chápeme to), o tom, že „šéf je fakt debil“, o tom, že ty ženský jsou vážně strašný slepice. Volajícího oslovuje „kámo“, což leccos vysvětluje. Je před půl sedmou ráno, „kámovi“ i joudovi nejspíš skončila noční a potřebovali si pokecat, protože už se půl hodiny neviděli. Po směně znavená ruka přístroj nedokáže udržet a odkládá jej na stolek před joudou. Bohužel pro všechny ostatní, zapíná hlasitý odposlech.
Variací na joudu ve vlaku je nespočet. Jeho prototyp se dokonce vyskytuje zcela bez doplňkové výbavy, jako je telefon nebo videohovor, plně si vystačí se stejně postiženým spolucestujícím. Modely, vybavené sofistikovanějším softwarem, dokážou třeba s ledovým klidem zabrat i polovinu vašeho sedadla svýma nohama, pozadím nebo zavazadly. Nebo si v poledním letním spoji otevřít v kupé plastovou krabičku s kysaným zelím.
Děkujeme, odejděte
Vážení cestující, vím, že vaše životní příběhy jsou naprosto fascinující, ale možná byste je mohli spíš zkusit vydat knižně nebo nakreslit – asi bychom se všichni dokázali obejít bez jejich veřejného vyprávění. A pokud byste mohli ztlumit veškeré přehrávače hudby a videa či si (ideálně) pořídit sluchátka, pánbu vám to stokrát na dětech oplatí. Trocha ohleduplnosti nás všechny může přiblížit k příjemnějšímu cestování.
Reklama
