Rasismus a šovinismus do školy nepatří. Kantor ze základky o házení klacků pod nohy i autoritě

Mužů učitelů je v českém školství málo – podle údajů ČSÚ je to 16 %, z toho na prvním stupni je to pouhých 5 až 6 %. Jaroslava Kučeru však jeho práce evidentně baví. Je to typ učitele, který na třídních schůzkách vysvětluje rodičům, aby děti nestresovali kvůli špatným známkám. Jaké to je, být jedním z mála mužských členů pedagogického sboru na klasické pražské základce?

Proč jste se pro tuto profesi rozhodl, je to vaše životní poslání? 

Nemyslím si, že by se na učitelství mělo nahlížet jako na poslání, je to normální práce, která má člověka živit. Učitelství sice nikdy nebyl můj dream job, ale vždycky jsem měl děti rád. Místo toho, aby mě jejich energie unavovala, nabíjí mě a zlepšuje mi náladu. Taky pro mě bylo vždycky důležité, aby si lidé pomáhali, což je podle mého názoru pro učitele asi ta nejdůležitější vlastnost. 

Jakým stereotypům muži učitelé na základních školách čelí? Hýčkají si vás třeba kolegyně?  

O takových stereotypech tedy moc nevím. Říká se, že některé děti reagují lépe na muže a jiné na ženy, což je asi pravda. Jsem rád, když se kolegové a kolegyně mezi sebou respektují a spolupracují spolu. I když nám taková spolupráce s některými z nich třeba trochu vázne, doufám, že si dříve nebo později k sobě najdeme cestu.  

Slyšela jsem od dcery, která chodí k Vám do třídy, že paní, které už učí desítky let, mohou být velmi protivné. 

Tak určitě se může u každého vyučujícího, ať už jde o ženu, nebo o muže, v průběhu času situace takhle vyvinout. Někdy kvůli vyhoření, jindy je to třeba jejich povahou. A právě tak se může stát, a slyšel jsem o takových případech, že některé osoby nesou jistou míru nesnášenlivosti již při svém nástupu do školství. 

Jaroslav Kučera se trochu nerad fotí. (foto: se svolením Jaroslava Kučery)

Jestli mě ve škole něco štve, tak je to zatvrzelý konzervativní přístup u některých pedagogů. Nechtějí nic měnit. Čas od času se člověk setkává i s problematickými postoji k různým menšinám či k emancipaci žen, kde bych já osobně obhajoval jiný přístup. Ale tuhle atmosféru nevytvářejí jen učitelé, ovlivňují ji třeba i rodiče – prostřednictvím dětí. Rasismus a šovinismus podle mě do škol vůbec nepatří.  

Setkal jste se někdy vyloženě s nepřátelstvím? 

O nepřátelství bych určitě nemluvil, ale všiml jsem si, že starší část pedagogů se k těm mladším, novým chová tak trochu jako k dětem. Několikrát se mi stalo,  že mě takhle kolegyně pokárala před celou mojí třídou, jako bych byl jejich spolužák. Zkoušel jsem ji zarazit, ale řekla mi, že jsem přecitlivělý, takže se mnou „bude mluvit jako s člověkem se speciálními potřebami“. Takové scénky se občas stávají, ale věřím, že si i s ní časem vybudujeme normální vztah. 

To by mě zajímalo, jak přistupuje k dětem se speciálními potřebami. Asi jejich potřeby spíš ignoruje. Jak byste popsal svůj styl výuky? 

Když jsem chodil na základku, lišil jsem se od spolužáků tím, že jsem učitele vnímal jako lidi, kteří mají city, ne jenom jako nutné zlo. Bylo mi  líto, když se k nim někdo choval zbytečně hnusně, snažil jsem se jich zastat. Teď, když se obrátily role, snažím se k dětem přistupovat stejně – s empatií a respektem. Ve výuce kladu důraz na to, abych naučil děti konstruktivně diskutovat, udělat si vlastní názor a taky ho dokázat změnit. Občas funguji ve třídě jako takový moderátor a nechávám děti, aby byly co nejvíc aktivní. Samozřejmě ne vždy se to podaří.  

Partnerský přístup k dětem není na základkách standard, naopak, a tak si musím často hledat vlastní cestu. Není to lehké, protože i když se snažím být tolerantní, tak musím dětem stanovit jasné a pevné hranice a udržet pořádek. Některé děti chápou moji vstřícnost jako určitou slabost a začnou si dovolovat. V takové situaci musím být co nejvíc asertivní, a někdy jsem možná až trochu moc přísný. 

Pokud vím, nikdo Vás jako přísného nevnímá, alespoň co se týče holčičího kolektivu, který trochu znám. Čím vás děti dokážou nejvíc naštvat? 

Když se uchýlí k jakýmkoliv formám násilí –  psychického, verbálního, fyzického. Tehdy je nesmírně důležité, aby byla nablízku nějaká dospělá osoba, která situaci zvládne. Každý učitel by měl v krizi umět rychle zasáhnout a pak ji s dětmi jako mediátor vyřešit.  

Pro děti, které třeba nemají tatínka, může být učitel ve škole extrémně důležitý. Co brání mužům, aby si vybrali tohle povolání, když pomineme nízké platy? 

Předsudky, že pro práci s malými dětmi se více hodí ženy. To platí nejvíc na prvním stupni, na druhém už je mužů víc. Možná to i učitelé muži mají trochu těžší. Když si muž vybere práci v pečující profesi, riskuje tím, že by mu mohli zkrátka nějací lidé házet klacky pod nohy.

Ale na druhou stranu – znám pouze jednoho kolegu, který pracoval na prvním stupni jako třídní učitel, a pak to vzdal, když se proti vzedmula ne příliš racionální vlna rodičovské kritiky… 

Jak vypadaly ty klacky, o které kolega zakopával? 

Ze začátku bylo všechno ok, ale pak se na jednom školním výjezdu vyhrotil konflikt s některými žákyněmi ohledně večerky. Dívky ho doma pomluvily, že se chová nevhodně, a po návratu výpravy domů čekala před školou skupina rozzuřených rodičů… 

Stalo se to dávno, v současnosti ten kolega dál učí na jiné škole a už se mu nic podobného nestalo. Nicméně je to hrozné, ta naprostá bezmoc. Výsledky měl skvělé, pracoval výborně, ale vše se najednou přestalo počítat. Byla tam presumpce viny.   

Mnohým dětem chybí doma nějaká pozitivní mužská autorita.  Může učitel takový mužský vzor částečně zastoupit? 

Nevím, jak bych život zvládal, kdybych neměl podporu svého skvělého otce. Učitel by mužský vzor mohl nahradit, ale je velmi těžké získat si důvěru dítěte, obzvlášť u těch starších nebo u těch, které učitelé předtím zklamali. Sám jsem několikrát zažil, že se mi žáci svěřili, a chtěli se se mnou o různých věcech poradit prostě proto, že se o ně jejich otec nezajímal, anebo s ním nebyli vůbec v kontaktu. 

I když jsme si samozřejmě všichni rovni, mezi dospíváním kluků a holek jsou rozdíly. Zlobí kluci a holky jinak? 

Co se týče zlobení kluků a holek, moc rozdílů tam nevidím. Zajímavá je ale dynamika kolektivu – když je kluků menšina, staví se do opozice vůči holkám. Klučičí skupina pak bývá trochu problematičtější. 

Existuje určitá sorta rodičů, u kterých má člověk pocit, že za učitelem nechodí ani vyjednávat, ale přímo nařizují a vyhrožují. Takoví občas i posílají anonymní udání na všemožné úřady nebo do médií.

Holky i kluci zlobí většinou ze stejných důvodů – nezvládají regulovat svoje emoce. Na rozdíl od dospělých ale mají tu výhodu, že jsou upřímnější a dokážou se se vším rychleji vypořádat. Stane se třeba, že dítě, které na sebe neustále upoutává nevhodným způsobem pozornost, to po upozornění často hned uzná a pochopí, co se s ním děje. Dospělí na takový proces občas potřebují stovky hodin terapie. 

Podle toho, co mi vypráví dcera, tak se děti ve třídě dobrovolně segregují podle pohlaví. Zaznělo tam dokonce: „Když se bavíš s holkama, jsi gay.“

Sám jsem šikanu zažil, děti to dělají kvůli zažitým stereotypům, které předáváme dál a dál. Problémy mají ti, kteří se nějak odlišují. Snažím se rozdílné děti víc skamarádit typem výuky, třeba prací ve skupinách. Když jsou ve skupině nějaké problémy, bavíme se o tom. Moje snaha o jakousi osvětu je ale často narušena podněty, které děti vstřebávají zvenčí, od rodičů, známých, influencerů atd.

Někdy je ale rivalita mezi pohlavími celkem fajn legrace, třeba ve sportu. Určitá dobrovolná segregace je i přirozená, protože holky a kluci mají jiné zájmy, ale to je dáno zase těmi stereotypy – holky mají panenky, kluci autíčka. Těžko najdete kluka v tanečním kroužku, až na výjimky. Znám jednu dívku, která se baví jenom s kluky, což by asi konzervativní pedagogy skoro pohoršovalo. Děti se mají učit tak, aby se vzájemně respektovaly a nereagovaly špatně na odlišnosti. 

Už jste se někdy setkal s tím, že by na dítěti bylo přímo vidět, že zažívá doma problémy? 

Ano, a čím je dítě mladší, tím je to na něm poznat víc. Změny chování, anebo také absolutní netečnost, zádumčivost, ale i agrese a přehnaná drzost. Jednou jsem potkal dívku, která téměř přestala mluvit. 

Je těžké přesvědčit děti, aby se nám svěřily. Vždy tu pro děti rád budu, ale jen málo z nich se opravdu ozve. A ostatně, my jako učitelé většinou můžeme pouze informovat rodinu, vedení školy, nebo v nejhorších případech OSPOD. 

Jak se vám spolupracuje s rodiči? 

S některými rodiči je spolupráce perfektní, u jiných je to těžší. Nejvíc řešíme známky a poznámky, školní pravidla, která se některým rodičům zdají přísná či s nimi nesouhlasí.  

Existuje určitá sorta rodičů, u kterých má člověk pocit, že za učitelem nechodí ani vyjednávat, ale přímo nařizují a vyhrožují. Takoví občas i posílají anonymní udání na všemožné úřady nebo do médií, jednou dokonce kvůli malému incidentu přijela televize, když dítě na jedné výjezdní akci našlo nějaké škrábance na své ruce, a rodič mylně předpokládal, že se musí jednat o štěnice. Nic z toho se neprokázalo, ale zkazilo to celou akci.  

V mé práci patří komunikace s některými rodiči mezi to nejtěžší, pokud nejsou schopni hledat kompromis či uznat chybu. Někdy si proto člověk připadá jako na pranýři. Většina rodičů je však skvělá a chápavá.  

Jaký typ lidí dělá takové scény? 

Různí, nezáleží na tom, z jaké jsou sociální vrstvy. Někdy potkáváme rodiče, kteří se tak trochu na výchovu vykašlali. Jejich dítě nedokáže dodržovat žádné hranice, takže pak ve škole trpí. A rodiče bohužel v těchto případech nepomáhají, ba spíš naopak. Hledají externího viníka a hází veškeré své problémy s výchovou na školu. Ale jak už jsem řekl, tento typ rodičů nepřevažuje.

Jste výjimečný v tom, že jako jeden z mála mužů učíte na základní škole. Často vycházejí články o tom, že chlapci ve škole začali zaostávat, že se trápí a že je negativně ovlivňuje Andrew Tate. Co si o tom myslíte? 

Zatím mám pocit, že jsou na tom ohledně prospěchu dívky a chlapci celkem stejně. U kluků ovšem pozoruji delší dětství, takže mají trochu méně zodpovědný přístup ke studiu. Kluci si víc hrají na telefonu a zameškávají víc úkolů. 

Co se týče Andrewa Tate, tento trend jsme s kolegyní pozorovali už před lety. Andrew Tate už je naštěstí mimo období své největší slávy, ale bohužel se určitě zase objeví někdo takový, kdo bude ovlivňovat další generace kluků. Chlapci si velmi často mysleli, že je to hrozně legrační. Není. Ideálně by v takových případech (když se dítě začíná radikalizovat, pozn. red.) měla spolupracovat škola i rodiče, ne vždy je tam ale ochota. Z kluků, u kterých jsem takové chování zachytil, se podařilo usměrnit zhruba polovinu. Někdy jsme jejich sexistické hlášky dokonce udolali spolu s děvčaty, což bylo moc fajn.