Proč dáme peníze raději Čechovi než cizinci? Kde leží hranice altruismu

V některých okamžicích byste se vydali celí, jen abyste pomohli druhým, zatímco jindy nejste ochotni obětovat pár babek potřebným. Čím to je? Pro Psychlogy Today to vysvětluje profesor psychologie a odborník na motivaci Bobby Hoffman.

Každý rok se přiblíží den, kdy ulice zaplní dobrovolníci prodávající květiny a srdíčka. Přispějete-li, podpoříte boj proti rakovině, anebo pomůžete méně šťastným dětem... Pravidelně se účastním. Když mě ale na ulici bezdomovec požádá o 20 korun, snažím se od něj co nejrychleji zmizet.

Gallupův institut udělal průzkum v Americe, jak jsou lidé ochotní si pomáhat. Na 83 % Američanů darovalo v posledním roce peníze na charitu, primárně na náboženské nebo vzdělávací účely. Pouze 49 % z nich pomáhá na charitativních akcích jako dobrovolník. Podobné výzkumy z České republiky bohužel neexistují.

Přesto najdeme jedince, kteří pomoci ostatním zasvětili bezmála celý svůj život. Policisté, učitelé a zdravotníci často obětují příjemný a bohatý život službě druhým. Lidé pracující v sociálních službách a pro neziskové organizace často vydělávají mnohem méně peněz, než kdyby dělali podobnou práci v lukrativních korporátech. Přesto dávají přednost této službě. Psychologové to nazývají „prosociálním chováním“. Proč jsou někteří lidé tak štědří, zatímco jiní se za žádnou cenu nechtějí rozloučit s těžce vydělanou korunou?

Pomáhání druhým přispívá naší emoční rovnováze

Prosociálním chováním se zabývala celá řada vědců. Výzkumy psychologů a sociologů (např. Joshua Correll, Park Bernadette, Charles Judd, D. T. Wegener aj.) ukazují, že prosociální chování nám skýtá osobní odměnu alespoň třemi různými způsoby. Pomáhání lidem uspokojuje naši potřebu emočního kontaktu s druhými. Zlepšuje náladu a propůjčuje vyšší sociální status.

Tím, že pomáháme druhým, vlastně pomáháme sami sobě. Cítíme se dobře. Zvyšujeme svoji osobní hodnotu. Občas to děláme právě proto, že nám je špatně a chceme se cítit lépe. Svým způsobem je to exhibice našeho ega. „Jinými slovy, pokaždé když máme pocit, že jsme jednali podle pravidel a zvyků naší kultury – tak, jak se od nás očekává – rozlije se nám v hrudi teplý a příjemný pocit,“ vysvětlil Bobby Hoffman.

Tak proč nepomáháme?

Jasně vidíme, že pomoc druhým pro nás má příjemný dopad. A přesto ji odmítáme. Proč? Ve své podstatě je to ekonomický kalkul: porovnáme rozdíl mezi tím, co nám to přináší, a tím, co se od nás vyžaduje, a podle toho se rozhodneme. Proto je pro nás mnohem snazší věnovat peníze na pomoc bezdomovcům, než abychom se šli postavit před kostel a vydávali jim polévku.

„Jedinci, kteří uvažují o pomoci druhým, obvykle zvažují výhody a nevýhody, cenu a zisk, stejně jako psychologické a fyzické dopady, když pomoc odmítnou,“ vysvětlil Bobby Hoffman. Obrovské množství výzkumů ukazuje, kdy jsme a kdy nejsme ochotni pomoci: Lidé jsou mnohem méně soucitní a ochotní pomáhat, když jsou ve skupině, než když jsou sami. Také jsme více štědří, když psychologická cena za pomoc je nízká a zdá se, že druhá osoba pomoc skutečně potřebuje. Budeme ale váhat s pomocí, když budeme mít pocit, že druhá osoba mohla svým problémům předejít, kdyby byla dostatečně proaktivní a rozhodná. Taková logika se většinou vztahuje na žebráky.

Ochota pomoci je ovlivněna také řadou povrchních znaků: fyzickou, intelektuální, rasovou a genderovou podobností, stejně jako otázkou, jestli je potřebný „člen skupiny“. Pro nás platí, že spíše pomůžeme Čechovi než imigrantovi. Máme ve zvyku pomáhat těm, o nichž si myslíme, že jsou jako my. Výzkumy naznačují, že altruismus je obvykle motivován osobními zájmy, naším veřejným image anebo očekáváním, která jsou na nás kladena. Pokud tedy k sobě chcete být upřímní, ptejte se: proč druhým pomáhat? Chci to, nebo mám pocit, že bych měl?

foto: Shutterstock, zdroj: Psychology today