V roce 1985 jsem s pohledným trockistou bloumala ranním Londýnem. Fascinovalo ho, že turistku ze socialistického Československa pobuřuje jeho chování. Čas od času se totiž zastavil před cizím cihlovým domkem a napil se ze skleněné láhve s mlékem, které stály vyrovnané u vchodových dveří. „Je příjemně studené, vážně si nedáš?“
Ještě začátkem 80. let si 89 procent Britů obstarávalo mléko od "mlíkaře", který jim ho přivezl v lahvích až do domu. Ještě v roce 2000 jsem kolem páté ráno v Londýně slyšela podivné vrnění elektrického vozítka vyrovnaného bednami cinkajících láhví. Připadalo mi svůdně sentimentální, ale mlíkař na rozdíl od supermarketu neměl bio mléko a ještě ho měl dražší...
Registrace proti plastu
Dnes v noci jsem se zaregistrovala na internetu coby nová zákaznice, připojila jsem se k mizivému procentu obyvatel Británie, která si nechá mléko vozit až ke dveřím. Něco se totiž stalo. Rozhodly asi hlavně dvě věci. Tou první bylo sledování Modré planety skvostného Davida Attenborougha (91 let) s fantasticky natočenými záběry oceánu a zvířat sužovaných všudypřítomným plastem; tou druhou bylo zjištění, že většina plastických hmot se dá recyklovat jenom jednou.
Najednou jsem přestala počítat. Sáhnu v Tesku po avokádu, dotknu se dvojitého plastu, který ho chrání, a dám ho zpátky; jdu si koupit avokádo tam, kde je sice dražší, ale kde mi ho dají do papírového pytlíku, je vybrané z bedýnky, která je pěkně postaru plná volného zboží.
A stejně tak mě začaly jak uhlíky pálit – kdykoliv se jich dotknu – plastové lahve od mléka. Konečně jsem tedy našla záminku a budu mít mléko bio a ve skle (a taky bio vajíčka). A naší ulicí začne časně z rána zase vrnět elektrické vozítko místního mlíkaře.
PS: Britská premiérka slíbila, že došlápne na supermarkety a donutí je, aby zase prodávaly volně vyložené zboží, bez plastových obalů.
PSS: A po dlouhé době jsem zase jednou podepsala petici. Aby vláda zřídila sběrné banky na vracení (ne recyklování) plastových láhví, jako to dělají třeba v Norsku.