Redaktorka Flowee Anastázie Harris se setkala s Jiřím Drahošem ještě coby předsedou Akademie věd ČR. Položila mu otázku: Máme se bát budoucnosti?
Spolu s Václavem Havlem zmizela Česká republika z mapy světových médií. Ale když se objeví pozitivní zmínka, kupodivu je to nejčastěji v souvislosti s vědou, což je pro tak malou zemi pozoruhodné, nevídané, nesmírně lichotivé. Jako by echo geniality německého mnicha, který v Brně za zdmi kláštera rozkopl dveře moderní genetiky, nadále prostupovalo českými a moravskými laboratořemi.
Ve svém předsedovi měla AV ČR znamenitého koordinátora, fyzika, který je ochoten rozebírat jakékoli téma. Nešikovně ze sebe lámu otázku, jak vidí docela nový jev ve vědě 21. století – volání po soustavnějším spojování vědecké otázky s otázkami víry. „Ve vědě jsou věci neuchopitelné,“ řekl profesor Drahoš. „Řada astronomů nebo molekulárních biologů zjišťuje, že objekty a částice fungují neuvěřitelně promyšleně. Třeba jednou přijdeme na to, proč. Debaty, co je věda a kde končí, se vedou seriózně. Spíše mi vadí militantní lidé z jedné i z druhé strany.“
Přeruším ho otázkou, proč je oddělování exaktní vědy a duchovna najednou anachronismem. „Žádná přírodní věda vám neřekne nic o smyslu existence. Musí nastoupit filozofie. Je dobré vědět, jak přesně funguje buňka, a pak ji rozdělit téměř na prvočinitele, ovšem o smyslu života mi to neřekne nic, v tomto ohledu jsem na tom stejně jako kdysi Galileo Galilei.“
Ptám se na jeho vnuky. Jsou generací, kterou už přímo zasáhne umělá inteligence. Děsí ho to? Těší se? „Samozřejmě si kladu otázku, do čeho vlastně rostou. Kdybyste vzala průměrný věk jedné generace, tisíc let je pouhých dvacet generací. Když se dostanete k pradědovi, jste v osmnáctém století. Najednou si uvědomíte, že nejsme tak daleko od Husa. Ale směrem dopředu extrapolace moc nefunguje. Náš lineární posun je nesmírně urychlován informačními technologiemi.“
Profesor Drahoš má ale nezlomnou víru v lidskou inteligenci, upřímně věří v nadřazenost našeho mozku, který je schopen nesmírně komplexního uvažování. „Poslední dobou mám paradoxně největší obavu nikoli z technologií, ale z toho, že civilizace může zkolabovat.“ Chvíli se bavíme o Islámském státu, jím ovládaných ropných nalezištích a internetové propagandě, ale předseda Akademie věd uzavře debatu podobně, jako když jsme předtím mluvili o oteplování: „Pořád jsem optimista, pořád si říkám, že se s tím lidé vypořádají. I pro ty vnuky a pravnuky. Ale nebude to jednoduché.“
Znalost vědce je limitována dobovým poznáním
„Pro své pohodlí lidé často před problémem zavírají oči. Pozoruju obchody s ženskou módou, ty hromady hadrů, a říkám si: co udělají s haldami, které se neprodají? Těch textilií, té promarněné energie. Jako civilizace si musíme začít uvědomovat hlubší souvislosti.“
Vpálím předsedovi, že právě věda nám každou chvíli předhazuje něco jiného o tom, jak máme žít a co máme jíst. Spravedlivě mě usadí, že novináře částicová fyzika nudí, tak vyzobávají jen kousky, které neřadí do souvislostí. „Jsem alergický na titulek: Vědci zjistili,“ řekne a vyjmenuje encyklopedii nesmyslů, které se píšou o zdravé stravě.
Je štíhlý a pohybuje se jako třicátník, čehož dosahuje střídmostí. Vzpomenu si na naši debatu o sádle a veganství, když o něco později poslouchám prestižní pořad v britském rádiu. „Cože?! Vařit na sádle je zdravější než používat rostlinný olej?!“ Obyčejně stoický moderátor se v průběhu rozhovoru nemůže zbavit hysterického tónu, zatímco vědec se trpělivě pokouší objasnit vliv zpracovaného oleje na lidský mozek, který je srovnatelný s globálním oteplováním. Vybaví se mi argument profesora Drahoše o tom, že i znalost vědce je limitovaná dobovým poznáním. Nemohli jsme dosud sice vědět, že některé rostlinné oleje ovlivňují náš mozek, ale mohli jsme být střídmí a držet se zdravého rozumu...
Ptám se, proč se většina českých špičkových vědců na rozdíl od těch polských vrací ze zahraničních praxí domů. Odpověď prozrazuje sebevědomí naší vědecké obce: „Rád bych řekl, že za to můžou špičkové podmínky našich vědeckých ústavů. Ale často je to třeba kvůli tomu, že manželka vědce má dvě babičky, které mohou hlídat. Někomu chybí české lesy. Naše země je krásná a příjemná.“ Emigrant ve mně tleská, je to další doklad té těžko popsatelné zemitosti českého charakteru, zdravého sedláctví, které je imunní vůči hysterickým výstřelkům a trendům, kompasu, který ukazuje správným směrem bez ohledu na to, kdo sedí na Hradě nebo ve Strakovce.
(Vyšlo poprvé v časopisu Zen.)
foto: Profimedia