V minulém článku o mileniálech jsme psali o tom, jak tuto „generaci Y“ popisují vědci. Teď jsme se jich zeptali naživo. Vztahy řeší, ale do rodiny se jim nechce. Zato chtějí být svobodní, a to i v práci. A co je trápí? Například fake news.
Tereza, 23, studentka,
Podle mého názoru je na naši generaci vyvíjen mnohem větší tlak než na ty předchozí, a to ze strany rodičů, okolí i celé společnosti. To všechno ještě zintenzivňují sociální sítě a média. Vidíme, co mají druzí lidé, jejich úspěchy, víme, kam cestují, známe jejich osobní život a chceme se jim vyrovnat. Pak ale vlastně zapomínáme, co je nám vlastní a jaké jsou naše osobní cíle. Jsme generace s neomezenými možnostmi, ale myslím, že většina z nás je neumí využít k tomu, abychom byli doopravdy šťastní. To se týká například i vztahů. Samozřejmě chápu, že jsou takové, kde je rozchod jedinou možností. Každopádně zastávám názor, že všeobecně bychom měli víc za naše partnerství bojovat, chtít na nich pracovat, hledat v nich hloubku a nevzdávat je při prvních náznacích problémů. Vždyť k tomu právě máme, na rozdíl od starších pokolení, k dispozici spoustu informací.
Nedokážu si představit, že bych žil jen pro práci, a to samé platí o vztahu. Vztah pro mě byl vždycky jakýmsi břemenem, něčím, co mě omezovalo v tom, co mám rád, a stejně tak to mám i s prací.
Ondra, 27, podnikatel
Podobně jako velká část mileniálů chci mít ve své práci hodně volnosti, proto jsem se rozhodl pro podnikání. Upřímně si nedokážu představit pracovat „pro někoho“ od devíti do pěti někde zavřený v kanceláři. Chápu, že někdo má rád svoje jistoty, ale tenhle způsob života by mi nevyhovoval. Co se týká naší společnosti, aktuálně mě trápí velký rozmach tzv. „fake news“. Bohužel si myslím, že tento trend se teprve rozjíždí. Do budoucna bude hodně důležité, jak se k němu společnost a hlavně její představitelé a influenceři postaví. Bojím se, že falešné zprávy se nebudou šířit jen od určitých zdrojů, které mají za cíl změny veřejného mínění, ale také mezi běžnými lidmi, kolegy v práci a podobně.
Reklama
Adéla, 28, copywriterka
Když vidím problémy, se kterými se naše země i svět potýkají, tak bych ráda něco změnila. Ať už je to velký rozdíl mezi bohatými a chudými, nadprodukce plastu, odpady v oceánech, týrání zvířat a podobně. Ale člověk řeší primárně svoje problémy – práci, vztahy, bydlení, takže na ostatní mi nezbývá čas ani energie. Určitě by měl ale každý začít sám u sebe. Měli bychom třídit odpad, pomáhat starým lidem a podobně, možností je hodně. Myslím, že by nám celkově bylo v Česku lépe, kdybychom byli tolerantnější a otevřenější, více cestovali a poznávali svět kolem sebe. Na druhou stranu bychom měli méně tolerovat hrubost a aroganci, pak by možná i letošní prezidentské volby dopadly jinak.
Honza, 26, zdravotnický záchranář
Nedokážu si představit, že bych žil jen pro práci, a to samé platí o vztahu. Vztah pro mě byl vždycky jakýmsi břemenem, něčím, co mě omezovalo v tom, co mám rád, a stejně tak to mám i s prací. Pokud cítím, že mě cokoliv omezuje, tak se to snažím změnit. Nebudu vztah, o kterém vím, že nemá žádnou budoucnost, udržovat. Ze stejného důvodu teď hledám i jinou práci, protože nestíhám to, co bych stíhat chtěl, a život mám jen jeden… Ani po dítěti nijak zvlášť netoužím. Ačkoli mám děti rád, myslím, že jsou často a bohužel jen jakousi výplní života, která má do vztahu přinést nějaké oživení. A já mám do budoucna ještě tolik plánů, že se pravděpodobně alespoň v příštích deseti letech jen tak nudit nebudu.
Magdaléna, 26, kadeřnice
Má práce snů je mít vlastní kadeřnický salon a klientům umět vždy perfektně poradit, být prostě užitečná lidem, kteří se za mnou budou pravidelně vracet. To mi dává pocit, že jsem prospěšná. Celkově si myslím, že v životě je důležitá naše víra v sebe sama. Že štěstí, radost i cíle si tvoříme jen my sami a je jen na nás, zda se rozhodneme v té cestě, po které teď jdeme, pokračovat, nebo změnit směr.
Honza, 26, student a občasný trenér
Měnit svět, to je dost silný pojem, možná bych ho tedy ani tak nechtěl měnit, jako spíš udělat hezčí, příjemnější a udržitelnější. Občas trénuji v pozemním hokeji mladíky od 8 do 18 let a snažím se v nich probudit základní morální zásady. Když teď po roce vidím, že se k sobě začali chovat jako opravdová parta a ne jako „podrazáci“, tak mám pocit, že ovlivňuji svět k lepšímu. Ale mám i nápady, které by mohly pomoci většímu počtu lidí.
foto: Shutterstock
