Vizitka, ke které se váže vysoká židle a výplatní páska se spoustou nul, oslňovala předcházející generace, ale mileniály moc nemotivuje. Věří totiž, že za většinu zásadních problémů současného světa může právě hon za penězi. Respektive nenasytnost jejich rodičů, pro něž prachy byly hlavní motivací.
Mileniály nezajímají auta, nenachytáte je u kabelové televize, dlabou na týdenní nákupy v supermarketech a neupínají se k vlastnictví nemovitostí. A se svou nechutí k boji o společenské postavení a materiální blahobyt to myslí vážně.
Pohrdají luxusem…
Tak jistě, každý člověk je jiný, takže mi promiňte jisté zjednodušení, když tvrdím, že mileniálové jsou takoví nebo makoví. Je to samozřejmě jen popis trendu, který se zrcadlí třeba v love story, příběhu mé padesátileté sousedky, která se zamilovala do o dvacet let mladšího zahradníka. A proto musela vyměnit pohodlné Volvo za miniaturního Fiata. Neodradili ho její protivní synové puberťáci ani její přibývající vrásky. Zato symbol blahobytu západní střední třídy musel z domu, tedy z garáže. Jak dosud lítostivě komentuje dotyčná právnička: „S mým luxusním kombíkem s vytápěnými sedadly by byl mezi svými známými odvařený. Pořád si ho dobírali, že se zaprodal mamonu!“
…až na luxus Mamahotelu
Mileniálové mají něco lepšího než sociální pojištění. Mají rodiče, kteří se o ně vždy postarají. Díky jejich okouzlující „nevinnosti“, co se vydělávání peněz týče, nemalé procento mileniálů žije s rodiči i v dospělém věku. Nebo se k nim aspoň čas od času vrací. A svůj postpubertální pokoj, ve kterém se zavírají před zbytkem rodiny, považují za své výsadní doživotní právo.
V domácnosti rodičů, jak se říká v „Mamahotelu“, neplánují zůstat, ale tak nějak si na ni nárokují právo. Jde o místo, kam můžou pohodlně vycouvat, když život bude příliš těžký, nepohodlný nebo drahý. Když se jim rozpadne vztah, když mají depku... Tehdy se vrací domů. Na místo, kde zůstali trčet rodiče, nudní a seriózní, co platí nájem nebo hypotéku, vodu, elektřinu a plyn. Což jsou z pohledu mileniála totálně malicherné a jeho kreativnímu přístupu k životu cizí věci.
Akcie? Raději bitcoin
Mileniálové jsou skeptičtí k fiskálním rozhodnutím vlády, nekupují akcie, protože prý nehodlají podporovat korporace. Nevěří finančnímu trhu. V poslední době jsou blázni do bitcoinu, protože mají pocit, že tím rozvrací ekonomický status quo (někteří z nich na kryptoměnách dokonce slušně zbohatli).
Kreditky? Raději cash
Zatímco v Česku se mileniálové masivně zadlužují kvůli hypoteční horečce, jejich západní vrstevníci jsou mnohem opatrnější. Jen jeden ze tří mileniálů nosí s sebou kreditní kartu, na rozdíl od předcházející generace, která se bez kreditky nehne. A ti nejmladší mileniálové (ve věku 18 až 24) vůbec ze všeho nejraději platí hotově vždycky. Důvod je ten, že zažili finanční krizi způsobenou předlužením domácností a bank po roce 2008, která v západní Evropě a USA slušně oškubala střední třídu. Mileniálové – celkem logicky – usoudili, že nasekat si dluhy není rozumná věc. Na rozdíl od předcházejících generací mají peníze raději na spořicím účtu, nebo dokonce v hotovosti.
Mistři slev
Finance spravují prostřednictvím aplikací. Protože jsou vzájemně mezi sebou elektronicky propojení, dokážou srazit cenu čehokoliv. Uber, Airbnb, Amazon, slevové servery… Tyto nové obří ekonomiky rostou díky kolektivní inteligenci mileniálů. Za slevu ostatně vymění i své soukromí. A osobní, ba i intimní data na netu bez většího váhání vymění taktéž.
Ruce potřebují dělat
Na všechno, co zabere míň než deset minut přemýšlení, už existuje algoritmus. Už dnes se dokonce i profese jako chirurg a právník dají nahradit robotem. Mileniálové jsou první generace, která se nemůže vrtat pod kapotou auta, protože jeho útroby jsou samá elektronika. Jsou první generací, která je úplně závislá na abstraktním, nehmatatelném digitálním světě, a tak od něj utíkají k řemeslu. Aby se mohli dotýkat dřeva, kůže, kovu, vlny, aby mohli něco pěstovat nebo jen být v přírodě, raději pracují míň a najdou si čas na věci, které je nejenom baví, ale které zjevně potřebují jako kontrast všeobjímajících sociálních sítí.
Přelétavci
Když číšníkovi – hipsterovi řeknu, že chci obyčejný gin s tonikem, skoro se urazí. Má na polici vyrovnaných třicet různých džinů a o každém je s to mi udělat přednášku. Ale do půl roku bude nalévat něco jiného, protože mileniály bude zajímat cider a příští zimu třeba pivo s konopím. Coby klienti jsou přelétaví, nepociťují žádnou věrnost k produktu.
Jejich znalost brandů a trendů jim dává velkou moc. Jako spotřebitelé jsou schopni podpořit, nebo poškodit firmu.
Mají rádi pořád něco nového. Výrobci jsou z nich jurodiví, těžko se takovému tempu přizpůsobují. Například Diego Della Valle, majitel Tod’s, je ochoten dopřát mileniálům své exkluzivní boty a kabelky na internetu, zavírá klasické obchody a najal instagramovou celebritu do klipu. Ale svou botu odmítá předělat podle vkusu nové generace: „Nemá to cenu. Jsou skvělí, ale získat si jejich roztěkanou pozornost je jako chtít po bleše, aby se soustředila.“
Antiigelitková generace
Jejich znalost brandů a trendů jim dává velkou moc. Jsou schopni se spojit a jako spotřebitelé podpořit, nebo poškodit firmu. V tuto chvíli řada západoevropských mileniálů upřednostňuje supermarkety ne podle toho, co prodávají, ale jestli viditelně snižují počet plastických obalů.
Dobrá zpráva závěrem
Co se od mileniálů mohou ostatní generace učit? Odmítají pomeranče ze Španělska a borůvky z Kanady. Podporují místní prodejce. Díky nim vzniká řada staronových řemeslných dílen a manufaktur. Dopad na životní prostředí je pro ně důležitější než snaha o co největší zisk.
Reklama
foto: Profimedia