Asi dvě třetiny lidí tvrdí, že jsou produktivnější doma než v open-spacu, o němž koluje okřídlené rčení, že z něj po osmi hodinách prcháte domů, abyste konečně udělali nějakou práci. Jsou „džoby“, jež se dají dělat třeba z bungalovu na břehu ostrova na Filipínách (nejlepší poměr ceny/kvality služeb), ovšem má to své mouchy. Nejen tropické, ale i ty obyčejné.

Lidé s notebookem na pláži. Už jste je viděli. Na fotografii v barevném časopise. Kdykoli chce nějaký společenský magazín ilustrovat práci na volné noze, umístí modela na louku mezi koně nebo na skálu u moře a řekne mu: dělej, že děláš. Každý, kdo to kdy vyzkoušel, potvrdí, že to sice jde, ale většinou jen chvíli. Než přileze první mravenec. Než mezi klávesami zaskřípe písek. Než doběhne baterka – v mořských skaliskách je přece jen málo elektrických přípojek. 

Zbývají pouze poetismy, jako je „kancelář na pláži“. 
No a když se ji podaří opravdu najít, půjde o první
skutečný open-space hodný toho jména na světě.

Přesto takhle lidé pracují. Online tradeři, majitelé realitních kanceláří, koučové pracující po skypu, provozovatelé komerčně úspěšných serverů... Na Západě se mezi ně tlačí další profese, třeba lidé provozující tzv. corporate writing (autoři různých marketingových materiálů). Nevysedávají většinou zrovna na pláži, ale u bazénu levného hotýlku v Maroku nebo v baru ještě levnějšího hostelu v Istanbulu. Ovšem tento způsob práce není pro každého. 

Kancelářské krysy

Zhruba jedné třetině lidí kancelářský cvrkot totiž vyhovuje. Potřebují kontakt, nevadí jim tiskárna chrlící papíry a všednodenní „smalltalk“ s kolegy je neubíjí, ale naopak nabíjí. Doma by strádali. Trend „knihovních pravidel“ officu (každý si hledí svého a žvanit může venku) má na některé z nich dokonce neblahý vliv. Trpí tím, že už se vytratil zvyk pouštět v kanceláři nahlas rádio. Tahle „officová“ část lidstva má každopádně problém vyřešen. 

Ale ani ten, kdo je povahou digitální nomád, nemá žádnou jistotu, že je na opuštění kanceláře připraven. Před tímto krokem by si měl kladně odpovědět na otázku, zda má již nyní dostatečný počet klientů či zakázek nutných k přežití. Jinak si neužije ani práci, ani přírodu a čeká jej potupný návrat k píchačkám.

Pentagon v hlavě

Práci sháníte bez ustání. Konstantně rozesíláte e-maily cizím lidem a občas spácháte nějaký nevyžádaný telefonát, který je ve skutečnosti mnohem účinnější, než si jeho oběť myslí. Pořád rešeršujete. Než se na kohokoli obrátíte, potřebujete o něm a jeho organizaci zjistit co nejvíce. Jinak než tím, že klientovi nabídnete něco, co skutečně potřebuje, na něj bohužel dojem udělat nelze. 

Hroší kůže je nutnost. Až na několik šťastlivců, kteří mají tolik nabídek, že je musejí odmítat, zažívá drtivá většina lidí na volné noze dokola nějaké odmítnutí. A to i ti nejlepší ve svém oboru. Nezájmu je více, než lze psychicky zvládnout. Na většinu e-mailů nepřijde ani odpověď „děkujeme, obdrželi jsme“. Lze tedy jen čekat na jednu kladnou odpověď v moři negativních či žádných. Klienti už jsou takoví – slepí a zlí. 

Úspěšní lidé na volné noze na sebe bývají jako drábi. Musí se umět každý den „zorganizovat“. Vedou si úkolníky a taky v nich pěkně (fuj) fajfkují, vystavují včas faktury a posílají (fuj fuj) upomínky. Sebeřízení je větší fuška, než si většina zaměstnanců umí představit.

Vyžaduje maximálně vyladěnou „exekutivní funkci mozku“, díky níž takový jednotlivec funguje v podstatě jako dobře secvičená armáda. Jeho přední lalok toho má mnohem méně společného s Buddhou, než řekněme s Pentagonem.

Kočovníci?

Potíž je, že i když jsou takoví jedinci pro digitální nomádství vybaveni nejlépe, většinou z definice své povahy zůstávají fixovaní na pár míst a ke slovu nomád mívají sami výhrady. Jednak proto, že termín v sobě nese nevábné konotace vyplývající z povahy kočovného způsobu existence, ale též proto, že celý svět je digitální už mnoho let a oni nepoužívají jiné přístroje než ty, jež jsou přítomné skoro v každé kanceláři. 

Digitální nomád tudíž úplně nezdomácněl v českém jazyce, přestože na Západě to začíná být poměrně masový trend, a existuje řada Čechů, kteří se takto protloukají životem delší dobu. Mnohem více krajanů naopak preferuje výraz „outdoorové zaměstnání“ (Češi jsou snad největšími fanoušky outdooru a čehokoli s ním spojeného na světě), jenže jako na potvoru zrovna tenhle druh práce mívá s digitálním světem máloco společného.

Takže zbývají poetismy jako „kancelář na pláži“. No a když se to podaří, půjde o první skutečný open-space hodný toho jména na světě.

foto: Profimedia, zdroj: Forbes