Roku 1929 se Národní banka Československá zavázala krýt hodnotu československých korun zlatem. Díky tomuto kroku svět považoval korunu za tvrdou měnu, tedy stabilní a pevnou. Mimochodem, jedna koruna byla tehdy teoreticky směnitelná za 44,58 mg zlata.
Na krátkou dobu byla po naší měně skutečně poptávka. V minulosti jsme taková období ale měli dokonce dvě a daleko delší. Popularita peněz z českých zemí byla dokonce taková, že jáchymovský tolar, jehož ražba zanedlouho oslaví pěkně kulaté půl tisíciletí, dal jméno měně, která se používá téměř ve čtyřiceti zemích světa, tedy dolaru.
Plat je ze slova plátno
Příchod Slovanů na naše území znamenal v obchodě návrat do minulosti. Keltové žijící v prostoru zemí českých před nimi k tomu využívali mince zvané statéry. Nebyly ale vlastně jejich, používaly se především ve Středomoří a pojem statér označoval nejen je, ale i váhovou jednotku. Byly z elektronu, stříbra i zlata a čas od času se nacházely na celém území, kde působila laténská kultura, tedy i v Čechách a na Moravě. Morava dokonce představuje jakési hranice – na východ se nacházejí statéry stříbrné, na západ statéry zlaté. Pro ně zlidověl název duhovky, což je údajně odvozeno od toho, že nálezce, pochopitelně nevyzbrojený detektorem kovů, na takový statér nejspíše narazil po dešti, který z nich smyl hlínu, a mince se začala třpytit.
Denár Boleslava I., mladšího bratra svatého Václava, byl u nás první opravdu historicky doloženou mincí
Keltové odešli a slovanské obyvatelstvo se v 10. století při směně stále ještě spoléhalo na krávy, otroky či plátno (vlastně plátěné šátky, kiráty), od jehož používání při směně zboží máme slova jako plat či platit.
Prolog zlatého věku
Až denár Boleslava I., mladšího bratra svatého Václava, byl u nás první opravdu historicky doloženou mincí. Místo slibu věrnosti a poddanosti, které vyžadoval od různých rodů na svém území jeho idealistický bratr, chtěl od nich něco hmotnějšího, tedy daně. Jeho vzdálený potomek Břetislav I. udělal kolem roku 1050 první měnovou reformu u nás. Dala pravidla, jak má vypadat jím ražený denár – byl malého střížku šestnáct milimetrů (předchozí až dvacet milimetrů), hmotnosti pod jeden gram a o jakosti stříbra 0,960. Za něj se dalo koupit až deset slepic či zaopatřit jezdeckého koně na měsíc a rovnal se prakticky deseti šátkům.
Tyhle denáry nechával razit ještě Přemysl Otakar I., ale mince už byly neustálým snižováním obsahu stříbra znehodnocené, a tak nechal uvést někdy po roce 1210 do oběhu mince nové, jednostranně ražené brakteáty. Tak jim ale tehdy nikdo neříkal, spíše je pro nerovnost tenkého plechu nazývali plecháče, stále to ale byly denáry. Takové miskovité plíšky s nezřetelnou ražbou jednoduchého motivu, ale co bylo důležité – s náležitým obsahem stříbra, takže měně z českých zemí vracel důvěru a nenutil obchodníky používat měnu cizí. Načas byla zjednána náprava, ovšem zlatý věk české mince měl teprve přijít.
Sláva grošů
V roce 1300 prosadil král Václav II. s pomocí italských právníků mincovní reformu, která byla součástí díla Ius regale montanorum, tedy horního zákona. Mohl to udělat – v okolí Kutné Hory byly koncem 13. století nalezeny bohaté sloje stříbrné rudy. Historici praví, že čtyřicet procent evropského stříbra pocházelo právě odtud. A díky těmto zásobám také České království zažívalo svůj mimořádný rozkvět.
„Poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky… A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl,“ popisuje Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice původ této mince. Český král potřeboval pro svoji zahraniční politiku, v níž se stále více prosazoval, spoustu peněz a než dopustit, aby stříbro jen tak utíkalo za hranice, zavedl státní monopol.
Historici praví, že čtyřicet procent evropského stříbra pocházelo právě odtud. A díky těmto zásobám také České království zažívalo svůj mimořádný rozkvět.
To znamenalo, že všechno směřovalo do Kutné Hory k povinnému výkupu. Název byl vlastně zkráceným výrazem pro ten původní, tedy velký denár, latinsky denarius grossus. Nechávali je razit všichni králové od Václava II. až po Ferdinanda I., tedy po dobu téměř dvou a půl století. Přání krále Václava II., aby to byla mince stálá a věčná, překazil král Jindřich Lucemburský. Ten uměl válčit, ale ne hospodařit. Dluhů měl jak naseto a myslel si, že zlatá mince po vzoru italských florénů bude pro jeho finanční operace lepší. Byla by, kdyby v jeho Čechách bylo možné zlato těžit ve významnějším množství. Další ekonomický neumětel na trůně, jeho vnuk Václav IV., nedbal na ochranu kvalitní měny a nechal stahovat z oběhu dobré peníze a naopak do něj pouštěl svoje nekvalitní.
Z Jáchymova do Ameriky
Těžba stříbra odstartovala slávu pražských grošů a Kutné Hory. Na počátku šestnáctého století se to změnilo. Množství stříbrné rudy bylo nalezeno na panství rodu Šliků v podhůří Krušných hor. Stříbro nejdříve nechával Štěpán Šlik vyvážet do Norimberku, ale bylo mu jasné, že ražbou mincí by zisk z dolů byl ještě větší.
Čtěte také:
Cash jsou všechny bytosti šťastny aneb proč držet hotovost
Jak málem zhasly bankomaty aneb thriller z Wall Street
Neví se kdy. Neví se jak velká. Ale ví se, že krize znovu přijde
Nejdříve zakládá roku 1516 město Jáchymov na místě někdejší osady Conradsgrünn a o čtyři roky později získává pro svůj rod od českého sněmu povolení k ražbě. Německá forma názvu Jáchymova, tedy Joachimsthal, se stává základem pro označení nové stříbrné mince Joachimstaler a později ve zkrácené formě pouze taler či tolar. Právě před pěti sty lety začal příběh nejslavnější evropské mince.
Holandský „lví dolar“ se rozšířil i do třinácti anglických kolonií na východním pobřeží Severní Ameriky. Slovo dolar zdejší obyvatelé rozšířili i na zde užívané španělské peso – dólar español
Tolar do sebe začlenil do té doby užívaný groš (tolar se rovnal třiceti grošům) a stal se nejdříve oběživem v českých zemích, zanedlouho i rakouských i dalších německy mluvících oblastech. Nejen to, když se vzbouřili nizozemští protestanti proti nadvládě španělských Habsburků, nechali nahradit na osvobozených územích stávající měnu novou, nazývanou podle tolaru leeuwendaalder. Obchodníci to byli zdatní a tuto měnu měli i za oceánem ve městě Nový Amsterodam, dnešním New Yorku. Holandský „lví dolar“ se rozšířil i do třinácti anglických kolonií na východním pobřeží Severní Ameriky. Slovo dolar zdejší obyvatelé rozšířili i na zde užívané španělské peso – dólar español.
Jsme sice malá ekonomika, ale může nás hřát, že název nejpoužívanější světové měny je odvozen od mincí, které se razily v Českém království. Jojo, měli jsme tenkrát opravdu tvrdou měnu.