Nechal zavraždit svou rodinu, trestu smrti unikl. Je to dobře?

Bart Whitaker dojedl kuřecí enchiladas s porcí rýže, fazolí a zeleniny. Psal se 22. únor letošního roku a Whitaker už nikdy neměl jíst nic jiného. Zbývalo mu zhruba 40 minut života. Jeho následující program byl jednoduchý: tři injekce ukončí jeho život, s nímž během osmatřiceti let neudělal mnoho kloudného.

V prosinci roku 2003 vymyslel Whitaker prima plán, jak přijít k penězům. Měl v pácu milion dolarů. To už stojí za to sem tam něco riskovat, byť by kvůli tomu měl postřílet tři lidi. Za tím účelem se dohodl se dvěma kamarády. Předstírali vloupání, aby akce vypadala jako náhoda. Pak střelili pána domu, jeho ženu a syna. Těmi lidmi byli Whitakerovi rodiče a bratr.

Otec dokázal odpustit

Postřelený byl i sám Bart, aby od sebe odvrátil podezření. Jenže co se nestalo, masakr přežil i jeho otec Kent Whitaker. Když se vrátil z nemocnice, žili spolu sedm měsíců v jedné domácnosti, aniž by otec tušil, že vraždy jsou synovým dílem. Nevíme přesně, co se tou dobou honilo hlavou tehdy čtyřiadvacetiletého Barta. Víme jen, že předtím předstíral studium na univerzitě a čas do nevyhnutelné konfrontace s realitou se mu krátil. Ale také víme, že během nekonečných debat s otcem na téma tragického večera byl svědkem čehosi nečekaného: otec, zpočátku naplněný nenávistí vůči neznámým vrahům, se opřel o svoji silnou křesťanskou víru a naučil se jim odpustit.

Reklama

Až poté zatkla policie jeho syna coby podezřelého. Bart se zanedlouho přiznal. Protože je řeč o Texasu, kde se trestá od podlahy, byl další osud Barta Whitakera jasný. Od prvního procesu přes všechna dostupná odvolání až na lavici smrti a kuřecí enchiladas s rýží a fazolemi coby poslední jídlo na tomto světě.

Ačkoli měl Bart Whitaker na krku dvě úkladné vraždy a pokus o třetí, působivé volání po odpuštění z úst jeho otce mu zachránilo krk, o nějž by jinak jistojistě přišel.

A pak, čtyřicet minut před popravou, přišel vzkaz od guvernéra Grega Abbotta, že mění rozsudek smrti na doživotní žalář. Whitaker byl jedenatřicátým odsouzeným k nejvyššímu trestu, jemuž mohl Abbott milost udělit. A také prvním, u něhož tak učinil. Při rozhodování vzal v potaz výrok příslušné komise, která obvykle zrovna měkkosrdcatá nebývá, ale ve Whitakerově případě se jednomyslně k udělení pardonu přiklonila.

Hlavní důvod výjimky z pravidla spočíval v tom, že o milost vytrvale žádal Kent Whitaker, otec a zamýšlená oběť odsouzeného. Abbott argumentoval tím, že synovou popravou by se ještě prohloubilo jeho, tedy otcovo utrpení. „V době, kdy justice naslouchá hlasům obětí tam, kde žádají pomstu, neměla by také naslouchat hlasu oběti, jež volá po milosrdenství?“ říkal s narážkou na kampaň #MeToo, kde hlasy obětí (skutečných, domnělých či smyšlených) jsou středobodem pozornosti mnoha trestních řízení.

Můžeme si o tom myslet, co chceme; fakt je, že komise i guvernér oběť vyslyšeli. Ačkoli měl Bart Whitaker na krku dvě úkladné vraždy a pokus o třetí, ačkoli oběťmi byli členové jeho nejbližší rodiny, ačkoli během vyšetřování vyšlo najevo, že vraždy z chamtivosti plánoval již dříve, působivé volání po odpuštění z úst jeho otce mu zachránilo krk, o nějž by jinak jistojistě přišel.

Příběh druhý

Máme tu tedy příběh, v němž se hrůza mísí s (jak to říci jinak?) krásou ducha, jež přesahuje chápání leckoho z nás. A přece právě onen krásný kus toho příběhu může znamenat pěknou právnickou polízanici. Hned uvidíme, proč to tak je. V téže době, kdy Whitaker vysvětloval vyšetřovatelům, jak pro peníze nachystal vraždy rodičů a bratra, chodil uznávaný soudce z newyorského Long Islandu krást mladé sousedce použité kalhotky.

Robert Cicale byl vzorný občan. Všichni kolegové i advokáti si vážili jeho úsudku, všichni sousedi jej měli rádi coby šťastně ženatého trojnásobného otce, který o své kluky vzorně pečoval, a jak mohl, byl venku, aby s nimi hrál basketbal. Byl to veskrze milý člověk a skvělý profesionál.

Jenže člověk je přece jenom složitější bytost. Roberta Cicaleho sžírala vášeň, kterou v něm probudila jeho vlastní třiadvacetiletá stážistka (shodou okolností také sousedka). Vášeň, s níž se, předpokládejme, nemohl nikomu svěřit a která z něho činila pravý opak všeho, oč usiloval v životě, jejž si zvolil, a které se přesto nemohl zbavit, ať dělal, co dělal.

Pokud by platil princip naslouchání hlasu obětí, jenž funguje u #MeToo a jenž zachránil život Bartu Whitakerovi, svoboda Roberta Cicaleho (jeho kariéru už asi nezachrání nic) bude do značné míry v rukou jeho stážistky.

A tak všeobecně respektovaný soudce chodil v časných ranních hodinách přes ulici do domu, v němž stážistka s rodiči bydlela. Měl ve zvyku vkrást se dovnitř odemčenými zadními dveřmi, z koše na prádlo vytáhnout použité kalhotky a odnést si je domů.

Na Zelený čtvrtek na něho přišli. Stážistka se probudila, spatřila ho, zavolala policii... a dál to bylo jednoduché. Cicale byl zbaven taláru a má před sebou až patnáct let vězení. A to vše, i když byl do té doby naprosto bezúhonný, jeho trestný čin nikomu dohromady nic neudělal a způsobil škodu vyčíslitelnou v desítkách dolarů.

Co na to oběť?

Pokud by platil princip naslouchání hlasu obětí, jenž funguje u #MeToo a jenž zachránil život Bartu Whitakerovi, svoboda Roberta Cicaleho (jeho kariéru už asi nezachrání nic) bude do značné míry v rukou jeho stážistky. O lidském osudu bude rozhodovat nikoli instituce se svými pravidly, nýbrž hlas jediného člověka, který na to navíc není nikterak připraven.

Jak by se asi případ vyvíjel, kdyby ona stážistka nyní přišla za státním návladním a řekla by, že chce změnit svoji původní výpověď? Že se soudcem ve skutečnosti udržuje poměr a chtěla ho jen vytrestat za to, že se nechce rozvést? Že k ní sice Cicale v osudný čtvrtek ráno přišel neohlášen, ale že jí to vlastně nevadí a že na stíhání netrvá?

Snad není příliš ukvapené myslet si, že by státní návladní dost možná zavrtěl hlavou, zalomil rukama a poslal by celý případ k ledu. Člověk nemusí být nějak obzvlášť cynický, aby dostal nápad, že na takovém zvratu by měl soudce Cicale eminentní zájem. A mezi oním zvratem a realitou by pak stálo pouze mínění jediné osoby. Pak by záleželo jen na tom, kolik tlaku by byl Cicale schopen vyvinout a kolik by ho stážistka byla schopna unést.

Reklama

A je zle, protože pokud přes odpuštění ze strany rodiny oběti povede cesta, po níž bude zločinec moci utéci od odpovědnosti za své činy, musí takový tlak logicky vzniknout všude, kde oběť nějaké příbuzné má. Když parta nácků zabije člověka, kolik výhrůžek následně snese jeho rodina, než u soudu odpřisáhne, že vlastně proti vrahům nic nemá? Když mafián zastřelí konkurenta, odváží se pozůstalí nežádat o milost? Aby neměli další problémy?

Tím by vznikla jakási spravedlnost na míru či "user-generated justice". Absurdně to vypadá jen na první pohled. Také byste řekli, že cesta taxíkem z Vinohrad na Letnou stojí tolik, kolik stojí, a ne jinak. V době Uberu to však neplatí: když taxíka nepotřebujete, zaplatíte pakatel, kdežto když se bez něho fakt neobejdete, naúčtují vám majlant. Dynamická cenotvorba se tomu dnes říká. Podobně to zná třeba hotelnictví. Ale i takzvané kryptoměny jsou výsledkem téhož hyperindividualistického tlaku na osvobození od institucí a jejich regulace. Že Kent Whitaker svými prosbami o omilostnění syna nic z toho jistě nezamýšlel, je jen jemnou ironií navíc.

Autor je redaktorem časopisu Euro

zdroj: ABC7 News