Ještě když vlaky po kolejích táhli koně, v Anglii se v nich v roce 1838 začala třídit pošta. To, že se třídila za pochodu do úhledných mahagonových přihrádek, vysvětluje všechny ty šarmantní scény anglických románů, kde hrdinka ranní poštou dostává psaní, odepíše a odpoledne jí pak sluha podává stříbrný tác s právě doručenou reakcí na její odpověď. Kam se hrabe naše tweetování závislé na špatném signálu! V Londýně v 19. století jste si mohli vyměnit psaní dvanáctkrát během jediného dne. Dvanáctkrát!
A ve zbytku Evropy to bylo brzy podobné. V Čechách se dnes poštou doručují vesměs jen volební lístky, nevyžádané katalogy a soudní upomínky. Jaká škoda. Žádný Twitter se nevyrovná rychlé dopisní výměně dvou básníků. Posuďte sami:
Milý Vladimíre,
Ty bys měl přijet – je to tu všechno jako stvořeno pro Tebe a pro Tvoje nervy. Ty víš, že já na tu „přírodu“ moc nedám, ale tady je mi dobře. Teď konkrétně – ohromné kopce tvoří jakýsi amfiteátr kolem nás, hluboké lesy, nikde člověka, jahody, ptáci, mléko, máslo, koupání, hodní lidi atd. Obědy platím Kč 7 a jsou k nesnězení. Takže s bytem a dráhou sem a tam nějakých 20 dnů by tě stálo asi 700 Kč (dráha přes 200 Kč). Honem si to rozmysli a napiš nám, máme-li Ti to zamluvit. Nemohl bys přijet, dokud tu jsme? Nemohl bys vzít s sebou dívku? Byli byste tu před světem schováni jak v boží dlani. Já Ti víc psát nechci, tady není nálady básnit, když to básní všechno okolo. Piš brzo.
Tisknu Ti ruce s láskou.
Franta (Nová Ves u Frýdlantu, léto 1932)
Holt jsou věci, které se nemění. S poštou začali Egypťané, s Peršany v závěsu, je stará jako samotné psaní. Jenom slova, co si vyměňujeme, nejsou dnes tak lahodná…