Narodila se ve Varšavě, vdávala v Petrohradě, studovala v Paříži a vrchol slávy zažila v Los Angeles. Bisexuální malířka žila naplno. Dožila se 81 let a v roce 1980 zemřela v Mexiku. Dnes jsou její obrazy opět hitem a mnozí kopisté se je snaží napodobit. A to nejen kvůli osudu této výjimečné ženy, která musela ve svém životě často utíkat. Je jednou z mnoha umělkyň, která si svou slávu odbývá až po smrti.
Když se člověk narodí jako dcera významného právníka a má umělecké sklony, dá se říci, že bude mít o vzdělání postaráno a budoucnost je přehledná jako na talíři. Datum a místo narození ale nesmí být rok 1898 ve Varšavě. A ještě navíc, když se vaši rodiče brzy rozvedou... To se stalo Marii Górske, která se proslavila jako Tamara de Lempicka.
Reklama
Nový maminčin partner mnoho pohody do rodiny nepřinesl. Naopak. Pro třináctiletou Marii existovalo jediné řešení – odstěhovat se k tetě do Petrohradu. Ani to však nebylo ideální. Chtěla být svou vlastní paní, a tak využila toho, že se jí podařilo okouzlit právníka Tadeusze Lempického, kterého si ve svých sedmnácti vzala.
Útěk před bolševiky
Po necelém roce se novomanželům narodila dcera Kizette, která se později stala jedním z nejčastějších modelů své matky. Do zdánlivé idylky zasáhli bolševici, když si jedné noci pro Lempického přišli čekisté a uvěznili ho.
O její obrazy byl stále větší zájem, který podněcovala ona sama stále vyššími požadavky na honorář.
Buržoazní svět, ve kterém se oba manželé uměli pohybovat, s takzvanou říjnovou revolucí zmizel. Lempická s dcerou pak raději odjely do Paříže. S jednou zastávkou v Kodani, kde se celá rodina znovu setkala. Psal se rok 1918 a Lempická v Paříži pokračovala ve studiích. Snadný život to nebyl, podobných umělkyň bylo v Paříži dost a bohémský styl, na nějž byli oba manželé zvyklí, vyžadoval nemalé prostředky.
Útěk před nacisty
Mladá malířka k sobě však dokázala obrátit pozornost. Nejen tím, že začala podepisovat svá díla „de Lempicka“, ale i neskrývanými mimomanželskými vztahy i tahy. Vztahy měla často se ženami a bujaré tahy končily často v nočních podnicích ne zrovna nejlepší pověsti.
I takových umělkyň bylo víc, ale Lempická leccos z toho dokázala uvést i na svá plátna. Přátelila se s Picassem, Cocteauem a dál provokovala Paříž románky s kabaretními zpěvačkami.
Ve světové metropoli je už ovšem jednou z mnoha, její dřívější sláva tu moc neznamená a nepříznivé kritiky jejího nového výrazu ji odsuzují k pomalému zapomnění.
Uměleckým vrcholem se stala její výstava v Miláně roku 1925 a pobyt v Itálii ve vile slavného básníka (a milovníka zajímavých žen) Gabriela d’Annunzia. O její obrazy byl stále větší zájem, který podněcovala ona sama stále vyššími požadavky na honorář.
To ovšem nevadilo baronu Raoulu Kuffnerovi, jenž si od ní objednával obrazy tak dlouho, až se de Lempicka stala jeho milenkou. Řešení bylo pro malířku nasnadě – rozvod s Tadeuszem Lempickým a nové manželství s bohatým baronem. Před postupujícími nacisty nakonec oba odjeli do Spojených států.
Ztracená v New Yorku
Tamara de Lempicka, jak znělo nové jméno umělkyně, a baron se stali v Beverly Hills, kde se usadili, okamžitě příslušníky místní smetánky, které imponovaly jak šlechtický titul barona, tak extravagance malířky. Bylo tehdy proto módní nechat se od ní portrétovat. Tak vznikl i obraz nepřístupné Grety Garbo, která prý ráda s malířkou sdílela i jisté sexuální libůstky. Obrazy Tamary de Lempické byly zajímavým spojením stylu art deco s někdy až výrazně kubistickými proporcemi postav na plátně.
Umělkyni nenechává lhostejnou ani situace ve světě. Nejdříve dostane z Paříže do Států svoji dceru Kizette a pak podle svých možností podporuje ty, které nějak zasáhla druhá světová válka. V pětačtyřiceti se jí život mezi hollywoodskými hvězdami, jak se zdá, přejedl a odstěhovala se s manželem do New Yorku.
Smrt dala jejím obrazům cenu, další reklamou je kdysi skandální téma lesbického vztahu, jež probudilo zájem o život malířky a její obrazy.
Mění svůj styl, dříve precizně vypracované detaily nyní nahrazují brutálnější tahy štětcem, nakonec vynechává štětec úplně a pracuje malířskou špachtlí, jíž vrství barvy. Ve světové metropoli je už ovšem jednou z mnoha, její dřívější sláva tu moc neznamená a nepříznivé kritiky jejího nového výrazu ji odsuzují k pomalému zapomnění, přestože se pokouší proniknout i do stále populárnějšího světa surrealismu.
Cena stoupá
Po smrti manžela se de Lempicka stěhuje do Texasu, manažerku jí zde dělá dcera Kizette. Léta sedmdesátá pak stylu stárnoucí malířky už vůbec nepřejí, ta si stěžuje na kvalitu barev a hledá chyby ve svém okolí. Dožívá v Mexiku a na její přání je po smrti v roce 1980 její popel vysypán do jícnu sopky Popokatepetl.
I toto podivné přání se ukázalo skvělým marketingovým tahem. Smrt dala jejím obrazům cenu, další reklamou je kdysi skandální téma lesbického vztahu, jež probudilo zájem o život malířky a její obrazy. Sbírá je Madonna, Jack Nicholson či Barbra Streisandová. Kdysi horentní suma dvou tisíc dolarů (i když předválečné hodnoty) je tisícinásobně překračována. A na slávě stylu, který vytvořila Tamara de Lempicka, se dnes přiživují desítky kopistů.
Její jméno se také stalo součástí módní značky Lolita Lempicka. Její zakladatelka Josiane Maryse Prividalová, která se narodila roku 1954, tvrdí, že si jméno vybrala kombinací názvu slavného Nabokovova románu a přízviska malířky. Obě postavy, literární i reálná, jí prý imponují – Lolita jako dospívající koketa, co si zkouší své meze, a Lempicka, coby tajuplná žena, která fascinuje svým bouřlivým životem a vnitřní silou.
foto: Profimedia, zdroj: Metro