Spor, který vede město Praha s dědicem autora Slovanské epopeje Alfonse Muchy Johnem Muchou, je vlastně příznačný. Spory vyvolává dílo už od svého vzniku. Mucha slavný cyklus dodělal v době, kdy už slovanská otázka nikoho nezajímala. A kritici nešetřili ani uměleckou hodnotu obrazů. Usiluje tedy Praha o nekvalitní dílo?
Reklama
Otázka, komu vlastně obrazy patří, je na stole přibližně od roku 2010, kdy se k epopeji přihlásili Muchovi dědicové. Dva roky běží i soudní pře. Nejvyšší soud na konci května kauzu opět předal Obvodnímu soudu pro Prahu 1. John Mucha zastává názor, že naše hlavní město se nikdy vlastníkem cyklu obrazů nestalo, protože nesplnilo umělcovu podmínku vybudovat pro epopej samostatné výstavní prostory.
Karikatury ze soudních síní byly také tím, co přelilo pohár trpělivosti jeho nadřízených, a tak se mladý malíř vydal do světa.
Devět největších pláten Slovanské epopeje Alfonse Muchy je aktuálně součástí výstavy v prostorách brněnských veletrhů v rámci festivalu Re:publika, jenž město pořádá ke stému výročí založení Československé republiky. Při této příležitosti naznačila pražská primátorka Adriana Krnáčová, že se brzo můžeme dočkat překvapivého řešení, kde konečně Slovanská epopej Alfonse Muchy spočine. Proč tolik diskusí, proč se dohadoval Moravský Krumlov, kde byl cyklus obrazů jeden čas umístěn, s Prahou, proč tolik pozdvižení vyvolalo vystavení obrazů před časem v Japonsku?
Soukromé vlastenčení
Už před devadesáti lety, kdy byl celý cyklus obrazů předán Praze, poznamenal Josef Čapek v Lidových novinách, že se jedná o velký, leč nepohodlný dar. Pod titulkem Kam s ní? Ve svém fejetonu Muchovo dílo kritizuje: „… velká malířská práce, která nedosahuje těch žádoucích uměleckých hodnot, je nabídnuta městu darem a město je nyní postaveno před otázku, jak se za dar odvděčit postavením zvláštního muzea.“
Během několika týdnů se ledy prolomily a Paříž byla nadšená. Zakázky se Muchovi hrnuly.
Čapek nebyl sám, kdo nesdílel z monumentálních obrazů nadšení. Malíř František Muzika byl tehdy ještě tvrdší a psal o soukromém vlastenčení pana Muchy a dílo docela drsně odsoudil: „Zástupci veřejnosti, domnívajíce se nadmíru mylně, že také rozumějí umění, vynášejí do nebes malůvky, pro něž přípustný výraz špatné je příliš slabý.“
Přes Vídeň do Paříže
Alfons Mucha byl jedním z mála našich malířů, kteří měli obrovský vliv na vývoj výtvarného umění ve světě. Říká se, že už jako pachole měl malý Alfons, který se roku 1860 narodil soudnímu úředníkovi v Ivančicích na Moravě, na šňůře okolo krku místo dudlíku přivázánu tužku. Talent rozhodně měl, ale na Akademii v Praze u přijímacích zkoušek neuspěl. Kreslit nepřestal ani jako soudní písař, když místo skicáku používal úřední spisy, které měl na starosti.
Mucha dokončil dílo v roce 1928, kdy ve světě umění frčel spíš kubismus
Karikatury ze soudních síní byly také tím, co přelilo pohár trpělivosti jeho nadřízených, a tak se mladý malíř vydal do světa. Nejdříve zakotvil jako dekoratér a malíř kulis u firmy Kautsky–Brioschi–Burghardt ve Vídni, která pracovala hlavně pro divadlo Ringtheater. Požár divadla vedl ovšem ve firmě k propouštění, které postihlo také Muchu. Jeho návrat na Moravu, konkrétně do Mikulova, znamenal obrat. Portréty, kterými se snažil uživit, zaujaly hraběte Karla Khuena-Belassiho, který Muchu vyzval, aby vyzdobil jeho zámeček v nedalekých Hrušovanech. Jako doklad spokojenosti s jeho prací vyslal Muchu na studia do Mnichova a hlavně do Paříže.
Styl „Myša“
Paříž byla Alfonsovi zřejmě souzena. Malíř si tu našel přátele, jeden čas sdílel ateliér i s Paulem Gauguinem, a především svůj vlastní styl. Pak mu pomohla náhoda, ta však přeje připraveným. Na Štědrý den roku 1894 se stavil u známého v tiskárně, kde si zrovna marně lámali hlavu, jak vylepšit reklamní plakát pro Sarah Bernhardtovou, s nímž slavná herečka nebyla ani trochu spokojena.
Alfons Mucha, který byl náhodou po ruce, vytvořil pro herečku v roli Gismondy svůj vlastní plakát. Ten se stal základem jeho další hvězdné kariéry. Během několika týdnů se ledy prolomily a Paříž byla nadšená. Zakázky se Muchovi hrnuly. Reklama na sušenky, dekorační panely, litografie, ale především zakázky od Bernhardtové, pro niž navrhoval nejen plakáty, ale i kostýmy, účesy a šperky, dokonce bytové doplňky; dnešní mluvou by se dalo říci, že se stal jejím osobním stylistou, vizážistou.
Kontakty s emigranty ho utvrdily v tom, že slovanská vzájemnost, tedy panslavistická myšlenka, je tím, co pomůže Čechům vymanit se z područí Rakouska-Uherska.
Na první velké výstavě v Paříži roku 1897 Alfons Mucha představil více než stovku svých prací a výraz, kterým se natolik od svých kolegů lišil, i schopnost projektovat své představy do užitého umění mu získaly zakázku pro prestižní pařížské klenotnictví Georges Fouquet, pro nějž navrhl jak interiér prodejního salonu, tak kolekce šperků. Malíř, který ve Francii vstoupil mezi svobodné zednáře, zde jako uznání jeho přínosu francouzské kultuře obdržel stužku Čestné legie.
Slovanská vzájemnost
Tím se také zřejmě uzavřela ta slavnější, nekontroverzní etapa Muchova života. Roku 1904 odjel do Spojených států, kde kromě malování a pedagogické činnosti stačil založit Slovanský výbor a oženit se. Tady také dostává konečné obrysy myšlenka vytvořit monumentální dílo, které by burcovalo slovanské národy ke sblížení a sjednocení, aby se vymanily z poroby. Zní to trochu nadneseně, ale odpovídá to Muchovu záměru.
Co říkají Muchovy obrazy dnes? Můžete se jich zeptat na výstavišti v Brně
Dlouhý pobyt v Paříži, kde byl ctěn, ho nijak neodvrátil od toho, aby se stýkal s krajany. To samé pak dělal v Americe. Právě kontakty s emigranty ho utvrdily v tom, že slovanská vzájemnost, tedy panslavistická myšlenka, je tím, co pomůže Čechům vymanit se z područí Rakouska-Uherska.
To, že se takovou myšlenkou opájeli emigranti, kteří se do USA vydali po roce 1848, je pochopitelné. Dokonce s ideou, že slovanské národy by mělo nějakým způsobem zastřešit Rusko. Když se v roce 1910 rozhodl Alfons Mucha vrátit do Čech a na Moravu, měl plán jasný. Přál si zde pracovat na Slovanské epopeji a zároveň své vlasti přinést něco ze svého umění. „Již roku 1900 v Paříži předsevzal jsem si zasvětiti druhou polovici svého života práci, jež by pomáhala budovati a utužovati u nás cit národního uvědomění,“ poznamenal Mucha v jednom ze svých dopisů.
Zbylo jen nadšení
V Čechách se však už s nějakým slavjanofilstvím moc nepotkával. Dokonce i jeho umění bylo místními zpochybňováno. To když pracoval na výzdobě pražského Obecního domu. Prý byl moc dlouho v cizině a nechápe ryze české tradice a pohled na umění. Válečná léta a události v Rusku pak orientovaly českou společnost zcela v jiném duchu, než ve kterém doposud Mucha žil.
Nevadilo to, když bylo potřeba vzápětí po vzniku Československa rychle navrhnout nové poštovní známky a bankovky, Mucha navrhoval i podobu nových úředních dokumentů, a dokonce policejní uniformy. Odměnou mu nakonec vlastně bylo jen to, že mohl uspokojit své vlastenecké nadšení. Byl ostatně honorován za tvorbu Slovanské epopeje, v níž ho podporoval podivínský americký milionář Charles R. Crane, jenž se po setkání s Tomášem G. Masarykem v Americe začal zajímat o český národ. Když tedy nedostával jiné zakázky, vrhl se na pokračování epopeje.
Od Slovanů v pravlasti
Užívané slovo epopej, původně určující básnickou skladbu, je rovněž vypovídajícím o celém cyklu – je to jakási báseň v obrazech, představy malíře. Nejde tedy o ilustraci historie, jak je někdy celý cyklus nazvaný Obrazy z dějin Slovanstva pojímán.
První z obrazů „Slované v pravlasti“ byl dokončen v roce 1912. Dvě vyděšené postavy, oči hrůzou neuvěřitelně rozšířené, se na něm tisknou k zemi. Jsou to zřejmě uprchlíci z nedaleké osady, z níž teď vzhůru k hvězdné obloze šlehají plameny. Drancující dobyvatelé zabíjejí všechny, kteří by nevydrželi dlouhou a krutou cestu na trh s otroky. Vítězní nomádi divoce pádí za dalším cílem téměř jako přízrační jezdci Apokalypsy. Pod rukou pohanského kněze, dominantní postavy na obraze, je mladý bojovník.
Ano, Muchovy obrazy vzbudily nadšení u jisté části obecenstva, ale nelze si odpustit, že to bylo především těmi rozměry a jakousi hrou na zastydlé vlastenecké city.
Poselství této postavy je jasné – o přežití a svobodu Slovanů je nutné bojovat. Plátno vystihuje situaci starých Slovanů v jejich původní vlasti kdesi podél řek Dněpru, Dněstru a Dviny, kde se jako zemědělci a příležitostní lovci museli bránit nájezdům kočovníků. Ve scénáři dalších obrazů se střídají momenty domácí (zde je trochu mimo slovanskou historii dílo Po bitvě na Vítkově) a zahraniční, například Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským nebo Zrušení nevolnictví na Rusi.
Upřímnost za účinek
Cyklus má korunovat Apotheosa z dějin Slovanstva (Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách), obraz plný symboliky, na němž se setkávají nepřátelé Slovanů a Čechů (lidé v tmavých barvách) s těmi, kdo konečně přinesli mír, sjednocení a svobodu v barvách světlých. Toto plátno bylo dokončeno v roce 1928. To už bylo v době, kdy zde představovali své dílo umělci ze skupiny Tvrdošíjní, kupříkladu Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička. Vystavovali zde kuboexpresionisté Josef Čapek a Václav Špála či členové Osmy Emil Filla nebo Bohumil Kubišta. Po umělecké stránce je tedy snadné ve Slovanské epopeji vidět anachronismus a anachronismus z ní čiší ještě více, když se na ni budeme dívat z historického hlediska.
Více než slovanskou otázku nyní řešíme otázku, kam epopej umístit tak, aby byli všichni spokojení
Ano, Muchovy obrazy vzbudily nadšení u jisté části obecenstva, ale nelze si odpustit, že to bylo především těmi rozměry a jakousi hrou na zastydlé vlastenecké city. To, co Alfons Mucha myslel zcela upřímně v době, kdy se v zahraničí setkával se svými krajany, kteří více méně nedobrovolně opustili české země, a nakonec i tehdy, když dílo dodělával, se muselo minout účinkem. Jestliže však byla v roce 2010 vyhlášena Slovanská epopej za kulturní památku, není to nijak od věci. Tohle monumentální dílo je unikátním svědectvím, ojedinělým dokumentem o jedné době, která se s jinou minula. Jinou věcí může být to, kam cyklus obrazů umístit. Jestli tím překvapením pražská primátorka ovšem nemyslela, že Muchova epopej bude putovat po světě jako ukázka naší schopnosti znehodnocovat veliké ideje žabomyšími válkami. Nekonečné tahanice ve stylu „já to sice moc nechci, ale než aby to měl někdo jiný…“ jsou toho důkazem.
foto: BVV, zdroj: Brněnské výstavy a veletrhy
