Proč chce hvězda Instagramu být alespoň na den offline

Mariana Prachařová je čtyřiadvacetiletá zpěvačka, herečka a influencerka. Tahle vzdělaná a skromná slečna na první pohled i poslech nepůsobí jako někdo, kdo pochází z umělecké rodiny. Dcera herečky Dany Batulkové a herce Davida Prachaře ale nakonec herecké geny přece jen nezapře. Jde o zcestovalou a zdravě sebevědomou zástupkyni generace takzvaných mileniálů, kteří se nebojí plnit si svoje sny. A Marianě se to, nejen díky těm genům, daří.

Reklama

S Marianou jsme se setkaly v alternativním prostoru Vnitroblock v pražských Holešovicích. V téhle hipsterské mekce jsme si daly příznačně kuskus s rukolou a sušenými rajčátky. Stejně jako samotné povídání bylo zábavné i focení. I to má Mariana v paži. Na Instagramu ji sleduje přes osmdesát tisíc fanoušků, které neustále zásobuje novými fotkami. Přesto by se prý chtěla občas zklidnit a dát si den offline. Zatím ale tahle usměvavá slečna na sociálních sítích střídá své outfity či střih svých vlasů. Jako právě teď.  

Ostříhala ses a nabarvila si vlasy. Byla to jen změna vizáže, anebo to pro tebe znamená něco víc?

Co se týká vlasů, tak jsem měla vždycky delší střih, ale teď nedávno jsem si říkala, že bych si přála změnu. Když jezdím do zahraničí, tak se mi líbí, že nemusím řešit, co mám na sobě, nebo jak se zrovna namaluju. Tady bych si tolikrát vzala něco výstřednějšího, ale potom cítím, že se na mě ostatní dívají, což mi není vždycky příjemné. To mi na Česku vadí. Mohli bychom být víc otevření.

Na Instagramu často zveřejňuješ fotky ze svých cest do zahraničí. Co pro tebe cestování znamená?

Cestování je věc, za kterou jsem ochotná utratit hodně peněz, a nikdy toho nelituju. Miluju cestování a podle mě to jsou vždy nejlépe našetřené a pak zase utracené peníze. Jsou to zkušenosti a zážitky, které nám nikdo nikdy nevezme. I přesto se ráda vracím domů, Praha je podle mě to nejkrásnější město, které má neustále co nabídnout. Žít jinde bych určitě nechtěla.

Chvíli jsi žila také v Americe. Kromě té otevřenosti jsou ještě nějaké zásadní rozdíly mezi českou a tamní společností?

Původně jsem chtěla v Americe vydržet čtvrt roku, ale nakonec jsem si to asi o tři týdny zkrátila, protože jsem se už těšila domů. Miluju New York, San Francisco a cestování po Americe mě bavilo, ale třeba takové Los Angeles mě hodně zklamalo. Američani jsou určitě mnohem komunikativnější než my. Neustále vám něco chválí, povídají si, to u nás není zvykem. Takže jsem byla ze začátku jejich povahou zaskočená, ale vlastně mile. Stačilo, když mi někdo pochválil barvu rtěnky, a já měla hned lepší den. Také se víc usmívají než my.

Přistihla jsem se, že jsem závislá na mobilu. Když ho chvíli nemám, tak se cítím nesvá.

Co mi ale vadí, je, že třeba v L. A. vůbec nepočítají s chodci. Každý tam jezdí autem, dojít si na nákup pěšky nepřipadá v úvahu. Městská doprava funguje dost špatně a chodníky tam taky moc nejsou, to mě hrozně štvalo. Oproti tomu v New Yorku nebo Chicagu jsem si to vynahradila a nachodila tam denně několik kilometrů, až mě bolely nohy, ale to mě právě baví. Poznávat město pěšky je nejvíc.

V jednom rozhovoru jsem si přečetla, že máš vysoké nároky, co se týče mužů. Už z toho slevuješ?

Podle mě ten vysněný muž vlastně ani kolikrát neexistuje. Navíc si říkám, že je hloupost ho hledat. Až někdo přijde, tak přijde. Je zbytečné to řešit. Nicméně je pravda, že mám docela vysoké nároky, ale už si občas říkám, že je opravdu čas slevit. Člověk ale nikdy neví, jak se to vyvine.

Co zkusit nějakou seznamovací aplikaci typu Tinder?

Jednou jsem si ji z legrace stáhla a je pravda, že člověk tam jezdí nalevo, napravo, vybírá si, kdo se mu líbí a kdo ne. Naživo můžou mít ti lidé neuvěřitelné charisma, ale z fotky to nepoznáš. Nakonec jsem to smazala a ani jsem na žádné rande nešla. Ale věřím tomu, že se třeba někomu poštěstí...

Vidíš v podobných aplikacích a na sociálních sítích obecně nějaká rizika pro mladší generaci?

Já jsem moc ráda, že jsem vyrůstala v době, kdy tyhle věci nebyly. Kór když vidím třeba mé nevlastní sourozence, kteří tím tráví docela dost času. Třeba ale Instagram mě hodně baví a sdílím tam spoustu věcí i ze svého soukromého života. Určitě myslím na to, že mě sledují i některé děti, takže se snažím, abych tam nepsala něco sprostého a nedávala tam věci, kterých bych pak třeba litovala.

O prázdninách plánuju nějakou dovolenou. Možná bych si měla i naplánovat, že ten telefon na chvíli odhodím.

Na druhou stranu, já nejsem youtuber, který by byl pro mladší generaci vyloženě nějaký vzor, takže nad tím nemusím přemýšlet tak intenzivně jako oni. Nicméně přistihla jsem se, že jsem závislá na mobilu. Když ho chvíli nemám, tak se cítím nesvá. Možná bych ho potřebovala na týden odhodit a být offline. Hrozné je, že je to pro mě docela nepředstavitelné. V tom vidím úskalí sociálních sítí i internetu. O prázdninách plánuju nějakou dovolenou. Možná bych si měla i naplánovat, že ten telefon na chvíli odhodím. Myslím, že bych to hodně potřebovala.

Nedávno jsi vyhrála pěveckou soutěž Coca-cola souboj coverů. Přála sis to, nebo jsi to vůbec nečekala?

Vůbec jsem to nečekala a doteď jsem v šoku, že jsem to vyhrála. Bylo nás osm a všichni soutěžící byli skvělí zpěváci. Byla jsem hodně překvapená, ale zároveň to s sebou přineslo fakt, že jsem si uvědomila, co mě teprve čeká. My jsme celou dobu třeba nevěděli, že vítěz bude vystupovat v Superstar a také na festivalu. Takže jsem vyhrála, chvíli se radovala a potom se hned dostavil stres z toho, co mám před sebou.

V Superstar bylo zatím tvoje největší publikum?

Rozhodně. Když si ještě uvědomím, kolik lidí se na to dívalo na televizních obrazovkách... Pro moje nervy to bylo každopádně něco, takže byla to zkušenost k nezaplacení.

Máš nějakou techniku, kterou se uklidňuješ, když máš před sebou podobné vystoupení nebo prostě jen hodně práce?

Jsem bohužel stresař. Dlouho jsem v klidu, ale těsně před tím, než mám někde vystoupit, tak se ptám sama sebe, proč to vlastně dělám. Dokonce se třeba hodinu před vystoupením začnu automaticky zahleňovat a sevře se mi krk.

Kombinace hraní i zpěvu je mi asi nejvlastnější. V tom se cítím dobře.

Říkala jsem si, že se to časem zlepší, když budu mít víc zkušeností, ale zatím to moc nefunguje. Nicméně snažím se sama sobě říkat, že o nic nejde.

Jak to máš vůbec s herectvím? Zažíváš podobnou trému?

Jak kdy. Když jsem natáčela seriály, tak tam má člověk na jednu scénu víc pokusů, takže mě to natáčení vždycky spíš bavilo. Záleží také na tom, s kým člověk natáčí. V představení Mesiáš, kde hraje táta a Igor Chmela, i zpívám. A právě tam se cítím ze všeho nejlíp. Kombinace hraní i zpěvu je mi asi nejvlastnější. V tom se cítím dobře.

Učila ses herectví na škole, nebo jsi ho odpozorovala od vašich?

Nikdy jsem herectví nestudovala ani jsem nechodila do žádného kroužku. Rodiče mě samozřejmě odrazovali. Když nad tím přemýšlím, tak mi naši vlastně dělali ostudu. Jak jsou bezprostřední, tak třeba začali na ulici zpívat nebo si ze sebe dělat legraci a já jsem se za ně popravdě řečeno v pubertě docela styděla. Teď už se tomu ale vlastně směju.

foto: Michaela Cásková, zdroj: Mariana Prachařová