Pro politika je fotbal tím, co pro umělce charita: když kariéra vázne, obojí nabízí příjemný způsob, jak na sebe může dotyčný upozornit. Dobře to chápe i Daniel Cohn-Bendit, ikona francouzské, německé i panevropské "nové levice", která se přihlásila o slovo před právě padesáti lety. Snad to byl časový souběh onoho výročí s konáním fotbalového mistrovství světa, co DCB přimělo k sepsání knihy nazvané Pod kolíky kopaček je pláž.
Takový divný název, mohou se snadno ptát ti, kdo se narodili milosrdně pozdě a nepamatují si tak slogan "pod dlažebními kostkami je pláž". V osmašedesátém roce jej sestrojili francouzští studenti a reklamní textaři, aby dokázali, že jsou skutečně nespokojeni s tím, že se jim vede materiálně dobře. DCB byl tehdy jedním z nich, což názvem knihy nevtíravě připomíná.
Danny, tohle je lepší než osmašedesátý!
Kniha, jak už to tak bývá, říká více o autorovi než o předmětu samotném. Odnesete si tři základní poznatky: zaprvé, že Cohn-Bendit má rád fotbal a rozumí mu stejně jako vy nebo já, což může být jistým argumentem pro hypotézu, že je i přes celoživotní politickou kariéru lidskou bytostí.
Zadruhé, že se sice moc nenamáhá nacházet odpovědi, ale nějakým způsobem si klade správné otázky, což je osvěžující. Zatřetí, pokud Daniel Cohn-Bendit přikládá něčemu na tomto světě skutečnou důležitost, je to Daniel Cohn-Bendit.
Nejdříve politika, potom patriotismus
První část knihy popisuje autorův vztah k fotbalu. Jako součást politické autobiografie je to téměř zajímavé čtení. V roce 1974, kdy se na mistrovství světa v Západním Německu poprvé utkaly týmy obou německých zemí, fandil NDR, ačkoli sám žil na Západě.
O deset let později, když Francie vyhrála mistrovství Evropy, se v něm probudil francouzský patriotismus; kniha odhaluje, jak jej tehdejší francouzský reprezentační trenér Michel Hidalgo objímal se slovy: „Danny, tohle je ještě lepší než osmašedesátý.“ Dále se čtenář dozví, který z týmů a jednotlivých hráčů vzdálené i nedávné minulosti byl dobrý, skvělý či hrozný. DCB nevysvětluje, proč by jeho soud v té věci měl být cennější než ty, jichž se dopouštíme sami. Dobře dělá, protože by to bylo složité vysvětlování.
Fotbal pohledem levičáka
Konečně se dostáváme k tomu podstatnému, což jsou představy DCB o tom, jak by měl fotbal fungovat, aby byl podle jeho představ. (To není lacině ironický špílec; skutečně jde o "fotbal, jenž je v souladu s mými zásadami", cituje DCB list Financial Times, jenž knize věnoval recenzi.) Nedozvíme se ale nic, co bychom od levicového revolucionáře nečekali: dnešní hráči jsou šeredně přeplaceni, zemím jako Rusko by nemělo být povoleno pořádat vrcholné turnaje typu mistrovství světa a doping je problém, jejž fotbalová vrchnost ignoruje ke škodě sportu.
Světová fotbalová federace FIFA měla přestat hráčům bránit v politických gestech
Kromě toho by světová fotbalová federace FIFA měla přestat hráčům bránit v politických gestech. Tady měl DCB dobrou mušku: jeden ze zajímavějších momentů právě probíhajícího turnaje v Rusku nastal, když dva Albánci ve švýcarském dresu při utkání se Srbskem slavili dosažení gólů gestem odkazujícím na velkoalbánskou orlici (a následně za to dostali po čtvrt milionu korun pokuty).
Reklama
DCB neříká, jaké přesně kroky mají fotbaloví bossové provést, aby se mu hra víc líbila, ale alespoň pojmenoval její největší bolesti (a to je více, než co jsou zodpovědní lidé ochotni udělat). Pokud knihu otevře běžný fotbalový fanoušek, nejspíš bude také zklamaný, protože namísto vyprávění o šajtličkách a nastřelených břevnech se mu dostane výpovědi o velikosti Daniela Cohna-Bendita na fotbalovém pozadí. Ale jako črta o lidské duši na příkladu jednoho z jejích vydatně barvitých nositelů je to docela prima. Kdyby nic jiného, mohl si člověk u knihy krátit chvíli při sledování zápasů letošního šampionátu. Ani v jednom případě se nemusel bát, že o něco podstatného přijde.