Fotbal potřebuje víc anarchie a míň peněz

Dorothy Sayersová nás učí, že vražda potřebuje reklamu. Fotbal o reklamu nouzi zjevně nemá, o čemž svědčí fakt, že Evropská unie platí projekt Football Research in Enlarged Europe. „Vítejte na stránkách inovativního a kolaborativního evropského projektu výzkumu fotbalu – ZDARMA!“ sdělí vám slogan jeho internetové stránky. Projekt sdružuje, jak nejspíše sami tušíte, vědce přes fotbal.

Když si nějaké odvětví lidské činnosti může vydržovat samostatný výzkumný ústav (byť nepřímo přes Brusel), jistě si nevede špatně. Co by za to daly jiné profese, byť by se na rozdíl od fotbalistů-teoretiků zabývaly něčím užitečným; nenajdete však nic jako řekněme Mezinárodní obuvnický kongres nebo Institut experimentální instalatérie.

Je libo trochu anarchie?

A to je špatně; fotbal potřebuje reformu směrem k anarchii, aby nebyl tak zpropadeně výdělečný, argumentují  trochu kontraintuitivně autoři Bora García (španělský antropolog přes fotbal a otec ligového fotbalisty) a Čen Ťin-ming (profesor politologie na Hongkongské baptistické univerzitě). Dali dohromady jeden z letošních výstupů projektu,  pozoruhodnou knihu s názvem Fotbal a aktivismus fanoušků. Tvrdí v ní, že fotbal patří masám a je třeba jej zbavit vlivu „peněžních zájmů“.

Reklama

Kniha to ilustruje na příkladech, kdy fanoušci vyrvali svůj milovaný klub ze spárů finančníků a řídí jej sami. O většině těch klubů jste zřejmě nikdy neslyšeli, protože – inu, protože fanoušci je vyrvali ze spárů finančníků a řídí je sami. Máme tu anglický Northampton Town, jejž takhle fandové osvobodili v roce 1992. Je tu United of Manchester, jejž vedou pravověrní příznivci Manchesteru United, nespokojení s tím, že peníze vládnou jejich klubu včetně, a mají svůj pravověrný trucklub. Pro domácí ukázku můžeme zaskočit do pražských Vršovic – tamní Bohemians vlastní družstvo, tvořené právě jejich fanoušky.

Fanoušci vyrvali svůj milovaný klub ze spárů finančníků a řídí jej sami.

Autoři zmiňují i další příklady. Uvádějí, že fanoušci de iure vlastní Real Madrid a Barcelonu, dva z nejbohatších klubů světa; takzvaní socios vytvořili  sdružení, která rozhodují o důležitých věcech. Jen pro doplnění: FC Barcelona vlastní 177 000 socios, v Realu Madrid může být vlastníků 55 tisíc. Oba kluby přitom mají dlouhou čekací listinu zájemců o členství. V Německu je vlastnictví klubů ze zákona rozloženo mezi členy klubu, tedy víceméně mezi držitele permanentek. Kniha popisuje také chorvatskou vzpouru fanoušků, kteří dokázali zvrátit připravované rozhodnutí fotbalové asociace drasticky omezit v domácí ligové soutěži prodej lístků příznivcům hostujících týmů.

Lipská výjimka

Kniha však trochu bizarně říká A, aniž by zmínila B. Tím je, Bože mě netrestej, regulatorní rámec. Němci mají zákon, jímž omezují vůli soukromých vlastníků špičkových klubů. Není ten zákon dokonalý, jak je vidět na příkladu klubu z Lipska, kde se novopečený majitel Dietrich Mateschitz a jeho Red Bull výhradně díky bezedné pokladně  během sedmi let prokopali z ekvivalentu české 1. A třídy mezi smetánku v Lize mistrů. Ale zhruba to funguje a Němci jsou s tím spokojeni, jak je vidět z návštěv: nikde na světě nechodí na fotbal tolik lidí jako na německou  nejvyšší federální soutěž Bundesligu.

Ani Německo však nefunguje ve vzduchoprázdnu. Mezinárodní fotbalové pořádky jsou de facto dané Evropskou unií (protože 90 procent špičkového fotbalu se soustředí právě tam). A Unie rozhodla, že fotbal je byznys a fotbalista zaměstnanec, nazdar; eurokrat nevidí formální rozdíl mezi levým křídlem a uzenářem-opékačem či účetním referentem. A protože pravidla pro firmy ve všech oborech jsou stejná, velcí sílí a malí slábnou. Chammurapi to tak nechtěl, ale co naděláte s neviditelnou rukou trhu.

Unie rozhodla, že fotbal je byznys a fotbalista zaměstnanec, nazdar; eurokrat nevidí formální rozdíl mezi levým křídlem a uzenářem-opékačem či účetním referentem.

Leckomu se to líbí, jak je vidět z neustále rostoucích cen televizních práv na vrcholné soutěže. Leckomu se to nelíbí, protože řekněme to ubírá na komunitní funkci té zábavy. Kniha se však tak či onak spokojila s formulováním požadavku větší role pro fanoušky; jinak fotbal propadne autokracii, jak to ve své recenzi napsal list Financial Times.

Konec impérií

Nebo je to obráceně a fotbal se autokracii vzdaluje, jak napsal tentýž list (byť jiný autor) o několik dnů později. Svoji hypotézu dokládá vývojem v londýnském klubu Arsenal, českému čtenáři důvěrně známém i díky působení českých hráčů.

V klubu po 22 let vládl Francouz Arsène Wenger. V Česku by se mu říkalo trenér, kdežto v Anglii měl titul manažera. Ten rozdíl není náhodný. Zatímco český trenér rozhoduje, kdo bude hrát na levém křídle a kdo zůstane doma, anglický manažer má důležité slovo ve veškerém dění v klubu včetně investic do přestupů (což je stále významnější součást úspěchu). „L'équipe, c'est moi!“ – Tým, to jsem já! – jste už už viděli Wengera vyřknout; v ostatních anglických klubech to chodí podobně.

Zatímco český trenér rozhoduje, kdo bude hrát na levém křídle a kdo zůstane doma, anglický manažer má důležité slovo ve veškerém dění v klubu včetně investic do přestupů.

Nebo donedávna chodilo. Wengerův nástupce, Španěl Unai Emery, už je jen „hlavní kouč“. Stejnou funkci má polovina klubů anglické Premier League. O postavení sira Alexe Fergusona v konkurenčním Manchesteru United si současný trenér, Portugalec José Mourinho, může nechat jen zdát. Simon Kuper tím dokládá, že posun ke specializaci jednotlivých funkcí ve vedení klubu má za následek dělbu vlivu. Postava všemocného vládce klubu, jakým býval Ferguson nebo Wenger, patří minulosti. Vítejte v demokratičtější fotbalové budoucnosti.

Je možné, aby fotbal a výkon moci měly vztah tak bezbřeze komplikovaný, že by obě protichůdné teze byly pravdivé zároveň? Nebo je prostě obojí výrazem skutečnosti, že to, co začalo jako zábava, dostalo zřetelně korporátní charakter se všemi jeho rysy, odosobněním počínaje a dělbou specializovaných manažerských odpovědností konče? Pak se těšme, protože zanedlouho bude i on potřebovat reklamu jako každá jiná vražda.

foto: Profimedia