Nebudu vás napínat. Oba jsme řekli „ano“. Po všech těch přípravách, překážkách, radostech i starostech to přece ani nemohlo dopadnout jinak. Tak jaká tedy byla ta dlouho omílaná svatba? Tak trochu hektická, asi jako každá svatba, které se účastníte v důležitější roli, než je role svědka.
Reklama
Svatební den byl nakonec opravdu ten jediný z celého plánování a příprav, kdy jsem se vlastně cítila vystresovaná a pod tlakem. Odmítla jsem platit za organizátora, protože každý, kdo mě zná, ví, že vůbec největší organizátor jsem já sama. Nejraději organizuji životy ostatním, teď byl čas se taky jednou zaměřit na ten svůj.
Vyběhla jsem dramaticky z kabinky s křikem, že se za dvě hodiny vdávám a jestli by mi mohl někdo zapnout ty šaty.
„Teďužmuž“ vařil český guláš, v mrazáku jsme měli houskové knedlíky, co jsme koupili před měsícem ve Vancouveru. Moje nejlepší kamarádka upekla svatební koláčky s tvarohem a povidly a udělali jsme i česnekovou pomazánku na jednohubky. Tím vším jsme ušetřili sedm set dolarů za caterig. Svatba byla u nás na zahradě a nechyběla na ní ani krásná dřevěná slavobrána, kterou manžel za velkého spěchu postavil den před obřadem.
Zkoušecí finiš
Od brzkého svatebního rána jsem běhala s nejlepší kamarádkou po obchodech a nakupovala květiny, alkohol a další věci, které nám ještě chyběly. Alkohol především, protože ten jsme s velkou slávou dorazili už dva dny před svatbou.
Aranžování dekorací a finální přípravy mi ale zabraly mnohem víc času, než jsem čekala, a tak jsem se na finální zkoušku svatebních šatů dostala zpocená a uřícená, prostě se vzezřením jen zdaleka připomínajícím nevěstu, jen půl hodiny předtím, než měla dorazit paní na makeup.
V posledních měsících trpím trvalou už lehce obsesí, že jsem tlustá. A bohužel se ukázalo, že možná nejsem velikost XXL, ale rozhodně se spolu se soudností sobě vlastní nemůžu objevit v šatech, které jsem koupila půl roku předtím, než jsem přestala kouřit a nabrala pěkných patnáct kilo.
Zapnete mi ty šaty?
Pětadvacet minut před makeupem a dvě hodiny před obřadem jsem se vyřítila ven z domu, stále upocená a uřícená a taky bez jedné boty. Dojela jsem do obchodu a strhla z ramínek první dvoje bílé šaty, co jsem viděla – dohromady za šedesát dolarů. Připravila jsem ostatním tak trošku filmový moment, kdy jsem vyběhla dramaticky z kabinky s křikem, že se za dvě hodiny vdávám a jestli by mi mohl někdo zapnout ty šaty.
Nervozita mě tak ochromila, že jsem chvíli hledala okno, kterým uteču.
Dostala jsem slevu za vdavky a běžela domů. Šaty, které jsem si vyhlídla jako číslo jedna, byly bohužel přece jen moc průhledné přímo na hrudi, což můj budoucí muž odmítl ocenit. Naopak, poprvé v životě mi něco zakázal. Druhý oděv padl jako ulitý a vlastně jsem nakonec měla mnohem lepší a pohodlnější šaty, než byly ty, co jsem koupila loni, před těmi patnácti kily.
Vztah skončil
Jenže pohodlné šaty mi úplně klid nepřinesly. Nervozita mě tak ochromila, že jsem chvíli hledala okno, kterým uteču. A vůbec nešlo o to, že bych měla pochybnosti. Venku bylo prostě tolik lidí a já se bála, aby mi to slušelo, abych vypadala hezky, aby to dobře dopadlo, aby si to nerozmyslel, abych si to nerozmyslela já. Zkrátka jsem konečně pochopila film Nevěsta na útěku. Pak jsme vyrazili ke slavobráně, která nespadla ani neshořela, a zbytek asi není třeba popisovat. Během mého vdávání se nic zvláštního nestalo. Vlastně stalo.
Náš téměř dvouletý vztah na dálku skončil a začalo něco úplně nového. Je to úleva a pro mě i dosažený cíl. Odmalička jsem chtěla být něčí žena, líbí se mi někomu patřit a mám ráda monogamní vztahy. Užívám si tu nově nabitou jistotu a celkově instituci manželství jakožto závazek, na kterém musíme pracovat, ale zároveň je to něco, co jsme si sami zvolili. To zní přesně jako něco pro mě. Novomanželská idylka se ale zatím nedostavila. Náš česko-kanadsko-korejský dům teprve teď, po pár dnech, opustila jihokorejská delegace a od té doby můj manžel doslova hybernuje v ložnici. Přibližně už 15 hodin. Já dopíšu větu a připojím se k němu.
foto: Archiv Kristiny Lamperové