Jak psychedelika mohou pomoci se závislostmi i posttraumatickým syndromem

Psychedelika, tedy látky měnící vědomí, jsou podle britského psychofarmakologa profesora Davida Nutta méně nebezpečné než například alkohol. Navíc prý na většině z nich nevzniká závislost a mají obrovský léčebný potenciál. Přesto jsou dnešní společností démonizovány a ponechávány na seznamu zakázaných látek spolu s takzvanými tvrdými drogami, jako je například heroin či pervitin. Díky novým výzkumům se však opět vrací na scénu a možná už brzy budou některé z nich povolené k léčbě psychických onemocnění.

Reklama

„Nutt jednou řekl, že MDMA (empatogen s psychostimulačním efektem, pozn. red.) je méně nebezpečné než jízda na koni. V tu dobu byl ještě docela významně postavený britský vládní úředník a oni ho za to vyhodili. Přitom jen řekl pravdu,“ říká Eva Césarová, garantka externích vztahů České psychedelické společnosti, která se destigmatizací psychedelik zabývá.

Na rozdíl od některých tolerovaných drog, jako jsou třeba tabák nebo káva, nevyvolává většina psychedelických látek bezprostřední závislost.

S Evou jsem se na moment sešla v pražské kavárně Moment. Povídaly jsme si o rizicích psychedelik i o jejich dosud nedoceněném potenciálu, o němž velká část společnosti nemá zdání. Podle fotky z webových stránek společnosti jsem si myslela, že Eva bude tichá a klidná dívka. To se změnilo hned poté, co jsme si podaly ruce. Svůj projev občas prokládá spontánním hlasitým smíchem a výraznou gestikulací. Na první pohled i poslech z ní vyzařuje, jak je do celé problematiky zapálená.

Psychedlelika jsou ve společnosti pořád hodně kontroverzní a koluje o nich hodně mýtů. Mohla bys je krátce představit?

Psychedelika jsou specifickou skupinou látek, které jsme někdy v polovině minulého století hodili do stejného pytle se všemi psychoaktivními látkami, které jsou klasifikovány jako drogy bez léčebného využití. A bez jakéhokoli výzkumu či důkazů jsme zavřeli dveře zkoumání jejich potenciálu.

Psychedelika změní vědomí člověka tak, že se mu často začnou vyplavovat skryté obsahy a potlačené věci, aby je mohl vyřešit a bylo mu líp.

Mezi psychedelické látky tedy řadíme LSD, psilocybin, který najdeme v lysohlávkách, DMT, jenž se využívá ve formě ayahuascy, což je tradiční jihoamerický nápoj, patří sem i iboga, ketamin, nebo částečně MDMA a v některých případech i konopí. Tyto látky na rozdíl od těch, které známe jako tvrdé drogy, nestimulují tělo, ony mění stav vědomí a dávají nám přístup i k těm jeho částem, o kterých běžně nemáme tušení. Navíc na rozdíl od některých tolerovaných drog, jako jsou třeba tabák nebo káva, nevyvolává většina psychedelických látek bezprostřední závislost.

Co s námi tedy psychedelika konkrétně dělají?

Psychedelika jsou obecně látky, které jsou  svou strukturou podobné serotoninu nebo například dopaminu, tedy hormonům, jež jsou zodpovědné za různé pocity štěstí, radosti a uvolnění. Člověku se po požití psychedelik mění poměr těchto i dalších hormonů, a tím se také mění vnímání, percepce cítění, percepce smyslová, ale i pojetí času či prostoru.

Jak tyhle změny vnímání mohou léčit lidskou psychiku?

Globálně má asi každý čtvrtý člověk alespoň jednou za život problémy s duševním zdravím. A my v současné době nemáme efektivní terapeutické nástroje, které by nám pomohly se s nimi vypořádat. Když se člověk podívá na procentuální úspěšnost jednotlivých přístupů a terapií, je to opravdu tristní. Například na více než 30 % lidí s depresí nefunguje vůbec nic. A ten zbytek je medikovaný. Medikace však spočívá v tom, že potlačuje symptomy.

V podstatě se ukazuje, že MDMA je velmi efektivní nástroj pro léčbu posttraumatické stresové poruchy.

Člověk má ale psychické problémy většinou proto, že je něco v jeho životě špatně a je potřeba to vyřešit. Některým lidem tedy medikace vyhovuje, protože se jim nechce vrtat se v sobě a v tom, co je pro ně bolestivé. Někdo to i vyřešit chce, jen neví jak. A právě psychedelika změní vědomí člověka tak, že se mu často začnou vyplavovat skryté obsahy a potlačené věci, aby je mohl vyřešit a bylo mu líp. Takže díky nim je možné naprosto změnit stav pacienta s psychickými problémy.

V jaké fázi je tedy proces prohlášení psychedelik za prostředky, které jsou vhodné k léčbě?

Vypadá to, že první reklasifikovanou látkou bude MDMA. Když v roce 1985 bylo klasifikováno jako droga bez léčebného využití, rok na to reagoval Rick Doblin a založil Multidisciplinární asociaci psychedlických studií v Kalifornii, což je asi nejznámější výzkumné středisko na světě, kde se zkoumají různé psychedelické látky. A nejvíc se prosazuje právě MDMA, což je empatogen, který by mnohými ani nebyl řazen mezi psychedelika, protože se jim podobá jen nějakými aspekty.

Psilocybin pomáhá lidem podívat se na jádro jejich deprese.

V podstatě se ukazuje, že tato látka je velmi efektivní nástroj pro léčbu posttraumatické stresové poruchy. Probíhá to tak, že asi během tří měsíců projde člověk třemi sezeními s vyšší dávkou MDMA, po kterých vždycky následuje ještě psychoterapie, kde se probírá to, co se během sezení stalo. V současnosti asi na 60 % lidí, kteří touto poruchou trpí, nefungují žádné terapeutické přístupy. A ukázalo se, že už po třech měsících terapie s MDMA asi 80 % zúčastněných nemělo žádné příznaky. Některým se vrátily, takže po půl roce poklesl počet vyléčených asi na 60 %, což je ale stále neuvěřitelné číslo v porovnání s klasickými přístupy.

Pomáhá MDMA i pacientům s jinými poruchami?

Třeba lékař a terapeut Ben Sessa zkoumá v Anglii možné užití MDMA v léčbě závislostí. Víme totiž, že asi 95 % lidí, kteří jsou závislí na drogách, mají v pozadí nějaké trauma, třeba právě posttraumatický syndrom, takže je velký potenciál i zde.

Ale nejde jen o MDMA. U nás se v 70. letech dělaly velmi rozsáhlé výzkumy LSD a je o tom krásná kniha LSD – výzkum a klinická praxe za železnou oponou. Napsal ji lékař a psychoterapeut Milan Hausner v době, kdy byl primářem psychiatrické kliniky v Sadské u Prahy, kde ony výzkumy probíhaly.

Hausner podával velmi vysoké dávky LSD převážně neurotickým, v některých případech i psychotickým pacientům, kterým nikdo nedával sebemenší naději na návrat do společnosti. Ale díky velmi vysokým dávkám až 1500 mikrogramů byli schopni své staré silné programy „přenastavit“ a vrátit se do společnosti jako její funkční členové. O tom ostatně píše i Stanislav Grof v knihách o LSD psychoterapii.

A co deprese? To je v současnosti velké téma...

Teď zrovna probíhal v Národním ústavu duševního zdraví výzkum psilocybinu, který se podával zdravým dobrovolníkům. A nyní se plánuje fáze klinického hodnocení, na jehož základě by se pak depresivním pacientům podával psilocybin, ketamin nebo placebo a porovnávaly se pak jejich účinky. Je to další výzkum v řadě, který má podpořit již proběhlé studie, které prokazují antidepresivní potenciál psilocybinu. Ten totiž právě pomáhá lidem podívat se na jádro jejich deprese. Aby se tento nový výzkum mohl uskutečnit, budeme na něj v rámci nového nadačního fondu vybírat 30 milionů. Pokud opravdu proběhne a výsledky budou zřejmé, budeme jen krok od toho, abychom psilocybin reklasifikovali pro užití v léčbě.

Když mají takový zdravotní potenciál, proč byly tyhle látky zakázané?

Těch motivů bylo víc, jedním z hlavních byl i boom okolo hippies, který výrazně rozšířil užívání a způsobil také změnu v hodnotách tehdejší generace. Další důvod byl ten, že mnoho menšin, které se do Ameriky přistěhovaly, užívaly různé další látky, Číňané třeba opium, Mexičané konopí, Kolumbijci kokain. Ale tito lidé s tím neměli problémy, protože to patřilo odjakživa k jejich tradicím a kultuře. Americká vláda si tedy díky těmto látkám našla důvod, proč tyto menšiny uzurpovat a zavřít do vězení.

Právě traumatizovaní veteráni jsou hlavním předmětem zájmu výzkumu potenciálního využití MDMA pro léčbu posttraumatické stresové poruchy.

Je také pravda, že současně spousta mladíků ovlivněných psychedelickou zkušeností odmítala naverbovat do války ve Vietnamu, což se opět autoritám nehodilo. Zajímavé je, že právě traumatizovaní veteráni, často právě ti z Vietnamu, jsou hlavním předmětem zájmu výzkumu potenciálního využití MDMA pro léčbu posttraumatické stresové poruchy.

Nutno říct, že užívání psychedelik „pro zábavu“ naopak může psychiku i dost nabourat…

Jistě, protože psychedelika zesílí, co ve vás je. Můžou vyplavat strachy, traumata, nezpracované obsahy našeho nevědomí. Proto je naprosto zásadní, aby uživatelé přistupovali k těmto látkám nanejvýš obezřetně. Měli by být informovaní a tyto látky přijímat pokud možno s průvodcem či terapeutem. Negativní zkušenost mají často prvouživatelé, kterým dá někdo látku třeba na festivalu, ale oni nevědí, co od ní mohou čekat, a navíc nedodrží pravidla bezpečného užívání. Právě proto máme také službu PsyCare, která lidem pomáhá touto těžkou zkušeností projít.

U lidí, kteří mají v rodině nějaké psychické onemocnění a větší předpoklad k určitým psychiatrickým onemocněním, může být psychedelický zážitek předčasným spouštěčem.

O náročné zkušenosti mluvím proto, že člověk zažívá něco nepříjemného přímo během účinku té látky, a pak hodně záleží na tom, jak to přijme. Pokud dobře, pak ten zážitek může mít velký transformační potenciál, člověk se může dost naučit a vyrůst.

Pokud ten zážitek ale neintegruje, hrozí nebezpečí, že v budoucnu se mu bude vracet třeba formou flashbacků, protože ten zážitek je třeba dořešit. A to už pak můžeme nazvat bad trip, protože ta zkušenost nebyla zvládnutá. Je také důležité říct, že u lidí, kteří mají v rodině nějaké psychické onemocnění a větší předpoklad k určitým psychiatrickým onemocněním, například ke schizofrenii, může být psychedelický zážitek předčasným spouštěčem.

Co tedy můžu od psychedelického zážitku čekat?

Důležitý je záměr, s jakým do toho jdeme. Je tedy důležité si určit, co od té zkušenosti chceme. Nemusíme si říkat, že bychom chtěli vyřešit všechny své potíže v rodině, ale je možné zkušenost nasměrovat, třeba se chtít zbavit nějakého zlozvyku, vzorce chování. Také si můžeme jen říct, že chceme, aby ten zážitek byl příjemný a zábavný, už to je nastavení. Obvykle však záměr odráží problém, který chceme řešit.

To je fajn. Na druhou stranu asi jen fakt, že něco zažiji, ještě neznamená, že mi to změní život k lepšímu...

Jo, ta integrace je asi nejdůležitější. Tedy to, co je člověk schopný si odnést a jak to pak zapojí do života. Stává se, že si lidi najednou uvědomí, že práce v korporátu nemá žádný smysl, protože tím nepomáhají ani sobě, ani planetě, a vlastně jen pomáhají druhým vydělávat peníze. A tak jdou a ze dne na den skončí. Jenže třeba zároveň nemají prostředky k tomu, aby žili normálně dál, nevědí, co budou dělat za práci, když uměli jen tu korporátní.

 Zásadní pro nás je, aby lidé, kteří se rozhodnou užít psychedelika, tak činili co nejbezpečněji.

Takže je potřeba se postavit nohama na zem a uvědomit si, že žijeme v nějaké realitě, a i když už si pak začneme uvědomovat určité přesahy našeho bytí, které přichází díky těmhle látkám, je třeba nejednat unáhleně.

Organizace, ve které pracuješ, psychedelika dost propaguje a snaží se je destigmatizovat. Jak se vám to vlastně daří?

Myslím, že si vedeme obstojně. Od chvíle aktivit České psychedelické společnosti se obecně o těchto látkách víc mluví, vídáme je častěji ve veřejném prostoru a zájem o přednášky i akce spojené s touto tématikou neustále stoupá. O tom nakonec svědčí i mezinárodní konference Beyond Psychedelics, jejíhož druhého ročníku se letos zúčastnilo na 600 lidí. Snad bude do budoucna stoupat i zájem lidí, aby podporovali výzkumné aktivity, které by mohly vést ke změnám v zákoně.

Samozřejmě, že celkově je to náročné. Často se stává, že média překrucují naše slova nebo nepracují s ověřenými informacemi. Navíc je tu stále jakýsi pomyslný strašák šíření toxikomanie, o které nám rozhodně nejde. Zásadní pro nás je, aby lidé, kteří se rozhodnou užít psychedelika, tak činili co nejbezpečněji. A i výzkumy ukazují, že vyšší informovanost vede k vyšší opatrnosti.

foto: zdroj Archiv Evy Césarové a České psychedelické společnosti, zdroj: Česká psychedelická společnost